4. březen
Svátek má Stela.
2009 – zemřel Joseph Bloch, americký klavírista a pedagog na Juilliard School v New Yorku (narodil se 6. listopadu 1917). Mezi jeho žáky patřili Emanuel Ax, Van Cliburn nebo Garrick Ohlsson.
2008 – zemřel Leonard Rosenman, americký skladatel (narodil se 7. září 1924), autor filmové a televizní, ale i koncertní hudby, který se podílel na více než 130 dílech.
1962 – zemřel Zdeněk Chalabala, operní dirigent (narodil se 18. dubna 1899), ale také klavírista, houslista, hudební publicista a hudební pedagog, který během života působil v Praze, Ostravě a Brně. Byl absolventem kompoziční mistrovské třídy Leoše Janáčka. Od roku 1921 vyučoval na brněnské konzervatoři. S dirigováním začal v roce 1919, v roce 1924 spoluzaložil s přáteli Slováckou filharmonii. V roce 1925 odešel dirigovat operu do Brna. Roku 1936 pod vlivem dirigenta Václava Talicha odešel do Prahy, kde působil jako dirigent opery Národního divadla. Tam se několikrát vrátil, když mezitím krátkodobě dirigoval v operních divadlech v Bratislavě, Brně a Moskvě.
1960 – zemřel Leonard Warren, americký barytonista (narodil se 21. dubna 1911), který po mnoho let působil jako přední umělec Metropolitní opery v New Yorku. Proslul zejména v hlavních rolích v operách Giuseppe Verdiho. Ve své době měl jen málo rivalů. Zemřel na srdeční zástavu, na jevišti, během představení Verdiho opery Síla osudu.
1947 – narodil se Jan Garbarek, norský jazzový saxofonista, který se věnuje také klasické hudbě a world music. V roce 1994, v době zvýšené popularity gregoriánského chorálu, se jeho album Officium, natočené ve spolupráci s vokálními interprety staré hudby z Hilliard Ensemble, stalo jedním z nejprodávanějších alb ECM všech dob a dosáhlo vrcholů popových žebříčků v několika evropských zemích.
1946 – narodil se Petr Vronský, houslista, dirigent a hudební pedagog. V patnácti udělal konkurz do Moravské filharmonie Olomouc do skupiny druhých houslí, později do operního orchestru Divadla J. K. Tyla v Plzni. Byl mezi prvními absolventy plzeňské konzervatoře, založené roku 1961. K zájmu o dirigování, které pak studoval na AMU, ho inspirovali Bohumír Liška, Jiří Kout a Karel Vašata… V roce 1971 nastoupil do prvního angažmá – do plzeňské opery. O pár let později se stal šéfem opery Státního divadla Zdeňka Nejedlého v Ústí nad Labem, v roce 1983 šéfdirigentem Státní filharmonie Brno. V 90. letech byl bez stálého angažmá a hostoval po republice i po světě, od Japonska a Izraele po evropské metropole. Roku 2003 stanul v čele Janáčkovy filharmonie Ostrava, roku 2006 začal působit jak šéfdirigent Moravské filharmonie Olomouc, kde zůstal až do roku 2018, kdy nastoupil na místo šéfdirigenta Severočeské filharmonie Teplice… Jeho dědeček Bóža Wronski byl pražský operní a operetní tenorista, otec Karel Vronský, pedagog plzeňské konzervatoře, byl jako houslista člen orchestru FOK, České filharmonie, také dlouholetý koncertní mistr Moravské filharmonie Olomouc a operního orchestru v Plzni.
1940 – zemřel Karl Muck (Carl Muck), německý dirigent (narodil se 22. října 1859), známý svými německo-nacionálními a antisemitskými názory. Zejména od doby působení v pražském Německém zemském divadle – v letech 1886 až 1892, pod vedením ředitele Angela Neumanna – se věnoval interpretaci děl Richarda Wagnera, která se stala jeho specializací. Působil rovněž v Curychu, Salcburku, Brně, Štýrském Hradci a od roku 1892 v berlínské Dvorní opeře, kde byl současně s Richardem Straussem a Bruno Walterem prvním kapelníkem. Od roku 1908 byl šéfdirigentem a hudebním ředitelem. Od roku 1901 dirigoval na Hudebních slavnostech v Bayreuthu. V letech 1894 až 1911 se jako pravidelný hostující dirigent rovněž účastnil Slezských hudebních slavností ve Zhořelci. Po několika letech v Bostonu působil v letech 1919 až 1922 v Mnichově, v letech 1920 až 1925 v Amsterdamu a od roku 1922 do roku 1933 stál v čele Hamburské filharmonie. Byl jedním z prvních významných dirigentů, kteří po sobě zanechali zvukové záznamy. Snímky, které s Boston Symphony Orchestra pořídil roku 1917 pro firmu Victor Company, jsou vůbec prvními orchestrálními gramofonovými nahrávkami.
