5. březen

Svátek má Kazimír.

2019 – zemřel Jacques Loussier, francouzský klavírista a skladatel (narodil se 26. října 1934). Na klavír začal hrát v deseti letech a když mu bylo šestnáct, začal studovat na Conservatoire national supérieur de musique et de danse de Paris u profesora Yvese Nata. Roku 1959 založil vlastní jazzové trio ve kterém ho doprovázel kontrabasista Pierre Michelot a bubeník Christian Garros. Vedle vlastních skladeb trio hrálo například jazzové úpravy skladeb Johanna Sebastiana Bacha. Také skládal hudbu pro filmy. Je komandérem Řádu umění a literatury (2017).

2017 – zemřel Kurt Moll, německý operní zpěvák – bas, držitel Grammy Award z roku 1991 (narodil se 11. dubna 1938). Jeho temný a hluboký bas se výborně hodil pro vážné role ve Wagnerovi nebo Verdim, ale mezi jeho nejlepší výkony patřily komické a zároveň velmi technicky obtížné role jako Osmin či Baron Ochs. V mládí hrál na violoncello a zpíval ve školním sboru. Zpěv vystudoval na Köln Hochschule für Musik. Působil v Kolínské opeře, v Mohuči, ve Wuppertalu a pak se stal členem Státní opery v Hamburku. Koncertoval po celém světě a zpíval i v USA, v San Franciscu a v Metropolitní opeře.

2016 – zemřel Nikolaus Harnoncourt, rakouský dirigent, violoncellista, publicista, jeden ze zakladatelů interpretace na dobové nástroje (narodil se 6. prosince 1929). Ve Vídni studoval violoncello a už v té době se začal zabývat problematikou interpretační praxe staré hudby.V letech 1952–1969 působil jako cellista u Vídeňských symfoniků a založil orchestr Concentus Musicus Wien orientovaný na autentickou interpretaci barokní hudby na původní nástroje nebo jejich repliky. Realizoval s ním mnoho nahrávek a získal světovou proslulost. Od začátku 70. let se začal prosazovat jako dirigent klasických symfonických orchestrů. Vrcholem v této oblasti bylo navázání spolupráce s Vídeňskými filharmoniky v roce 1984 a s Berlínskými filharmoniky roku 1991. Byl i vyhledávaným operním dirigentem. Ve Vídeňské státní opeře, Salcburském festivalu nebo Opeře Zürich inscenoval díla od baroka po 20. století. Vyučoval na hudební akademii Mozarteum v Salcburku interpretaci staré hudby. V roce 1968 vytvořil filmovou roli prince Anhaltsko-Cöthenského ve filmu Kronika Anny Magdaleny Bachové.

1962 – zemřel Otakar Jeremiáš, skladatel a dirigent (narodil se 17. října 1892). Vystudoval varhany u Josefa Kličky a teorii a skladbu u Karla Steckera. Soukromě studoval violoncello u Jana Buriana a skladbu u Vítězslava Nováka. V osmnácti se stal violoncellistou České filharmonie. Působil na hudební škole v Českých Budějovicích a po smrti otce se stal jejím ředitelem. V roce 1920 založil pokrokové pěvecké sdružení Foerster, kde byl až do roku 1928 sbormistrem. Příležitostně řídil operní představení v Jihočeském divadle (Hubička, Libuše, Carmen) a uváděl tam velká kantátová díla (Händlův Mesiáš, Dvořákova Svatá Ludmila) a sborové koncerty. Velký úspěch měla jeho opera Bratři Karamazovi uvedená v roce 1928 v Národním divadle. V letech 1929–1945 byl dirigentem rozhlasového symfonického orchestru Radiojournalu v Praze, z původně zábavní organizace se mu podařilo vytvořit přední symfonické těleso. Od roku 1945 byl členem užšího vedení umělecké správy opery ND. V březnu roku 1946 byl jmenován šéfem opery Národního divadla v Praze. V roce 1949 se stal předsedou Svazu čs. skladatelů, v roce 1950 byl předsedou festivalu Pražské jaro. Pracoval také ve Společnosti O. Ostrčila a Společnosti Z. Fibicha. Jeho manželkou byla od roku 1935 sólistka opery ND Marie Budíková. Psal skladby komorní a sborové, řadu písní a klavírních skladeb, také scénickou a filmovou hudbu. Upravoval lidové písně v pásmech pro dětský a smíšený sbor s orchestrem a za války psal odbojové písně. Instrumentoval řadu skladeb jiných autorů, kterých si velmi vážil (Smetanova Macbetha, Foersterovu Baladu horskou, Bachovu Toccatu a fugu d moll..). Svou programní činností rehabilitoval dílo mnoha skladatelů, které upadalo do zapomnění.

