11. únor
Svátek má Božena.
2024 – zemřel Ladislav Burlas, slovenský skladatel a muzikolog (narodil se 3. dubna 1927). Byl významným představitelem slovenské filozofie hudby, žák Alexandra Moyzese a Ivana Hrušovského. Komponoval symfonickou i komorní hudbu, dětské sbory a písně. Je autorem více než 150 muzikologických prací, vědeckých monografií, studií, vysokoškolských textů i publicistických článků.
2017 – zemřela Jarmila Šuláková, moravská folklórní zpěvačka (narodila se 27. června 1929). V roce 1952 se stala sólistkou Brněnského rozhlasového orchestru lidových nástrojů (BROLN), s nímž natočila přes 600 rozhlasových snímků a absolvovala stovky cest po celém světě. V polovině 90. let začala její spolupráce s valašskou folkrockovou skupinou Fleret.
2012 – zemřel Jaromír Černý, muzikolog a pedagog (narodil se 24. března 1939), zaměřený na období středověké a renesanční polyfonie. Připravil tak například kritická vydání Jistebnického kancionálu a Speciálníku královéhradeckého. Svým výzkumem zasadil vývoj vícehlasu na českém území do širšího středoevropského kontextu. Jeho kritické vydání děl, která vytvořil Petrus Wilhelmi de Grudencz (c1400-1480), je jedním z největších mezinárodních úspěchů české muzikologie. Na katedře dějin hudby, kde do roku 1964 studoval, byl odborným asistentem, od roku 1989 docentem. V roce 1990 se stal vedoucím katedry a následně byl do roku do 2002 ředitelem Ústavu hudební vědy, ve který se proměnila. V letech 1991–1997 a 2003–2006 zastával funkci předsedy České společnosti pro hudební vědu.
2004 – zemřel Karel Kopřiva, český kontrabasista a profesor hry na kontrabas (narodil se 23. června 1930). Vystudoval JAMU v Brně u Františka Hertla. Po absolutoriu nastoupil do orchestru Janáčkovy opery v Brně, kde působil mnoho let jako zástupce vedoucího skupiny. Současně byl externím profesorem na brněnské konzervatoři. Z jeho žáků vynikl Josef Hanák. Přechodně působil jako sólový kontrabasista v Národním symfonickém orchestru v Havaně, v 70. letech rovněž vedl kontrabasovou třídu na Národní umělecké škole Instituto Superior de Arte v Cubanacánu. K jeho žákům patřili kubánští kontrabasisté Antonio Gómez Sotolongo, Andrés Escalona Graña, Orlando Cachaíto López (Buena Vista Social Club) a další. Po návratu do Brna opět vyučoval na brněnské konzervatoři. Zde k jeho žákům patřili Mito Teocharis, Rostislav Tománek, Vít Šujan, Pavel Juřík a Jakub Šimáně.
2000 – zemřel Jindřich Praveček ml., dirigent a skladatel (narodil se 28. června 1909). Studoval housle v Pardubicích u Stanislava Ondříčka a v Praze u prof. Jaroslava Kociána, kompozici u J. Řídkého a dirigování u prof. Pavla Dědečka. V roce 1929 nastoupil vojenskou službu a 1931 byl jmenován kapelníkem na Vojenské hudební škole v Praze a v roce 1950 kapelníkem Ústřední hudby československé armády. V letech 1948–1951 vyučoval instrumentaci pro dechové nástroje na JAMU. Je autorem řady pochodů, skladeb pro dechové orchestry, úprav národních písní pro sóla, sbory i orchestry. Celkem napsal asi 150 skladeb. Byl uznáván jako dirigent nejen s neomylným absolutním sluchem a s přehledným gestem, ale také s přirozenou autoritou a vlídným humorem, působil jako host u mnoha dechových orchestrů, také jako porotce při hudebních soutěžích doma i v zahraničí, podílel se na vzniku festivalů dechových hudeb a pravidelně se jich účastnil (např. Kmochův Kolín, Koletova Rtyně, jeho nejmilejší Pravečkův Lanškroun). Jako odborník byl zástupcem Československa v CISPM (Conception et Intégration de Services et Produits Multimédia). Jeho jméno nese ve svém názvu od roku 1997 Základní umělecká škola Jindřicha Pravečka v Lanškrouně a od roku 2003 Základní škola Jindřicha Pravečka ve Výprachticích.
