7. únor
Svátek má Veronika.
1994 – zemřel Witold Lutosławski, polský skladatel (narodil se 25. ledna 1913). Od šesti let hrál na klavír, studoval hru na housle na Varšavské hudební škole a na Varšavské univerzitě matematiku a vedle toho navštěvoval kompoziční oddělení na konzervatoři. Nakonec se soustředil na klavír a na skladbu. Za války sloužil jako radista v Krakovské armádě a byl zajat Němci, během pochodu do zajateckého tábora se mu ale podařilo uprchnout. Během zničení Varšavy přišel skoro o všechny své partitury. Po válce byl zvolen tajemníkem a pokladníkem nově ustaveného Svazu polských skladatelů. Komunistický režim ale přijal tzv. Ždanovovu doktrínu v kultuře, skladatelé byli povinni komponovat pouze ve stylu socialistického realismu. Jeho tvorba tak byla nevyhovující. Jako významný autor se tak začal prosazovat až po rozvolnění po Stalinově smrti v roce 1953. V roce 1956 vznikl Mezinárodní hudební festival soudobé hudby Varšavský podzim, první festival soudobé hudby v zemích sovětského bloku, zazněla na něm jeho Musique funèbre, komponovaná k desátému výročí smrti Bély Bartóka. Skladba získala mezinárodní pozornost, výroční Cenu Svazu skladatelů a Cenou IRC (International Rostrum of Composers). Lutosławski vyloučil tradiční harmonii a zkoušel vlastní tvůrčí metody a novátorské kroky, třeba specifický způsob dvanáctitónového systému. Pokusil se i o zavedení prvku náhodnosti (aleatorika) do svých skladeb. Vedle vážné hudby komponoval pod pseudonymem Derwid populární a taneční skladby. Za své dílo i občanské postoje získal po světě řadu cen a čestných doktorátů. Je pohřben na hřbitově Powązkowskim ve Varšavě.
1941 – premiéru měl Houslový koncert od Samuel Barbera. Na Academy of Music ve Filadelfii dílo uvedl Albert Spalding, Eugene Ormandy dirigoval Philadelphia Orchestra.
1940 – narodila se Dubravka Tomšičová, slovinská klavíristka a pedagožka. Studovala v Lublani a v USA na Juilliard School of Music. Po jejím koncertu v New Yorku ji oslovil Arthur Rubinstein a nabídl jí soukromé lekce; stala se tak jednou z mála jeho žáků a jejich přátelství trvalo až do konce Rubinsteinova života. Od roku 1967 učila klavír na Slovinské hudební akademii, profesorkou se stala roku 1975. Byla vyhledávanou koncertní klavíristkou a členkou porot v klavírních soutěžích, získala řadu vyznamenání (např. Prešerenova nebo Župančičova cena) a cen na hudebních soutěžích. Jejím manželem byl skladatel Alojz Srebotnjak, jejich syn Martin Srebotnjak je filmovým režisérem.
1933 – narodil se Stuart Burrows, velšský operní pěvec – tenorista (zemřel 29. června 2025). Celosvětové uznání získal díky svému mistrovství v oratorní a operní tvorbě a specializaci na hudbu Pucciniho, Verdiho, Donizettiho a zejména Mozarta, díky čemuž se mu přezdívalo „Mozartův král“. Hudební vzdělávání ukončil už ve dvanácti letech. Pracoval jako učitel, ale v šestadvaceti začal profesionálně zpívat. V roce 2007 získal Řád britského impéria.
