23. duben

Svátek má Vojtěch.

1958 – premiéru měla opera The Good Soldier Schweik (Dobrý voják Švejk), kterou na libreto Lewise Allana (vlastním jménem Abe Meeropol) napsal americký skladatel Robert Kurka (1921–1957). Inscenaci připravila New York City Opera. Dílo vychází z románu Jaroslava Haška, vydaného v anglickém překladu v roce 1956. Opera využívá hudební materiál z Kurkovy dřívější instrumentální Suity Dobrý voják Švejk; ta měla premiéru v roce 1952 v Little Orchestra Society. Opera je napsána pro 16 nástrojů – dechové dřevěné a žesťové a bicí, hudba má kořeny v české lidové a taneční hudbě. Orchestraci opery dokončil Hershy Kay.

1956 – narodil se Lubomír Kafka, sólista baletu Národního divadla v Praze a Státní opery v Berlíně (zemřel 12. března 1989). Podílel se na choreografii pro dvě baletní matiné na Nové scéně Národního divadla v Praze. Na jevišti Národního divadla vystupoval po boku předních českých baletních sólistek, např. Marty Drottnerové, Jany Kůrové, Hany Vláčilové, Michaely Černé a Miroslavy Pešíkové a a často vystupoval v zahraničí. Příležitostně se objevovali i ve filmu. V roce 2001 mu byla udělena in memoriam medaile Artis Bohemiae Amicis.

1920 – premiéra opery Výlety páně Broučkovy brněnského skladatele Leoše Janáčka, jediné z jeho oper, která měla první uvedení v Praze. Dirigoval tehdy Otakar Ostrčil… Na opeře Výlet pana Broučka do Měsíce začal skladatel pracovat krátce po smrti autora předlohy Svatopluka Čecha ještě v roce 1908, avšak neslavná spolupráce s řadou libretistů protáhla práci na opeře až do okamžiku, kdy v květnu 1916 konečně v pražském Národním divadle prorazila Její pastorkyňa, předtím dvanáct let vedením divadla odmítaná… Janáček svou operní novinku chtěl proto nabídnout k prvnímu provedení Národnímu divadlu. Za vydatné podpory řady literátů dokončil Výlet pana Broučka do Měsíce počátkem roku 1917. V dubnu se rozhodl, že operu rozšíří ještě o Broučkův výlet do XV. století. Problémy s provozovacím materiálem a další komplikace vedly nakonec k tomu, že dvoudílná opera byla inscenována až v sezóně 1919/1920.

1905 – zemřel Karel Komzák ml., skladatel, dirigent, houslista a violista (narodil se 8. listopadu 1850). Celkem napsal okolo tří set skladeb, desítky polek, pochodů, valčíků, lidovou operu Edelweiss, operetu David a Goliáš nebo Mužské sbory pro Wiener Männergesang-Verein. V roce 1886 byl říšským válečným ministerstvem pověřen úpravou a novou instrumentací rakouské státní hymny, Haydnovy skladby Zachovej nám, Hospodine. 20. dubna 1890 zazněla v premiéře s Komzákovým orchestrem, byla schválena, vydána tiskem a oficiálně zavedena. Začal jako kapelník, jeho vojenská kapela si získala pověst nejlepší vídeňské vojenské hudby. Koncertovala i u císařského dvora. Komzákovy valčíky ovládaly po mnoho let spolu se skladbami Johanna Strausse a Karla Michaela Ziehrera vídeňské taneční zábavy. Při léčbě převzal lázeňský orchestr v letovisku Baden u Vídně. Pod jeho vedením získal záhy vynikající pověst. V roce 1904 dokonce podnikl cestu do Spojených států na světovou výstavu konanou tehdy v St. Louis. Koncerty měly mimořádný úspěch, posledního se zúčastnilo na 10 000 lidí.

