7. březen
Svátek má Tomáš.
1991 – zemřel Josef Páleníček, klavírista, pedagog a skladatel (narodil se 19. července 1914). Studoval na Pražské konzervatoři a pak na mistrovské škole u K. Hoffmeistera, zároveň vystudoval Právnickou fakultu UK. V kompozici byl žákem O. Šína na mistrovské škole V. Nováka. Rok studoval klavír na École normal de musique v Paříži, v kompozici byl žákem A. Roussela. Od roku 1949 byl sólistou České filharmonie a Moravské filharmonie Olomouc. Kromě sólové dráhy hrál soustavně v komorních souborech, od roku 1934 byl dlouholetým členem Smetanova, později Českého tria a profesorem klavíru na pražské HAMU. Proslul výjimečnou interpretací děl Martinů a Janáčka a byl úspěšný i jako skladatel. Za Klavírní sonátu získal cenu Komorního spolku a už předtím nadchla v Paříži Alfreda Cortota. Jeho syn Jan Páleníček se stal známým violoncellistou, vnuk Jean-Gaspard Páleníček česko-francouzským básníkem.
1972 – narodila se Isabelle Faust, německá houslistka, vítězka mnoha mezinárodních hudebních soutěží. Na housle začala v pěti, cvičila společně s Christophem Poppenem a s Denésem Zsigmondym. V roce 2004 se stala profesorkou houslové hry na Universität der Künste v Berlíně, později ale místo pro nedostatek času a koncertní vytíženost opustila. Od roku 1996 hraje na housle „Šípková Růženka“ (Dornröschen) vyrobené v roce 1704 Antoniem Stradivarim, které užívá v zápůjčce od Bádensko-Württemberské Zemské banky (Landesbank Baden-Württemberg). Také často hraje na barokní housle s obdobně starými smyčci. Vystupuje jako hostující sólistka s většinou hlavních světových orchestrů. Nahrála díla Antonína Dvořáka, Roberta Schumanna, Franze Schuberta, Johannese Brahmse, Bohuslava Martinů, Andrého Joliveta a dalších skladatelů. Je zastáncem nové hudby a podílela se na světových premiérách například Oliviera Messiaena, Wernera Egka nebo Jörga Widmanna. Pravidelná je její spolupráce s Berlínskými filharmoniky.
1965 – zemřel Anthon van der Horst, nizozemský varhaník, dirigent, hudební pedagog a skladatel (narodil se 20. června 1899). Jeho kompoziční odkaz čítá přes sto skladeb, převážně pro varhany, klavír a sbor, ale také písně, tři symfonie, houslový koncert a dva varhanní koncerty. Byl rezidenčním varhaníkem v kostele v Naardenu, dirigoval Královskou oratorní společnost v Amsterdamu, sbor Excelsior v Haagu, sbor Sursum Corda v Leidenu a Křesťanskou oratorní společnost v Utrechtu. V roce 1935 se stal hlavním učitelem hry na varhany na Amsterdamské konzervatoři. V letech 1931 až 1965 byl předsedou Nizozemské Bachovy společnosti.
1948 – uskutečnil se debut Václava Neumanna s Českou filharmonií, když pohotově zaskočil od violového pultu za onemocnělého dirigenta Rafaela Kubelíka.
1941 – narodil se Ivan Zelenka, dirigent a skladatel. Absolvoval Pražskou konzervatoř v oborech pozoun a bicí nástroje. Současně soukromě studoval skladbu nejprve u Jana Truhláře, později u Jana Rychlíka. Po studiích se stal členem orchestru v Divadle ABC v Praze, hrál v Orchestru Karla Vlacha, v Orchestru Československé televize a s dalšími a jako aktivní trombonista – sólista ve Swing Bandu Ferdinanda Havlíka, též byl členem Pražského filmového orchestru. Pracoval v Českém rozhlase a v Music Library Radia Svobodná Evropa. Byl také profesorem Konzervatoře Jaroslava Ježka, kde vyučoval orchestrální hru. Komponoval a aranžoval skladby z oboru populární a filmové hudby, muzikálu i jazzu, řídil a aranžoval orchestrální i sborové nahrávky k televizním pořadům, filmům, inscenacím, např. Hotel Herbich, Zdivočelá země, Slavné souboje, Pěsti ve tmě od Zdeňka Bartáka. Jako aranžér spolupracoval na několika Bartákových muzikálech pro jihokorejský Soul, The Tempest (Bouře), který získal dva asijské Oscary, Romeo a Julie, A Christmas Carol. Později se věnoval dirigování, vedl třeba Soulský symfonický orchestr a Český národní symfonický orchestr. Spolupracoval s Českou obcí sokolskou a chystal skladby k sletovým cvičením. Od roku 1993 je dirigentem Pěveckého sdružení pražských učitelek a píše sborová díla. Těžiště Zelenkovy skladatelské práce je hlavně ve vážné hudbě. Od Mezinárodního sborového festivalu hudebního romantismu Vlachovo Březí získal Ocenění za celoživotní sbormistrovskou práci a Trombonová asociace mu udělila Ocenění za skladatelský přínos do světa hry na trombon.
