9. únor
Svátek má Apolena.
2025 – zemřela Edith Mathis, švýcarská lyrická sopranistka (narodila se 11. února 1938). Proslula rolemi v Mozartových operách, účinkovala však i v premiérách oper Henzeho, Gottfrieda von Einem, Menottiho a Heinricha Sutermeistera. Od roku 1960 pravidelně vystupovala na Salcburském festivalu, objevovala se na světových pódiích od Vídně přes Mnichov, Hamburk, Londýn a Glyndebourne po Metropolitní operu. V letech 1963 až 1971 působila v Deutsche Oper Berlin. Mezinárodně žádaná byla také jako interpretka písní a sólových partů ve velkých koncertních dílech. Natáčela oratorní repertoár, Bachovy duchovní kantáty a písně od Mozarta, Schuberta, Schumanna, Richarda Strausse a Hugo Wolfa.
2020 – zemřela Mirella Freni, italská sopranistka (narodila se 27. února 1935). Narodila se jako zázračné dítě a ještě dětským hlasem zpívala árie ze známých oper. Noty ji naučil její strýc. Jako desetiletá se zúčastnila konkurzu televize RAI s árií Un bel dì vedremo z Pucciniho Madam Butterfly. Prvních 25 let její kariéry byl jejím učitelem barytonista Gigi Bertazzoni, za klavírního doprovodu maestra Leona Magiery, který se pak stal jejím prvním manželem. Po několika letech studií, debutovala s velkým úspěchem 3. února 1955 v Městském divadle v Modeně jako Micaela v Bizetově Carmen. Záhy po skvělém debutu ale po sňatku dirigentem Magierou a narození dcery Micaely přerušila kariéru. Na scénu se vrátila po třech letech u příležitosti Mezinárodní soutěže Giovanniho Battisty Viottiho ve Vercelli. Mezinárodní věhlas ji otevřelo účinkování v Glyndebourne, kde zpívala Adinu v Donizettiho Nápoji lásky v inscenaci Franca Zeffirelliho. V sezónách 1960–62 pak v Glyndebourne ztvárnila Mozartovy komické role, Zuzanku ve Figarově svatbě a Zerlinu v Donu Giovannim. Stala se také jednou z oblíbených pěvkyň Herberta von Karajana. V roce 1965 debutovala v Metropolitní opeře jako Mimì v Pucciniho Bohémě a spoluúčinkovala i v milánské Scale při tamním debutu tenoristy Luciana Pavarottiho, svého kamaráda z dětství, zpívali hlavní role v Zeffirelliho inscenaci Bohémy, dirigoval tehdy Karajan. Účinkovali spolu pak mnohokrát a natočili řadu desek. Profesionální kariéru ukončila na jevišti Washingtonské národní opery 11. dubna 2005, krátce poté, co oslavila sedmdesáté narozeniny. Její repertoár zahrnoval hlavně postavy z Verdiho, Pucciniho, Mozartových a Čajkovského oper. Po mnoho let byla vdaná za bulharského basistu Nikolaje Ghiaurova, se kterým také společně vystupovali a nahrávali. Je nositelkou Řádu čestné legie, komandérem Řádu umění a literatury, rytířem velkokříže Řádu za zásluhy o Italskou republiku, získala Cenu Gramophonu za celoživotní přínos nebo Prize Franco Abbiati Italian Music. Pohřbena je v Katedrále Nanebevzetí Panny Marie v Modeně.
2020 – zemřel Sergej Slonimskij (Sergei Slonimsky), sovětský skladatel, pianista a muzikolog (narodil se 12. srpna 1932). Byl autorem stovky skladeb. Jeho styl byl spíše eklektický; experimentoval s folklórem i s dvanáctitónovými technikami a novými formami notace. Využíval také formy a styly jazzu a neoromantické hudby. Od roku 1950 působil na Leningradské konzervatoři. Byl synem sovětského spisovatele Michaila Slonimského a synovcem rusko-amerického skladatele Nikolaje Slonimského.
2018 – zemřel Jóhann Jóhannsson, islandský skladatel filmové, televizní, taneční a divadelní hudby (narodil se 19. září 1969). Byl nominovaný na Oscara za hudbu, kterou složil k filmům Teorie všeho a Sicario: Nájemný vrah. Za hudbu k filmu Teorie všeho získal Zlatý glóbus.
