„Soutěže jsou pro nás hlavně podnětem k sebezdokonalení.“

„Hledání společného zvuku je práce na dlouho. Možná nekonečná.“

„Na podzim nás čeká účinkování na festivalu Lípa Musica, kde s Adamem Plachetkou provedeme kompletní Biblické písně v úpravě Kryštofa Kosky pro dechové kvinteto.“

Alinde – severské ženské jméno, píseň Franze Schuberta, ale také název mladého českého dechového kvinteta, které za sebou má i přes krátké působení na hudební scéně množství soutěžních i koncertních úspěchů. Genealogii názvu, co v sobě skrývá také německou mutaci názvu českého národního stromu (Linde = lípa), vysvětlila hobojistka souboru a zároveň členka Filharmonie Brno Barbora Trnčíková. Rozhovor portálu KlasikaPlus.cz poskytla krátce před zkouškou kvinteta – těleso čeká vystoupení na dvořákovském festivalu v Příbrami (14. května), zájezd do Británie a hlavně debut na festivalu Pražské jaro (25. května), později také jedna z nejprestižnějších evropských soutěží.

Jak se vůbec Alinde Quintet dal dohromady? 

Nápad založit dechové kvinteto vznikl před pěti lety. S flétnistkou Aničkou Taláckovou jsme společně hrály v různých komorních uskupeních už za dob studií na hudebním gymnáziu na Žižkově a přestože jsme se poté rozutekly na vysoké školy různě po republice i do zahraničí, nakonec jsme k sobě našly cestu zpět. Bylo to v období hledání našich prvních angažmá v orchestrech a založení souboru jsme tehdy vnímaly mimo jiné jako skvělou průpravu pro naše orchestrální hraní. Oslovily jsme klarinetistu Davida Šimečka a později se k nám přidal Kryštof Koska na hornu a Petr Sedlák na fagot. 

Umím si představit, že není jednoduché najít průnik ve vašich pracovních kalendářích.

Je to hodně náročné na koordinaci a vše stojí na tom, že se scházet chceme. Musíme dobře plánovat, protože rozvrhy orchestrů, ve kterých hrajeme, se trochu liší, a při zkouškách se snažíme být maximálně efektivní. Zatím to funguje dobře.

Scházíte se tedy pravidelně, nebo spíš nárazově?

Určité výkyvy se najdou, ale snažíme se vidět se alespoň jednou týdně, abychom neztratili kontakt – hlavně po zvukové stránce. Po práci v různých orchestrech, ve kterých své hraní přizpůsobujeme rozdílnými způsoby, nám někdy chvíli trvá, než se zvukově zase potkáme tam, kde bychom chtěli. Proto je dobré se setkávat pravidelně; udržet kontinuitu práce…

Pracovali jste (alespoň zpočátku) pod nějakým vedením?

Myslím, že jsme vcelku schopní pracovat samostatně a často nám stačí dát hlavy dohromady. Ale občas je dobré si poslechnout názory zvenčí, protože zvuk uvnitř ansámblu vnímáme trochu jinak, než jak působí navenek. Externí pomoc jsme tak hledali hlavně při přípravách na soutěže, z nichž doposud největší byla soutěž Carla Nielsena v Kodani minulý rok – s tou nám hodně pomohl klarinetista Karel Dohnal a flétnista Jan Ostrý.

A v Kodani se vám podařilo prodrat se všemi čtyřmi koly až k třetímu místu. Jaké to bylo?

Hodně intenzivní, protože po každém postupu do dalšího kola jsme se ihned museli začít připravovat na kolo další. Člověk tedy musel celý týden zůstat plně koncentrovaný, s energií nepovolit ani na chvíli a vydržet. Jedna věc je dlouhá příprava před soutěží, ale další věc je ten velice intenzivní týden. Byla to pro nás první opravdu velká soutěž a navíc naživo – soubor jsme totiž založili těsně před pandemií covidu a několik soutěží jsme absolvovali pouze online, tedy skrze nahrávky; Kodaň byla naším prvním soutěžním zážitkem před lidmi. Takže byla velká neznámá, jak soutěž zvládneme psychicky. Pomohlo nám, že jsme všichni zvyklí hrát na soutěžích i sólově. 

