23. únor
Svátek má Svatopluk.
2024 – zemřela Jaroslava Potměšilová, varhanice a pedagožka (narodila se 1. září1936). Absolvovala na pražské HAMU u Jiřího Reinbergera. Vystupovala v mnoha zemích Evropy a také v USA. Pro Supraphon realizovala řadu nahrávek. Působila také pedagogicky na HAMU v Praze, na Pražské konzervatoři a na Konzervatoři Jaroslava Ježka. Mezi její žáky patří např. Jan Kalfus, Václav Uhlíř nebo Eva Bublová.
2014 – zemřela Alice Herz-Sommerová, česká klavíristka, nejstarší Češka přeživší holokaust (narodila se 26. listopadu 1903). Pocházela z židovské německy mluvící rodiny. V šestnácti byla přijata jako nejmladší žákyně na Německou hudební akademii v Praze. Naučila se hebrejsky, latinsky, francouzsky a anglicky. Jejich rodinný dům čp. 359/VII v Holešovicích-Bubnech byl kulturním salonem, kde se scházeli spisovatelé, hudebníci, herci i vědci, např. Franz Kafka nebo Max Brod. Provdala se za houslistu Leopolda Sommera, syn Raphael se později stal světoznámým violoncellistou. Za války byli deportováni do Terezína. Dostali se do tzv. „oddělení pro organizování volného času“, s táborovým orchestrem odehrála asi 150 koncertů a vystupovala jako pěvkyně při terezínském nastudování oper. I syn účinkoval v dětské pohádkové opeře Brundibár pražského skladatele Hanse Krásy. Manžel zahynul v Dachau. Z 15.000 odvlečených dětí přežilo pouhých 130, její syn byl mezi nimi. Po převratu emigrovala se synem do Izraele, učila na konzervatoři a na hudební akademii v Jeruzalémě a propagovala českou hudbu. Pak se přestěhovala do Londýna za synem a jeho rodinou. Ten ale zemřel na infarkt při turné roku 2001. Její příběh se stal předlohou pro knihu Melissy Müllerové a Reinharda Piechockého Rajská zahrada v pekle: Život Alice Herzové-Sommerové a pro knihu Století moudrosti od Caroline Stoessinger. V roce 2007 o ní natočil reportáž Marek Wollner pro pořad Reportéři ČT a v roce 2008 ji představila režisérka Olga Sommerová v dokumentu Sedm světel. Dokumentarista Malcom Clarke o ní natočil dokument The Lady In Number 6, který pouhý týden po jejím úmrtí získal Oscara za nejlepší krátký dokumentární film. V roce 2010 ji v jejím londýnském bytě navštívil tamní velvyslanec ČR Michael Žantovský s blahopřáním ke 107. narozeninám a předal jí cenu ministra kultury Artis Bohemiae Amicis udělovanou za šíření dobrého jména české kultury ve světě.
2010 – zemřel Wyn Morris, velšský dirigent (narodil se 14. února 1929). Cení se hlavně jeho interpretace díla Gustava Mahlera, v 60. a 70. letech dvacátého století nahrál prakticky všechna jeho díla. Také byl mezi prvními, kdo nahrál nedokončenou Mahlerovu symfonii č. 10, kterou do finální podoby upravil Deryck Cooke. A jako úplně první nahrál symfonii č. 10, kterou dodělal Barry Cooper z útržků zanechaných Beethovenem.
1989 – zemřel Jaroslav Volek, estetik, muzikolog a sémiotik (narodil se 15. července 1923). Vystudoval muzikologii na FF UK u profesora Mirko Očadlíka a estetiku u profesora Jana Mukařovského. Psal hudební kritiky do Mladé fronty, Hudebních rozhledů a odborné stati do časopisu Estetika. Učil na Katedře estetiky a obecné teorie umění na FF UK jako asistent Antonína Sychry, po jeho smrti v roce 1969 se stal vedoucím katedry a za asistentku si vybral Helenu Jarošovou. V roce 1979 přijal čestné členství v učené společnosti, ineditním spolku SIE – Societas Incognitorum Eruditorum, v rámci jejích aktivit přednášel a publikoval. Zabýval se problematikou základních hudebních pravidel, jejich vývojem a novými možnostmi. Rozvinul teorii modální hudby, která obsahuje myšlenku polymodality a modifikace hudebního záznamu. Tu nazývá „ohyb“, ze které vzešel systém tzv. flexibilní diatoniky. Svoji teorii aplikoval na díle Leoše Janáčka a Bély Bartóka. Několika hesly pod šifrou „JVk“ přispěl do Slovníku české hudební kultury, který vyšel sedm let po jeho smrti. Stal se zakladatelem české taxonomie umění.