1969 – zemřel Jindřich Praveček, pedagog, dirigent a skladatel (narodil se 1. března 1885). Působil jako pedagog v lanškrounském okrese, vedle toho jako jednatel Národní jednoty severočeské, režisér divadla, knihovník a řídil žákovský orchestr a pěvecký sbor mládeže, pořádal vzdělávací besídky pro mládež i dospělé. Založil Pravečkovo smyčcové kvarteto a byl také spoluzakladatelem Sokola ve Výprachticích. Přispíval do Hudebního zpravodaje, Východočeského obzoru, Východu a dalších. Je spoluautorem publikace Česká Třebová, 1934. Tam působil jako klavírista, dirigent a sbormistr četných místních orchestrů a pěveckých souborů i spojených sborů na pěveckých festivalech. Jako účinkující vystupoval ve slavnostním představení Smetanova Tajemství, kterou nastudovalo a provedlo Orchestrálního sdružení v Ústí nad Orlicí u příležitosti otevření nové budovy divadla 27. září 1936. Z jeho iniciativy se začaly pořádat „Dny národních písní“, jejich tradice byla obnovena sborem Bendl v roce 1968. Napsal zejména skladby pro mužské, ženské, dětské, smíšené a příležitostné sbory, skladby komorní, církevní-chrámové, orchestrální a doprovodné k tělocvičným vystoupením nebo dětským divadelním hrám. Některé jeho skladby byly vysílány čs. rozhlasem, řada jeho sborů byla na programu předních pěveckých těles. Byl pohřben ve Výprachticích. V hudební rodinné tradici pokračoval zejména syn Jindřich. Bratr Alois Praveček (1880–1957) byl známý vojenský kapelník, hudebník a skladatel.
1961 – narodil se Vít Roubíček, hudební publicista, muzikolog, editor, státní úředník a klavírista. Od roku 2014 působí na Ministerstvu kultury, kde má na starosti rozvoj a podporu profesionální klasické hudby. Vystudoval klavír na Pražské konzervatoři a hudební vědu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Pracoval pak v hudebním oddělení Národní knihovny, na Konzervatoři a ladičské škole Jana Deyla a v hudebních vydavatelstvích Panton, Bonton Music a Supraphon.
1957 – narodil se violoncellista Jan Páleníček, zakladatel a vedoucí novodobého Smetanova tria, syn profesora HAMU Josefa Páleníčka – klavíristy, skladatele, pedagoga a zakladatele původního Smetanova tria. Po Pražské konzervatoři vystudoval HAMU u Alexandra Večtomova a Miloše Sádla, komorní hudbu studoval ve třídě Josefa Vlacha, primária Vlachova kvarteta. V roce 1984 založil ARS trio, ve kterém s ním hráli na housle Dana Vlachová a na klavír jeho bratr Zdeněk Páleníček, toho nahradil Martin Ballý. Po jeho odchodu v roce 1992 soubor převzal staronový název České trio. Páleníček se ustálil na hudební scéně jako sólista a člen Smetanova tria spolu s houslistkou Markétou Janouškovou a klavíristkou Jitkou Čechovou, která je také jeho partnerkou při sólových recitálech. Se Smetanovým triem získal několikrát prestižní ocenění BBC Music Magazine Awards a Diapason d’Or. Jako pedagog působil řadu let na Pražské konzervatoři a na HAMU v Praze. Stal se také hlavním dramaturgem Českých kulturních slavností.
