26. duben
Svátek má Oto.
2014 – premiéru mělo oratorium Anthracite Fields, které napsala americká skladatelka Julia Wolfe na objednávku Mendelssohn Clubu s přispěním New Music USA. V roce 2015 získala za toto dílo Pulitzerovu cenu za hudbu. Libreto obsahuje různé ústní příběhy, projevy, rozhovory, reklamy a další texty z historie regionu – oratorium připomíná historii uhelného regionu severovýchodní Pensylvánie, jehož název je odvozen od antracitu, druhu uhlí používaného jako palivo pro domácnosti. Je podle autorky poctou těm, kteří tam „vytrvali a trpěli“. Hodinová skladba poprvé zazněla ve Filadelfii v podání souboru Bang on a Can All Stars a sboru Mendelssohn Club Chorus.
1965 – premiéru měla Symfonie č. 4, dílo Charlese Ivese zkomponované mezi lety 1910 a 1924. Vyniká mnohovrstevnatou složitostí a rozmanitou orchestrací, novátorským a efektním simultánním používáním různého metra a různých temp; kombinuje prvky a techniky jeho předchozí tvorby a je považována za Ivesovo vrcholné mistrovské dílo. Vyžaduje provedení s dvěma dirigenty. Za prvním kompletním provedením díla, uskutečněným v newyorské Carnegie Hall 26. dubna 1965, tedy až 11 let po Ivesově smrti, stál s Americkým symfonickým orchestrem dirigent Leopold Stokowski.
1926 – narodil se Oldřich František Korte, skladatel, klavírista, kritik, publicista, fotograf a politický vězeň (zemřel 10. září 2014), člen Laterny magiky a autor hudby k její legendární inscenaci Kouzelný cirkus. Jevištně-filmovou hudbu napsal i k celovečernímu programu Jednoho dne v Praze. V Laterně magice jinak působil jako klavírista, který se alternoval s Rudolfem Roklem a Jiřím Šlitrem. Vystřídal však mnoho různých povolání a profesí – byl filmovým hercem, žurnalistou a cestovatelem, ale i lesním a stavebním dělníkem, zemědělským pomocníkem, závozníkem nebo topičem na lokomotivě. Spolupracoval s režisérem Alfédem Radokem v Praze, Bavorsku a ve Folkteatre v Göteborgu, s Pavlem Šmokem v Divadle ABC a Theater an der Wien a s Evaldem Schormem v Laterně. Je autorem řady orchestrálních a komorních koncertních děl. Psal rovněž hudební kritiky do denního tisku, eseje, rozhlasové pořady a scénáře, moderoval svůj vlastní televizní pořad s názvem Pouť za vnitřním poselstvím a byl odborným poradcem v řadě kulturních institucí. Vydal knihu Chodící legendy, o velkých postavách 20. století. Jeho otcem byl František Korte (1895–1962), právník a skladatel. Syn Daniel (1953) je překladatel, filolog, lingvista, podnikatel a politik.
1924 – premiéru měla skladba Tzigane (Cikán) pro housle a klavír, kterou její autor Maurice Ravel charakterizoval jako „virtuózní dílo ve stylu maďarské rapsodie“, jako „řetězec po sobě jdoucích variací umístěných vedle sebe bez rozvinutí“. Nepoužil v ní žádné autentické cikánské melodie, ale jde o tehdy oblíbený styl „hongrois“. Prvními interprety byli maďarská houslistka Jelly d’Arányi, praneteř houslisty Josepha Joachima, a klavírista Henri Gil-Marchex. V červenci toho roku Ravel dílo také zorchestroval.
1924 – zemřel Josef Labor, klavírista, varhaník, hudební skladatel a pedagog (narodil se 29. června 1842), od tří let slepý. Původem z Hořovic, ale vyrůstal a studoval ve Vídni, kde se stal uznávaným učitelem hudby, a to například i Almy Mahlerové či Arnolda Schönberga. V letech 1863–1866 absolvoval sérii úspěšných koncertů v hlavních evropských městech. Komponoval především skladby pro varhany a komorní hudbu. Řada děl vznikla na objednávku Společnosti pro podporu německé vědy, literatury a umění v Čechách, založené roku 1891, nebo byla s jejím přispěním vydána. Při hudebních večírcích, které pořádal další z jeho žáků Paul Wittgenstein, se seznámil s Brahmsem, Clarou Schumannovou, s Mahlerem, Bruno Walterem a Richardem Straussem. Když Wittgenstein přišel v první světové válce o pravou ruku, byl Labor první, kdo pro něj zkomponoval skladby pouze pro levou ruku. V roce 1904 obdržel titul Císařský a královský dvorní varhaník.
