„Variace Enigma jsou Elgarovou první zralou skladbou, dílem, které na něho definitivně upozornilo jako na autora hodnotné nové národní hudby.“

„Podobně jako o rok dříve ve Worcesteru, ani tentokrát se Elgar, opět sedící v orchestru, neodvážil Dvořáka oslovit…“

„Neopakovatelného novátorství Gustava Mahlera a Leoše Janáčka však nedosáhl.“

Symfonické variace Enigma Edwarda Elgara mají 125 let. Poprvé zazněly v St. James’s Hall v Londýně 19. června 1899 pod vedením Hanse Richtera, jednoho z těch v cizině narozených hudebníků, kteří Elgara podporovali a podněcovali. Skladba nebyla nikým objednána, neměla textovou oporu a trochu dráždila svou mystifikační záhadností. Přesto u veřejnosti zvítězila. Autor konečně získal dostatečné tvůrčí sebevědomí. Však už mu také bylo dvaačtyřicet.

Podstatu, strukturu a orchestraci díla kritici chválili. Pokud jim něco vadilo, pak skutečnost, že Elgar nikdy neodhalil, co znamenají označení jednotlivých variací. Základem kompozice je vlastní téma, protihlas melodie, která ale vůbec nezazní. Však také enigmatický znamená tajemný, záhadný… Pozdně romantický styl skladby je založen na hudební charakteristice. Jednotlivé variace údajně zpodobňují skladatelovy blízké přátele. Jsou označeny iniciálami…

Není to ovšem v pravém slova smyslu programní hudba. Některé jsou lyrické, ostatní mají živější tempo, jedna se výrazně odlišuje od druhé, často neočekávaně a podstatně. První by mohla být hudebním vyjádřením skladatelovy ženy Alice, poslední čtrnáctá variace je pak velkým symfonickým finále vybudovaným na kontrastu mezi lyrikou a virtuozitou; tato hudba vede až k závěrečné kulminaci a ztělesňuje s největší pravděpodobností autora samého.

Do kompozice, dokončené v února 1899, skladatel nedlouho po premiéře ještě zasáhl. Upravil finální variaci, přidal stovku nových taktů a varhanní part. Novou verzi představil 13. září 1899 na Třísborovém festivalu, který se koná v katedrálách tří hrabství Hereford, Gloucester a Worcester. Sám ji tehdy dirigoval. Variace Enigma jsou Elgarovou první zralou skladbou, dílem, které na něho definitivně upozornilo jako na autora hodnotné nové národní hudby. Prokázal v nich bohatou fantazii a invenci i kompoziční důmysl a instrumentační um.

Doma byl pod Malvernskými kopci. Jsou nevysoké a travnaté a je z nich pěkný rozhled. Převyšují okolí jen o dvě nebo tři stovky metrů, výstup na ně je ovšem strmý. Stojí nicméně za to. Shora lze přehlédnout desítky kilometrů krajiny západní Anglie a na druhé straně na obzoru velšské hory. Idylická scenérie, kterou měl rád i Elgar.

Turista může skladateli dokonce potřást rukou: v městečku Great Malvern mají od roku 2000 přímo v centru v parčíku jeho sochu v životní velikosti. A slavný hudebník vyvedený Rosem Garrardem v bronzu tam stojí, u zábradlí a bez podstavce, tak šikovně a má tak vstřícně napřaženou ruku, že nelze odolat… Žil v Malvern po určitý čas, vyučoval tam a komponoval. Bydlel mimo jiné v čísle 37 v Alexandra Road. Socha, stojící u kašny zvané Enigma, se dívá z malého náměstíčka směrem do ulice vedoucí z kopce dolů. Napravo je nad střechami hranatá věž starobylé katedrály, vlevo pár kroků přes ulici je čajovna The Bluebird Tea Rooms s modrým vývěsním štítem, kam prý rád chodíval.

Výchozí pozice později slavného skladatele se dá charakterizovat slovem outsider. Narodil se v provinčních poměrech pod Malvernskými kopci v rodině ladiče pian a obchodníka, nezískal žádné akademické hudební vzdělání a jako příslušník římskokatolické menšiny neměl zřejmě ani tolik příležitostí v chrámové hudbě, kolik se jich naskýtalo v anglikánské církvi.

Po léta se nicméně podílel na místních hudebních aktivitách. Hrál na fagot v kvintetu mladých muzikantů, spoluúčinkoval jako houslista v orchestru při oratorních festivalech a kde to jen bylo možné, dirigoval amatérské orchestry. V osmdesátých letech tak jako hráč v orchestru, ve Worcesteru, zažil Dvořákem dirigované provedení Stabat mater.

V roce 1885, při své čtvrté návštěvě Anglie, zavítal Antonín Dvořák také do Birminghamu, kde festivaly sborového umění, konané vždy po třech letech a získávající peníze na dobročinné účely, měly už více než stoletou tradici. Hrával se na nich hodně Händel, později začal s organizátory spolupracovat Felix Mendelssohn-Bartholdy, který tam roku 1846 dirigoval světovou premiéru svého oratoria Eliáš. Dílo pak při všech dalších ročnících pravidelně zaznívalo při úvodním koncertě. V době Dvořákových cest za kanál La Mance se stal dirigentem festivalových koncertů Hans Richter a český skladatel vytvořil na tamní objednávku kantátu Svatební košile. Podobně jako o rok dříve ve Worcesteru, ani tentokrát se Elgar, opět sedící v orchestru, neodvážil Dvořáka oslovit…

Ale komponovat se pokoušel. Od počátku měly jeho skladby ve své romantické inspiraci značnou melodickou nápaditost, lyrismus a charakteristickou energii i osobitého ducha patriotismu. Ten se plně projevil, když dostal za úkol napsat hudbu pro velké státní příležitosti. Stalo se tak v jeho nejznámějších a nejoblíbenějších opusech, zejména v pochodech Pomp and Circumstance Marches. I do Birminghamnu se vrátil. Uvedl tam své oratorium Gerontiův sen a brzy po roce 1900 pro tamní festival napsal oratorium Apoštolové.

