„Všechny skladby by se daly doporučit člověku, který se v klasické hudbě teprve začíná orientovat.“

„Popisnější díla umožní netrénované nebo zlenivělé hudební představivosti docenit další parametr z palety krás hudby.“

„Tak, jak muzikanti s úsměvy odehráli celý koncert, odcházeli posluchači nabiti pozitivními emocemi.“

Moravská filharmonie Olomouc si pro posluchače tohoto malebného města, které je během předvánočních trhů obzvlášť půvabné, přichystala Vánoční koncert s pohádkovým programem. Krásnou shodou okolností koncert dirigoval Petr Popelka.

Čtvrteční koncert v Redutě, v tradičním sále filharmonie, otevřela Předehra a Pekelný tanec z opery Čert a Káča od Antonína Dvořáka, druhou skladbou byla Orchestrální suita č. 1 z baletu Špalíček od Bohuslava Martinů a po pauze zazněla Sukova Pohádka. Tedy tři původně scénické skladby českých klasiků, propojené pohádkovými motivy. Jistě se najdou odpůrci předělaných scénických děl na díla koncertní, protože jde o přesun do jiného kontextu. Absolutní a správné řešení neexistuje a zodpovědnost přebírá dramaturg. Jsem toho názoru, že olomoucký koncert byl jedním z povedených příkladů.

Na Vánoční koncerty se chodí v obměkčené předsváteční náladě, která nevyžaduje posluchačsky náročná díla, zároveň mají Vánoční koncerty moc přilákat sváteční posluchače a správné zvolení repertoáru může rozhodnout o vztahu nového posluchače ke klasické hudbě. Čtvrteční koncert v Olomouci byl právě tím vhodným programem, protože všechny skladby by se daly doporučit člověku, který se v klasické hudbě teprve začíná orientovat, ale stejně tak i ostřílenějšímu abonentu. Jde o skladby výsostně barevné, rytmicky bohaté, obsahující posluchačsky příjemné taneční rytmy a hravé melodie lehce utkvívající v hlavách; vyloženě skladby provokující k opětovnému poslechu.

Čirou radost čišící ze spolupráce Moravské filharmonie Olomouc s dirigentem Petrem Popelkou ještě umocnila skladba Antonína Dvořáka. Jeho hudba byla barevná, taneční, dynamicky pestrá, hlasy jednotlivých sekcí zřetelně jasné a následný Pekelný tanec plynule navazoval na Předehru, téměř jako kdyby se jednalo o druhou větu. Jediná drobná připomínka, jež mě napadla, že taková představa pekla není příliš morální: Dvořákovu hudbu by si tam hříšník spíš užíval, než že by pykal…

Suita, se svolením skladatele upravená Milošem Říhou z druhé verze baletu Špalíček od Bohuslava Martinů, byla dokonce ještě pohádkovější než Dvořák. Rozkošný tanec se zajícem, tanec stínů, nebo snad ržání tub v tanci lvů bavily posluchače. Místy velmi deskriptivní dílo, což právě v tomto případě hodnotím pozitivně, protože právě popisnější díla umožní netrénované nebo zlenivělé hudební představivosti docenit další parametr z palety krás hudby.

Suitu Pohádka na motivy scénické hudby k Radúzovi a Mahuleně udělal sám skladatel Josef Suk, čímž zmírňuje problematičnost a posiluje samostatnost své skladby. Krásné dílo, kde silný motiv lásky překoná burácející zlo; příběh je mezi těmito protipóly obohacen o polku Hra na labutě a pávy, ze které je cítit ozvěna Dvořákovy hudby. Krásně tedy spojila poslední skladbu koncertu s počáteční. Je obohacen i o Smuteční hudbu, intermezzo před zlem, které je nakonec překonáno láskou. Orchestr s Petrem Popelkou vytvořil atmosféru radosti plynoucí z hraní a poslechu hudby, tak jak muzikanti s úsměvy odehráli celý koncert, odcházeli posluchači nabiti pozitivními emocemi. Osobně se mi pouze nelíbila houslová sóla ze Sukovy Pohádky, některá glissanda příliš nevyzněla a naopak vibrato mi přišlo poněkud hrubé; ale důvodem může být nástroj, který jako sólový nezněl tak libě.

Jméno mladého českého dirigenta Petra Popelky (1986) je zatím známé spíše v severní Evropě. Od příští sezóny 2020/21 se stává novým šéfdirigentem Orchestru Norského rozhlasu (KORK). Tomuto velkému úspěchu předcházely zkušenosti a úspěchy v pozici asistenta šéfdirigenta Alana Gilberta u NDR-Elbphilharmonie v Hamburku; spolupracoval také s Den Norske Opera v Oslo, s Maďarskou státní operou v Budapešti či se Sächsische Staatskapelle Dresden, kde od roku 2010 působí jako zástupce sólokontrabasisty. Mimo dirigentskou a hráčskou kariéru Petr Popelka také aktivně hudbu skládá. S olomouckými posluchači mohu jen doufat, že na čtvrteční koncert také nezapomene a někdy v blízké budoucnosti se znovu vrátí.

Foto: Šimon Kadula