1983 – zemřel Herbert Howells, britský varhaník a skladatel (narodil se 17. října 1892), autor především duchovní hudby v tradicích anglikánské církve. Spolupráce na edici latinského tudorovského repertoáru, oživovaného ve Westminsterské katedrále v Londýně, poskytla Howelsovi nejen příjem, ale i možnost vstřebat styl anglické renesance, který miloval a který evokoval ve své vlastní hudbě. V letech 1920 až 1979 vyučoval na Královké hudební akademii. U jeho hudebních začátků předtím stál Herbert Brewer, varhaník katedrály v Gloucesteru. Form,ativní bylo i setkání s Ralphem Vaughanem Williamsem při premiéře jeho Fantazie na téma Thomase Tallise v září 1910 na Třísborovém festivalu v Gloucesteru. Jeho posledním rozsáhlým sborovým dílem byla Stabat Mater. Ve Washingtonu mělo 22. listopadu 1964 premiéru moteto Take Him, Earth, For Cherishing (Vezmi si ho, Zemi, k vděčnosti), posmrtná pocta prezidentu Johnu F. Kennedymu.
1945 – zemřel Jožka Charvát (Josef Charvát), dirigent a skladatel (narodil se 18. března 1884). Působil od sezóny 1926/1927 jako první dirigent Orchestru Radiojournalu, pozdějšího Symfonického orchestru Československého rozhlasu v Praze, dnes Symfonického orchestru Českého rozhlasu. V Brně vystudoval Varhanickou školu u Leoše Janáčka a hru na housle. V letech 1906 až 1918 působil s přestávkami v Pardubicích, kde nejprve vedl pěvecký sbor a od roku 1909 také orchestr Východočeského divadla. Mezitím byl v letech 1912 až 1913 v Brně prvním dirigentem městské opery. V letech 1919 až 1922 dirigoval operu ve Vinohradském divadle v Praze a později operu divadla v Českých Budějovicích. Od prvního koncertu rozhlasového orchestru v Praze 2. října 1926 byl až do konce života jeho prvním šéfdirigentem.
1934 – zemřel Edward Elgar, anglický skladatel a dirigent (narodil se 2. června 1857). Otec ho dal do učení do právnické kanceláře, on se ale sám učil harmonii, kontrapunkt a formy a studoval teorii a partitury, včetně Beethovenových symfonií. S bratrem Frankem vytvořili dechové kvinteto. V roce 1878 byl jmenován dirigentem orchestru v ústavu pro choromyslné, přijal pedagogické místo v Malvernu a začal své skladby nabízet vydavatelům a dirigentům. Uznání ale nepřicházelo. Jeho postavení se konečně stabilizovalo až Variacemi na původní téma (Enigma), měly premiéru 19. června 1899 a byly nadšeně přijaty. Následovala nabídka k napsání skladby pro Birminghamský festival, tak vznikla sborová skladba na meditaci kardinála Newmanna o nesmrtelnosti, Sen Gerontiův. Premiéra pod taktovkou Hanse Richtera byla kvůli nedostatečné přípravě orchestru zmařena, ale o rok později v Düsseldorfu přišel úspěch. Po něm si na „bohatství a slávu“ skladatele připil i sám Richard Strauss, který se o Elgarovi vyjádřil jako o „prvním anglickém pokrokáři“. Získal titul rytíře, čestné občanství města Worcesteru, hostující profesuru na Birminghamské univerzitě a Řád za zásluhy. V chalupě v Broadheathu poblíž Worcesteru, kde se narodil, je nyní jeho muzeum. Díla tohoto skladatele, autora neoficiální anglické hymny Země naděje a slávy a populárních Pomp and Circumstance Marches, jsou dnes v jeho vlasti nesporně jedněmi z nejoblíbenějších a přinejmenším houslový a violoncellový koncert a Variace Enigma se dokonce staly samozřejmou součástí mezinárodního repertoáru.