1936 – narodil se Aribert Reimann, jeden z nejvýznamnějších německých skladatelů poválečné generace, pedagog a klavírista (zemřel 13. března 2024). V letech 1974 až 1983 byl profesorem na hamburské Musikhochschule se specializací na soudobou píseň a od roku 1983 působil ve stejné funkci na berlínské Vysoké škole umění. Komponoval zejména pro lidský hlas. Jeho operní tvorbu otevřel v roce 1965 titul Ein Traumspiel na text Augusta Strindberga v Kielu. Následovala Meluzína podle hry Yvana Golla, která měla premiéru na festivalu ve Schwetzingenu v roce 1971. Operou Lear napsanou na objednávku Bavorské státní opery v Mnichově si Aribert Reimann dokázal získat nejen odborníky a kritiky, ale pro osobitý styl i širší publikum. Dílo na shakespearovský námět bylo mezinárodně provedeno ve více než třiceti inscenacích. V červnu 2025 se v pražském Národním divadle uskutečnila jeho česká premiéra. Další projekt realizoval v letech 1990 až 1992 operou Das Schloß na motivy románu Franze Kafky. Premiéra opery Dům Bernardy Alby na text Federica Garcíi Lorcy se uskutečnila v Bavorské státní opeře v Mnichově v roce 2000. Od Vídeňské státní opery dostal objednávku na zkomponování opery Médeia podle hry Franze Grillparzera. Jeho poslední hudebně-divadelní dílo L’Invisible vycházející ze tří dramat Maurice Maeterlinka mělo premiéru na podzim roku 2017 v Deutsche Oper Berlin.
1929 – narodil se Bernard Haitink, nizozemský dirigent (zemřel 21. října 2021), spojený především s Koninklijk Concertgebouworkest v Amsterdamu, kde se uvedl roku 1956 záskokem za Carla Mariu Giuliniho a kde pak působil v letech 1961 až 1988. Specializoval se zejména na Maurice Ravela, Johannesa Brahmse a Gustava Mahlera. Roku 1967 byl vedle toho jmenován prvním dirigentem Londýnského filharmonického orchestru. Tuto funkci zastával do roku 1979. Dalším angažmá byla v letech 1987 a 2002 Royal Opera Covent Garden v Londýně. Současně byl v letech 1977 až 1988 hudebním ředitelem jihoanglického mezinárodního operního festivalu v Glyndebourne. V letech 2006 až 2010 zastával pozici prvního dirigenta u Chicago Symphony Orchestra. Bostonský symfonický orchestr ho poctil titulem Conductor emeritus. Pravidelně spolupracoval s Berlínskými filharmoniky. Debutoval s nimi roku 1964 s beethovenovským programem, naposledy s nimi počátkem března 2015 provedl opět Beethovenovy skladby. Těleso Haitinkovi propůjčilo Medaili Hanse von Bülowa. Na přelomu srpna a září 2019 se rozhodl čtyřmi koncerty s Vídeňskými filharmoniky ukončit svoji pětašedesátiletou hudební kariéru. Na programu byl Beethovenův 4. klavírní koncert a Brucknerova 7. symfonie.
1895 – poprvé veřejně, předpremiérově, zazněly tři instrumentální části Symfonie č. 2 c moll Vzkříšení Gustava Mahlera. Stalo se tak v Berlíně přičiněním Richarda Strausse, který tam začal působit při pořádání abonentních koncertů. Dirigoval sám Mahler. Dílo, obsahující i sopránové a altové sólo a monumentální sborový part, mělo pak kompletní premiéru 13. prosince 1895 v sále Alte Philharmonie na Bernburger Straße; hráli Berlínští filharmonikové, dirigoval opět autor.
1877 – premiéru měl balet Labutí jezero, op. 20 Petra Iljiče Čajkovského. První uvedení se uskutečnilo ve Velkém divadle v Moskvě (podle tehdy platného juliánského kalendáře 20. února). Scénář je založen na ruských a německých lidových pohádkách a vypráví příběh princezny Odetty, kterou kletba zlého čaroděje proměnila v labuť. Choreografem inscenace byl Julius Wentsel Reisinger, Čech Václav Reisinger, který moskevskou scénu v té době vedl a který pak shodou okolností stál i za prvním baletním představením v první sezóně pražského Národního divadla v roce 1884. Většina baletních souborů však nyní zakládá svá představení Labutího jezera na obnovené verzi Mariuse Petipy a Lva Ivanova uvedené poprvé 15. ledna 1895 v Mariinském divadle v Petrohradu.
