„Doma se pořád zpívalo a něco se poslouchalo.“

„Od školky jsem chtěla hrát na housle.“

„Pan profesor Fišer je nekonečnou studnicí inspirace nejen na poctivou houslovou hru, ale i na muzikantství jako takové.“

 „Akademie Václava Hudečka je především obrovskou zkušeností.“

 „Na odpočinek je potřeba vždy myslet! Ale housle přece jen aspoň na chvíli chytnu.“

Mladá, krásná, úspěšná.. a letošní vítězka XXII. Akademie Václava Hudečka v Luhačovicích, to je Marie Hasoňová.

Dvacetiletá rodačka z nedalekých Dolních Dunajovic studuje Pražskou konzervatoř ve třídě Jiřího Fišera. Patří mezi vybrané studenty/akademiky, které si „vychovává“ Česká filharmonie. Že by se rýsovala její další koncertní mistryně, když většina stávajících Luhačovicemi prošla? Po srdečné gratulaci jsme neodolali a i na to se Marie zeptali.

Už Vaše učitelka na ZUŠ říkala, že máte obrovský dar – muzikantskou duši, díky které skladby dokážete pochopit a přemýšlíte o nich dospělejším způsobem, než je ve Vašem věku obvyklé. Kde se vzal takový cit a vztah k hudbě?

Těžko říct. Doma se pořád zpívalo a něco se poslouchalo, chodilo se na folklórní události. Myslím, že jsem vyrůstala v takovém tom přirozeném hudebním prostředí. V pozdějším věku jsem housle  brala kolikrát jako únik od reality, ale celkově myslím, že mě jednoduše hudba stále zajímala za všech okolností.

Hrajete odmalička? Navazujete na hudební kořeny? A vždycky Vás zajímaly jen housle?

U mých obou rodičů, když byli malí, se doma hrávalo pro radost, ale profesionální muzikant asi u nás nebyl, nebo je to dávná historie, o které netuším. Moje maminka jakožto učitelka v mateřské škole se věnovala mimo jiné hře na zobcovou flétnu, takže tenhle nástroj mě v útlém věku neminul. Sem tam jsem trávila čas u keyboardu. Hodně mě bavilo zpívat písničky a zkoušet se zároveň doprovázet. Každopádně od školky jsem chtěla hrát na housle. Netroufám si tvrdit, proč zrovna na tenhle nástroj, ale velmi se mi líbil ten zvuk, když jsem ho někde slyšela. Maminka si ale myslela, že by mi musela housličky nejprve koupit, než nastoupím do ZUŠ, na což nebyly peníze. Ovšem po mém neúnavném prošení se dotázala v mikulovské ZUŠ, zda-li se dá nástroj půjčit. A bylo to. V sedmi letech jsem tedy začla hrát na housle. Postupem času jsem přibrala ze zájmu klavír a sem tam pro sebe jsem si zahrála na cimbál, ale prioritou byly vždy housle.

Jaké byly a jsou Vaše houslové vzory, autority, inspirace?

No, kdybych měla zmínit všechny mé houslové vzory, tak bych tu asi byla hodně dlouho. Těch je opravdu spousta. Každopádně bych chtěla zmínit moji paní učitelku Irenu Mrázkovou ze ZUŠ. Ta vlastně celý ten houslový příběh začala. Rozhodně mým velkým vzorem je pan profesor Fišer. Jsem šťastná, že mohu na Pražské konzervatoři studovat pod jeho vedením, jelikož mám pocit, že je takovou nekonečnou studnicí inspirace nejen na poctivou houslovou hru, ale i na muzikantství jako takové. Ráda poslouchám nahrávky slavných virtuózů, jako jsou Pinchas Zukerman, David Oistrach, Janine Jansen, Josef Suk,  Augustin Hadelich, Leonidas Kavakos, Ivry Gitlis… Těch je spousta. A hodně jsem se inspirovala a stále inspiruji folklorními muzikanty.

Úspěchů v soutěžích už máte na svém kontě několik, i mezinárodních, co znamená v kariéře houslisty uspět na Akademii Václava Hudečka?

Ještě uvidíme, co mě všechno bude čekat, ale myslím, že především obrovskou zkušenost, poznání dalších skvělých lidí a určitě ještě spoustu hezké muziky.