1994 – zemřela Jarmila Novotná, operní pěvkyně – sopranistka a filmová herečka (narodila se 23. září 1907). Několik měsíců byla žačkou Emy Destinnové, pak dva roky studovala zpěv u Hilberta Vávry. S ním vystoupila v roli Violety při amatérském uvedení Verdiho Traviaty v Lounech. Ohlasy se dostaly až k tehdejšímu šéfovi opery Národního divadla Otakaru Ostrčilovi, který jí nabídl hostování v roli Mařenky ve Smetanově Prodané nevěstě a později i roli Violety v Traviatě. Uměleckou dráhu tak zahájila v roce 1925 jako elévka Národního divadla. Od roku 1925 studovala zpěv také v Miláně u Quarnieriho. Vystupovala i v kabaretech, hrála a zpívala v operetách a byla herečkou v českých filmech. Nejprve účinkovala v operních představeních, které občas uvádělo Divadlo na Vinohradech. Pak odešla zpívat do milánské opery Teatro alla Scala, vystupovala v Neapoli, v Berlíně a v roce 1933 nastoupila angažmá ve Vídni, kde působila až do roku 1938. Často hostovala v Československu, v Paříži nebo v Londýně. V roce 1939 emigrovala do Spojených států. Od roku 1935 do roku 1956 vystupovala jako sólistka v newyorské Metropolitní opeře. Debutovala tam jako Mimì v Pucciniho opeře Bohéma a její poslední rolí tam byl princ Orlofsky ve Straussově operetě Netopýr. V roce 1946 navštívila poválečné Československo, které zahájila slavnostním koncertem v Národním divadle, do vlasti se pak vrátila ještě v roce 1947 na koncertní turné. V roce 1947 hrála v protiválečném americko-švýcarském filmu, který režíroval Fred Zinnemann, a také ve filmu Poznamenaní, který byl posléze nominován na Oscara. Představovala matku, která hledá svého syna ztraceného během druhé světové války. Toho ztvárnil český chlapec Ivan Jandl, který za tuto roli získal Oscara. Od roku 1982 ještě několikrát navštívila vlast, na sklonku života napsala vzpomínkovou knihu Byla jsem šťastná. Na Zámku v Litni se koná Festival Jarmily Novotné a v tamním muzeu je expozice Svatopluka Čecha a Jarmily Novotné. V roce 1991 byla vyznamenána řádem T. G. Masaryka IV. třídy. V Národním divadle v Praze byla v roce 1997 instalována její busta. Česká národní banka vydala v roce 2007 ku příležitosti jejích nedožitých 100. narozenin stříbrnou pamětní minci v hodnotě 200 Kč s jejím portrétem. Její význam pro českou kulturu připomíná od roku 2013 Naučná stezka Liteň. Také je po ní pojmenována jedna z cen mezinárodní pěvecké soutěže Antonína Dvořáka v Karlových Varech a planetka 5897. Získala čestné občanství hlavního města Prahy a městyse Lázně Toušeň. Zemřela v New Yorku, ale je pochována se svým manželem v rodinné hrobce šlechtického rodu Daubků v Litni. Autorem hrobky je architekt Antonín Wiehl.
1974 – premiéru měla Symfonie č. 1. od Alfreda Schnittkeho, a to v podání Filharmonie v sovětském městě Gorkij (dnes Nižnij Novgorod) pod taktovkou Gennadije Rožděstvenského.
1970 – Československá televize zahájila pokusné vysílání 2. programu.
1960 – zemřel Ernő Dohnányi, známý také jako Ernst von Dohnányi, maďarský skladatel, klavírista a dirigent (narodil se 27. července 1877). Po absolvování budapešťské Královské hudební akademie, dnes Liszt Ferenc Zeneművészeti Egyetem, se proslavil ve světě jako klavírista. Hudbu i vyučoval a ve třicátých letech 20. století působil také jako hudební ředitel Maďarského rozhlasu. Po komunistickém puči v roce 1948 emigroval nejprve do Argentiny, v roce 1949 přesídlil do USA a působil na Floridské státní univerzitě. Jeho dílo je konzervativní a pozdně romantické, patří do něj několik oper a symfonií, jeden balet a různé komornější skladby.