1891 – narodil se Sergej Prokofjev, ruský hudební skladatel, dirigent a klavírista (zemřel 5. března 1953). Matka ho od malička učila na klavír, už jako pětiletý složil první klavírní skladbu, Indický kvapík (do not ji zapsala matka). Když bylo Sergejovi sedm, naučil se hrát šachy, které stejně jako hudba zůstaly jeho vášní až do konce života. V devíti letech začal skládat svou první operu Obr a další skladby. Studoval na konzervatoři v Petrohradu u Anatolije Ljadova, Nikolaje Čerepnina a Nikolaje Rimského-Korsakova, klavír u Anny Jesipové a dirigování u Nikolaje Čerepnina. V té době složil dva klavírní koncerty, první měl velký úspěch, zato druhý, dnes proslulý, publikum pobouřil… Stal se proslulým klavíristou, v roce 1914 získal cenu Antona Rubinsteina za provedení svého klavírního koncertu č. 1. V Londýně navázal kontakt se Sergejem Ďagilevem, který si u něj objednal balety, první odmítl, druhý (Klaun) donutil autora přepsat, premiéra v Paříži 17. dubna 1921 pak měla obrovský úspěch, nadšení projevili i Igor Stravinskij nebo Maurice Ravel. První světovou válku strávil studiem varhan, v bolševickém Rusku ale neviděl budoucnost a v květnu 1918 se rozhodl odjet do USA. Prvním úspěchem byl až v září koncert ve vyprodané Carnegie Hall. Jako skladateli se mu ale nedařilo se prosadit. Po dvou letech se proto na radu přítele Ďagileva přestěhoval do Paříže, mezi ruskými emigranty tam pak našel svůj druhý domov. Byl opakovaně přesvědčován k návratu do Ruska, což dlouho odmítal, protože neuznával bolševismus a vystupoval jako zcela nepolitický člověk. Po dlouhém váhání ale podlehl, napsal hudbu k modernímu baletu Ocelový skok, na turné po Sovětském svazu zažil obrovský úspěch a velmi si cenil úspěchu Lásky ke třem pomerančům v Leningradě, která předtím propadla v USA. Ve 30. letech vzniklo na objednávku Kirovova divadla jeho dnes nejznámější dílo, balet Romeo a Julie, jehož světová premiéra se však nakonec odehrála v Brně (díky úsilí baletního mistra Ivo Váni Psoty). Na jaře 1936, v době vrcholících stalinských represí, se Prokofjev s rodinou natrvalo vrátil do Sovětského svazu. Jak Prokofjev, tak Šostakovič a mnozí další, se dostali pod kontrolu kvůli údajným „formalistickým tendencím“. Kvůli přežití museli psát díla konvenující masovému vkusu na schválené texty sovětských básníků. Zároveň skládal hudbu pro děti, nejznámější je Péťa a vlk. V 6. až 8. klavírní sonátě se snažil vyjádřit své tajené protistalinské pocity a dramatické zážitky z války. Paradoxem bylo, že za sedmou a osmou sonátu dostal Stalinovu cenu. Během válečných let polevil politický tlak a mohl psát více po svém (Houslová sonáta č. 1, Rok 1941, Chlapec, který zůstal neznámý, balet Popelka, Pátá symfonie). Po válce byl podrobován tvrdé sovětské propagandistické kritice, byl označen za dekadentního a buržoazního skladatele a mnohá jeho díla byla v SSSR zakázána, čímž se ocitl v existenčních problémech. Složil ještě Violoncellovou sonátu C dur, kterou uvedli Mstislav Rostropovič se Svjatoslavem Richterem, pro Rostropoviče složil Symfonii-Koncert a poslední za jeho života publikovanou skladbou byla Sedmá symfonie. Zemřel shodou okolností ve stejný den jako Stalin. Sovětský hudební deník se proto o jeho smrti krátce zmínil na straně 116, prvních 115 stránek bylo věnováno Stalinovi. Prokofjevovo dílo čítá celkem 166 opusů.

1881 – narodil se Otakar Šín, skladatel, teoretik a pedagog (zemřel 21. ledna 1943). Po vyučení se stal sládkem v pivovaře v Maffersdorfu u Liberce, dnes Vratislavice nad Nisou, kde založil kapelu, se kterou měl velký úspěch. Na Pražské konzervatoři byli jeho učiteli Josef Klička a Karel Stecker. Pokračoval v mistrovské škole u klavíristy Josefa Jiránka a ze hry na klavír složil v roce 1911 státní zkoušku. Vyučoval soukromě a stal se sbormistrem pěveckého spolku „Škroup“. V necelých 40 letech se stal profesorem Pražské konzervatoře. Jeho skladatelské dílo vychází z hudby Vítězslava Nováka a Josefa Suka. Vydal několik teoretických spisů s problematikou harmonie, ve kterých zveřejnil významné teoretické objevy. V roce 1928 byl zvolen řádným členem České akademie věd a umění a získal dvakrát Státní cenu. Pochován je na fryšavském hřbitově na Vysočině.

1875 – narodil se Theodor (Bohdan) Jaroslav Schulz, právník a skladatel, hráč na historické nástroje (zemřel 22. dubna 1945). Studoval soukromě hru na housle u O. Macka, harmonii u Jaromíra Herleho, kompozici u Josefa Bohuslava Foerstera a kromě toho se učil hře na violu d’amore u Otokara Máchy. Stal se nadšeným propagátorem hry na dobové nástroje. Pořádal přednášky s hudebními ukázkami a sepsal monografii „O viole d’amore a jiných zapomenutých lidových nástrojích“. Vytvořil velkou sbírku starých smyčcových nástrojů, kterou později odkoupila Pražská konzervatoř. Zkomponoval 67 skladeb, jejich soupis vytvořil plzeňský skladatel Josef Bartovský. Používal často český překlad svého křestního jména, Bohdan, nebo pseudonym Vlastimil Přímý. Psal zejména pro violu d’amore a housle, ale také četné písně, sbory a orchestrální skladby.

1863 – dokončena partitura opery Braniboři v Čechách, komponované Bedřichem Smetanou na libreto Karla Sabiny. Smetanova operní prvotina měla premiéru 5. ledna 1866 v Prozatímním divadle v Praze.