1955 – zemřela Olga Khokhlova, rusko-ukrajinská baletka, první manželka malíře Pabla Picassa, matka jeho syna Paula a jedna z jeho raných umělecký múz (narodila se 17. června 1891). Studovala v Petrohradu na soukromé baletní škole a v roce 1915 se stala členkou souboru Ruského baletu Sergeje Ďagileva.18. května 1917 tančila v baletu Parade Sergeje Ďagileva, Erika Satieho a Jeana Cocteaua, během úvodního večera v Théâtre du Châtelet. Výpravu a kostýmy navrhl Pablo Picasso. Její vnuk Bernard Ruiz-Picasso se svou matkou založili Picassovo muzeum v Malaze.
1939 – zemřel Franz Schmidt, rakouský violoncellista, klavírista, hudební skladatel a pedagog (narodil se 22. prosince 1874). Studoval ve Vídni skladbu u Roberta Fuchse, hru na violoncello u Ferdinanda Hellmesbergera a hudební teorii a kontrapunkt u Antona Brucknera. Stal se členem Dvorní opery a orchestru Vídeňských filharmoniků. Získal si úctu Gustava Mahlera, který trval na tom, že bude hrát violoncellová sóla, přestože nebyl oficiálně koncertním mistrem. Byl rovněž vynikajícím hráčem komorní hudby. Důvěrně se spřátelil s Arnoldem Schoenbergem, ačkoliv jejich skladatelské zaměření bylo diametrálně odlišné. Kromě violoncella byl i vynikajícím klavíristou. V roce 1914 se stal profesorem klavíru na vídeňské konzervatoři, v roce 1925 se stal jejím ředitelem a v roce 1927 rektorem. Jako skladatel pokračoval v tradici klasického vídeňského romantismu, jeho díla jsou monumentální a pevně tonální. Rád pracoval na velkých formách jako jsou symfonie a opery, komorních skladeb má málo, ale jsou kvalitní. Psal také pro jednorukého klavíristu Paula Wittgensteina. Nacisté ho donutili složit oslavnou kantátu k připojení Rakouska k Německu, tu sice dokončil až dirigent Robert Wagner, přesto nadlouho ovlivnila poválečné vnímání a hodnocení Schmidta. Všechny jeho symfonie nahrál Symfonický orchestr Čs. rozhlasu v Bratislavě za řízení Ľudovíta Rajtera v roce 1987 pro firmu Opus. Životním dílem je oratorium Kniha sedmi pečetí na slova poslední knihy Nového zákona Zjevení svatého Jana v německém překladu Martina Luthera. Premiéru mělo 15. června 1938 ve velkém sále Musikverein ve Vídni pod taktovkou Oswalda Kabasty.
1938 – narodila se Edith Mathis, švýcarská lyrická sopranistka (zemřela 9. února 2025). Proslula rolemi v Mozartových operách, účinkovala však i v premiérách oper Henzeho, Gottfrieda von Einem, Menottiho a Heinricha Sutermeistera. Od roku 1960 pravidelně vystupovala na Salcburském festivalu, objevovala se na světových pódiích od Vídně přes Mnichov, Hamburk, Londýn a Glyndebourne po Metropolitní operu. V letech 1963 až 1971 působila v Deutsche Oper Berlin. Mezinárodně žádaná byla také jako interpretka písní a sólových partů ve velkých koncertních dílech. Natáčela oratorní repertoár, Bachovy duchovní kantáty a písně od Mozarta, Schuberta, Schumanna, Richarda Strausse a Hugo Wolfa.
