15. duben
Svátek má Anastázie.
2019 – Požár katedrály Notre-Dame v Paříži. Vypukl v prostoru její střechy během rekonstrukce a zcela uhašen byl až po zhruba dvanácti hodinách. Plameny zničily téměř celou střechu včetně typického sanktusníku, část vitrážových oken, část nosných kleneb v chrámové lodi a částečně i vnitřní vybavení včetně varhan od francouzského varhanáře Aristida Cavaillé-Colla. Oba nástroje naštěstí neutrpěly závažná poškození. Osobní vzpomínku na nástroj pro nás napsal varhaník Karel Martínek. První koncert v opravené katedrále s elitní účastí pak 8. prosince 2024 přenášely televize z celého světa, včetně naší ČT art.
2007 – zemřel Emil Ludvík, skladatel, aranžér a dirigent, autor filmové hudby, obhájce lidských práv a odpůrce komunistického režimu (narodil se 16. srpna 1917). Živil se jako hudebník. Ještě na fakultě založil studentský Hot kvintet, z něj vznikl Orchestr Emila Ludvíka. Pak aranžoval a jeho hudba zaznívá ve více než desítce filmů. Po 2. světové válce byl tajemníkem prezidenta Edvarda Beneše, v roce 1948 mu mj. navrhoval, aby nástupu komunistů k moci zabránil vyhlášením stanného práva. Za svoje postoje byl pak komunisty vězněn a sledovala ho Státní bezpečnost. Roku 1967 založil Společnost pro lidská práva. Inicioval také vznik Nadace pro postavení pomníku Tomáše Garrigua Masaryka v Praze a Komise pro vyšetřování úmrtí Jana Masaryka. V roce 2004 byl oceněn Řádem T. G. Masaryka.
1968 – zemřel Borys Ljatošynskyj, ukrajinský skladatel, dirigent, pedagog, zakladatel moderního směru v ukrajinské klasické hudbě (narodil se 3. ledna 1895). Vystudoval skladbu na Kyjevské konservatoři u Reinholda Glièra, později tam začal učit, současně také na Moskevské konservatoři a za války po dobu evakuace v Saratově. Vedl Svaz skladatelů Ukrajiny a Svaz skladatelů Sovětského svazu. Mezi jeho žáky patří známí ukrajinští skladatelé, Ihor Šamo, Ivan Karabyc, Valentyn Silvestrov, Jevhen Stankovyč, Lesja Dyčko nebo Leonid Hrabovskyj. Napsal opery, skladby pro symfonický orchestr včetně pěti symfonií, koncerty, komorní a filmovou hudbu.
1957 – narodil se Jiří Gemrot, skladatel, režisér Československého a Českého rozhlasu, producent a pedagog, jako autor přesvědčený o nutnosti užšího kontaktu mezi skladatelem a posluchačem a usilující proto o sdělný hudební projev. Studoval na Pražské konzervatoři klavír u Emy Doležalové a kompozici u Jana Zdeňka Bartoše, pak skladbu u Jiřího Pauera na HAMU. Jako hudební režisér spolupracoval i s Československou televizí a nahrávacími společnostmi. Od roku 1990 je vedoucím hudebních režisérů Českého rozhlasu. Na Pražské konzervatoři vyučuje skladbu a instrumentaci. Ve svých dílech stylově vychází z neoklasicismu, jeho vzory byli Sergej Prokofjev, Benjamin Britten a Bohuslav Martinů. Je autorem komorních, orchestrálních i vokálních skladeb.