1951 – zemřela Míla Kočová, operní pěvkyně, koloraturní sopranistka, sólistka opery Národního divadla v Praze (narodila se 10. června 1898). Hostovala i v mimopražských divadlech, například v Brně, zpívala na koncertech, objevovala se v Radio-Journalu hned po jeho vzniku. Bydlela na Příčné 2, Praha 2.
1949 – narodil se Paul Hillier, anglický dirigent a pěvec-barytonista. Specializuje se na ranou a současnou hudbu, hlavně na díla Arvo Pärta a Steva Reicha. Studoval na Guildhall School of Music, profesionální kariéru začal v londýnské katedrále sv. Pavla. V roce 1974 založil vokální soubor Hilliard Ensemble, který vedl až do roku 1989. V roce 1989 pak založil soubor Theatre of Voices, který se specializuje hlavně na současnou vokální hudbu. V roce 2001 se stal uměleckým ředitelem a hlavním dirigentem Estonského filharmonického komorního sboru.
1948 – narodil se Jan P. Kučera, historik, v letech 1986–2000 operní dramaturg Národního divadla, později Státní opery Praha (zemřel 21. dubna 2025). Také byl překladatelem libret a odborné literatury. Studoval na FF UK obory historie, filozofie a hudební vědu. V roce 1990 spoluobnovil časopis Dějiny a současnost a úzce spolupracoval na historiografické produkci nakladatelství Paseka. V letech 1990 až 2019 přednášel české dějiny a dějiny politického myšlení na Katedře politologie Institutu politologických studií FSV UK. V roce 2001 se na Karlově univerzitě habilitoval v oboru moderní dějiny.
1942 – narodil se Miloš Štědroň, český skladatel, hudební vědec a pedagog. Studoval muzikologii a bohemistiku na Filozofické fakultě tehdejší University J. E. Purkyně v Brně a kompozici na Janáčkově akademii múzických umění u Aloise Piňose, Miloslava Ištvana, Ctirada Kohoutka a Jana Kapra. Téma jeho disertační práce bylo Leoš Janáček a hudební avantgarda. Získal místo odborného asistenta na Katedře muzikologie Filozofické fakulty UJEP a zároveň externě vyučoval na Pedagogické fakultě a na JAMU. V roce 1994 byl na už přejmenované Masarykově univerzitě jmenován profesorem. Teorii skladby a další předměty vyučuje také na JAMU. Je členem vědeckých a uměleckých rad a oborových rad pro doktorské studium na MU Brno, JAMU a Univerzitě Palackého v Olomouci, členem Leoš Janáček Gesellschaft Zürich. Byl také členem správní rady Nadace Český hudební fond v Praze a proděkanem pro vědu a výzkum FF MU. Jádro jeho muzikologického zájmu představuje hudba 20. století, renesance, manýrismus a baroko. Napsal řadu kritických předmluv k vydáním Janáčkových děl a přes 60 statí a studií o Janáčkovi. Publikoval také velké množství statí a studií o soudobé hudbě, například monografii o Josefu Bergovi. Věnuje se i editorské činnosti a rekonstrukci starých hudebních děl. Je tvůrcem řady rozhlasových pořadů, televizních scénářů, sleevenotes gramofonových desek a bookletů ke kompaktním diskům. Kompozici se začal věnovat hlavně od poloviny 70. let. Napsal orchestrální, komorní a vokální skladby a hudbu pro lidové nástroje, převažuje komorní hudba. Pracoval na fragmentech Janáčkových nedokončených děl, která spolu s Leošem Faltusem připravili k realizaci a ke kritickému notovému vydání (symfonie Dunaj, houslový koncert Putování dušičky, autografní skica druhého smyčcového kvartetu Listy důvěrné). Dlouhodobě spolupracoval s Divadlem na provázku, později Husa na provázku. Napsal desítky doprovodů k činohrám a filmům. Jeho syn Miloš Orson Štědroň je také skladatel.