1938 – narodil se Petr Skoumal, klavírista, textař a skladatel (zemřel 28. září 2014). Zpíval ve sboru Schola Cantorum, kde si ho filmaři vybrali pro dětskou roli ve filmu Otakara Vávry Nezbedný bakalář (1946). Na Pražské konzervatoři studoval dirigování, pokračoval na brněnské JAMU obor řízení sboru. Poté psal scénickou hudbu a byl také externím spolupracovníkem Československého rozhlasu. Od konce šedesátých let vystupoval s Janem Vodňanským. Byl autorem scénické hudby k divadelním a televizním inscenacím, večerníčkům a k desítkám filmů, např. Srdečný pozdrav ze zeměkoule, Nejistá sezóna, Jára Cimrman ležící, spící, Svatební cesta do Jiljí, Rozpuštěný a vypuštěný, Maxipes Fík, Bob a Bobek, …A je to! a další. Pro Divadlo Járy Cimrmana složil meziaktní hudbu ke hře Dobytí severního pólu. Oceňovaná je jeho tvorba písniček pro děti a vystupoval i v dětských představeních v Divadle v Dlouhé. Pohřben je na Novém židovském hřbitově v Praze na Olšanech.
1928 – narodil se Štěpán Koníček, skladatel, dirigent a hudební dramaturg (zemřel 26. května 2006). Byl dlouholetým dirigentem a pozdějším šéfdirigentem Filmového symfonického orchestru. Za svůj život zkomponoval hudbu k více než třem stovkám československých i zahraničních filmů, krátký animovaný film Munro z roku 1960 získal Oscara. Vystudoval hudební vědu a estetiku na FF UK. Kromě toho studoval také na AMU u Karla Ančerla dirigování a u Pavla Bořkovce kompozici. Na počátku 50. let 20. století pracoval jako hudební režisér v Československém rozhlase v Brně, potom působil v Symfonickém orchestru hlavního města Prahy FOK, odtud pak přešel k Filmovému symfonickému orchestru, kde už zakotvil natrvalo až do roku 1991.
1926 – zemřel Jindřich Kàan z Albestů, klavírista, skladatel a pedagog (narodil se 29. května 1852). Jako syn maďarského šlechtice, rytmistra v rakouské armádě o svém původu uváděl, že je „Maďar předky, Polák rodištěm, Němec vychováním a Čech smýšlením a hudbou“. Byl žákem Josefa Proksche a Viléma Blodka a vystudoval varhanickou školu u F. Z. Skuherského. Byl oceňovaný jako virtuos s velkou technickou zručností i hudební inteligencí, jeho koncertní kariéru ale ukončila nezvladatelná tréma. Vyučoval klavír na Pražské konzervatoři a od roku 1907, po smrti Karla Knittla, tam zastával funkci ředitele. Zasloužil se o zlepšení umělecké úrovně i materiálního zajištění školy. Vychoval řadu osobností, mezi jinými i svého nástupce Karla Hoffmeistera. Vytvořil koncertní transkripce českých skladeb, zejména Bedřicha Smetany, kterého tím velmi zpopularizoval, ale také Antonína Dvořáka a Viléma Blodka. Vydal v odborné revizi Smetanovu klavírní pozůstalost, složil balety Bajaja a Olim, také komorní hudbu, písně a melodramy. V roce 1913 vyšel jeho Postup při vyučování hře klavíru s dodatkem prof. Karla Hoffmeistera. Jeho dcera Aurelie Kaanová-Bubnová byla uznávaná klavírní virtuózka a pedagožka. Pohřben byl v bci Janov u Soběslavi, ale jeho ostatky byly později uloženy do rodinného hrobu na pražský Hřbitov Malvazinky.