1925 – narodil se Marius Constant, francouzský skladatel a dirigent rumunského původu, známý hlavně ústředním tématem televizního seriálu The Twilight Zone (zemřel 15. května 2004). V roce 1944 získal Cenu George Enescu. Od roku 1946 žil v Paříži a studoval na pařížské konzervatoři. Jeho učiteli byli Olivier Messiaen, Tony Aubin, Arthur Honegger a Nadia Boulangerová. Jeho skladby už v té době získaly několik cen. Zabýval elektronickou hudbou a připojil se ke skupině skladatelů Groupe de Recherche de Musique Concrète vedené Pierrem Schaefferem. V letech 1956–66 řídil orchestr Ballets de Paris, později baletní soubor Les Ballets de Paris-Roland Petit a napsal řadu skladeb baletní hudby. Pro festival v Aix-en-Provence napsal klavírní koncert a výrazný úspěch získal premiérou skladby 24 Préludes pour Orchestre (1958) za řízení Leonarda Bernsteina.
V roce 1963 založil soubor Ensemble Ars Nova zaměřený na provádění soudobé hudby. V roce 1970 se stal hudebním ředitelem státního rozhlasu a televize ORTF. V letech 1973–78 byl dirigentem pařížské Opery a v letech 1988–89 působil jako profesor instrumentace na Pařížské konzervatoři. Vedle toho přednášel na Stanfordově univerzitě ve Spojených státech a v Hilversumu v Nizozemsku.
1907 – narodil se Bohuš Heran, violoncellista a pedagog (zemřel 4. května 1968). Byl jedním z iniciátorů a spoluzakladatelů Kociánovy houslové soutěže, která se koná v Ústí nad Orlicí od roku 1959, a zasloužil se také o uspořádání prvního ročníku violoncellové soutěže pro mladé talenty v roce 1968, která po něm nese jeho jméno. Jako třináctiletý byl přijat na Pražskou konzervatoř, poté díky stipendiu francouzské vlády, které získal jako jeden ze dvaceti mladých Čechoslováků, se zdokonaloval na v Paříži na Conservatoire National de Musique u Gérarda Hekkinga. Byl angažován jako první violoncellista městského orchestru ve švýcarském Winterthuru a v létě působil jako koncertní mistr Puppova orchestru v Karlových Varech. V roce 1930 nastoupil do tehdejšího ještě nevelkého orchestru Radiojournalu, který rychle rostl a od roku 1938 nesl název Symfonický orchestr Československého rozhlasu. Od roku 1953 učil na Pražské konzervatoři a od roku 1962 do konce života na JAMU v Brně, kde se v pozdější funkci prorektora školy výrazně zasloužil o rozšíření koncertního uplatnění studentů školy. Roku 1967 založil Mezinárodní interpretační kurzy JAMU. Jako sólista i komorní hráč se věnoval hudbě od baroka po současnost. Premiéroval skladby Emila Hlobila, Iši Krejčího, Klementa Slavického ad., některé mu byly přímo věnovány. V letech 1942–47 byl členem Pražského klavírního kvarteta, poté jeho nástupnického souboru Pražského tria. Jako druhý violoncellista spolupracoval s kvartety Pražským a Ondříčkovým. Pro začínající violoncellisty sestavil několik sbírek instruktivních skladbiček, pro vyspělejší studenty čtyřdílný soubor etud, které vyšly v několika vydáních. Pro tisk upravil a revidoval violoncellové skladby různých autorů. Město Ústí nad Orlicí udělilo Heranovi 1967 čestné občanství a v roce 1988 tam byla odhalena jeho busta.
1881 – narodila se Marie Zieglerová, operetní zpěvačka a herečka (zemřela 7. listopadu 1966). Jako dítě vystupovala v drobných baletních sólech v Národním divadle, jako herečka a zpěvačka začala vystupovat v divadle Uranie, pak v Plzni vystupovala, v Brně a ve Švandově smíchovské Aréně, hostovala v USA a poté se stala ředitelkou a majitelkou Lidového divadla M. Zieglerové v Libni (nyní Divadlo pod Palmovkou). Během první světové války vystupovala v Ostravě a v období první republiky v různých pražských divadlech. Zahrála si i několikrát ve filmu. Jejím druhým manželem byl František Grabinger (1909–1994), ředitel divadelní společnosti v Ostravě, u které prožila 1. světovou válku. Sestra Adéla, později Srnová, byla sólistkou Národního divadla v letech 1885–1900 a její neteř Hana, později Želenská, byla operetní subreta.