Při pohledu z Malvernských kopců je v dálce na severu vidět gotická katedrála ve Worcesteru. Právě tam se v polovině století přistěhoval Elgarův otec, tam se oženil. A tam měl obchod s hudebninami a hudebními nástroji, který mu nedovoloval být s rodinou během týdne. Není divu, že po několika letech, kdy chodil za manželkou a dětmi do dost vzdálené vesnice Broadheath, nakonec venkov opustili a celá rodina se usadila ve městě. Dům, kde pak Elgar prožil dětství a mladá léta, už nestojí. Zato v nádherném anglikánském chrámu ukazují varhany, na které hrával.

Díla tohoto skladatele, autora neoficiální anglické hymny Země naděje a slávy, jsou dnes v jeho vlasti nesporně jedněmi z nejoblíbenějších a přinejmenším houslový a violoncellový koncert a variace Enigma se dokonce staly samozřejmou součástí mezinárodního repertoáru. Nebylo tomu tak ovšem hned. Elgar se prosadil až na přelomu století, do té doby žil s nepříliš výraznými uměleckými výsledky ve skromných poměrech.

Dlouho se obával nezdaru. Ještě za studií se vzdal představy o dráze houslového virtuosa, jako skladatel byl v podstatě samouk, působil jako varhaník a učitel a žil převážně mimo metropoli, podporován jen důvěrou manželky v sílu talentu. Teprve úspěch Variací Enigma a pak oratoria Gerontiův sen – a veřejné uznání ze strany Richarda Strausse – mu otevřelo cestu mezi prominentní autory.

O Elgarově zralé hudební tvorbě se někdy z hlediska jejího výrazu hovoří jako o hrdinské melancholii – vykladači jeho hudby mají zajisté na mysli až fascinující napětí mezi vnější jistotou a majestátností, možná až opulentností, a určitou vnitřní malomyslností děl z doby, kdy bylo Britské impérium v zenitu své slávy, kdy byl na místě dobový optimismus. Sám Elgar se netajil tím, že je mu blízká hudba současníků z Kontinentu – a to i takových uměleckých protikladů, jako Liszta, Wagnera a Strausse i Brahmse, Schumanna a Beethovena i Händela a Gounoda… Vlivy a podněty všech těchto tvůrců přetavil jako ozvěny po svém, včetně toho, že je obohatil o prvky folkloru své země a o osobitý idealismus.

V Broadheath, vesnici několik mil západně od Worcesteru, stojí červený cihlový domek s pěkně udržovanou nevelkou zahradou. Dnes je součástí muzejního areálu spravujícího a popularizujícího umělcův odkaz. Domeček byl ještě obýván nájemníky, když tam v roce 1935 vzniklo muzeum… Edward Elgar se tu narodil v roce 1857. Do rodné světničky vedou úzké schody, objekt je maličký, expozice v několika místnostech shromažďuje fakta a informace i drobné památky. Z reproduktoru zní Elgarova hudba a kustodka – starší dobrovolnice – ochotně hovoří o tom, jak až mnohem později vyrostla v sousedství, decentně skryta za vegetací, moderní budova se zázemím pro návštěvníky i badatele: archiv, přednáškový sál a obchod, k tomu parkoviště.

Elgarovo rodiště se stalo součástí moderního světa, původní charakter si však ponechalo také. A u krásně dochovaného domku, v dolním konci zahrádky ohraničené keři, je kovová lavička a na ní je další kovová socha skladatele v životní velikosti. I ta vás nutí k dotyku. Odpočívá tak, jak by tam asi sedával, kdyby tu ještě byl.

I když nakonec Elgar žil i v Londýně, v Birminghamu a v různých hrabstvích, do krajiny, které vévodí táhlá křivka siluety Malvernských kopců, se vracel. Strávil tam podstatnou část života. Chodil na procházky, jezdil na kole, komponoval. A pod Malvernskými kopci je spolu s manželkou Alicí také pochován – na nevelkém hřbitově u starobylého katolického kostela sv. Wulstana v Little Malvern. Vlevo dolů ze silnice tam ukazuje nenápadná šipka.

Jeho život se uzavřel ve Worcesteru v roce 1934. Nedopsána zůstala Třetí symfonie, nenaplněny další plány, včetně završení novozákonní oratorní trilogie započaté díly Apoštolé a Království. Elgarova oratoria, to je ve všech případech až překvapivě krásná hudba, kterou v Čechách běžně neposloucháme z jakési setrvačné tradice.

Evropská kontinentální premiéra variací Enigma byla v Düsseldorfu v roce 1901. Dílo rychle dosáhlo mezinárodní pozornosti. Od Petrohradu v roce 1904 až po New York, kde je roku 1910 dirigoval Gustav Mahler.

Elgara lze generačně považovat za současníka Mahlerova, Dvořákova, Suka, Novákova, Foersterova a dokonce i Janáčkova. Neopakovatelného novátorství Gustava Mahlera a Leoše Janáčka nicméně nedosáhl.

Foto: Petr Veber, webové stránky Britské knihovny, Wikipedia / a. n. / volné dílo, Wikipedia / Diliff / CC BY-SA 3.0 (https://creativecommons.org/licenses/by-sa/3.0/)