1912 – narodil se Rudolf Firkušný, klavírista a skladatel (zemřel 19. července 1994). Jeho repertoár sahal od raného klasicismu až po modernu první poloviny 20. století. Od roku 1948 žil ve Spojených státech. V roce 1917 došlo ke šťastnému setkání malého Rudolfa s Leošem Janáčkem. Ten rozpoznal mimořádné hudební nadání pětiletého chlapce a svěřil zázračné dítě do péče profesionálních učitelů. Hudební teorii ho učil sám Janáček, na klavír Růžena Kurzová, manželka tehdy nejvýznamnějšího českého klavírního pedagoga Viléma Kurze. Poprvé veřejně vystoupil coby osmiletý sólista 14. července 1920. Hrál Griega, Mozarta, Dvořáka a Chopina. 14. ledna 1923 jako jedenáctiletý vystoupil s velkým úspěchem v Praze, poprvé jako sólista České filharmonie, s Mozartovým Koncertem D dur. Jeho umělecký vzestup byl strmý. První zahraniční koncert se uskutečnil v říjnu 1926 ve Vídni. Jako patnáctiletý též zahrál na zámku v Lánech prezidentu Masarykovi, který mu udělil stipendium. Na jaře 1927 absolvoval u prof. Viléma Kurze v mistrovské třídě konzervatoř v Brně a v roce 1930 maturoval na bučovickém gymnáziu ve třídě prof. Antonína Součka. Dál studoval v Paříži u profesora Cortota, kde se seznámil s francouzskou klavírní školou. Německou klavírní školu si osvojil v Berlíně u profesora Artura Schnabela. V osmnácti ho znala celá hudební Evropa. V roce 1933 uvedl do té doby často opomíjený Dvořákův Koncert g moll v úpravě Viléma Kurze, ze kterého se stala pevná součást repertoáru světových klavíristů. V USA koncertoval poprvé v roce 1938. S českým publikem se rozloučil koncertem s Českou filharmonií pod taktovkou Rafaela Kubelíka 3. března 1939 a emigroval. Postupně hrál se všemi významnými americkými tělesy a dirigenty a po válce opět i v západní Evropě, Austrálii, Japonsku, Singapuru, Hongkongu a Izraeli. O jeho koncerty se neúspěšně ucházel i Sovětský svaz. Od roku 1965 až do své smrti byl profesorem na prestižní umělecké univerzitě Juilliard School v New Yorku. Kromě sólové činnosti se věnoval i komorní hudbě. Hned v roce 1990 se zúčastnil Pražského jara, s Rafaelem Kubelíkem a Českou filharmonií na něm provedli 2. klavírní koncert svého někdejšího přítele Bohuslava Martinů. Získal čestný doktorát Univerzity Karlovy, Masarykovy univerzity i JAMU (první v historii školy) a v roce 1991 byl vyznamenán Řádem Tomáše Garrigua Masaryka I. třídy. Pro JAMU vytvořil Nadaci Rudolfa Firkušného, která podporuje její nejlepší studenty. Do vlasti nestačil přesídlit. Od roku 2007 je ale pohřben spolu se svou ženou Taťánou na čestném pohřebišti Ústředního hřbitova v Brně. Od roku 2013 pořádá Festival Pražské jaro Klavírní festival Rudolfa Firkušného. V RozhovoruPlus na něj vzpomíná jeho dcera Véronique Firkusny: https://www.klasikaplus.cz/veronique-firkusny-tatinek-neusiloval-byt-velkym-jmenem-slouzil-skladatelum/.
1905 – narodil se Eduard Ingriš, skladatel, dirigent, cestovatel, filmový dokumentarista, kameraman a fotograf (zemřel 12. ledna 1991). Ještě v Československu se stal uznávaným hudebním skladatelem. Během pobytu na Svatojánských proudech, kde měl chatu, napsal v roce 1931 svou nejznámější píseň Teskně hučí Niagara. Byl autorem mnoha dalších písní, napsal hudbu k jedenácti filmům (např. k filmu The Gallant One) a šedesát operet, nejúspěšnější Rozmarné zrcadlo dosáhla 1600 repríz. V roce 1944 byl uvězněn gestapem, propuštěn byl po třech měsících. V roce 1947 odjel do Jižní Ameriky, po únoru 1948 se rozhodl nevrátit do vlasti. Stal se vyhledávaným fotografem a kameramanem. Oficiálně portrétoval peruánského prezidenta Manuela Pradu, vyhrával mezinárodní fotografické soutěže a jeho snímky uveřejňovaly i významné časopisy jako Time a Life. Ve vlastní produkci vyrobil tři celovečerní filmy. Spolupracoval s Ernestem Hemingwayem při natáčení filmové podoby jeho románu Stařec a moře, setkal se se známými českými cestovateli Hanzelkou a Zikmundem. Pořídil jediné záběry z jejich pouti po Jižní Americe, kde jsou zachyceni oba současně, jinak vždy natáčel jeden z nich. Seznámil se s věhlasným norským etnologem Thorem Heyerdahlem a rozhodl se potvrdit jeho teorii o migraci původních obyvatel Peru do Polynésie, úspěšně. V roce 1962 se přestěhoval do USA. Urna s jeho ostatky byla přepravena do jeho rodných Zlonic. Jeho žena pak obrovský archiv svého manžela věnovala České republice. O převoz 1100 kg Ingrišových písemností, notových záznamů, nahrávek, fotografií i filmů se v roce 2001 zasloužil Miroslav Zikmund. Nyní se nacházejí v Muzeu jihovýchodní Moravy ve Zlíně, fotografická část je digitalizována.