1873 – premiéru měla Symfonie č. 2 c moll Maloruská, op. 17 Petra Iljiče Čajkovského. Malou Rusí byla v té době označována Ukrajina a skladatel použil tři melodie ukrajinských písní. První provedení se uskutečnilo v Moskvě, dirigoval Nikolaj Rubinstein. Petrohradskou premiéru dirigoval 7. března Eduard Nápravník.
1864 – narodil se Viktor Roman Moser, skladatel, houslista a pedagog (zemřel 16. června 1939). Skladbu studoval soukromě u Zdeňka Fibicha. V roce 1885 se stal členem orchestru Národního divadla v Praze. V roce 1888 podnikl studijní cestu do Německa a stal se učitelem houslí ve škole Glasbené matice v Lublani. Od roku 1891 byl profesorem konzervatoře v Záhřebu. Napsal čtyřdílnou školu hry na housle, která byla oficiálně zavedena na slovinských hudebních školách. Do Čech se vrátil v roce 1903. Učil napřed na hudební škole v Sušici a v od roku 1920 v Plzni na nově založené Městské hudební škole Bedřicha Smetany. Sestavil úplný katalog skladeb Zdeňka Fibicha z let 1862–1888.Je pohřben v rodinné hrobce na Ústředním hřbitově v Plzni.
1862 – zemřel František Škroup, skladatel, dirigent a zpěvák, autor první české opery Dráteník a písně Kde domov můj se slovy J. K. Tyla, která se později stala českou hymnou (narodil se 3. června 1801). Do Prahy se z východních Čech dostal v jedenácti jako chlapecký soprán zpívající v Týnském chrámu a v loretánském kostele. V letech 1814 až 1819 studoval v Hradci Králové, poté v Praze filozofii a práva, ale kvůli hudbě a divadlu se mu studium nepodařilo dokončit. Jako barytonista vypomáhal ve sboru Stavovského divadla. Pěveckou kariéru však v roce 1828 ukončil, protože se čím dál víc chtěl a musel věnovat dirigentské činnosti. A také komponování… Poté, co v roce 1823 v českém překladu hudebně nastudoval singspiel Švýcarská rodina Josepha Weigla, stál před úkolem zkomponovat stylově obdobnou, ale ryze českou operu. Jako libretista byl pro tu příležitost osloven básník, soudce, historik, spisovatel, kritik a vydavatel vlasteneckých almanachů Josef Krasoslav Chmelenský, který už překládal cizí operní předlohy do českého jazyka. Společnou práci dokončili v závěru roku 1825. Pětadvacetiletý skladatel jí přiřadil opusové číslo 1. Titulní postavou první původní české opery, idylického a trochu komického příběhu, je slovenský dráteník spravující hrnce, ale těmi hlavními jsou Růžena a Vojtěch, zamilovaná dvojice. První představení Dráteníka se uskutečnilo v pražském Stavovském divadle ve čtvrtek 2. února 1826 ve čtyři hodiny odpoledne. Škroup, běžně už předtím vystupující v barytonových rolích, ztvárnil titulní úlohu… V roce 1827 byl Škroup jmenován asistentem dirigenta Stavovského divadla a od začátku roku 1837 pak po dvě desetiletí šéfdirigentem. Měl na starosti vedení německého souboru, zatímco český soubor řídil jeho bratr Jan Nepomuk Škroup. Vybírat a působil na zájmy a vkus obecenstva. Uvedl například v polovině 50. let tři poměrně čerstvá díla Richarda Wagnera – Tannhäusera, Lohengrina a Bludného Holanďana. Kvůli neshodám s ředitelem a zřejmě i v důsledku konkurenčních bojů nakonec roku 1857 z divadla odešel. Vedle toho v Praze během let vedl studentský orchestr Pražské konzervatoře, devět let byl varhaníkem v reformované synagoze v Dušní ulici a po roce 1850 sbormistrem v benediktinském klášteře v Břevnově. Dva roky provozoval vlastní hudební školu a v roce 1860 se stal ředitelem Žofínské akademie. O rok později ale odešel z Prahy, aby přijal místo dirigenta nově vzniklé německé opery v Rotterdamu, kde po dvou letech nečekaně zemřel. Napsal za svůj život 45 číslovaných opusů, ve skutečnosti nicméně složil možná až třikrát víc děl: písně, a to převážně s německými texty, dvě mše a několik příležitostných kantát, tři smyčcová tria a tři smyčcové kvartety a opery. Na svou dobu napsal relativně malý počet sborových kompozic.