1931 – zemřela Nellie Melba, australská operní pěvkyně, představitelka lyrického sopránu, vlastním jménem Helen Porter Mitchellová (narodila se 16. května 1861). Její pseudonym vznikl zkrácením názvu města Melbourne. Patřila k nejvýznamnějším pěvkyním své doby. Byla také jednou z prvních, jejichž hlas byl zaznamenán na fonograf (fonografické válečky se zachovaly). Také mezi prvními spolu s Enricem Carusem podepsala s Berlinerovou firmou The Gramophone Company smlouvu, že bude k záznamu zpěvu používat právě jeho gramofonové desky. První nahrávka je z roku 1904. Byla vůbec první, jejíž vystoupení přenášelo rádio (Guglielmo Marconi v roce 1920). Uspěšně vystupovala v bruselském La Monnaie, londýnském Royal Opera House, pařížské Opeře a Metropolitní opeře v New Yorku. V roce 1918 jí byl udělen Řád Britského impéria. Po ukončení pěvecké kariéry vyučovala na melbournské konzervatoři, která teď nese její jméno. V roce 1900 vystoupila na scéně Nového německého divadla v Praze ve Verdiho La Traviatě. V letech 1913 – 1914 ji na turné po šedesáti severoamerických městech doprovázel slavný český houslista Jan Kubelík. Šéfkuchař v londýnském hotelu Savoy a její velký obdivovatel Auguste Escoffier podle ní a na její počest pojmenoval svůj proslulý dezert „Peach Melba“ čili broskev Melba. Ke zvlhčení hlasivek používala speciální žvýkací smotek z lístků eukalyptu. Jejího zvyku si všiml věčný šprýmař Enrico Caruso a při společném vystoupení nahradil eukalypt podobným smotkem silného žvýkacího tabáku. Prý se pak dobře bavil jejím šklebem, pliváním a zřejmě i klením.
1928 – první scénické provedení opery-oratoria Oedipus rex, díla Igora Stravinského, a to ve Vídeňské státní opeře. Po osobitém a výrazném „ruském“ období, ve zvuku marnotratném, bylo nejdelší Stravinského tvůrčí periodou návazné období neoklasické, klidnější, ale z hlediska metrorytmiky, instrumentace a faktury skladeb neméně inovativní a důležité. Jeho hudba ovšem dostala komornější, diferencovanější, úspornější, až asketičtější podobu, často se obracející do minulosti, ale novými prostředky. Na začátku tohoto období figuruje oratorium Oedipus Rex, zhudebněné přehlednými, uměřenými výrazovými prostředky a formami inspirovanými starou hudbou a připomínajícími velké barokní oratorium. Král Oidipus ve vznešeném tónu a s důstojným výrazem vypráví podle proslulé Sofoklovy tragédie příběh zaslepené pýchy a neodvratnosti toho, co je člověku souzeno. Klasicizující styl je podpořen i volbou jazyka: mluvené pasáže mohou být překládány, ale zpěvní text musí zaznívat v originální latině. Stravinskij si přál, aby bylo dílo inscenováno s minimálními pohyby a aby zpěváci měli masky. Latinu jako velkou výhodu zvolil, protože mu podle jeho slov „…dala médium ne mrtvé, ale zkamenělé a natolik monumentalizované, že se stalo imunním vůči veškerému riziku vulgarizace…“. Ústředním bodem díla je vypravěč, který popisuje události ještě předtím, než jsou uvedeny na jevišti. První koncertní provedení se uskutečnilo v Théâtre Sarah Bernhardt v Paříži už 30. května 1927, dirigoval autor. Americkou premiéru v následujícím roce uspořádal Bostonský symfonický orchestr se sborem Harvardovy univerzity.
1924 – narodil se Ladislav Kubeš starší, pozounista, kapelník a skladatel (zemřel 28. srpna 1998). On, jeho dvojče Stanislav, bratr Karel a strýcové Josef a Václav hráli v otcově dechovce, se kterou podnikali i cesty do zahraničí. Od dětství hrál na a křídlovku, trubku, lesní roh, na pozoun a tubu. Vystudoval hru na pozoun na Pražské konzervatoři. Za okupace pracoval v Německu jako cirkusový a varietní hudebník. Po návratu do Čech hrál v různých orchestrech, například v divadelním orchestru v Českých Budějovicích nebo v lázeňském orchestru v Mariánských Lázních. V roce 1952 se stal dirigentem otcovy Blaťácké dechovky, kterou později přejmenoval na Veselku. Napsal nebo upravil víc než čtyři stovky skladeb, jednou z jeho nejznámějších je Jihočeská polka. Mezi lety 1995 až 2023 se na jeho počest pořádal v Soběslavi Mezinárodní festival dechových hudeb Kubešova Soběslav. Festival byl v roce 2024 přesunut do Borkovic, kde se Kubeš narodil.