1918 – zemřel Václav Kliment, operní pěvec – bas (narodil se 12. srpna 1863). Původním povoláním byl typograf a faktor v pražské knihtiskárně M. Schulze. Zpěv studoval u basisty Národního divadla Karla Čecha, v Praze ve škole manželů Loeweových a u Moritze Wallersteina. V listopadu 1892 se pohostinsky uvedl v Národním divadle v malé úloze Poustevníka ve Weberově Čarostřelci a v lednu 1893 v roli Krále ve Verdiho Aidě. Byl angažován a zůstal čtvrt století. V Bayreuthu se zúčastnil kursů wagnerovské interpretace, deklamaci a mimiku studoval u C. Wagnerové. Hostoval v Brně a v Plzni, soukromě vyučoval několik operních pěvců. Zastával funkci předsedy Ústřední jednoty českého herectva, zajímal se o režijní práci, ale ta mu nikdy nebyla svěřena. Jeho druhou manželkou byla herečka Národního divadla Leopolda Dostalová. Pohřben je na Olšanských hřbitovech.
1910 – narodil se Josef Veselka, sbormistr a pedagog (zemřel 22. října 1992), v letech 1959 až 1981 hlavní sbormistr Pražského filharmonického sboru. V roce 1931 založil a vedl Akademické pěvecké sdružení Moravan (tehdy jako Pěvecké sdružení katolických akademiků Moravan, v jeho čele stál v letech 1931–1992. Za druhé světové války krátce řídil Brněnské pěvecké sdružení Foerster a poté Sbor pro pěstování barokní hudby. Na Masarykově univerzitě v Brně studoval filosofii, filologii a navštěvoval přednášky Vladimíra Helferta a Václava Kaprála… Vyučoval na gymnáziu v Ivančicích a řízení sboru na JAMU a AMU. Od roku 1977 vedl sbor Accademia Nazionale di Santa Cecilia.
1885 – v Praze slavnostně otevřeno Rudolfinum, nový svatostánek umění, velkoryse projektovaná novorenesanční stavba s koncertním sálem a výstavními prostorami. Na počátku stála iniciativa Böhmische Sparkasse, tedy České spořitelny, nejstaršího peněžního ústavu na území Českého království, založeného v roce 1825. Chtěla oslavit padesáté výročí, demonstrovat své finanční možnosti i přesvědčení o výsostné úloze umění. A tak se rozhodla investovat v hlavním městě zisky do stavby budovy, která bude sloužit hudbě a krásnému umění. Parcelu na nábřeží za staroměstskými hradbami koupila v červnu 1873. Stavělo se v letech 1876 až 1881 a roku 1884, rok po definitivním otevření českého divadla, byla monumentální a krásná stavba hotova. Průčelí může připomínat původní Semperovu operu v Drážďanech a monumentální vzhled zase některé paláce ve Vídni. Rudolfinum je nicméně spolu s Národním divadlem vrcholem domácí architektonické tvorby 19. století. Celkový náklad dva miliony zlatých ovšem čtyřikrát převýšil původní rozpočet… Do varhanního prospektu navrženého v hlavním sále Josefem Zítkem postavila třímanuálový nástroj romantické dispozice firma Wilhelm Sauer z Frankfurtu nad Odrou. Varhany kolaudoval Vídeňan Anton Bruckner. Slavnostní otevření se mělo uskutečnit už 24. ledna 1885, bylo ale odloženo. Korunní princ Rudolf, jehož jméno budova získala, byl totiž nemocen. Slavnost se uskutečnila až 7. února, i když nakonec i tehdy bez účasti následníka trůnu. Po první světové válce se z Rudolfina stal na dvě desetiletí nový československý parlament a varhany se stěhovaly do Brna. Byly instalovány v sále Stadion, kde jsou dodnes. Nacistické vedení v Praze rozhodlo za Protektorátu o navrácení budovy zpět jako koncertního sálu. V přilehlých prostorách zřídilo Německou hudební akademii a působil tam Německý filharmonický orchestr s dirigentem Josephem Keilberthem – po odsunu v roce 1945 potom základ nynějších Bamberských symfoniků. Součástí obnovy sálu bylo postavení nových varhan v roce 1941 firmou Rieger. Třetí varhany postavil na začátku sedmdesátých let minulého století národní podnik Rieger-Kloss.