1835 – narodil se Čeněk Vinař, varhaník a skladatel (zemřel 16. prosince 1872). Nejprve byl učitelem klavíru v Mladé Boleslavi. V letech 1855–1856 studoval na Varhanické škole v Praze a stal se varhaníkem v chrámu sv. Mikuláše. V roce 1857 odešel do Chorvatska a po krátkém působení v Petrinje byl jmenován katedrálním varhaníkem katedrály Panny Marie v Záhřebu. Komponoval zejména chrámovou hudbu, učil na škole Charvátského hudebního ústavu a založil i vlastní hudební školu. V roce 1861 se vrátil do Čech a byl varhaníkem a kapelníkem v Chrudimi. Tam se zapojil do obrozeneckého hnutí a podílel na založení pěveckého sboru Slavoj. V roce 1862 přišel na vyzvání Jindřicha Fügnera do Prahy, stal se kapelníkem právě založeného tělocvičného spolku Sokol, varhaníkem v chrámu sv. Ducha, učil na Ženském učitelském ústavu a opět založil vlastní hudební školu. V letech 1864–1865 vyučoval na Pražské konzervatoři sborový zpěv. Zabýval se i hudební teorií. Napsal a vydal první českou učebnici instrumentace (1864). Jeho otec František Serafinský Vinař byl kantor, varhaník, kapelník rakouské vojenské hudby a archivář Stavovského divadla.
1825 – narodil se Cristóbal Oudrid, španělský klavírista, dirigent a skladatel (zemřel 13. března 1877). Napsal víc než stovku úspěšných zarzuel a hudebních komedií, často ve spolupráci s jinými autory. Společně se skladateli Franciscem Barbierim, Joaquínem Gaztambidem, Rafaelem Hernandem a Josém Inzengou založili v roce 1851 společnost Sociedad Artística Musical, která si vzala za úkol obnovu španělské národní hudby vůbec a zarzuely zvláště. V roce 1860 byl jmenován šéfdirigentem orchestru divadla Teatro del Circo. Kromě toho řídil i orchestr v Teatro de la Zarzuela, stal se sbormistrem italské operní společnosti Compañia de Ópera Italiana, která působila v Teatro Real, kde se pak stal v roce 1870 hudebním ředitelem.
1823 – narodil se Richard Genée, rakouský operetní libretista a skladatel (zemřel 15. června 1895). Nedoknčil medicínu a přešel na skladbu u Adolfa Stahlknechta (1813-1887). V roce 1847 se stal dirigentem v gdaňském městském divadle (Danziger Stadttheater), které v od roku 1841 řídil jeho otec. Později ho ve vedení vystřídal a současně dirigoval po Evropě. Komponovat začal napřed opery, pak i krátké operety, z nichž nejúspěšnější byla Der Musikfeind (1862). V roce 1868 nastoupil jako dirigent do Theater an der Wien, které bylo centrem vídeňské operety. Libreta svých děl si psal většinou sám. Brzy se díky této zkušenosti stal překladatelem francouzských operet od Offenbacha, Hervého, Lecocqa. V roce 1874 napsal libreto k Straussově operetě Netopýr (Fledermaus), což byl začátek jeho kariéry jednoho z nejslavnějších libretistů klasické vídeňské operety. Ve spolupráci s F. Zellem napsal dalších 38 libret pro vícero skladatelů, např. pro Franze von Suppého, Karla Millöckera nebo Carla Zellera. Kromě toho napsal více než 20 překladů francouzských či anglických operet.