1952 – narodil se Josef Kšica ml., varhaník, cembalista, skladatel a sbormistr, od roku 1999 regenschori v pražské svatovítské katedrále. Jeho otcem byl hudební pedagog Josef Kšica starší. Působil napřed jako korepetitor Pražského mužského sboru, zpěvák Pražského filharmonického sboru a jako varhaník, zejména v kostele Nejsvětějšího srdce Páně na pražských Vinohradech. V roce 1990 se podílel na založení Pražského komorního sboru, kde pak působil jako sbormistr, varhaník a korepetitor, založil Dětský katedrální sbor při Sv. Vítu, se kterým se účastní českých i zahraničních hudebních festivalů. Jako skladatel se zabývá hlavně úpravami staré hudby pro novodobá provedení. Vystudoval brněnskou konzervatoř a varhany na HAMU v Praze. Manželka Pavla, rozená Bušová je koncertní pěvkyně (mezzosopranistka), synové Přemysl Kšica působí jako varhaník a Pavel Josef Kšica jako pěvec-baryton.
1948 – narodil se Michael Kamen, americký skladatel, dirigent, hobojista, klavírista, skladatel filmové hudby, autor písní a textař (zemřel 18. listopadu 2003). Složil hudbu pro víc než 80 celovečerních filmů a televizních show, např. Král zbojníků Robin Hood, Smrtonosná zbraň, Smrtonosná past nebo 101 Dalmatínů. V roce 1999 dirigoval a aranžérsky se podílel v Berklee Community Theater na společném záznamu skupiny Metallica a Sanfranciského symfonického orchestru. Společný nácvik trval 80 hodin a výsledkem je nahrávka. Za svou tvorbu získal dva Zlaté glóby a Cenu Emmy.
1932 – narodil se Ivan Sedláček, český sbormistr, dirigent a pedagog (zemřel 20. července 2023). Založil proslulý sbor Kantiléna, v roce 1956 ve Šlapanicích u Brna původně jako nepovinný pěvecký kroužek nazvaný Šlapanický dětský sbor. Zadával pro něj skladby soudobým autorům (např. Petr Eben, František Emmert, Ctirad Kohoutek, Jiří Matys, Lukáš Matoušek, Věroslav Neumann, Zdeněk Pololáník, Miroslav Raichl, Petr Řezníček, Klement Slavický, Evžen Zámečník, aj.), které obohatily českou sborovou tvorbu o více než pět desítek význačných děl. Těleso sbíralo ceny, nahrávalo pro rozhlas, začalo spolupracovat s brněnskou operou, v roce 1967 se transformovalo na Kantilénu, která se stala přísně výběrovou. Když v roce 1983 Ivan Sedláček vyhrál konkurz na místo sbormistra dětského sboru Státní filharmonie Brno, utvořil ho z Kantilény a z části dětí z Lýskova Brněnského dětského sboru. V roce 2006 vznikl Smíšený sbor Kantiléna, složený z bývalých zpěváků všech generací. Kantilénou prošlo mnoho budoucích sólistů a dirigentů, mezzosopranistky Magdalena Kožená a Marika Žáková, tenorista Pavel Černoch, sopranistka Veronika Hajnová-Fialová, dirigenti Milan Kaňák, Pavel Koňárek, Jaroslav Kyzlink nebo Jakub Klecker, který se stal Sedláčkovým nástupcem v čele dětské i smíšené Kantilény a oba sbory vedl do roku 2020. Ivan Sedláček soukromě studoval dirigování u Zdeňka Kaňáka, u sbormistra Libora Coufalíka a v pěvecké výchově se zdokonaloval u prof. Jiřího Bara. V letech 1969 až 1997 působil jako externí pedagog JAMU v Brně.
1924 – narodil se Neville Marriner, anglický dirigent a houslista (zemřel 2. října 2016). V roce 1958 založil proslulé těleso Akademie sv. Martina v polích, Academy of St Martin in the Fields, londýnský orchestr, který se zaměřuje hlavně na interpretaci barokní a klasické hudby. Do roku 1992 byl jeho ředitelem, pak ho vystřídal Malcolm Latchem. Studoval na Královské akademii hudebních umění a na konzervatoři v Paříži, později ve Spojených státech pod Pierrem Monteuxem na jeho škole. Na housle hrál ve Filharmonickém orchestru, Kvartetu Martina Stringa a Londýnském symfonickém orchestru. Založil jakobínský orchestr společně s Thurstonem Dartem, byl prvním hudebním režisérem Los Angelského komorního orchestru v letech 1969–1978, pak do roku 1986 hudebním režisérem orchestru v Minnesotě a v letech 1986–1989 šéfdirigentem Stuttgartského rozhlasového symfonického orchestru. Získal titul Life President, byl jmenován velitelem Řádu britského imperia, získal titul Knight Bachelor, v roce 2015 ho královna na svoje narozeniny vyznamenala Řádem společníků cti. Je otcem Andrewa Marrinera, který je hlavním klarinetistou Londýnského symfonického orchestru. Marriner dohlížel na výběr hudby pro film Amadeus z roku 1984.