1903 – premiéru měla Rumunská rapsodie, op. 11, kterou zkomponoval George Enescu.
1902 – narodil se Josef Holub, houslista a skladatel (zemřel 11. května 1973). On i jeho devět sourozenců se uplatnilo v hudbě. Josef byl nejmladší a nejnadanější. Už ve čtrnácti letech vystoupil jako sólista s Českou filharmonií a provedl v jednom večeru tři houslové koncerty (Mozart, Suk, Max von Schilings). Poté byl žákem Otakara Ševčíka v mistrovské třídě Akademie ve Vídni a na mistrovské škole v Praze. Po absolvování studoval dál skladbu v Brně u Leoše Janáčka a v Praze u Václava Štěpána. Absolvoval v roce 1924 vlastním Houslovým koncertem c-moll. Ve skladbě pak pokračoval u Vítězslava Nováka a ve hře na housle se zdokonaloval v interpretačních kurzech, které v Berlíně pořádal Carl Flesch. Za klavírního doprovodu svého bratra Jana provedl řadu koncertů v zemích jihovýchodní Evropy, stal se koncertním mistrem opery v Záhřebu a primáriem Záhřebského kvarteta. Po návratu do Čech působil jako koncertní mistr orchestru bněnského rozhlasu až do roku 1938. Do dějin české hudby se zapsal i tím, že v roce 1932 založil Janáčkovo kvarteto a následujících šest let ho vedl. Po 2. světové válce byl koncertním mistrem v Divadle 5. května v Praze a Filmového symfonického orchestru. Kromě toho se v roce 1947 stal primáriem Ondříčkova kvarteta, které vedl až do roku 1956. Současně působil také jako profesor houslové hry na brněnské konzervatoři.
1882 – narodil se hudební skladatel Ladislav Vycpálek (zemřel 9. ledna 1969). Skladbu studoval soukromě u Vítězslava Nováka. Vybudoval Hudební oddělení Univerzitní knihovny a až do roku 1942 ho vedl. Jako violista účinkoval v několika komorních souborech, byl členem České akademie věd a umění, členem poradního sboru Národního divadla a vedoucím hudebního odboru Umělecké besedy. K jeho největším kompozicím patří Kantáta o posledních věcech člověka z roku 1922, vokálně-instrumentální dílo Blahoslavený ten člověk na slova Knihy žalmů, věnované v roce 1933 prezidentu Masarykovi, a České requiem z roku 1940. V roce 1967 získal titul národní umělec.
1864 – narodil se Rudolph von Procházka, právník, skladatel a hudební publicista pod pseudonymem Leon Elms (zemřel 24. března 1936). Pocházel ze starého měšťanského rodu původně ze Slaného, v roce 1818 povýšeného do šlechtického a roku 1836 do panského stavu.[3] Již jako dítě projevoval básnický a hudební talent. Studoval hru na housle a skladbu u Eduarda Witicha, Zdeňka Fibicha a Josefa Bohuslava Foerstera. Byl spoluzakladatelem a prvním předsedou pražské Německé hudební akademie, působil jako zemský hudební referent, vedle toho byl místopředsedou c. k. zkušební komise pro učitele hudby na středních školách, členem direktoria Pražské konzervatoře, členem znaleckého sboru pro obor hudebního umění v Praze a činným členem Spolku pro podporu hudebního umění. Byl považován za odborníka v oblasti autorských práv a působil mimo jiné jako zástupce vlády v Pracovním výboru pro německou lidovou píseň v Čechách. V roce 1893 se oženil s pěvkyní Antonií Ludmilou Gundlingovou, pozdější předsedkyní Klubu německých umělkyň v Praze. Jeho hudební tvorba se vyznačuje silně mystickým až esoterickým nádechem. Jako hudební publicista sepsal životopisy Roberta Franze a Johanna Strausse, zvlášť významná je jeho kniha Mozart v Praze, první souborné pojednání o vztahu Mozarta k české metropoli.