1875 – narodil se Maurice Ravel, francouzský skladatel švýcarsko-španělského původu (zemřel 28. prosince 1937). Byl impresionista, ale hlavně jeho pozdní díla nesou výrazné stopy nastupující moderny, expresionismu a neoklasicismu. Jeho nejznámější skladboou je Bolero. Od šesti let hrál na klavír, ve čtrnácti nastoupil na pařížskou konzervatoř,studoval u Charlese W. de Bériota a později kompozici na Pařížské konzervatoři m.j. u Gabriela Fauré. Na konzervatoři s ním studoval i Ricardo Viñes, pozdější interpret jeho klavírních děl a celoživotní přítel. Během studií se Ravel stal členem umělecké skupiny Les Apaches, která měla velkou zálibu v ruské hudbě. Po počátečních nezdarech si definitivně získal respekt Španělskou rapsodií (1907), všeobecně oblíbenou se stala i Pavana za mrtvou infantku (1899). Pro Ruský balet Sergeje Ďagileva dokončil v roce 1912 hudbu k baletu Dafnis a Chloé. Byl svobodný, bezdětný, liboval si v elegantním oblečení a silných cigaretách Caporal, po otci zdědil velký zájem o hodinové, hrací i jiné mechanické strojky a hračky, které také sbíral, choval exotické kočky a pěstoval exotické rostliny. Jeho dobrou přítelkyní byla Ida Rubinstein, ruská tanečnice židovského původu a později mecenáška, která ho inspirovala k napsání baletu Bolero (1928). Na přání rakouského klavíristy Paula Wittgensteina, který přišel o pravou ruku ve válce, napsal Koncert D dur pro levou ruku. V roce 1932 podnikl větší turné po Evropě a v jeho rámci koncertoval i v Praze. Je pochován na hřbitově v Levallois-Perret v Paříži.
1822 – narodil se francouzský skladatel Victor Massé (zemřel 5. července 1884). Po studiích na Institut royal de musique réligieuse (Královském ústavu pro duchovní hudbu) nastoupil na pařížskou konzervatoř. Mezi jeho učiteli byl Jacques Fromental Halévy, absolvoval získáním Římské ceny (Prix de Rome) za kantátu Renegát tangerský, kterou následujícího roku uvedla i Pařížská opera. Měl melodický dar oceňovaný samotným Richardem Wagnerem. Věnoval se napřed církevní, pak hlavně vokální hudbě, pozdním operám comique, operetám a písním. Prvním úspěchem byla dvouaktová Galathée, která měla premiéru v Théâtre de l’Opéra-Comique roku 1852. Od roku 1860 byl sbormistrem pařížské Opery, vyučoval kompozici na pařížské konzervatoři a učil také v dívčím penzionátě. V roce 1872 byl zvolen do Akademie krásných umění na křeslo č. 2., jeho předchůdcem byl významný skladatel komických oper D. F. E. Auber, jeho nástupcem pak byl Léo Delibes. Roku 1877 se stal i členem Belgické královské akademie jako nástupce Féliciena Davida a důstojníkem Čestné legie. Je pohřben v Paříži na hřbitově Montmartre.
1820 – narodil se Gustav Heinrich Graben-Hoffman, německý skladatel, zpěvák a pedagog (zemřel 20. května 1900). Je autorem dvou vlivných děl o vokální pedagogice: Das Studium des Gesangs nach seinen musikalischen Elementen (1872) a Praktische Methode als Grundlage für den Kunstgesang und eine allgemeine musikalische Bildung (1874). Působil v Drážďanech a Berlíně, kde založil ženskou vokální hudební školu. Komponoval písně, vokální dueta a sborovou hudbu. Jeho hudebním úspěchem byla balada 500.000 Teufel.
1809 – zemřel Johann Georg Albrechtsberger, rakouský varhaník, skladatel a pedagog (narodil se 3. února 1736). Stal se jedním z nejvýznamnějších kontrapunktistů své doby. Albrechtsbergerovými spolužáky byli mimo jiné Michael Haydn a Franz Joseph Aumann. Živil se hlavně jako varhaník a varhanář ve Vídni. Od roku 1770 působil jako varhaník v katedrále svatého Štěpána a jako sbormistr v karmelitánském kostele ve vídeňské čtvrti Döbling. V roce 1772 byl jmenován dvorním varhaníkem císaře Josefa II. a v roce 1793 se v katedrále sv Štěpána stal ředitelem kůru. Tuto funkci si podržel až do smrti. Jeho pověst vynikajícího teoretika přivedla do Vídně řadu studentů, ze kterých se později stali znamenití hudebníci, např. Johann Nepomuk Hummel, Ignaz Moscheles, Antonín Vranický, Ludwig van Beethoven, Antonín Rejcha a Franz Xaver Wolfgang Mozart. V roce 1798 ho Švédská hudební akademie ve Stockholmu jmenovala čestným členem. Je pohřben na hřbitově sv. Marxe, kde je pohřben i Wolfgang Amadeus Mozart.