1914 – narodil se Wilfrid Mellers, anglický muzikolog a hudební skladatel (zemřel 17. května 2008). Působil na Downing College v Cambridge a na Birminghamské univerzitě, kde založil tradici letních hudebních škol pro dospělé v Attingham Parku v Shropshire. Od roku 1964 do roku 1981 byl vedoucím hudební katedry na Univerzitě v Yorku. Zaměřoval tamní výuku nikoli k muzikologii, ale na kurzy interpretace vedoucí ke kompozici. Svůj zájem o hudbu kombinoval odborně s literaturou, filozofií a sociálními dějinami. Napsal knihy Hudba a společnost, François Couperin a francouzská klasická tradice, Hudba v nově nalezené zemi. Ztvárnil i témata z populární hudby, včetně Beatles, za což byl po vydání knihy Twilight of the Gods lidmi ze světa popu nařčen z „profesního vměšování“. Jeho pozdější knihy Bach a tanec Boha, Beethoven a hlas Boha a Vaughan Williams a hlas Albionu vycházely z vizionářských sociálních a filozofických základů. Jeho poslední kniha Nebeská hudba byla studií o náboženských mistrovských dílech.
1911 – narodil se Erich Adler-Orlický, houslista a skladatel (zemřel v roce 1982), podnikatel z česko-německo-židovské rodiny. Projevoval mimořádné hudební nadání, jeho životní dráha byla však od počátku určována rozporem mezi rodinnou tradicí v textilním průmyslu a hlubokým vztahem k hudbě. Přežil nucený pobyt v ghettu v Terezíně, kde hrál v orchestru opery a kavárny. Po válce komponoval, stal se tajemníkem Svazu československých skladatelů v Ústí nad Labem, psal recenze na koncerty a založil pěvecko-satirický soubor Vlčáci, pro který skládal písně… V důsledku perzekuce se živil jako kavárenský pianista a v roce 1969 nakonec emigroval na Západ. Jeho skladby, uchované jen jako rukopisy v archivech, příležitostně ožívají jako svědectví doby.
1896 – narodil se Jaroslav Jankovec, dirigent a skladatel populární hudby (zemřel 6. září 1961). Napsal na 60 operet a zpěvoher, vedle Josefa Stelibského a Járy Beneše byl jedním ze zakladatelů lidové operety 20. století. V mládí se živil jako korepetitor u kočovných divadelních společností a nějaký čas působil i v Maďarsku. V letech 1920 až 1933 byl kapelníkem smíchovské Arény, kde dosáhl také prvního kompozičního úspěchu hudbou k revui Evropa o nás ví. Pak působil ve Švandově divadle a v divadle U Nováků. Od roku 1938 byl potom po dvě desetiletí dirigentem Tylova divadla v Praze-Nuslích, dnešního divadla Na Fidlovačce. Mnohé jeho písně zlidověly. Z jeho prací pro film je nejznámější hudba k filmu Pepina Rejholcová. Na Pražské konzervatoři vystudoval hru na varhany u Karla Steckra a Josefa Kličky a skladbu u Jaroslava Křičky.
1877 – zemřela Louise-Angélique Bertin, francouzská skladatelka a básnířka (narodila se 15. ledna 1805). Napsala mimo jiné dvanáct kantát, šest klavírních balad, pět komorních symfonií, několik smyčcových kvartetů, klavírní trio a mnoho vokálních skladeb. Byla také autorkou čtyř oper. Ta první, Guy Mannering, čerpala děj ze stejnojmenné knihy Waltera Scotta a byla v roce 1825 uvedena jen na soukromém rodinném představení, které režíroval François-Joseph Fétis. O dva roky později byla v Opéra-Comique uvedena její druhá opera, Le loup-garou. Pak skladatelka pracovala na opeře Fausto na vlastní italské libreto vycházející z Goethova Fausta. Uvedení v roce 1831 se v pařížském Théâtre-Italien nesetkalo s velkým ohlasem… Čtvrtým operním dílem byla La Esmeralda. Skladatelka na opeře pracovala s Victorem Hugem – ten jí napsal libreto podle své knihy Notre-Dame de Paris (Zvoník u Matky Boží). S uvedením díla tehdy pomáhal Hector Berlioz, který svou současnicí označil za jednu z „nejinteligentnějších a nejschopnějších žen naší doby“.
1871 – uskutečnilo se první provedení opery Mistři pěvci norimberští od Richarda Wagnera v českých zemích, a to ve Stavovském divadle, na scéně pražských Němců. Dirigentem byl Ludwig Slansky. Hlavních rolí se zhostili Vojtěch Šebesta jako Hans Sachs a Čeněk Vecko coby Walther Stolzing. Jediná Wagnerova opera s veseloherním námětem měla světovou premiéru o tři roky dříve, 21. června 1868 v Mnichově… Úplně prvním uvedením některé z jeho oper v Praze bylo 25. listopadu 1854 nastudování Tannhäusera dirigentem Františkem Škroupem.