1939 – narodila se Jaroslava Zamrazilová (zemřela 1. února 2026), operní pěvkyně spjatá po více než čtyři desetiletí s Divadlem J. K. Tyla v Plzni. Do angažmá nastoupila v roce 1963 a na tamním jevišti působila až do roku 2006. Za tuto dobu ztvárnila více než padesát rolí altového a mezzosopránového oboru, k některým se v průběhu kariéry opakovaně vracela. Objevovala se také v operetním a komorním repertoáru. Na Konzervatoři Plzeň a na Základní umělecké škole v Třemošné vyučovala sólový zpěv. Za celoživotní přínos opernímu umění získala ocenění Senior Prix udílené Nadací Život umělce.
1930 – zemřel Gabriel Fránek, český skladatel a dirigent (narodil se 13. prosince 1859). Hudební vzdělání získal na Pražské konzervatoři a pokračoval dalším studiem v Berlíně a ve Vídni. Byl varhaníkem a ředitelem kůrů v několika rakousko-uherských městech a nakonec se v roce 1894 stal ředitelem kůru v katedrále sv. Štěpána v Győru. Uváděl tam často chrámové skladby českých autorů. Pohostinsky dirigoval orchestry v Pešti a Prešpurku (Bratislava), kde v roce 1903 uvedl Missu solemnis Ludwiga van Beethovena. Je autorem mnoha chrámových skladeb, z nichž některé vyšly i tiskem. Kromě toho komponoval i hudbu světskou. Některé své sbory věnoval moravským pěveckým sdružením.
1928 – narodil se Franz Crass, německý operní pěvec – bas (zemřel 23. června 2012). Debutoval v roce 1954 v Krefeldu. V letech 1954–1973 byl několikrát na festivalu v Bayreuthu a vybudoval si už na začátku své kariéry pověst wagnerovského pěvce. Kromě toho se ale proslavil i v dílech Wolfganga Amadea Mozarta. Hostoval po celém Německu, pravidelně vystupoval v kolínské opeře a v Landestheater Hannover. Věnoval se také koncertní činnosti a oratornímu repertoáru. Je nositelem Bavorského řádu za zásluhy.
1924 – narodil se George Guest, velšský varhaník, sbormistr a pedagog (zemřel 20. listopadu 2002). V mládí se stal varhaníkem a sbormistrem ve farním kostele v obci Connah’s Quay. Brzy byl ale povolán do Royal Air Force. Po návratu studoval na St John’s College při Cambridgeské universitě, kde ho vyučoval skotský skladatel Robin Orr. Toho vystřídal se funkci varhaníka a sbormistra na 40 let. Stal se i pedagogem, vyučoval například na londýnské Royal Academy of Music. V roce 1987 získal Řád britského impéria. V roce 1994 vyšla jeho autobiografická kniha nazvaná A Guest at Cambridge. Zajímal se také o velšský jazyk a literaturu a stal se čestným druidem ve velšské kulturní instituci Gorsedd.
1916 – zemřel Hynek Vojáček, skladatel, pedagog a publicista (narodil se 4. prosince 1825). Už při gymnáziu komponoval písně a chrámové skladby. Po roce ve Vídni zanechal studia filosofie a tři roky byl domácím učitelem v rodině hraběte Bethlena v Sedmihradsku a účastnil se činnosti slovanského pěveckého spolku. Od roku 1858 působil jako sbormistr brněnského mužského pěveckého sboru Männergesangsverein, v němž řídil koncerty českých skladatelů. Seznámil se ruským skladatelem Alexejem Fjodorovičem Lvovem, mj. autorem ruské carské hymny Bože, cara chraň a odešel s ním do Ruska. Napřed byl učitelem hudby v rodině generála Samsonova v Brestu, pak se stal kapelníkem 1. gardového pluku v Petrohradě a o tři roky později fagotistou carské opery, kde působil téměř 50 let. Vedle toho byl učitelem hudby v carském divadelním učilišti a od roku 1862 profesorem teoretických předmětů na petrohradské konzervatoři. Skladatelsky se v Rusku neprosadil. Každoročně se ale vracel na Valašsko a pokračoval v tradici svého otce, zabýval se sběrem valašských lidových písní. Udržoval přátelské styky s Leošem Janáčkem, i když pro jeho dílo neměl příliš pochopení. Z Petrohradu dopisoval do pražského hudebního časopisu Dalibor. Jedním z jeho nejúspěšnějších děl byla Slavnostní ouvertura, kterou byl 18. listopadu 1862 zahájen provoz Prozatímního divadla v Praze.
