„Svatováclavský chorál si vzal podobným způsobem jako Jiří Kabát za předlohu naposledy Josef Suk.“

„Svátky hudby našly zajímavou čtveřici sólistů a přizvaly – místo smíšeného sboru – královéhradecký chlapecký sbor Boni pueri.“

„Koncert končil tak, jak mnohé předvánoční programy končí – vánoční písní.“

Festival Svátky hudby v Praze, přehlídka s podtitulem Václav Hudeček a jeho hosté, rozvržená vždy od podzimu do jara, pokračovala tradičním předvánočním koncertem situovaným do paláce na Žofín. Rybovu Českou mši vánoční tentokrát v úvodu čtvrtečního večera doplnila premiéra z pera mladého skladatele Jiřího Kabáta – skladba pro housle a orchestr nazvaná Fantazie na Svatováclavský chorál, napsaná na tělo Václavu Hudečkovi. Autor byl dirigentem celého programu.

Jiří Kabát je violistou mezinárodně vysoce uznávaného českého smyčcového kvarteta Pavel Haas Quartet, ale také komponuje a diriguje. Na Svátcích hudby stál s taktovkou před Filharmonií Hradec Králové. Starobylou duchovní píseň vyjadřující úctu hlavnímu tuzemskému světci, katolickému patronovi českých zemí, si vzal podobným způsobem jako on za předlohu naposledy Josef Suk, jehož Meditace na Svatováclavský chorál v podobě pro smyčcové kvarteto nebo pro smyčcový orchestr vznikla před sto lety, za první světové války. Píseň je známou, výraznou a působivou melodií, jejíž užití může mít symbolické významy.

Kabátova zhruba desetiminutová, příležitostně vyznívající kompozice obkružuje hlavní téma různými způsoby, sólové housle nechává hrát prostou i zdobenou melodii v různých stylizacích, jednoduchých i zahuštěných, snadných i virtuózních a střídmě obsazený orchestr používá k vesměs tichému podkresu, místy znějícímu jakoby až minimalisticky. Houslista má vděčný úkol rozezpívávat téma, ale ještě častěji ho obklopovat variacemi, akordy a rozklady tak, že ve výsledku jde sice o drobnost, ale docela efektně vyznívající. Václav Hudeček si evidentně zahrál s chutí. Na rozdíl od klasika Josefa Suka, jehož meditace má romanticky rozvíjený tah, staví Jiří Kabát svou fantazii z menších, od sebe se lišících úseků. Závěr kratičce graduje.

Svátky hudby počítají už sedmadvacátý ročník. Česká mše vánoční není na programu těchto setkání každý rok. Ostatně, v Praze zaznívá v prosinci mnohokrát. Její letošní zařazení však nebylo pouhým rozmnožením nesčetných provedení. Svátky hudby našly zajímavou čtveřici sólistů a přizvaly – místo smíšeného sboru – královéhradecký chlapecký sbor Boni pueri. Rybovka díky tomu vyzněla zase trochu jinak. A navíc – Václav Hudeček má pro tuto skladbu pochopitelnou slabost. Pochází totiž z Rožmitálu pod Třemšínem, kde Jakub Jan Ryba působil a kde jeho dnes tak zlidovělé dílo zaznělo na samém konci 18. století vůbec poprvé. A tak má Rybovka určitě dostatečné právo k zařazení do festivalového programu.

Václav Hudeček je uměleckým garantem a zakladatelem festivalu. Zve si nejen zavedené a známé hudebníky, ale dává současně prostor mladým talentům. Podporu začínajících umělců formou vytváření příležitosti pro jejich vystoupení ve významných koncertních centrech pražské metropole a rovněž pro kontakt a spolupráci s již renomovanými osobnostmi české hudební scény mají Svátky hudby za své nejdůležitější poslání. A skutečně – jako pěvečtí sólisté v Rybově mši Hej mistře vystoupli sopranistka Michaela Katráková, mezzosopranistka Michaela Zajmi, tenorista Aleš Briscein a basista Miloš Horák, z nichž jen tenorista není z nejmladší generace.

Michaela Katráková se pohybuje po tuzemských i evropských divadlech, má za sebou významné okamžiky v tatarstánské Kazani, v Lipsku, ve Vídni, zpívala s Ramónem Vargasem, čeká ji koncert po boku Anny Netrebko… Michaela Zajmi na sebe letos na podzim aktuálně upozornila v Liberci v Rossiniho Popelce, ale zpívá a vzbuzuje zaslouženou pozornost i v dalších tuzemských divadlech; v roce 2009 výrazně uspěla v Mezinárodní pěvecké soutěži Antonína Dvořáka v Karlových Varech. Jejím finalistou byl před deseti lety také Miloš Horák, sólista Státní opery Praha a Národního divadla a host dalších českých divadel, třetí ze sólistů koncertu na Žofíně. Zejména on svým znělým a příjemným hlasem vzbudil od prvních slov prvního vstupu „Nunu, proč mi nedáš v spaní pokoje…“ tento večer pozornost. Obě očividně motivované sólistky v pozitivní atmosféře večera přispěly do Rybovy pastorální hudby ve spolehlivém souzvuku; v něm se prosazovala i charakteristická barva hlasu Aleše Brisceina.

Žofínský sál byl v dávné minulosti dějištěm řady významných koncertů, včetně premiéry Smetanovy Mé vlasti, nicméně jeho hluboké nevelké pódium, navíc se závěsem v pozadí, dnešním akustickým představám nevyhovuje zdaleka stoprocentně. Trochu to postihlo Boni pueri. Chlapecký sbor dal Rybově mši neopakovatelný pel a zvuk, ale v celkovém zvukovém obrazu se úplně neprosadil. Pro danou akustiku a umístění sboru by – i přes nevelké obsazení orchestru – bylo určitě třeba o dost víc sopránů. Jedinečným prvkem bylo ve výsledku rovněž užití varhanního pozitivu. Varhany na Žofíně samozřejmě nejsou a znělé malé píšťalové varhánky přinesly do zvuku o tolik víc radosti a autenticity než případné klávesy, že je za to potřeba pořadatele a hudebníky jen pochválit.

Rybovka se neoposlouchá, přinesla opět radost. A koncert končil tak, jak mnohé předvánoční programy končí – vánoční písní. Zde zazněly dokonce dvě. Nejprve pěkně zaranžovaná Tichá noc a nakonec i Narodil se Kristus Pán. Se stojícím a zpívajícím publikem.

Foto: Radovan Šubín