1868 – zemřel Karel Strakatý, operní pěvec – basista (narodil se 2. července 1804), v Tylově hře Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka první interpret Škroupovy písně Kde domov můj, která se později stala národní hymnou. Byl jedním z nejvýznamnějších zpěváků své doby. Proslavil se v době, kdy české divadlo nemělo ještě stálou scénu. Jeho první operní rolí byl 22. dubna 1827 ve Stavovském divadle v Praze Čarostřelec Carla Marii von Webera. Česky se na scéně patřící pražským Němcům hrálo jen v neděli, a tak Strakatý zpíval v obou jazycích. Ve Stavovském divadle účinkoval 30 let, odehrál 3230 představení v němčině a 371 v češtině. Pořádal rovněž koncerty národních i umělých písní a koncerty v kostelích, které přitahovaly široké obecenstvo. Stal se čestným členem konzervatoře i spolku Hlahol a starostou sdružení Beseda.
1855 – skladatel Gioacchino Rossini naposledy opustil Itálii: přesídlil z Florencie definitivně do Paříže, která se mu stala domovem na posledních třináct let života.
1835 – premiéru měla Grand Polonaise Brillante Es dur pro klavír a orchestr, dílo pianisty a skladatele Fryderyka Chopina komponované ve Varšavě a ve Vídni v letech 1830–1831. V roce 1834 napsal Andante spianato G dur pro sólový klavír, které přidal na začátek a spojil obě skladby v jednu… Dílo zaznělo poprvé na pařížském koncertě Société des Concerts Conservatoire, který řídil François-Antoine Habeneck. Autor byl sólistou. Šlo o poslední velký koncert, který Chopin jako virtuos v Paříži uskutečnil.
1812 – narodil se Friedrich von Flotow, německý operní skladatel (zemřel 24. ledna 1883). Někdy je jako datum narození uváděn 27. duben. Jeho nejznámější operou je Marta aneb Trh v Richmondu, uvedená ve Vídni v roce 1847. V Paříži předtím studoval kompozici u Antonína Rejchy a hru na klavír. Prvním úspěchem byla opera inspirovaná slavným stejnojmenným obrazem Le Naufrage de la Meduse (Vrak Medusy) Théodore Géricaulta. Flotow ji později přepracoval, v Hamburku byla uvedena pod názvem Die Matrosen (Námořníci). Zaujal také operou Alessandro Stradella. V roce 1855 byl jmenován intendantem dvorního divadla ve Schwerinu.
1792 – zkomponována byla píseň La Marseillaise, pozdější francouzská národní hymna. Ve Štrasburku ji v noci z 25. na 26. dubna 1792 napsal ženijní důstojník Claude Joseph Rouget de l’Isle jako pochod pro francouzské jednotky hájící východní hranice země proti rakouským intervenčním jednotkám. Původně se jmenovala Chant de guerre de l’Armée du Rhin (Bojová píseň rýnské armády). Od 30. července 1792, kdy do Paříže za zpěvu této písně dorazily vojenské posily dobrovolníků z Marseille, je zvána Marseillaisou. Stala se jednou z nejoblíbenějších písní Francouzské revoluce a 14. července 1795 byla prohlášena za státní hymnu. Za císařství a i během restaurace byla zakázána, státní hymnou se opět stala roku 1879. Byla oblíbenou písní revolučních hnutí, roku 1917 byla proto v období mezi únorovou a říjnovou revolucí nakrátko též hymnou Ruska.
1784 – premiéru měla opera Les Danaïdes vídeňského skladatele Antonio Salieriho, a to v Académie Royale de Musique (Paris Opéra). Setkala se s tak velkým úspěchem, že si divadlo od Salieriho objednalo další dvě operní díla… Pro čtvrtou pařížskou inscenaci s premiérou 22. října 1817 v Salle Montansier Académie Royale de Musique přidal Gaspare Spontini v některých částech svou hudbu a hudbu dalších autorů.
1784 – premiéru měla opera Les Danaïdes vídeňského skladatele Antonio Salieriho, a to v Académie Royale de Musique (Paris Opéra). Setkala se s tak velkým úspěchem, že si divadlo od Salieriho objednalo další dvě operní díla… Pro čtvrtou pařížskou inscenaci s premiérou 22. října 1817 v Salle Montansier Académie Royale de Musique přidal Gaspare Spontini v některých částech svou hudbu a hudbu dalších autorů.
1744 – zemřel Domenico Natale Sarro, italský hudební skladatel (narodil se 24. prosince 1679). Vrcholem jeho kariéry byla léta 1718 až 1725, kdy prakticky ovládal neapolskou operní scénu, stejně jako před ním Alessandro Scarlatti. V roce 1725 se stal zástupcem dvorního kapelníka a v roce 1728 po zemřelém Gaetanu Grecovi kapelníkem města Neapol. Jedním z jeho úkolů byla kompozice opery pro otevření divadla Teatro San Carlo. Stala se jí opera Achille in sciro, jeho předposlední.