1902 – zemřel Ludwig von Brenner, německý dirigent a skladatel (narodil se 19. září 1833). Studoval na konzervatoři v Lipsku. Později se usadil v Petrohradu, kde vystupoval s místním orchestrem. Roku 1872 se vrátil do Německa, stal se dirigentem Berlínského symfonického orchestru a o čtyři roky později založil svůj vlastní orchestr. Roku 1882 se stal prvním dirigentem nově vzniklých Berlínských filharmoniků, u nich zůstal do roku 1887, kdy ho nahradil Hans von Bülow. Kromě dirigentské činnosti se věnoval skládání duchovní hudby.
1885 – narodil se Alban Berg, rakouský skladatel, klavírista, příslušník Druhé vídeňské školy (zemřel 24. prosince 1935). Napřed se zajímal o literaturu. Hudbou se začal zabývat až v patnácti. V devatenácti se stal žákem Arnolda Schönberga, který ho učil kontrapunkt, hudební teorii a harmonii, a zůstali celoživotními přáteli. Stal se součástí kulturní elity, která se ve Vídni vytvořila na přelomu století, v období tzv. Fin de siècle. Do jeho nejbližšího okruhu patřili Alexander von Zemlinsky a Franz Schreker, malíř Gustav Klimt, spisovatel Karl Kraus, architekt Adolf Loos a básník Peter Altenberg. Za první světové války sloužil v rakousko-uherské armádě. Během dovolené v roce 1917 urychlil práce na opeře Vojcek. Po válce se vrátil do Vídně a živil se jako soukromý učitel hudby. Současně pomáhal Schönbergovi v činnosti Společnosti pro soukromé provádění hudby. Tři scény z opery Vojcek byly provedeny v roce 1924 na koncertě Allgemeiner Deutscher Musikverein ve Frankfurtu nad Mohanem a o rok později na Mezinárodním hudebním festivalu v Praze za řízení Alexandra Zemlinského, znamenaly první Bergův životní úspěch. Získal Cenu města Vídně. Opera jako celek měla premiéru v Berlíně 14. prosince 1925 za řízení Ericha Kleibera. Druhým operním domem, který ji uvedl, bylo 11. listopadu 1926 Národní divadlo v Praze v nastudování Otakara Ostrčila a v režii Ferdinanda Pujmana. Druhé představení bylo kvůli bouřlivým protestům obecenstva předčasně ukončeno a další reprízy odvolány. Na scénu Národního divadla se Vojcek vrátil až v roce 1959. Od té doby se hrál na všech světových scénách a stal se jedním z nejdůležitějších děl 20. století. V roce 1928 začal Berg pracovat na druhé opeře Lulu. Árie Der Wein byla pro obtížnost interpretace považována za neproveditelnou, až ji roku 1930 i v následujících vystoupeních svěřil české pěvkyni Růženě Herlingerové. Po nástupu nacismu bylo Bergovým zločinem i to, že studoval u Schönberga, a nakonec byl nacisty dán na seznam autorů „degenerované“ hudby. Na chatě u jezera Wörthersee v Korutanech pak pracoval na Lulu, kterou nedokončil, a na houslovém koncertu, který byl věnován „památce anděla“ Manon Gropiusové, dceři architekta Waltra Gropiuse a Almy Mahlerové. Stal se nejznámější Bergovou skladbou a je trvalou součástí repertoáru světových houslistů. Zemřel na otravu krve a je pohřben na vídeňském hřbitově Hietzinger Friedhof. Vdova zakázala jakýkoliv pokus o dokončení Lulu. První dva akty měly úspěšnou premiéru v Curychu v roce 1937 a dokončením byl tajně pověřen skladatel Friedrich Cerha. Kompletní opera měla premiéru v Paříži za řízení Pierra Bouleze až v roce 1979, krátce po smrti Heleny Bergové. V roce 1971 byl založen Alban Berg Quartet, který patřil až do svého rozpuštění v roce 2008 k předním světovým smyčcovým kvartetům. Berg měl ve zvláštní oblibě číslo 23. Je po něm pojmenována planetka č. 4528.