1953 – zemřel Sergej Sergejevič Prokofjev, ruský skladatel, klavírista a dirigent, a to ve stejný den jako Josif Vissarionovič Stalin (narodil se 23. dubna 1891). Matka ho od malička učila na klavír, už jako pětiletý složil první klavírní skladbu, Indický kvapík (do not ji zapsala matka). Když bylo Sergejovi sedm, naučil se hrát šachy, které stejně jako hudba zůstaly jeho vášní až do konce života. V devíti letech začal skládat svou první operu Obr a další skladby. Studoval na konzervatoři v Petrohradu u Anatolije Ljadova, Nikolaje Čerepnina a Nikolaje Rimského-Korsakova, klavír u Anny Jesipové a dirigování u Nikolaje Čerepnina. V té době složil dva klavírní koncerty, první měl velký úspěch, zato druhý, dnes proslulý, publikum pobouřil. Stal se proslulým klavíristou, v roce 1914 získal cenu Antona Rubinsteina za provedení svého klavírního koncertu č. 1. V Londýně navázal kontakt se Sergejem P. Ďagilevem, který si u něj objednal balety, první odmítl, druhý (Klaun) donutil autora přepsat, premiéra v Paříži 17. dubna 1921 pak měla obrovský úspěch, nadšení projevili i Igor Stravinskij nebo Maurice Ravel. První světovou válku strávil studiem varhan, v bolševickém Rusku ale beviděl budoucnost a v květnu 1918 se rozhodl odjet do USA. Prvním úspěchem byl až v září koncert ve vyprodané Carnegie Hall. jako skladateli se mu ale nedařilo se prosadit. Po dvou letech se proto na radu přítele Ďagileva přestěhoval do Paříže, mezi ruskými emigranty tam pak našel svůj druhý domov. Byl opakovaně přesvědčován k návratu do Ruska, což dlouho odmítal, protože neuznával bolševismus a vystupoval jako zcela nepolitický člověk. Po dlouhém váhání ale podlehl, napsal hudbu k modernímu baletu Ocelový skok, na turné po Sovětském svazu zažil obrovský úspěch a velmi si cenil úspěchu Lásky ke třem pomerančům v Leningradě, která propadla v USA. Ve 30. letech vzniklo na objednávku Kirovského divadla jeho dnes nejznámější dílo, balet Romeo a Julie, jehož světová premiéra se však nakonec odehrála v Brně (díky úsilí baletního mistra Ivo V. Psoty). Na jaře 1936, v době vrcholících stalinských represí, se Prokofjev s rodinou natrvalo vrátil do Sovětského svazu. Jak Prokofjev, tak Šostakovič a mnozí další, se dostali pod kontrolu kvůli údajným „formalistickým tendencím“. Kvůli přežití museli psát díla konvenující masovému vkusu na schválené texty sovětských básníků. Zároveň skládal hudbu pro děti, nejznámější je Péťa a vlk. V 6. až 8. klavírní sonátě se snažil vyjádřit své tajené protistalinské pocity a dramatické zážitky z války. Paradoxem bylo, že za sedmou a osmou sonátu dostal Stalinovu cenu. Během válečných let polevil politický tlak a mohl psát více po svém (houslová sonáta č. 1, Rok 1941, Chlapec, který zůstal neznámý, balet Popelka, pátá symfonie). Po válce byl podrobován tvrdé sovětské propagandistické kritice, byl označen za dekadentního a buržoazního skladatele a mnohá jeho díla byla v SSSR zakázána, čímž se ocitl v existenčních problémech. Složil ještě cellovou sonátu C-dur, kterou uvedl Rostropovič s Richtěrem, pro Rostropoviče složil Symfonii-Koncert a poslední za jeho života publikovanou skladbou byla sedmá symfonie. Zemřel shodou okolností ve stejný den jako Stalin. Sovětský hudební deník se o jeho smrti krátce zmínil na straně 116, prvních 115 stránek bylo věnováno Stalinovi. Jeho dílo čítá celkem 166 opusů.