Jak Akademie Václava Hudečeka probíhá, kolik je času na přípravu a kolik musíte nastudovat skladeb? Můžete si je vybrat, nebo jsou některé předepsané?

Akademie trvá celkem dvanáct dní a vrcholí třemi absolventskými koncerty. Myslím si, že je lepší přijet s několika skladbami, které člověk má už nějakým způsobem předpřipravené. Každopádně jako kurzisté si můžeme přivézt plně cokoliv, i to, co jsme zrovna začali studovat. Na počtu skladeb asi nezáleží, jen je potřeba myslet na to, že každý má za celé kurzy vyhrazeno pouze pět hodin s pedagogy, tak je potřeba si repertoár šikovně rozvrhnout dopředu. Každý na konci kurzů musí alespoň jednou zahrát na absolventském koncertě. Program se sestavuje zhruba někdy v polovině Akademie.

Jak se Vám hrálo s Lukášem Klánským?

Lukáš je pro mě v hudbě taková spřízněná duše, moc dobře se mi s ním hraje. Je to skvělý kamarád a výborný muzikant se srdcem na správném místě. Vždy s ním mám pocit, že ta hudba žije, dýchá, má co říct. Člověk se cítí naprosto svobodně a vždy je to pro mě hezký zážitek.

Každá soutěž nese kromě určité míry prestiže i příležitosti a povinnosti. Jaké jsou ty Vaše?

Vím, že už je naplánovaný koncert se Západočeským symfonickým orchestrem Mariánské Lázně na 10. května 2019, kde budu účinkovat společně s Václavem Hudečkem a Jiřím Vodičkou. Na ten se moc těším! Dále mě čeká turné s panem Hudečkem. Uvidíme, co ještě přibude… Každopádně je stále potřeba se vyvíjet a růst, ať je to úspěch, či neúspěch.

Studujete na konzervatoři, působíte jako akademik České filharmonie – jaké máte představy o svém profesním životě?

Příští rok je pro mě zásadním a zároveň i přelomovým rokem, co se týče studií. Čeká mne absolutorium na Pražské konzervatoři a přijímací zkoušky na vysokou školu. Uvidíme, kam mě to zavane, každopádně ve studiích chci ještě pokračovat. Myslím, že jsem člověk, který nevydrží jen u jednoho okruhu. Miluji jak komorní, tak i orchestrální hudbu. Jednou bych se chtěla věnovat i učení dětí, ale na to si myslím, že je ještě čas. Když budu mít tu možnost, ráda se budu věnovat i sólové hře. Každopádně v dnešní době je těžké se uživit jen jedním okruhem. Uvidíme.

Kdybyste teď dostala nabídku natočit profilové CD s volným výběrem repertoáru, jaké skladby byste na něj zvolila?

Spíš bych to směřovala ke skladbám českých autorů, jako jsou Dvořák, Janáček, Martinů a Smetana. Myslím, že je potřeba stále propagovat českou hudbu. Cítím v tom určité vlastenectví, vzpomínky na domov… je mi to hodně blízké.

Vzhledem k určitému „syndromu“ vítězů luhačovické akademie, lákalo by Vás stát se koncertním mistrem České filharmonie?

Přiznám se, že mě nikdy nenapadlo nad tím zapřemýšlet… – Kdyby ten “syndrom” tak opravdu fungoval na všechny vítěze luhačovické akademie, tak bych se samozřejmě nebránila, naopak! Každopádně páni koncertní mistři Jan Mráček, Jiří Vodička a Josef Špaček jsou myslím opravdu to nejlepší, co mohla Česká filharmonie mít, a já pevně věřím, že tam ještě nějakou dobu budou!

Kde Vás budeme mít možnost slyšet a vidět?

Do konce prázdnin mě ještě čeká několik koncertů s Vivaldim – budu hrát Čtvero roční období ve Valticích. V září a říjnu mám především orchestrální koncerty, hlavně v zahraničí. V listopadu plánuji recitál v Mikulově, kde bude především program na soutěž, na kterou se chystám. Dost toho je ještě v jednání, tak uvidíme…

Teď po soutěži si ale ještě užijete prázdniny a housle necháte zamčené ve skříni, ne?

Na odpočinek je potřeba vždy myslet! Ale housle přece jen vždy aspoň na chvíli chytnu, bude to příští rok náročné!

Foto: Josef Omelka