1877 – narodil se Alexander Fjodorovič Gedike, ruský skladatel a klavírista (zemřel 9. července 1957). Od roku 1909 působil jako profesor klavíru na moskevské konzervatoři, vedl katedru komorní hudby a také varhanní třídu. Byl typem nenápadného umělce, který nepřïtahuje pozornost – ani představitelů režimu, ani jeho odpůrců. Pocházel z německé rodiny dlouhodobě žijící v Rusku. Jeho pradědeček byl varhaník katolické církve v Petrohradu a ředitel Německého činoherního divadla. Dědeček byl varhaníkem a učitelem sborového zpěvu. Otec působil také jako varhaník a kromě toho byl klavíristou v orchestru Velkého divadla a učil obligátní klavír na moskevské konzervatoři.
1830 – premiéru měla opera I Capuleti e i Montecchi od Vincenza Belliniho. Odehrála se v benátském divadle Teatro La Fenice.
1678 – narodil se Antonio Vivaldi, italský skladatel (zemřel 28. července 1741), přezdívaný Il Prete Rosso (Zrzavý kněz). Jeho nejznámějším dílem, jednou z celosvětově nejhranějších skladeb klasické hudby, je soubor čtyř houslových koncertů Čtvero ročních dob. Je součástí tištěné sbírky vlastních skladeb nazvané Il cimento dell’Armonia e dell’Inventione a vydané v Amsterodamu roku 1725. Věnoval ji hraběti Václavu z Morzinu, jehož pražský palác v nynější Nerudově ulici, známý také jako Dům U mouřenínů, je dodnes významnou barokní památkou Malé Strany… První lekce kompozice Vivaldimu poskytl v rodných Benátkách Giovanni Legrenzi, který byl v té době kapelníkem v chrámu sv. Marka. V roce 1703 byl vysvěcen na kněze, po třech letech však přestal být aktivním knězem. V roce 1703 se také stal houslovým mistrem v sirotčinci Pio Ospedale della Pietà. Dívky v něm mj. získávaly hudební vzdělání a ty nejtalentovanější se stávaly členkami Ospedalského sboru a orchestru, který účinkoval na mších a na církevních i světských slavnostech. Pro toto těleso napsal Vivaldi mnoho koncertů, kantát a duchovních skladeb. Přelomem v jeho tvorbě se stal opus 3, Dvanáct sonát pro jedny, dvoje a čtvery housle a smyčcový orchestr L’Estro Armonico, vydaný v Amsterodamu roku 1711. Cyklus měl po celé Evropě obrovský úspěch, znásobený následujícím cyklem koncertů pro housle a orchestr La Stravaganza, vydaným v roce 1714. Na vrcholu kariéry dostával Vivaldi objednávky ze šlechtických a královských dvorů celé Evropy. V Praze byly zřejmě provedeny nejméně dvě jeho opery, a to ve šlechtickém divadle hraběte Františka Antonína Šporka v jeho paláci Na Poříčí, možná i za autorovy účasti. Opery uvedl na českou scénu impresário Šporkova divadla Antonio Denzio, který byl i v Itálii znám jako libretista a hudební skladatel a v Benátkách vedl operní společnost, pro kterou Vivaldi najímal zpěváky a obstarával operní novinky… Vivaldiho hudba je vynalézavá v harmonických kontrastech, strhujících rytmech a neopakovatelné melodice. Komponoval vědomě pro nejširší vrstvy posluchačů. Z jeho hudby čiší potěšení z komponování a radost ze života, která se přenáší i na publikum. Napsal více než 500 instrumentálních koncertů pro nejrůznější nástroje, padesát oper, na 60 mší a oratorií a pět desítek kantát, koncertních árií a jiných vokálních skladeb. Vivaldi zemřel ve Vídni. Po smrti upadla jeho hudba na téměř 200 let do zapomnění.
1676 – narodil se český šlechtic Václav z Morzinu (Wenzel Humbert Graf von Morzin), milovník a znalec umění a jeho mecenáš (zemřel 5. září 1737), mimo jiné podporovatel Antonia Vivaldiho. Ten byl jeho „maestro di capella in Italia“. Vivaldi hraběti dedikoval svou sbírku Il cimento dell’armonia e dell’inventione, op. 8, obsahující i proslulou čtveřici houslových koncertů Čtvero ročních dob. V Morzinově profesionální pražské kapele působili i významní skladatelé té doby, například Antonín Reichenauer, František Jiránek nebo Johann Friedrich Fasch. Zakázkami zaměstnal mnoho umělců své doby, mezi něž patřili také architekt Jan Blažej Santini-Aichel nebo sochař Ferdinand Maxmilián Brokoff.