1942 – premiéru měla Symfonie č. 7 C dur Leningradská, op. 60 Dmitrije Šostakoviče. Je svědectvím devítisetdenní blokády města německými vojsky za druhé světové války. Skladatel ji začal psát v obléhaném Leningradu (dříve a dnes opět Petrohradu), dokončil ji ale 27. prosince 1941 v Kujbyševu, dnešní Samaře, kam byl evakuován. Tam zazněla 5. března 1942 poprvé. Mikrofilm partitury byl z Kujbyševa tajně doručen přes Teherán a Káhiru do New Yorku, kde dílo 19. července 1942 uvedl Arturo Toscanini. Dirigoval Symfonický orchestr NBC, koncert byl vysílán v rozhlase a Leningrad se brzy i na Západě jako symbol odporu proti fašismu a totalitarismu stal populárním; částečně určitě i díky této skladbě. V Leningradu byla symfonie poprvé za tíživých okolností hrána 9. srpna 1942, téměř rok po začátku obléhání německými vojsky. Za skutečnou premiéru se považuje právě toto datum.

1939 – narodil se Kenneth Sillito, anglický houslista a dirigent. Studoval na Royal Academy of Music u Davida Martina a v Římě u Remy Prìncipeho. Jeho prvním působištěm byl English Chamber Orchestra, který posléze vedl až do roku 1973. V roce 1966 založil Gabrieli String Quartet, kde byl primáriusem až do roku 1986. V roce 1971 byl zvolen členem Royal Academy of Music. V roce 1980 začal spolupracovat s Akademií sv. Martina v polích, kterou posléze i dirigoval a které se stal uměleckým ředitelem spolu s Ionou Brown. Řídil také Chamber Ensemble Akademie sv. Martina v polích. Spolupráce trvala až do roku 2012.

1936 – zemřel Emanuel Maršík, hudební skladatel (narodil se 24. prosince 1875). Hrál na housle, na klavír a na varhany. Studoval na gymnáziu v Plzni a dál se vzdělával u skladatele Hynka Pally. Gymnázium dokončil v Praze, kde byl žákem Antonína Dvořáka a Zdeňka Fibicha. Vystudoval práva na Karlově univerzitě a po povinné vojenské službě se stal vojenským auditorem ve Vídni. Při práci dál studoval hudbu a absolvoval oddělení skladby na budapešťské hudební akademii. Vojenská služba ho zavedla do Vídně, do chorvatského Osijeku, do Záhřebu a nakonec do Bratislavy. Tam se stal zástupcem župana, vládním radou, přednostu odboru kultury zemského úřadu a nakonec i předsedou presidia zemského úřadu. Výrazně se zasloužil o rozvoj hudebního života na Slovensku. Byl předsedou družstva Slovenského národního divadla, předsedou hudebního odboru Umělecké besedy, předsedou Komorního spolku i předsedou a čestným členem Kuratoria Hudobné a dramatické akademie pro Slovensko, členem Slovenské filharmonie nebo členem Filharmonického spolku Bolech. Přestože hudba nebyla jeho hlavní zaměstnání, zanechal za sebou úctyhodné dílo. Dobová kritika vyzdvihovala melodičnost a vysokou technickou úroveň jeho skladeb. O opeře Černý leknín se pochvalně vyjádřil i Richard Strauss.

1904 – premiéru měl Smyčcový kvartet F dur od Maurice Ravela. Skladba poprvé zazněla v podání Heymannova kvarteta na koncertě Société nationale de musique v Paříži. Má vnější podobnosti s Debussyho Smyčcovým kvartetem napsaným o deset let dříve, ale hudební myšlenky obou skladatelů ve skutečnosti značně kontrastují – Debussyho hudba je „vzrušená, nespoutaná a otevírající nové cesty“, Ravelova hudba zaujme spíše emocionální zdrženlivostí, inovaci v rámci tradičních forem a bezkonkurenčním technickým mistrovstvím. Ravelův učitel a přítel Gabriel Fauré nebyl skladbou příliš osloven, Debussy ano.