1822 – narodil se Joaquín Gaztambide, španělský klavírista, skladatel zejména zarzuel (zemřel 18. března 1870). Napřed hrál na kontrabas v divadelním orchestru. V roce 1842 vstoupil na madridskou konzervatoř, kde studoval hru na klavír u Pedra Albénize a kompozici u Ramona Carnicera. Přestože byl vynikajícím klavíristou nenastoupil dráhu klavírního virtuóza, ale dále se živil jako kontrabasista v několika divadlech. V roce 1845 se stal sbormistrem v divadle Teatro de la Cruz. V roce 1849 a stal se hudebním ředitelem divadla Teatro Español, kde dirigoval i symfonické koncerty, mimo jiné i se slavným houslistou Antoniem Bazziniem. Komponoval i klavírní a orchestrální hudbu, ale maximum energie věnoval hnutí za obnovu španělských národních tradic. Společně se skupinou podobně smýšlejících spisovatelů a skladatelů otevřeli v opuštěném divadle Teatro del Circo scénu, která uváděla výhradně zarzuely. V roce 1856 se stal dirigentem a skladatelem v nově otevřeném divadle Teatro de la Zarzuela. V roce 1865 řídil v madridském divadle Teatro de los Campos Eliseos jedno z prvních uvedení děl Richarda Wagnera ve Španělsku. V roce 1868 se stal předsedou Sociedad de Conciertos de Madrid, která uvedla španělskou premiéru opery Tannhäuser. V témže roce se vypravil na Kubu a do Mexika se svou vlastní operní společností. Zájezd úspěšný nebyl. Skladatel utrpěl velké finanční ztráty a vrátil se s podlomeným zdravím. Zemřel v důsledku závažného onemocnění jater krátce po příjezdu do Madridu 18. března 1870 ve věku 48 let.
1792 – premiéru měla ve Vídni opera Il Matrimonio Segreto, kterou napsal Domenico Cimarosa.
1797 – narodil se Vincenc Barták, skladatel a houslista (zemřel 29. září 1861). Housle studoval na nedávno založené Pražské konzervatoři a stal se jedním z jejích prvních absolventů. Jeho učitelem byl Bedřich Vilém Pixis. Působil jako houslista ve Stavovském divadle. V letech 1842–1845 suploval na konzervatoři. Od roku 1845 až do své smrti vyučoval v Slepeckém ústavu v Praze 4. Zkomponoval celou řadu skladeb pro smyčcové nástroje, spíše komorního charakteru, také jeden z prvních českých singspielů, dvouaktovou veselohru Pražští sládci aneb Kubíček dostane za vyučenou. Hra byla s úspěchem uváděna v letech 1821–1824 v Theisingerově divadle v Praze. Je autorem dřív hojně užívané houslové školy (Theoreticko-praktická škola hry na housle ve dvou odděleních), kterou později upravil Vojtěch Hřímalý mladší.