1857 – narodil se Ruggero Leoncavallo, italský skladatel a libretista (zemřel 9. srpna 1919). Patřil mezi přední představitele italského verismu v opeře. Studoval na neapolské konservatoři, pak se živil výukou hudby a snažil se o uvedení svých prvních oper, ale narážel na naprostý nezájem. V roce 1890 zažil triumfální úspěch Mascagniho jednoaktovky Cavalleria rusticana (Sedlák kavalír) a podle tohoto vzoru napsal veristickou operu Pagliacci (Komedianti). Premiéra byla v Miláně v roce 1892, měla okamžitý úspěch a stala se trvalou součástí světového operního repertoáru. Libreto údajně vzniklo podle kriminálního případu, který soudil jeho otec.Další významný úspěch přišel o sedm let později. Ve francouzském časopise s názvem Satanův korzár vycházela na pokračování novela ze života pařížské bohémy spisovatele Henriho Murgera. V roce 1872 byla přeložena do italštiny a ve stejné době si ji jako základ libreta zvolili Puccini a právě Leoncavallo, který si navíc sám psal libreto. Obě díla se nakonec dávala ve stejnou dobu a ve stejném městě, v Benátkách. Leoncavallovo se hrálo ve slavném Teatro La Fenice, Puccini uvedl Bohému jen o pár metrů vedle, v Teatro San Benedetto. Okamžitý úspěch měl tenkrát Leoncavallo, zejména poté co jeho operu uvedl Gustav Mahler ve Vídni. S postupem času se ale Pucciniho opera stala světovou. Leoncavallo napsal ještě řadu oper a operet, ale snad s výjimkou opery „Zaza“ se žádná nedočkala výraznějšího úspěchu. Kromě toho není jeho tvorba příliš rozsáhlá. Za zmínku stojí písně a písňové cykly, které jsou zejména italskými interprety dodnes prováděny a občas znějí v různých moderních úpravách. Zajímavé je, že Leoncavallo psal nejen libreta ke svým operám, ale psal je i na zakázku pro jiné skladatele, m.j. k opeře Manon Lescaut pro Pucciniho. Někteří znalci tvrdí, že byl ve své době nejlepším italským libretistou po Arrigo Boitovi.

1832 – zemřel Václav Vilém Würfel, český klavírista, skladatel a pedagog (narodil se 6. května 1790). Už ve dvanácti letech veřejně koncertoval a po studiích jezdil hrát i do zahraničí. Na varšavské konzervatoře vyučoval klavír, varhany a generální bas. Jeho nejvýznamnějším žákem byl Frédéric Chopin, s nímž navázal i přátelské styky. Věnoval mu svůj 4. klavírní koncert F dur. V roce 1824 se vrátil do Prahy, kde uvedl svou operu Rübezahl, později měla značný úspěch zejména, v českém překladu Josefa Krasoslava Chmelenského (Krákonoš, 1830). V roce 1826 odešel do Vídně, kde se stal dirigentem v divadle U korutanské brány (Theater am Kärntnertor).

1799 – zemřel Ignác Václav Rafael, český skladatel působící v zahraničí (narodil se 16. října 1762). Studoval filosofii na Karlově univerzitě v Praze a během studia si přivydělával jako klavírista a zpěvák. Stal se členem cisterciáckého řádu ve Vyšebrodském klášteře a byl vyslán na studia bohosloví, po roce ale studia ukončil a z řádu vystoupil. V dalších letech byl členem divadelního orchestru v Budapešti a ke konci života působil jako státní úředník ve Vídni. Kromě drobnějších skladeb napsal i balet a melodram. Jeho synovec Karel František Rafael (1795–1864) se stal také hudebníkem a skladatelem.

1775 – poprvé byla v Salcburku uvedena opera seria Il Ré Pastore (Král pastýř) Wolfganga Amadea Mozarta, zkomponovaná na italské libreto Pietra Metastasia napsané na motivy díla Torquata Tassa. Hlavním tématem jsou požadavky lásky proti požadavkům královské moci. Někdy se o díle hovoří jako o serenátě, druhu dramatické kantáty. Představení se odehrálo v Rytířském sáíle Residenz-Theater v paláci arcibiskupa hraběte Hieronyma von Colloredo.

1691 – zemřel Jean-Henri d’Anglebert, francouzský skladatel, dvorní cembalista na dvoře francouzského Krále Slunce Ludvíka XIV. (narodil se 1. dubna 1629). Vydal tiskem pouze jedinou práci, Skladby pro cembalo (Piéces de clavecin), vyšly v roce 1689 a byly první francouzskou publikací, která obsahovala tabulku hudebních ornamentů spolu s jejich přepisem do not. Kromě čtyř vlastních cembalových svit obsahují i transkripce hudby d’Anglebertova přítele Jeana-Baptisty Lullyho pro cembalo. Také zkomponoval pět varhanních fug na vlastní témata a Kyrie. Pozice dvorního cembalisty byla dědičná, a tak ji později převzal d’Anglebertův syn.