1894 – zemřel Emilio Arrieta, španělský skladatel a hudební vědec (narodil se 21. října 1823). Jeho největším přínosem pro španělskou hudbu byla konsolidace zarzuely jako žánru. Studoval na milánské konzervatoři, kde se spřátelil se skladatelem Amilcarem Ponchiellim. Brzy se stal oblíbencem královny Isabely II. V roce 1849, dva měsíce po uvedení jeho opery Ildegonda v Teatro Real, byl jmenován uměleckým ředitelem tohoto divadla. Podílel se na vzniku Teatro de la Zarzuela, pro které pak hojně psal. Jeho styl byl ale trochu jiný než u současníka Barbieriho, jeho zarzuely jsou bližší italskému pojetí opery. Od roku 1857 učil na madridské konzervatoři a po revoluci v roce 1868 se stal jejím ředitelem.
1892 – narodil se Václav Zelenka, cestovatel, orientalista a arabista, pedagog a hudebník (zemřel 19. září 1979). Během první poloviny dvacátého století uskutečnil celkem 16 výzkumných cest, výsledkem byly čtyři cestopisy a národopisná díla, kterými obohatil českou populárně-naučnou literaturu. Studoval arabský jazyk, byl průkopníkem studia nepsaných arabských dialektů. Výsledkem jeho terénního jazykového výzkumu bylo vydání čtyřdílné učebnice nářečí arabského jazyka mluveného v Egyptě a Sýrii. Jeho zřejmě nejvýznamnějším odborným dílem bylo vydání vůbec prvního česko-arabského slovníku. Jeho studium arabského písňového folklóru vyvrcholilo vydáním zpěvníku arabských písní. Během svého posledního ročního pobytu v Egyptě po druhé světové válce se stal spolu se svou ženou členem káhirského osmdesátičlenného orchestru Musica viva, ve kterém hrál na violu a jeho žena na cello. Hudbě se pak věnoval i v důchodu, kdy spolu s několika hudebníky založil a vedl domácí orchestr.
1890 – narodil se Richard Kubla, operní pěvec – tenorista (zemřel 9. července 1964). Už v sedmi vystupoval na veřejnosti. Byl žákem Musik-Bildungs-Anstalt v Moravské Ostravě a jako tenorista se divákům poprvé představil v roce 1910. Původně chtěl studovat práva, ale rozhodl se pro vídeňskou konzervatoř. Po absolutoriu získal místo v Lidové opeře ve Vídni. Počátkem dvacátých let 20. století se vrátil do Čech a působil jako sólista v pražském Německém divadle. Až do roku 1945 také pravidelně hostoval v Národním divadle a často vystupoval na zahraničních scénách. Je pohřben na Vyšehradském hřbitově.
1879 – narodil se Jean Gilbert, německý skladatel a dirigent (zemřel 20. prosince 1942). Studoval na konzervatořích v Sondershausenu a Výmaru (Hochschule für Musik Franz Liszt), byl také žákem Philippa Scharwenka v Berlíně. Před a po první světové válce složil přes 50 operet. Nejúspěšnější byla Cudná Zuzana (Die keusche Susanne), která se dočkala adaptací v mnoha zemích světa. Kvůli svému židovskému původu musel po nástupu nacistů opustit Německo. V roce 1933 emigroval do Argentiny do Buenos Aires.