1918 – premiéru měl klavírní cyklus Prchavé vidiny skladatele a pianisty Sergeje Prokofjeva. Autor uvedl těchto dvacet miniatur na svém koncertě v Petrohradě. Vznikaly v letech 1915 až 1917 jednotlivě, mnohé pro konkrétní přátele. Používají disonantní harmonie, ale zachovávají si koncept tonality a rytmu, jsou rozmarné a jasné i klidné a melancholické, připomínají v něčem Debussyho impresionismus.
1911 – zemřela Vilemína Nerudová, houslistka (narodila se 29. března 1839). Studovala u Leopolda Jansy ve Vídni a pak u Eduarda Hanslicka. Od pěti let koncertovala po celé Evropě, později patřila k interpretkám houslových sonát Edvarda Griega v Anglii. Ve Švédsku se jí dostalo uznání od krále. Mezi její příznivce patřil i princ z Walesu, pozdější anglický král Eduard VII., který jí věnoval zámek v Asolu u Benátek. Její otec Josef Neruda byl varhaníkem v brněnské katedrále a také další předkové měli pověst mimořádných muzikantů.
1894 – narodil se Josef Toman, český nevidomý klavírista, varhaník a skladatel (zemřel 31. prosince 1972). Studoval klavír u prof. Štěpána a nějaký čas i skladbu u Vítězslava Nováka. Stal se varhaníkem v Červeném Kostelci, pak ředitelem kůru v Berouně, založil soukromou hudební školu, která si získala brzy velmi dobrou pověst, pořádal klavírní a varhanní koncerty doma i v zahraničí, jeho improvizační schopnosti na varhany ocenil i Václav Talich. Vystupoval i v rozhlase, hlavně jako interpret svých skladeb. Těch napsal 78, kromě klavírních a chrámových psal i písně, sbory a komorní hudbu.
1865 – zemřel Jan Nepomuk Kaňka mladší (narodil se 10. listopadu 1772), přední český právník a skladatel. Komponoval především komorní hudbu, kantáty a písně, stylově byl ovlivněn W. A. Mozartem. Byl advokátem a působil ve finanční sféře, od roku 1812 byl kurfiřtským radou v Hesensku a královským radou v Sasku. Je znám rovněž jako právní poradce Ludwiga van Beethovena. Jako profesor Právnické fakulty Univerzity Karlovy byl v roce 1815 ustanoven i jejím děkanem. V letech 1828–1830 zastával pak funkci rektora univerzity. V Praze, kde roku 1840 založil sdružení sv. Cecilie, byl také členem Spolku pro chrámovou hudbu a Žofiiny akademie a předsedou Pražské konzervatoře. Byl synem právníka a skladatele Jana Nepomuka Kaňky staršího (1744–1798) a vnukem stavitele Františka Maxmiliana Kaňky; jeho vzdálenými potomky jsou Kaňkovi – pražská muzikantská rodina přelomu 20. a 21. století: houslista Libor a jeho bratři Michal (violoncello), Aleš (klavírista) a Štěpán (učitel hudby na gymnáziu).