1887 – narodil se Heitor Villa-Lobos, brazilský skladatel a dirigent (zemřel 17. listopadu 1959) hrající na violoncello, kytaru, klarinet a klavír. Jeho tvorba byla ovlivněna brazilskou lidovou hudbou, jeho kytarové etudy cvičí každý budoucí klasický kytarista. Ve dvacátých letech absolvoval dva dlouhodobé pobyty v Paříži, které byly výraznou inspirací pro jeho další tvorbu; právě tehdy si, i díky koncertům, vybudoval mezinárodní věhlas. Napsal kolem dvou tisíc skladeb všech možných žánrů – pro sólové nástroje, komorní hudbu, koncerty a symfonie, opery, balety i filmovou hudbu. Typickým u něj je mísení motivů brazilské lidové hudby s prvky a postupy převzatými z evropské klasické hudby. Mezi jeho nejznámější díla patří cykly Choros a Bachianas Brasileiras.

1879 – narodil se Bedřich Váška, violoncellista (zemřel 9. prosince 1978). Hrál na klavír, housle a na varhany. Později tyto nástroje vyměnil za violoncello. Studoval na pražské konzervatoři u prof. H. Wihana, pak dva roky ve Frankfurtu nad Mohanem u profesora H. Beckera. Následně byl povolán na pražskou konzervatoř, aby se stal nástupcem svého učitele profesora Wihana. V roce 1900 se stal sólistou symfonického orchestru v Sestrorecku u Petrohradu, odkud přešel do Lvova. V roce 1901 působil jako sólový cellista a I. koncertní mistr Filharmonické společnosti ve Varšavě, kde setrval do roku 1905. Po návratu do vlasti koncertoval s Ševčíkovo-Lhotského kvartetem. Po roce 1910 na radu svého švagra Františka Ondříčka odcestoval do New Yorku. Působil hlavně tam a v Bostnu. Na newyorské univerzitě se stal profesorem hry na violoncello a vyučoval padesát žáků. Byl rovněž členem Eastmanova kvarteta v Rochesteru. V roce 1919 založil New York Strung Quartet s O. Čadkem, J. Šiškovským a L. Schwabem.

1876 – zemřel Francesco Maria Piave, italský operní libretista (narodil se 18. května 1810). Přes dvacet let psal libreta pro nejlepší operní skladatele své doby, deset pro Giuseppe Verdiho, Ernani (1844), Dva Foscariové (1844), Attila (1846), Macbeth (první verze 1847), Korzár (1848), Stiffelio (1850), Rigoletto (1851), La traviata (1853), Simon Boccanegra (první verze 1857) a Síla osudu (první verze 1862), čtyři libreta pro Giovanniho Paciniho, dále pro Saveria Mercadanteho, Federica Ricciho nebo Michaela Balfeho. Byl také novinářem a překladatelem, kmenovým básníkem a inspicientem divadla Teatro La Fenice v Benátkách a divadla La Scala v Miláně. Poté, co Verdi přijal v roce 1870 zakázku na operu Aida, Piave měl psát i libreto k ní. Byl ale raněn mozkovou mrtvicí, ochrnul a nemohl mluvit. Verdi podporoval jeho ženu a dceru. Navrhl vydat „Album skladeb známých skladatelů, které bude prodáváno v Piaveho prospěch“. Je pohřben na hřbitově Cimitero Monumentale di Milano. Jeho pohřeb platil i Verdi.

1876 – narodil se Jindřich Jindřich, skladatel, klavírista, sbormistr, etnograf a sběratel lidových písní (zemřel 23. října 1967). Byl synem učitele Aloise Jindřicha, typického venkovského kantora s širokým hudebním vzděláním. Hrál prakticky na všechny hudební nástroje a byl zejména velmi dobrý houslista. Pokoušel se i o kompozici, dochovalo se několik příležitostných skladeb. Pokračoval ve studiu na učitelském ústavu v Soběslavi. Několik let učil na školách ve Lhenicích a v Domažlicích a vedle toho studoval skladbu u Vítězslava Nováka a klavír u Karla Hoffmeistra. Stal se oblíbeným doprovázečem českých pěvců Karla a Emila Buriana a zejména Emy Destinnové. Koncertoval se Ševčíkovým kvartetem a byl úspěšný i jako sólový klavírista. Celý život zasvětil rodnému Chodsku. Byl sbormistrem studentského mužského sboru v Soběslavi a domažlického sboru Čerchovan. V Domažlicích vybudoval Chodské muzeum, které shromažďuje doklady chodského lidového umění. Získal tituly zasloužilý a národní umělec, byl také členem České akademie věd a umění a čestným členem Svazu českých skladatelů. Jeho největším dílem je 26 dílný etnografický sborník Chodsko. Jeho hudební odkaz je hlavně vokální, přes 170 písní s doprovodem klavíru či orchestru, 29 mužských sborů, 8 smíšených sborů a 16 ženských sborů. Vydal také několik sbírek úprav chodských písní, z nichž nejznámější je Poklad Chodska. Kromě toho složil i řadu drobných klavírních skladeb, orchestrální díla jsou jen příležitostná.