1859 – narodil se Kajetán Tichý, kantor a skladatel (zemřel 27. března 1937). Od dětství hrál na klavír a jako samouk se naučil ještě na housle, violu, violoncello, kontrabas, flétnu, hoboj, klarinet, trubku, lesní roh a varhany. Začal i komponovat. Ještě na gymnáziu složil Skotskou polku pro klavír, která se setkala s takovým úspěchem, že byla vydána tiskem. Po škole učil, později byl řídícím učitelem. Vedle toho učil i hudbu, hru na housle, hoboj i lesní roh a působil i jako učitel v rodině knížete Rohana, který sídlil na nedalekém zámku Sychrově. Tam se seznámil s Antonínem Dvořákem i jeho zetěm Josefem Sukem. V Jenišovicích byl také ředitelem kůru a dirigentem chrámového sboru a sboru Cyril. V roce 1891 založil Turnovské orchestrální sdružení. Podle vlastního seznamu složil skoro tři stovky skladeb. Jeho polky byly blízké skladbám Bedřicha Smetany a Dvojzpěvy upoutaly i Antonína Dvořáka. Jako hluboce věřící člověk napsal mnoho chrámových skladeb a kostelních hymnů a písní. Kromě hudby byl činný literárně. Jeho písemná pozůstalost je uložena v archivu Muzea Českého ráje v Turnově.
1856 – Stavovské divadlo v Praze uvedlo v české premiéře Wagnerovu operu Lohengrin. Dirigoval skladatel a kapelník František Škroup.
1854 – premiéru měla skladba Preludia (Les préludes) Franze Liszta, třetí z jeho třinácti symfonických básní. Jde o finální revizí předehry původně napsané pro sborový cyklus Les quatre éléments a název Symphonische Dichtung (Poème symphonique) byl v jejím případě použit vůbec poprvé. První provedení ve Výmaru řídil sám autor.
1732 – zemřel Jan Ignác Angermayr, skladatel a houslista (narodil se 30. dubna 1701). Byl jedním z četných hudebníků narozených v Čechách, kteří si získali uznání mimo rodiště. Působil převážně ve VídniVz. dělání získal už tam a pak v Miláně. Po návratu do Vídně se stal houslistou dvorní kapely. Jeho tvorba zahrnuje hlavně houslové skladby, instrumentální koncerty a orchestrální suity komponované pro její potřeby.
1704 – zemřel Georg Muffat, barokní skladatel (narodil se 1. června 1653). Původem byl ze Savojska a působil na mnoha místech Evropy, především v Salcburku a Pasově. Studoval v Paříži, pravděpodobně u Jeana Baptista Lullyho. Při svém pobytu v Praze v roce 1677 složil houslovou sonátu Violino Solo für Violine und Basso continuo a neúspěšně se s ní ucházel o místo v kroměřížské kapele olomouckého biskupa Karla II. z Lichtenštejna-Kastelkornu v té době obsazené Pavlem Josefem Vejvanovským. Místo toho získal místo v Salcburku na dvoře arcibiskupa Maxe Gandolfa z Künburgu, jemuž sloužil jako komorník a také hrál v chrámu na varhany. Jeho cesta do Itálie a zápisky z ní jsou významným svědectvím o tehdejším životě v Římě, třeba o Arcangelu Corellim zanechal svědectví, že je vlastním zakladatelem hudební formy concerto grosso. Po návratu působil jako kapelník v Pasově, u dvora biskupa kardinála Jana Filipa z Lambergu. Jeho dílo je ovlivněno italskými a francouzskými skladateli. Napsal mnoho instrumentálních sonát, orchestrální suity, varhanní toccaty a orchestrální concerti grossi.