1786 – narodil se František Benda, skladatel a houslista raného klasicismu, starší bratr skladatele Jiřího Antonína Bendy (zemřel 22. listopadu 1709). Od osmi let hrál na housle a zpíval v kostele na kůru. V roce 1718 ho otec vzal do Prahy k benediktinům, kteří hledali zpěváka–diskantistu pro kostelní sbor. Stal se oblíbeným sólistou. Po odchodu do Drážďan se kromě zpěvu věnoval hře na housle a violu. Slavil velké úspěchy až do doby, kdy po nemoci ztratil hlas. Po vyléčení působil jako vokalista u jezuitů v Klementinu a vystoupil také jako sólista v operních představeních pořádaných na počest korunovace Karla VI. českým králem (Fuxova opera Costanza e Fortezza a Zelenkova hra Sub olea pacis et palma vitrutis). Získával značné renomé jako houslový virtuóz. Hrál v kapele saského kurfiřta Augusta II. Silného, vstoupil do služeb pruského korunního prince Friedricha II., kde měl na starosti houslová sóla, doprovázel krále při sólové hře na příčnou flétnu, po několik let též zpívat tenorové party, později vyučovat mladé houslisty, stal se koncertním mistrem pruské dvorské kapely, začal komponovat, většinou skladby pro housle. Došel až k náznakům sonátové formy, je považován za předchůdce klasicismu, vedle Stamice se jako jediný ve své době dopracoval osobitého stylu v houslové hře, nezávislého na italské tradici.
1761 – Antonio Palella, italský skladatel a cembalista (narodil se 8. října 1692). Studoval na neapolské konzervatoři Sant’Onofrio Porta Capuana. V létě 1721 zde byla uvedena jeho první známá skladba, oratorium Li scherzi delle Grazie. Později působil jako druhý cembalista v divadle Teatro San Carlo a upravoval pro něj díla jiných skladatelů. Přepracoval např. tři opery Johanna Adolfa Hasse: Trigrane, Ipermestra a Tito Vespasiano. Své vlastní opery uváděl také v divadlech Teatro Nuovo a Teatro dei Fiorentini. Přestože je dnes málo známý, má významné místo v dějinách opery buffa. Důležitá byla výměna neapolského dialektu, ve kterém byla psána libreta většiny oper neapolské školy, za běžnou italštinu, takže opery byly srozumitelné i v dalších městech severní Itálie. Melodika jeho oper se výrazně odlišovala od dosavadního stylu a blížila se už ranému klasicismu.
1724 – narodil se Josef Benda, houslista a skladatel (zemřel 22. února 1804). Pocházel z rozvětvené muzikantské rodiny původem z Benátek nad Jizerou. Na přímluvu jeho staršího bratra Františka, prvního houslisty v pruské dvorní kapele, se pruský král Fridrich II. postaral o přesídlení Jana Jiřího a Doroty Bendových i s jejich synem Josefem a zbylými sourozenci do Postupimi. Josef Benda začal profesionální kariéru jako houslista v tomto orchestru, později po bratrově smrti byl ustanoven na jeho místo kapelníka. Z jeho čtyř synů nejstarší Ernst Friedrich a nejmladší Carl Friedrich Franz byli také hudebníky. Z tvorby Josefa Bendy se ve Státní knihovně v Berlíně zachovala houslová sonáta a Dvanáct capriccií pro sólové housle.
1663 – narodil se Tomaso Antonio Vitali, italský barokní skladatel a houslista (zemřel 9. května 1745). Narodil se v Bologni jako syn známého violoncellisty a hudebního skladatele Giovanni Battisty Vitaliho. V roce 1675 odešel s otcem do Modeny ke dvoru modenského vévody d’Este. Otec byl patrně zástupcem dvorního kapelníka orchestru vévody Františka II. a Tommaso se stal členem orchestru jako houslista. Studoval kompozici a kontrapunkt u Antonia Marii Pacchioniho. Stal se úspěšným skladatelem instrumentální hudby. Jeho Ciacona pro housle a basso continuo, i když existují pochyby o autorství, patří mezi nejhranější houslové skladby. Celý svůj život strávil v Modeně, napřed jako instrumentalista a později jako ředitel orchestru. Byl také vyhledávaným pedagogem. Mezi jeho žáky byli např. Evaristo Dall’Abaco, Girolamo Nicolò Laurenti a Luca Antonio Predieri nebo francouzský houslista Senaillé, který se pak po návratu do Francie zasloužil o zavedení italské metody hry na housle na francouzském dvoře.