1868 – premiéru měla v Miláně opera Mefistofele skladatele a literáta Arriga Boita.

1856 – londýnské divadlo Covent Garden Opera House bylo zničeno požárem.

1807 – premiéru měla 4. symfonie B dur, op. 60 Ludwiga van Beethovena, zkomponovaná v Hradci nad Moravicí. Šlo o soukromý koncert ve Vídni v paláci knížete Lobkowitze. První veřejné provedení se uskutečnilo ve Vídni v dubnu 1808 v Burgtheatru.

1795 – zemřel Josef Rejcha, skladatel, dirigent a violoncellista (narodil se 13. března 1752). Jako chlapec zpíval v křižovnickém klášteře, v kostele svatého Františka Serafinského u Karlova mostu v Praze. Tam se také naučil hrát na violoncello, klavír a varhany. Získal angažmá jako první violoncelista knížecí kapely Öttingen-Wallersteinů ve Švábsku a stal se tak kolegou řady dalších českých hudebníků. Působil tam 11 let a přivedl do ní jako flétnistu i synovce, později mnohem slavnějšího skladatele Antonína Rejchu. Podnikal velmi úspěšná koncertní turné po Německu s houslistou Antonínem Janičem, v lednu roku 1778 navštívili Salcburk a společně s Nannerl Mozartovou přednesli Divertimento z klavírního tria B-dur, zkomponovaného jejím bratrem Wolfgangem Amadeem – kromě uznání otce sourozenců Leopolda Mozarta si za to vysloužili i pozvání na rodinnou oslavu Wolfgangových 22. narozenin. V roce 1785 se stal koncertním mistrem a ředitelem kurfiřtské kapely v Bonnu a od roku 1789 řídil i orchestr bonnské dvorní Opery. V těchto funkcích byl vlastně nadřízeným mladého Ludwiga van Beethovena, který v obou orchestrech účinkoval do roku 1792, tehdy jako řadový hráč na violu. V roce 1794 se Rejcha stal kapelníkem arcibiskupského orchestru v Kolíně nad Rýnem. Byl velmi plodný skladatel. Patřil k představitelům mannheimské školy, kterou z českých hudebních skladatelů představoval hlavně Jan Václav Stamic. Dnes se z jeho díla uvádějí hlavně koncerty pro violoncello, violu a pro dechové nástroje, případně drobné komorní skladby.

1778 – zemřel Thomas Arne, anglický skladatel, m.j. autor hudby k písni Rule, Britannia! (narodil se 28. května 1710). Vystudoval práva a tajně se učil hrát na klavír a housle. Prvního úspěchu dosáhl uvedením opery Rosamond roku 1732 v Lincolnově Inn Fields Theatre. Prosadil se až v roce 1738 hudbou k Daltonově adaptaci Comuse. Následovaly další zakázky, i od královského dvora. Krátce pobýval v Irsku a v roce 1745 se stal skladatelem Vauxhall Gardens. Skládal hudbu i pro shakespearovské hry. Oxfordská univerzita mu udělila čestný doktorát v roce 1759. Závěr života prožil nemocný, v chudobě a v zapomnění.

1751 – narodil se Jan Křtitel Kuchař, český skladatel, varhaník, cembalista a hráč na mandolinu (zemřel 18. února 1829). Byl žákem varhaníka Josefa Segera, od roku 1772 působil jako varhaník v kostele sv. Jindřicha v Praze, od roku 1790 ve Strahovském klášteře. Vyučoval také hudbu v pražských šlechtických rodinách. Byl mezi prvními, kdo v Praze propagoval Mozartovu hudbu. Hrál ve Stavovském divadle při české premiéře Figarovy svatby, v roce 1787 hrál spolu s Mozartem na cembalo v premiérovém provedení Dona Giovanniho. Z obou oper i z opery Così fan tutte vypracoval klavírní výtah… Mozart složil Kuchařovi hold, když v Donu Giovannim při scéně hostiny hraje kapela na scéně Kuchařův motiv a Leporello zpívá „Ten váš kuchař, ten to umí…“ K nejvýznamnějším Kuchařovým dílům patří dva varhanní koncerty a varhanní sólové skladby.