1685 – narodil se Georg Friedrich Händel (v Anglii George Frideric Handel), londýnský skladatel německého původu (zemřel 14. dubna 1759). Jeho dílo je rozsáhlé, přes čtyřicet oper a tři desítky oratorií, nejslavnější je Mesiáš z roku 1741. Jeho korunovační hymnus Zadok the Priest se od roku 1727 hraje při každé korunovaci britského panovníka. Ve vývoji britské hudby sehrál zásadní roli. Patrně nejúplnější seznam jeho prací sestavil Berndt Baselt z Univerzity Martina Luthera v Halle, čítá 612 položek… Podle přání otce se měl stát lékařem nebo právníkem. V dětství ho jako učitel ovlivnil varhaník a skladatel Friedrich Wilhelm Zachowov. Hudbě se ale mohl začít věnovat až po smrti otce, který tomu bránil. Kolem patnácti napsal první datovatelná díla, třeba triovou sonátu op. 2. Od šestnácti se datuje jeho dlouholeté přátelství s o čtyři roky starším Telemannem. Jeho varhanní improvizacím v Halle chodilo poslouchat celé město, těšil se úctě a vážnosti. Stal se druhým houslistou hamburského operního orchestru. Po Hamburku odjel do Florencie, Říma, Benátek a Neapole. Z té doby se traduje jeho souboj se Scarlattim v soutěži ve hře na varhany a cembalo. Händel ovládl varhany, Scarlatti cembalo. Vrcholná léta prožil v Londýně. Přijel tam po smrti Henryho Purcella, kdy tamní hudební scéna stagnovala. Úspěch na sebe strhl hned první operou Rinaldo, napsal ji během 14 dní. Stal se oficiálním skladatelem anglického dvora, učitelem hudby malých princezen a doprovázel na cestách krále. Z té doby pochází Vodní hudba, premiéru měla v roce 1717 na Temži při panovníkových projížďkách. Händel prakticky vytvořil nový sloh v hudbě i operním divadle. Dokazuje to zejména sbírka církevních kantát hannoverské dynastie Chandos Anthems nebo pastorální tragédie Acis a Galathea na slova anglického básníka Johna Gaye, považována za jeden z vrcholů skladatelovy tvorby i hudební tvorby 18. století vůbec. Spolu se skladateli Attilio Aoristim a Giovanni Bononcinim v roce 1719 založili Royal Academy of Music. Vrchol kariérry zkomplikovaly spory uvnitř královské rodiny, které se odrazily na podpoře Händela. Divadlo Haymarket Hill obsadil konkurenční soubor, Händel začal být odmítán a byl nucen se přesunout do divadla Covent Garden, které v té době fungovalo spíš jako varieté a o které se dělil s baletem, pantomimami a šaškovskými produkcemi. V dubnu 1737 ranila Händela mrtvice, ze které se ale zázračně vyléčil. Ještě do konce roku zkomponoval dvě opery, smuteční žalm na smrt královny Karoliny (Funeral Anthem) a vrcholná oratoria, Saul a Izrael v Egyptě. Na pozvání irského lorda místodržitele Williama Cavendishe odjel do Dublinu a za 24 dnů zkomponoval oratorium Mesiáš. Jeho premiéra se s velkým úspěchem konala 13. dubna 1742. Několik měsíců v Irsku, od listopadu 1741 do srpna 1742, patřilo mezi Händelova nejšťastnější období života. Po návratu do Anglie uvedl mj. oratorium Samson na slova Miltonovy básně. Nenávist určité části anglického obecenstva ale přetrvávala. V této nejhlubší životní krizi mohl pomoci už jen zázrak – a ten se kupodivu stal. Po vítězství v bitvě u Cullodenu uvedl Judu Makabejského na oslavu vítězného vévody z Cumberlandu. Po třiceti letech svárů konečně Angličané uznali Händela za svého národního skladatele. K nejznámějším dílům pozdního období patří Hudba k ohňostroji (1749). Naposledy se objevil na veřejnosti 6. dubna 1759, kdy doprovázel na cembalo provedení Mesiáše. Na Bílou sobotu 14. dubna zemřel. Pohřben byl ve Westminsterském opatství. U nás se o popularizaci jeho díla stará Česká Händelova společnost.
1649 – pokřtěn John Blow, anglický skladatel a varhaník (zemřel 1. října1708). Ve své době byl předním hudebníkem barokní Anglie. Už jako dvacetiletý zastával královské pozice vytvořené speciálně pro něj, včetně postu v katedrále sv. Pavla a ve Westminsterském opatství, kde se stal varhaníkem. Jeho světské dílo zahrnuje hudbu k různým ceremoniím a první anglickou operu Venus and Adonis. Zkomponoval také množství hudby duchovní, zejména více než stovku velmi melodických hymnů, nejznámější jsou tři hymny ke korunovaci Jakuba II a Ode on the death of Purcell. Celkem napsal asi čtyři sta děl.
*********
A VĚDĚLI JSTE, ŽE v tento den také…
1941 – Glenn Seaborg v USA jako první izoloval čisté plutonium
1893 – Rudolf Diesel získal patent na dieselový motor
1654 – císař Ferdinand III. vytvořil v Praze tzv. Karlo-Ferdinandovu univerzitu tím, že spojil Karolinum s jezuitskou kolejí; práva a medicína zůstaly v Karolinu, sídlem fakult filozofické a teologické se stalo jezuitské Klementinum. Univerzita pak existovala až do roku 1920.