Vnímáte vlastně nějaký rozdíl mezi komorními a sólovými soutěžemi?

Mnohé věci jsou podobné, ale v čem vnímám velký rozdíl, je kolegialita. Fakt, že se na soutěž připravujeme v pěti lidech a člověk na ni není sám, je obrovsky povzbuzující. Jeden má někdy slabší chvilku, hraje se mu hůř a druhý ho podpoří, další den to může být zase naopak. Pak je myslím jednodušší všechno dotáhnout do konce.

… když jste dobrá parta…

Máte pravdu, to je zapotřebí. Může to samozřejmě dopadnout úplně opačně a lidé se pak vzájemně rozloží. (smích) Ale to naštěstí není náš případ.

Ano, to jste už ostatně dokázali několikrát – za dobu svého krátkého působení jste prožili několik soutěžních úspěchů. Co je vlastně vaší motivací k účasti na soutěžích? Hraje roli záležitost zviditelnění se?

Důvodem určitě může být zviditelnění se, ale pro nás jsou soutěže hlavně podnětem k sebezdokonalování. Najít motivaci, aby se člověk neustále posouval, bývá dost těžké – jsme přece jenom lidé, a tak na sebe potřebujeme vyvinout určitý tlak, zkrátka mít deadline. Soutěže jsou tak pro nás určité styčné body, ke kterým se upínáme, a cíle, k nimž směřujeme. 

A také můžou být dobrou příležitostí poznat nejbližší konkurenci…

Určitě. Na Nielsenově soutěži bylo velice inspirativní slyšet jednotlivé výkony (nikdy předtím jsme tu možnost kvůli covidu neměli). Bylo fascinující sledovat, jak hráči fungují v různých ansámblech a také jak každý soubor či národnost přistupuje k práci se zvukem jinak a na co se zaměřuje: jestli na barvy, energii, sólistické, nebo naopak velmi komorní vystupování…

A na co se zaměřuje či co charakterizuje Alinde Quintet?

Myslím, že u nás je znát, že povětšinou působíme v orchestrech a většinou na pozicích sólových hráčů. Do ansámblu si tak přenášíme symfonický zvuk, ale zároveň i trochu „sólistična“, které podle mě není na škodu, když je v omezené míře. Obecně se snažíme tvořit společný názor a zvuk; vzájemně komunikovat. Ale to je samozřejmě práce na dlouho, možná nekonečná.

Vašemu společnému tvoření budeme zanedlouho svědky na koncertu Pražského jara. Co pro vás znamená pozvání na jeden z nejprestižnějších festivalů v Evropě?

Je to pro nás velká čest. Nesmírně si toho vážíme a doufáme, že nezklameme. 

Uslyšíme od vás Rejchu, Ravela a Haase. Dalo by se říci, že je to jakýsi průřezový repertoár vašeho souboru – repertoár, který vás charakterizuje?

Pojmenovala bych to obecně jako průřez stěžejními díly pro dechové kvinteto. Samozřejmě by se dramaturgie dala uchopit i jinak, ale i vzhledem k Roku české hudby dávalo smysl jít tímto směrem. Zároveň jde i o náš debutový koncert na festivalu, takže uvádíme díla, která jsou skutečně vrcholná i čistě pro naše uskupení. Při koncertu na Pražském jaru můžeme posluchačům ukázat práci se stylem (Rejcha), Ravelovy barvy a nálady i expresivního Haase.

Jestli to tedy chápu správně, repertoárově nejste vyhranění…

Právě díky nádhernému repertoáru, který pro dechové kvinteto existuje, jsme se rozhodli založit právě tento typ souboru. Snažíme se obsáhnout všechny věhlasné skladby, které pro kvinteto vznikly, protože právě tato díla našemu složení sedí zpravidla nejlépe. Rádi ale také objevujeme díla, která se tolik nehrají, ať už zahraniční – například na Nielsenově soutěži jsme se setkali se spoustou severské hudby –, nebo česká. Právě o české tvorbě 20. století pro dechové kvinteto jsem se rozhodla psát svou doktorandskou práci na HAMU – těch děl jsou stovky, takže repertoár není tak omezený, jak se zdá.

