PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

„Stíny repríz jsou jasné: rutina mezi členy orchestru, zpěváci bez velké ambice, režisérův záměr pozapomenut… Světla repríz jsou radostnější.“

„V Národním divadle byl hostem zvýrazněných dvou repríz Giordanovy opery Andrea Chénier brazilský tenorista Martin Muehle. Nabídl hlas pro roli ideální.“

„Repríza projektu Sternenhoch, který se stal pro určitý segment publika zřejmě kultovním, připomněla, že současné umění je opravdu široce rozkročeno.“

Operní premiéry mají svou atmosféru, své rituály, své oslavy. Řada měsíců studia a příprav a týdnů zkoušení je u konce. Přijde premiérové publikum a netuší, kolik všechno to samozřejmé a krásné nebo třeba ujeté a zvláštní stálo úsilí. Vlastně ho to ani nezajímá. Nepatří do té party, která nemá od výsledku odstup. Party, která zaujatě pracovala, určitě se prací i bavila a teď vydává počet z toho, co umí. Publikum stojí nezaujatě vně. Vidí, slyší, vnímá, prožívá, promýšlí… – a vytvoří si během večera svou představu, pocit, úsudek.

„Kdyby se tehdy pozorovatel podíval dalekohledem pod střechu jakékoliv nuzné pařížské mansardy, našel by tam jistě mnohé podobně vášnivé i tragické lásky, předčasná úmrtí a hluboká přátelství.“

„V liberecké inscenaci si opravdu uvědomíte, že jsou Vánoce.“

„Je dobře, že se daří opery i „vystavovat“ mimo jejich domovské scény. Pardubické hudební jaro je toho letitým důkazem.“

Je to právě rok a několik dní, kdy měla v libereckém Divadle F. X. Šaldy (9. března 2018) premiéru nová inscenace Bohémy Giacoma Pucciniho. Vrátila se tam po třinácti letech a byla přijata s úspěchem. Josef Krečmer, umělecký ředitel a dramaturg Mezinárodního festivalu Pardubické hudební jaro, zve tamní soubor opakovaně a s dobrou zkušeností, a tak se Seveřané na programu letos objevují hned dvakrát – festival uzavře Massenetova Thaïs a teď v neděli zazněla právě Bohéma. A publikum, které jinak v regionu příliš operních příležitostí nemá, ji právem ocenilo s nadšením.

„Krenkovu operu ´Jonny vyhrává´ jsme v Praze od roku 1927 neviděli a neslyšeli.“

„Máme možnost si zase o něco konkrétněji uvědomit, jakou dynamiku a atmosféru roky po první světové válce měly.“

„Výhrou bylo angažování dirigenta, který s touto operou – na rozdíl od všech ostatních účastníků projektu – měl už zkušenost.“

„Drábkova inscenace námět ani hudbu nepopírá. Je invenční a baví.“

Roztančená Evropa okouzlená nadále zidealizovanou, nicméně přece jen dosažitelnější Amerikou, nadšená novým životním stylem, moderní technikou, uměleckou svobodou, novými druhy zábavy… Evropa dvacátých let, v níž bezstarostným lidem na saxofon, na banjo a na housle hraje extrovertní černošský muzikant. Evropa, v níž se sváří staré s novým a v níž se jeden introvertní lokální skladatel zrovna snaží v Alpách vypořádat s vlastním životem. To je Ernst Krenek a jeho devadesát let stará opera Jonny spielt auf, nyní Národním divadlem od čtvrteční premiéry ve zdařilé podobě uváděná jako Jonny vyhrává.