1884 – zemřel Salvatore Pappalardo, italský dirigent a skladatel (narodil se 21. ledna 1817). Po rodném městě studoval na konzervatoři v Palermu, kde byl jeho učitelem Pietro Raimondi. Stal se dirigentem Teatro Comunale di Catania a později byl jmenován profesorem kontrapunktu na Královské hudební škole Ospizio Reale di Beneficenza. V roce 1855 se přestěhoval do Neapole a stal se dvorním skladatelem hraběte ze Syracus Leopolda Benjamina Josepha de Bourbona, bratra krále obojí Sicílie. Kromě toho působil jako profesor kontrapunktu na konzervatoři Albergo dei Poveri. Zkomponoval osm oper a značné množství církevní hudby. Nejúspěšnější ale byla jeho komorní hudba, zvlášť jeho sbírky písní s doprovodem klavíru a smyčcové kvartety i kvintety. Přispíval také do hudebních rubrik neapolských novin. Některá díla jsou podepsána pseudonymem Paraladopp, což je přesmyčka příjmení.
1893 – premiéru měla opera Falstaff, poslední operní dílo Giuseppa Verdiho. Libreto podle Shakespearovy komedie Veselé paničky windsorské napsal, podobně jako už k Verdiho opeře Otello, skladatel a literát Arrigo Boito. Opera vznikala mezi lety 1889 až 1893 a premiéra se konala v milánské La Scale. Hrdina příběhu, zhýralý rytíř a tlouštík, může při svých záletech působit jako naivní hlupák, zastává však následující filozofii: nebýt jeho neomalenosti a nezodpovědnosti, život by plynul nudně a ani měšťanská ctnost by nemohla ukázat, jak je ctnostná.
1886 – premiéru měla opera Chovanština od Modesta Petroviče Mussorgského, historické drama inspirované událostmi z let 1682 až 1689. Libreto podle námětu Vladimíra Stasova je dílem skladatele. Chovanštinu po skladatelově smrti dokončil Nikolaj Rimskij-Korsakov, v současné době se však většinou uvádí v instrumentaci a redakci Dmitrije Šostakoviče z roku 1960. Existuje i podoba z pera Maurice Ravela a závěr upravený Igorem Stravinským.
1770 – narodil se Ferdinando Carulli, italský kytarista a skladatel, autor školy hry na kytaru Méthode complète pour guitare ou lyre, op. 27, která je dodnes používána (zemřel 17. února 1841). Začal na violoncello. Teprve ve dvaceti letech objevil kytaru. V té době neexistoval v Neapoli žádný profesionální učitel hry na kytaru, proto si vyvinul svůj vlastní styl. Jeho koncerty se staly tak populární, že byl záhy zván na koncertní turné po celé Evropě. Nnatrvalo přesídlil do Paříže, stal se velice úspěšným učitelem hry na kytaru a také tam vyšla většina jeho skladeb. Založil i vlastní hudební vydavatelství, ve kterém kromě svých skladeb vydával i díla dalších vynikajících kytaristů včetně Filippa Gragnaniho, který se stal jeho přítelem a který mu později věnoval svá tři kytarová duetta. Také se věnoval konstrukci nástroje a ke konci svého života vyvinul ve spolupráci s pařížským loutnistou René Lacôtem desetistrunnou kytaru, tzv. Decacorde.
1756 – narodil se Karel Blažej Kopřiva, skladatel patřící do citolibské kompoziční školy, umělecky vyspělé komunity barokních a klasicistních muzikantů evropské úrovně zaměstnaných na pachtovském panství v Citolibech u Loun (zemřel 15. května 1785). Byl nejnadanějším synem Jana Václava Kopřivy, tamního dlouholetého kantora. Studoval skladbu a hru na varhany u Josefa Norberta Segera, varhaníka v Týnském chrámu v Praze. Složil dvanáct symfonií, které se však nedochovaly, osm varhanních koncertů, z nichž se zachoval jediný, řadu drobnějších duchovních skladeb – mše, rekviem, ofertoria, moteta, árie – a varhanní preludia a fugy. Objev hesla „Urtica“ (Kopřiva) v Dlabaczově lexikonu českých umělců ze začátku 19. století přivedl v polovině 20. století muzikologa a skladatele Zdeňka Šestáka k objevu citolibských skladatelů a kantorů. Celoživotní úsilí pak věnoval oživování jejich tvorby a k popsání celého kontextu venkovské hudební kultury.