1870 – zemřel Leopold Eugen Měchura, český skladatel (narodil se 2. února 1804). Rodiče pořádali na svém panství v Otíně hudební večery. Vystudoval filozofii a práva na Karlově univerzitě a vedle toho i hudbu u Friedricha Dionysa Webera a Václava Jana Tomáška. Jeho sestra Terezie se vdala za Františka Palackého a druhá sestra Antonie za lesního odborníka a schwarzenberského vrchního lesmistra Jana Heyrovského, strýce pozdějšího rektora Karlovy univerzity Leopolda Heyrovského. V Klatovech se významně podílel na hudebním životě kraje. Působil jako varhaník, hráč na lesní roh a dirigent. Za jeho působení byly v Klatovech prováděny i Mozartovy opery a velká oratoria, např. Haydnovo Stvoření, Mendelssohnův Paulus nebo Beethovenův Kristus na hoře Olivetské. Byl pohřben v rodinné hrobce v Předslavi nedaleko Klatov. Jak svým dílem, tak i národnostním uvědoměním je považován za předchůdce Bedřicha Smetany. K nejvýznamnějším jeho dílům patří kantáty na české texty, první vůbec, nebo opera Marie Potocká (1870), první česká opera na ruský námět. Byla provedena posmrtně v Prozatímním divadle za řízení Bedřicha Smetany 13. ledna 1871. Pozůstalost se nachází v Českém muzeu hudby v Praze.
1840 – premiéru měla komická opera Marie, dcera pluku (La fille du régiment) Gaetana Donizettiho, a to v Salle de la Bourse v nastudování souboru pařížské Opéra-Comique. Jde o skladatelovu první operu na francouzský text. Je známá slavnou árií „Ah! mes amis, quel jour de fête!“, která vyžaduje, aby v ní tenorista zazpíval devět vysokých C. Premiéra se setkala s velmi negativní reakcí v recenzi Hectora Berlioze. Dílo si nicméně publikum oblíbilo, už v roce 1908 byla v Opéra-Comique zaznamenána tisící repríza.
1834 – narodil se Gustav Walter, operní pěvec původem z českých zemí (zemřel 31. ledna 1910). Debutoval v roce 1855 v roli Edgarda v Donizettiho opeře Lucie z Lammermooru na prknech brněnského divadla. V průběhu tří dekád ztvárnil řadu hlavních rolí ve Vídeňské dvorní opeře, především v dílech Wolfganga Amadea Mozarta a Richarda Wagnera. V recitálových programech uvedl mnoho premiér písní Johannese Brahmse a Antonína Dvořáka, například jeho Cikánské melodie. Přes dvacet let, od roku 1882, vyučoval zpěv na Vídeňské konzervatoři.
1829 – narodil se Camillo Walzel, rakouský operetní libretista, známější pod pseudonymem „F Zell“, v letech 1884 až 1889 umělecký ředitel Divadla na Vídeňce (zemřel 17. března 1895). On a Richard Genée tvořili kongeniální tým ve světě operety. Společně napsali 38 libret pro vícero skladatelů, například Noc v Benátkách pro Johanna Strausse, Boccaccia pro F. von Suppé, Žebravého studenta nebo Gasparoneho pro Carla Millöckera, Carbonari pro Carla Zellera nebo Ein Deutschmeister pro K. M. Ziehrera. Kromě toho napsal víc než 20 překladů francouzských a anglických operet. Společně s malíři Franzem a Heinrichem Leflerovými organizoval na popud podnikatele Adolpha von Pittel letní festival ve Weissenbachu. Jeho letní vila v ulici Zellgasse i rodinná hrobka se nacházejí v jeho oblíbeném městečku Weissenbach an der Triesting v Dolních Rakousích.
