I světově etablovaní dirigenti zažívají stále nová ‚poprvé‘. Sir Simon Rattle si přál nastudovat Janáčkovu Glagolskou mši s Českou filharmonií; dílo jej uhranulo už jako mladíka z nahrávky s Karlem Ančerlem. Přání se mu nyní vyplní za zásadního uměleckého podílu Pražského filharmonického sboru a čtveřice sólistů. Závažné duchovní dílo vyváží odlehčená první polovina koncertu s druhou řadou Dvořákových Slovanských tanců. Rudolfinský pořad se v Dvořákově síni uskuteční v každý z posledních tří dní měsíce ledna.

Čím starší Janáček byl, tím modernější hudbu psal. Obdivu se jeho skladbám začalo dostávat až po pražské premiéře Její pastorkyně v roce 1916, kdy už mu bylo přes šedesát let. Zatímco léta čekal, odhodil konvence a snažil se dobrat podstaty své jedinečné hudební řeči. Glagolská mše patří k silným duchovním skladbám hudebních dějin. Dvaasedmdesátiletý autor ji napsal na staroslověnský text v roce 1926 v lázních Luhačovice. Jakmile se dostal do tvůrčího zápalu, komponoval rychle. Celou mši načrtl během neuvěřitelných tří týdnů, i když další dosti podstatné změny učinil ještě po premiéře, která se konala 5. prosince 1927 v Brně. O půl roku později Janáček zemřel.

Janáčkova Glagolská mše je velmi diskutované téma i v aktuální době zejména pro svou podstatnou úlohu v právě uběhlém Roce české hudby. Česká filharmonie ji s Pražským filharmonickým sborem provedla kromě londýnské Royal Albert Hall také signifikantně v newyorské Carnegie Hall, což portál KlasikaPlus.cz reflektoval ZDE. Nacházející pražské provedení čítá četné změny v obsazení. To aktuální počítá se sólisty Iwonou Sobotkou (soprán), Lucií Hilscherovou (alt), Pavlem Černochem (tenor) a Janem Martiníkem (bas). Důležitou varhanní úlohu přijal Petr Čech.

Slovanské tance vznikly díky podnětu, jehož se Janáčkovi v životě příliš nedostalo. Na základě obchodního úspěchu Moravských dvojzpěvů si je u Antonína Dvořáka objednal berlínský nakladatel Fritz Simrock, žádal „něco na způsob Brahmsových Uherských tanců“. První řada měla obrovský úspěch a berlínský nakladatel proto objednal pokračování. Dvořák zpočátku váhal, protože „dělat dvakrát totéž je zatraceně těžké“. Nakonec však inspiraci k druhé řadě nalezl, a jako v prvním případě vznikla současně s verzí pro čtyřruční klavír i jejich orchestrální podoba. Tance druhé řady z roku 1886 zasahují širší slovanskou oblast, objevuje se mezi nimi moravskoslezský odzemek, ukrajinská dumka, polská polonéza či srbské kolo. V žádném z nich však Dvořák neuplatnil přímou citaci lidové melodie, jedná se o stylizaci rezultující ve zcela svébytné, dvořákovské skladby, které dodnes oblibují posluchači po celém světě.

…………….

Čerstvý rozhovor s ředitelem České filharmonie i Pražského filharmonického sboru Davidem Marečkem čtěte ZDE.

Foto: Petra Hajská, Petr Kadlec

Facebook X E-mail WhatsApp