1790 – narodil se František Doubravský, skladatel, sbormistr a varhaník (zemřel 28. dubna 1867). Jeho otec Ferdinand působil v Lomnici nad Popelkou jako učitel, varhaník, skladatel a regenschori. Byl známým tvůrcem pastorel, které jsou dodnes součástí programů vánočních koncertů. František byl ustanoven varhaníkem a později ředitelem kůru v kostele sv. Mikuláše tamtéž. V roce 1862 založil pěvecký sbor Bořivoj, který působí bez přerušení činnosti dodnes, a stal se jeho prvním sbormistrem. Jeho dílo je rozsáhlé a nedoceněné, přestože má hlavně duchovní ráz, hýří hudebními nápady i českou melodikou, je dobře přístupné širokému okruhu posluchačů. Současně je dokladem o silně rozvité hudebnosti i na malých českých městech té doby. Zvláštní je, že ač byl fundovaným varhaníkem, nesložil žádnou skladbu pro sólové varhany. O odkaz skladatele se stará Společnost Františka Doubravského, která byla založena v září roku 2004. V roce 1996 byly objeveny v soukromé sbírce neznámé rukopisy autorových skladeb. Syn Františka Doubravského Petr byl sólistou (basbaryton) opery Prozatímního divadla a zpíval pod taktovkou Bedřicha Smetany sólové role, mj. při premiérách jeho oper Braniboři v Čechách a Prodaná nevěsta.
1725 – zemřel Johann Philipp Krieger, německý barokní skladatel a varhaník (narodil se 25. února 1649). Byl starším bratrem Johanna Kriegera. Studoval hru na varhany v Kodani u královského varhaníka Johannese Schrödera a skladbu u Kaspara Förstera a živil se jako varhaník. Po návratu do Německa, vstoupil do služeb markraběte Christiana Ernsta von Brandenburg-Bayreuth v Bayreuthu, kde později zastával pozici kapelníka. Po studijní cestě po Itálii se v roce 1675 přicestoval do Vídně a stal se oblíbencem císaře Leopolda I., který jeho a všechny jeho sourozence povýšil do šlechtického stavu. Stal dvorním varhaníkem sasko-weißenfelského vévody Augusta i později jeho bratra Johanna Adolfa I. Byl velice plodný skladatel, napsal bezpočet chrámových i světských skladeb, na 2 000 kantát, nejméně 18 oper, mnoho triových sonát atd. Naneštěstí většina z nich byla ztracena. Kromě komponování na dvorských koncertech uváděl i skladby jiných autorů a vedl si o tom přesné záznamy.
1723 – zemřel Carlo Francesco Pollarolo, italský varhaník a skladatel (narodil se někdy v roce 1653). Málo je známo o jeho mládí, ale od roku 1676 je uváděn jako varhaník katedrály a několika dalších kostelů v Brescii. První jeho opera Venere travestita byla uvedena v roce 1678. O 12 let později se stal varhaníkem v bazilice svatého Marka v Benátkách a pak převzal funkci zástupce kapelníka. V Benátkách se jeho opery hrály s úspěchem v hlavních benátských divadlech. V roce 1694 se přihlásil ke konkurzu na místo maestra di cappella chrámu svatého Marka, ale byl o jediný hlas poražen Antoniem Biffim. V roce 1696 se stal sbormistrem v jedné ze čtyř prestižních hudebních škol v Benátkách, v Ospedale degl’Incurabili, a složil pro ni 12 oratorií. Je pohřben v chrámu Santa Maria di Nazareth. Složil celkem 85 oper, 13 oratorií, varhanní sonáty, fugy a chrámové árie a kantáty. Jeho díla byla prováděna ve své době s velkým úspěchem i v Německu a Rakousku. Nejmladší syn Antonio se také stal varhaníkem a operním skladatelem.
1652 – zemřel Gregorio Allegri, italský katolický kněz a skladatel (narodil se v lednu 1582). Studoval u G. M. Naniniho, blízkého přítele G. P. Palestriny. Složil značné množství chrámové hudby. Než se v roce 1629 připojil ke sboru ve Vatikánu, vystřídal řadu různých kostelů v Římě. Řídil pak sbor, který vystupoval v papežské Sixtinské kapli. Většina jeho publikovaných skladeb je psána v nastupujícím raně barokním koncertantním stylu, přesto díla pro Sixtinskou kapli vykazují mnohé znaky uměřeného palestrinovského stylu. Jeho věhlasné dvousborové moteto Miserere mei Deus pak ukazuje přirozené prorůstání zakořeněného klasického způsobu kompozice ornamentálními výhonky slohu nového