1808 – narodil se František Bedřich Kott, skladatel, varhaník a pěvec – tenorista(zemřel 29. dubna 1884). Byl autorem mnoha chrámových skladeb a kantát, psal i skladby pro klavír, ouvertury pro orchestr, sbory (známé jsou Kýžba a Hlas z Blaníka) a dvě opery, Žižkův dub (1841, pohádková komedie an námět V. K. Klicpery s loupežnickou zápletkou), později přepracována pod názvem Poklad, a Dalibor (1846, nedokončena). Psal v duchu romantismu a ve své době byl dost oblíbený. Aktivně se účastnil hnutí za národní obrození. Studoval na Pražské konzervatoři u Bedřicha Diviše Webra. V Brně pak působil jako učitel hudby, varhaník v chrámu sv. Petra a Pavla, pěvec a člen orchestru brněnského divadla, dnešního Divadla Reduta.
1803 – zemřel Jeroným Brixi, varhaník a skladatel (narodil se 20. září 1738). Pocházel z hudebního rodu Brixi, byl synem Jana Josefa. Byl žákem svatovítského varhaníka Johanna Wolfa, pak se stal varhaníkem kláštera v Plasích, později ředitelem kůru tamního konventního kostela Nanebevzetí Panny Marie a působil jako farář v Plané. Komponoval především chrámovou hudbu, ale do dnešních dnů se dochovalo jen málo skladeb, např. Offertorium de Beata Maria Virgine pro sólový kvartet, sbor a orchestr, dvě moteta nebo Sonáta pro housle a klavír.
1729 – méně pravděpodobné datum premiéry Matoušových pašijí Johanna Sebastiana Bacha (BWV 244), na Velký pátek v evangelickém kostele svatého Tomáše (Thomaskirche) v Lipsku. Za pravděpodobnější je považováno datum 11. 4. 1727 s tím, že na Velký pátek 15. dubna roku 1729 byly uvedeny podruhé. Dílo, využívající vedle řady sólistů také dva orchestry a dva sbory, je vrcholem barokní duchovní hudby; vzniklo v hlavním období Bachovy tvorby, kdy zastával místo kantora svatotomášského kostela. Dochovaly se celé, stejně jako Janovy pašije z roku 1724. Po autorově smrti Matoušovy pašije upadly na dlouhou dobu v zapomnění. Zásadní novodobou premiéru a jejich znovuobjevení uspořádal jako dirigent až dvacetiletý Felix Mendelssohn-Bartholdy 11. března 1829 v Berlínské Sing-Akademie. Podle historických pramenů měl Bach zhudebnit pašijový biblický příběh, zapsaný ve všech čtyřech evangeliích, celkem pětkrát. Nejvýznamnějšími ztracenými jsou Markovy pašije, BWV 247, hudba se nedochovala, ale existuje libreto od Picandera (1731) a některé části byly identifikovány jako parodie nebo přepracování z jiných Bachových děl. V současné době se eviduje už několik pokusů o rekonstrukci. Podle Bachova nekrologu existovaly ještě další dvoje pašije, které jsou také považovány za zcela ztracené; nezbylo po nich ani libreto. Sporné jsou Lukášovy pašije, BWV 246, dochovaly se, ale badatelé se shodují, že nejde o Bachovo autentické dílo. Jedná se o rukopis, který Bach pouze opsal a pravděpodobně ho v Lipsku prováděl (části jsou v jeho rukopise).
1688 – narodil se Johann Friedrich Fasch, německý skladatel (zemřel 5. prosince 1758). Začal jako dětský zpěvák ve Weißenfelsu a Lipsku při Tomášském alumnátu pod vedením kantora Johanna Kuhnau. Ve třiadvaceti napsal první opery pro naumburský operní dům a zeitzský/anhaltský vévodský dvůr, v Darmstadtu pak studoval skladbu u Christopha Graupnera a Gottfrieda Grünewalda. Stal se varhaníkem v Greizu, sloužil jako kapelník u Václava hraběte Morzina v Praze a jako dvorní kapelník v Srbišti. Ve své době byl považován za významného skladatele instrumentální hudby, cenil ho i Johann Sebastian Bach. Zanechal rozsáhlé dílo čítající m.j. skoro stovku ouvertur, 19 symfonií, 20 orchestrálních koncertů, koncerty pro flétnu, hoboj, fagot, chalumeau a housle, kantáty nebo triové sonáty.