1796 – narodil se Giovanni Pacini, italský operní skladatel (zemřel 6. prosince 1867). Studoval na konzervatoři v Bologni zpěv a kontrapunkt a v Benátkách skladbu u B. Furlaneta. První velký úspěch zažil v jednadvaceti s operami Adelaide e Comingio a Il barone di Dolsheim. Odešel do Říma a úzce spolupracoval s Gioacchinem Rossinim. Je prokázáno, že zkomponoval tři scény do Rossiniho opery Matilde di Shabran. Po Itálii sklízel úspěchy, ve Vídni a v Paříži byla ale jeho opery přijali chladně, což vedlo k jeho tvůrčí krizi. Nějaký čas se věnoval jen pedagogické činnosti na Liceo musicale, které sám založil. V roce 1837 se stal dirigentem v Lucce a ředitelem nového hudebního institutu Istituto musicale. K operní tvorbě se vrátil až v roce 1840, a to s obrovským úspěchem. Tehdy vznikly jeho nejslavnější opery Saffo a Medea. Jeho opera Maria, regina d’Inghilterra z roku 1843 s námětem ze života anglické královny Marie Tudorovny se občas hraje i v současnosti poté, co byla v roce 1983 znovuobjevena pro operní festival v londýnské čtvrti Camden. Napsal 74 oper. On a jeho současníci Vincenzo Bellini, Gaetano Donizetti, také Giacomo Meyerbeer, Nicola Vaccai, Michele Carafa, Carlo Coccia a Saverio Mercadante začali formovat italskou operu, vytvořili nový styl zvaný bel canto. Také přesunuli mužské romantické party od kastrátů k tenorům, role padouchů vyhradili basům a barytonům, posílili orchestr a velký důraz kladli na dramatickou složku představení.
1795 – zemřel Carl Michael Bellman, švédský skladatel, překladatel a básník (narodil se 4. února 1740). Jeho dílo vychází z klasicismu, ale předjímá už romantismus. Ve Švédsku je považován za jednoho z národních básníků a jeho písně zůstávají populární. Už jako mladík překládal z němčiny a francouzštiny, především náboženskou literaturu. Později byl chudým bohémem, bavičem a autorem pijáckých písní i biblických parodií, které se zpívaly po celé Skandinávii. Nějaký čas byl dvorním básníkem, vydal epicko-dramatickou parodii na rytířské řády a řeholní rituály Bakchův chrám, ale po smrti Gustava III. se ocitl ve vězení pro dlužníky… Své písně zpíval s vlastním doprovodem na loutnu. Melodie si vypůjčoval z populárních, především francouzských komických oper a operet, z menuetů a z další taneční hudby, z pochodů a lidových písní. Originálním způsobem je přepracovával, aby vyhovovaly jeho potřebám, v mnoha případech šlo zřejmě i o jeho vlastní skladby.
1785 – premiéru měl Klavírní koncert č. 20 d moll, K. 466 Wolfganga Amadea Mozarta. Uskutečnila se ve vídeňském sále Mehlgrube s autorem jako sólistou. Mezi skladatele, kteří pro něj napsali kadence, patřili Beethoven, Brahms, Hummel, Busoni a Clara Schumann. Nejčastěji se hraje Beethovenova.
1744 – zemřel Tommaso Bernardo Gaffi, italský varhaník a skladatel (narodil se 4. prosince 1667). Byl varhaníkem v kostelech, mimo jiné v chrámu Il Gesù. Komponoval oratoria, která byla prováděna nejen v Římě, ale i ve Florencii, Modeně a ve Vídni. Také publikoval sbírku kantát. V roce 1710 vystřídal svého učitele Pasquiniho u varhan v bazilice Santa Maria Maggiore a v chrámu Santa Maria in Aracoeli. Podílel se na hudební činnosti některých významných osobností Říma jako byli kardinálové Benedetto Pamphili, Pietro Ottoboni a princ Francesco Maria Marescotti Ruspoli. Zabýval se i hudební teorií. V roce 1720 publikoval v Římě významné dílo Regole per sonare con la parte. Z jeho operní tvorby je známo pouze první jednání opery Il Clearco in Negroponte, která byla uvedena v roce 1695 v Římě v divadle Capranica, II. akt zkomponoval Giovanni Lorenzo Lulier a III. akt Carlo Francesco Cesarini. Věnoval se pedagogické činnosti. Mezi jeho studenty vynikli Girolamo Chiti a Andrea Basili.