Ale nikdo o nich neví…

Právě. Noty buď nejsou vydané, nebo se k nim těžko dostává. Ale beru to jako jeden z našich úkolů na další roky – repertoár odkrývat stále víc.

Hrajete i čistě soudobou hudbu?

Moc rádi a kromě našich vlastních projektů se se soudobou hudbou setkáváme i na soutěžích. Někdy je tedy příprava hodně náročná, protože například nejsou nahrávky nebo si nejdřív musíme zjistit či sami objevit nové techniky hry. Práce na tomto repertoáru nás ale velice baví, protože je dost odlišná. Občas akorát narážíme na to, že už není tolik zajímavá pro posluchače. Snažíme se sice samozřejmě tyto skladby hrát tak, abychom posluchačům ukázali, co je na té hudbě zajímavého, ale někdy může být pro posluchače složité ve skladbě na první poslech rozpoznat to, co my objevujeme dlouhým zkoušením a co nás na ní tím pádem fascinuje. Vnímám tedy, že je potřeba dělat dramaturgii tak, aby byla vyvážená a aby si každý našel něco. 

Součástí zmíněného koncertu bude i úprava Ravelova Náhrobku Couperinova. Zařazujete do programů svých koncertů často i aranže?

I při zmíněné šíři repertoáru se od určité chvíle stane omezeným, takže rádi hrajeme také aranže. Navíc lidé na koncertě často rádi slyší nějakou známou melodii, tak se jim snažíme zprostředkovat hudbu, kterou mají rádi, i se zvukem dechového kvinteta. Naštěstí máme v kvintetu skvělého aranžéra Kryštofa Kosku, který nám vytváří aranže přímo na míru. 

Ale aranž Ravela, která zazní na Pražském jaru, není vaše, že? Jak vám sedí tato úprava?

Ano, tato aranž je převzatá. Ale musím říct, že Náhrobek Couperinův se k instrumentaci pro dechové kvinteto hodí velice dobře, protože dechům dává Ravel velký prostor i v orchestrální verzi. Ravelova hudba obecně poskytuje velké množství barevných možností, které podle mě velice svědčí dechovým nástrojům, protože dokážou naznačenou barvu podtrhnout svými zvukovými nuancemi.

Ravela jsme se s dramaturgem festivalu, panem Třeštíkem, rozhodli do programu zahrnout ve spojitosti s Rejchou, který žil v Paříži, takže se tímto hezky propojí česká a francouzská kultura. Rok české hudby pak oslaví i závěrečný Haas, o jehož skladbě se stále víc přesvědčujeme, že je jednou z nejpůsobivějších pro dechové kvinteto – má obrovskou sílu. Jsme tedy moc rádi, že ji můžeme přednést zrovna na festivalu Pražské jaro.

Jaké jsou vaše plány po Pražském jaru?

Nápadů je hodně, některé jsou zatím jen v hlavě. Na podzim nás čeká účinkování na festivalu Lípa Musica, kde s Adamem Plachetkou provedeme kompletní Biblické písně v úpravě Kryštofa Kosky pro dechové kvinteto. Tato, troufám si říct, odvážná dramaturgie pak bude doplněna dechovým kvintetem Josefa Bohuslava Foerstera a zakončená Sukovou Meditací na staročeský chorál sv. Václave, opět v úpravě od Kryštofa Kosky. 

Ale nejčerstvější novinkou je, že jsme skrz nahrávku byli vybráni na soutěž ARD v Mnichově, která se bude konat v září. Protože ji vnímáme jako jednu z nejprestižnějších soutěží, už od začátku roku se na ni intenzivně připravujeme. Těšíme se, co přinese.

Foto: Facebook Barbory Trnčíkové, Petra Hajská, Facebook / Carl Nielsen International Chamber Music Competition, Facebook kvinteta