„Hudba se nedá exaktně změřit a mnohem zajímavější na ní je hledat nové možnosti, tvary, artikulace, barvy a vůně, než jen a pouze poměřovat všechno dvourozměrným metrem.“

„Nedokázal bych stát na pódiu a vytvářet hudbu podle partitury jednoho a přitom milovat druhého.“

„Martinů si vytvořil vlastní nezaměnitelný jazyk, ve kterém se snoubí velmi osobité harmonické cítění s rytmizovanou melodikou, kterou je lehčí poslouchat než hrát.“

Letos v červnu se dostalo studentce poličského gymnázia Miriam Kašparové jedinečné příležitosti zúčastnit se mistrovského kurzu uznávaného českého houslisty Ivana Ženatého. Konal se v rámci Mezinárodního hudebního festivalu Leoše Janáčka ve skladatelových rodných Hukvaldech. Svědectví o výuce spojuje čtenářka s odpověďmi Ivana Ženatého na její otázky.

Pan profesor, který tady v Poličce v posledních letech odehrál nejeden vynikající recitál, je mým velkým hudebním vzorem, takže když mě na svou masterclass pozval, byla jsem samozřejmě naprosto nadšená a s podáním přihlášky neváhala ani minutu. Při psaní houslového „životopisu“, který musel být její součástí, jsem byla sama překvapená, kolik už jsem toho vlastně s houslemi zažila. Když jsem se potom na začátku června dozvěděla, že mě pan Ženatý doopravdy vybral mezi šestici aktivních účastníků, měla jsem obrovskou radost. Na kurzu, který byl orientován na studium hudby Leoše Janáčka a dalších českých autorů, jsem se pod vedením pana profesora věnovala dílu Bohuslava Martinů, jednoho z mých nejoblíbenějších skladatelů.

Lekce byly zaměřeny jak na výraz, tak i na vylepšování techniky, která je také velice důležitá. Musím říct, že pan profesor je opravdu nejen vynikající interpret, ale i skvělý hudební pedagog. Jeho vedení bylo laskavé a plné pochopení, zároveň velice názorné, a v mnoha momentech dokonce i poetické. Bylo znát, že pan Ženatý má dílo Bohuslava Martinů velmi rád, což prokazuje jeho procítěnou interpretací, ale třeba i výrokem, že hudba Martinů vychází ze srdce a srdcem se taky musí hrát. Zajímavou a obohacující zkušeností pro mne bylo sledovat i lekce dalších účastníků.

Z kurzu si odvážím mnoho námětů k přemýšlení i velkou inspiraci pro další hraní – nejen díla slavného poličského rodáka.

Závěrem bych se s vámi chtěla podělit o rozhovor, který jsem s panem profesorem Ženatým pořídila.

Pane profesore, kdy a jak jste se vlastně rozhodl pro hru na housle?

Můj otec mě v šesti letech zavedl do hudební školy, abych se učil hře na klavír. Domníval se, že je to univerzální nástroj, a také si myslil, že po čase s ním budu hrát v jeho taneční kapele. Na hodině hudební nauky si mne ale přezkoušela paní učitelka Klapková, která podle mého sluchu, tvaru a délky prstů i podle hudební paměti usoudila, že bych mohl hrát dobře na housle. Půjčila mi domů jeden školní nástroj a přidělila mi do příštího týdne jednořádkové cvičení v první poloze ze sešitu pro začátečníky. Když jsem jí na další hodině přehrál celý sešit zpaměti, byla nadšená a můj osud se už nemohl vyvíjet jinak.

Vím, že jste se účastnil řady hudebních soutěží, ale chci se zeptat – měl jste je rád? A co si o soutěžích jako takových myslíte teď jako výkonný umělec a pedagog?

Samozřejmě jsem je miloval, protože mi přinášely úspěch. Měl jsem rád to chvění před začátkem a těšila mě chvála dospělých, někdy i významných profesionálů. Velké soutěže v Moskvě a na Pražském jaru jsem prožíval jako osudová dramata. Přípravě jsem věnoval tisíce hodin a podle rady mé tehdejší profesorky Nory Grumlíkové, která říkala s nadsázkou „tohle musíš zahrát i o půlnoci“, jsem si opravdu nařizoval budík a uprostřed noci přehrával v pyžamu v kuchyni Bachovu Fugu a Paganiniho capriccia. Na pódiu to potom bylo lehčí.

S odstupem času ale na všechno hledím daleko smířlivěji. Ona se totiž hudba nedá nikterak exaktně změřit a mnohem zajímavější na ní je hledat nové možnosti, tvary, artikulace, barvy a vůně, než jen a pouze poměřovat všechno dvourozměrným metrem.

Jaký je váš nejoblíbenější hudební skladatel? A čím Vás jeho hudba oslovuje?

Největší a nejmilovanější je ten, kterého právě hraju. Nedokázal bych totiž stát na pódiu a vytvářet hudbu podle partitury jednoho a přitom milovat druhého…

Máte rád hudbu Bohuslava Martinů? Myslíte si, že jeho hudba má co dát i dnešním mladým lidem, nebo dokonce dětem? Ptám se, protože osobně mám hudbu Bohuslava Martinů velmi ráda.

Martinů se stal velkým, protože si vytvořil vlastní nezaměnitelný jazyk, ve kterém se snoubí velmi osobité harmonické cítění s rytmizovanou melodikou, kterou je lehčí poslouchat než hrát. A na této bázi zkomponoval svých několik geniálních děl. Podobně jako Dvořák a mnoho jiných se ale neubránil nadprodukci, takže chceme-li poslouchat mistrovského Martinů, musíme vybírat. Otázka týkající se možnosti oslovení mladých nebo dětských posluchačů obsahuje určitý díl irelevance, protože každé spirituální bohatství je přenosné, pokud se setká s otevřenou duší.

Kde rád hrajete, potažmo kam se rád vracíte? A proč se tak rád vracíte do Poličky, kde jste za posledních pár let odehrál několik recitálů, které vždy patří mezi nezapomenutelné zážitky?

Především – hraju rád kdekoli na světě. Mohu-li vytvářet hudbu, jsem šťastný a všechno ostatní se zdá být druhořadým. A vracím se rád do koncertních sálů, kde je výsostná akustika, a tam, kde na mne čekají vděční posluchači a dobří přátelé. Proto také jezdím do Poličky…

Měl byste jako profesor houslové hry nějakou dobrou radu do hudebního života pro začínající houslisty, ať už úplně malé žáčky v přípravce ZUŠ, nebo i pro ty o něco starší, třeba ve věku nás mladších studentů víceletého gymnázia?

Hudba je to nejsilnější z tohoto světa, co mě v životě potkalo. Zkuste to taky objevit!

Miriam Kašparová, Gymnázium Polička

Foto: archiv autorky