„Byla zoufalost někomu vysvětlit, že to, co se mi stalo, nemá s mým povoláním nic společného, že by to mohlo potkat úplně kohokoli.“

„S pódiem jsem sžitá od narození. Nevím, co je tréma, pokud mě něco těší, nevím, co je strach, když jsem si na pódiu jistá.“

„Vděčnost, že se opět vracím na koncertní pódia, nemohu ani slovy vyjádřit.“

První koncert po dvouleté zdravotní odmlce si konečně opět užila naše přední harfistka Jana Boušková. Ke spolupráci jí oslovil houslista Maxim Vengerov. Jako duo spolu v srpnu vystoupili na prestižní uzavřené akci v Monaku, kde Jana také doprovodila vystoupení významné balleriny Aliny Cojocaru. V RozhovoruPlus se mimo jiné svěřuje s tím, jak prožívala nečekanou zdravotní indispozici, jak se opět cítila na pódiu a co jí čeká v nadcházející sezóně.

Zdraví ti pozastavilo na nějaký čas hudební život, jak moc a na jak dlouho Tě problémy zasáhly? Přišly náhle?

Nerada bych tvrdila, že mi moje nečekaná a náhlá zdravotní indispozice přerušila úplně můj hudební život. To by v mém případě snad ani nebylo možné. Hudba je můj život, patří do něj, jako vzduch či voda. Ano, má indispozice přerušila mé vystupování. Ale byla jsem stále aktivní jako profesorka a v zahraničí mě zvali do porot Mezinárodních harfových soutěží. Pracovala jsem na své habilitační práci pro jmenováním profesorem a určitě jsem neztrácela naději. Celou dobu jsem věděla a věřila, že stejně tak, jak mě náhle indispozice zasáhla, tak se jistě musí i spravit. Ano, přišla náhle. Já byla vždy zdravá a nikdy jsem žádné problémy neměla. Po masáži, při níž mi byly necitlivě aplikovány baňky, se mi v zádech objevil velký zánět. Bolesti byly neúnosné, mohla jsem spát jen v poloze, kdy jsem ruce vztyčila úplně do natažení za hlavu. V nemocnici mě odbyli, že nejsem v ohrožení života a nechali mě odejít. Druhý den jsem se probudila a i přesto, že jsem prsty na levé ruce cítila, nemohla jsem je ovládat. Poznala jsem to ale, až když jsem si chtěla promnout vlasy a zjistila, že prsty zůstávají uzavřené v dlani bez možnosti zvednutí. Tehdy mě vůbec nenapadlo, že s tímto problémem budu bojovat dalších třiadvacet měsíců, bezmocně, bez znalosti správné diagnózy, kterou až doposud žádný lékař nedokázal určit, každý mi říkal něco jiného. S případem, podobným mému, se prý nikdy nikdo nesetkal a všechna vyšetření neukazovala nic zvláštního. Prošla jsem si ordinacemi více než sto třiceti odborníků. Dokonce i léčitelů, protože pro lékaře byl můj případ záhadou a už i oni samotní začali věřit na nějaké mocné síly mezi nebem a zemí.

Ale docela vážnému zákroku jsi se nevyhnula…

Hned v počátku lékaři můj stav vyřešili pro ně nejjednodušší cestou, poslali mě v září 2021 na operaci krční páteře, a to i přesto, že na snímcích magnetických rezonancí se žádný patologický útlak neukázal. A tímto chirurgickým zásahem to pro doktory skončilo. I přes moje pocity, které jsem v ruce měla, se se mnou už nechtěli zabývat. Bohužel operace samozřejmě nic nevyřešila a já sama pak hledala dál, objížděla jsem všechna možná zdravotnická zařízení v celé republice a dokonce i v zahraničí. Absolvovala jsem čtrnáct magnetických rezonancí. Můj popis, jak se mi to stalo, téměř nikoho nezajímal, doktorům stačilo, aby si přečetli, že jsem harfistka, a diagnóza byla daná. Prý celoživotní přetížení. Paradoxně já ale nikdy neměla z hraní na harfu jedinou bolest v zádech ani v rukách, naopak hra na harfu mě upevňovala, cílila jsem se vždy lépe. A mně se tato záležitost stala po masáži, ne po hraní na harfu. Byla to zoufalost někomu vysvětlit, že to, co se mi stalo, nemá s mým povoláním vůbec nic společného, že by toto mohlo potkat úplně kohokoli.

A jak to tedy dopadlo?

V dubnu letošního roku mi konečně pomohli v Mariánských Lázních, kde se mnou udělali manévr, o který jsem od června 2021 odborníky žádala. Moje ruka se v jeden okamžik narovnala, celou dobu totiž působila i vizuálně, že není ve své ose, že je přetočená. Od letošního dubna se pak uzdravení vyvíjelo rychlostí rakety a tak jsem se mohla opět za dva měsíce, téměř po dvou letech pauzy, vrátit do mé milované České filharmonie a v srpnu už i na sólové koncertní pódium. Celková indispozice byla nakonec nejspíš mechanický problém, který nikdo nepředpokládal, i přesto, že já se snažila své pocity doktorům vysvětlovat.

Nemohla jsi hrát vůbec, nebo bylo možné aspoň cvičit doma?

Indispozice zasáhla jen levou ruku. Pravá byla a je naprosto zdravá, takže jsem samozřejmě s harfou byla doma stále v kontaktu. Levá ruka není na tomto nástroji ani tolik vytížená jako pravá, ale pochopitelně je potřeba a v aktivním hraní se bez ní harfista neobejde. Hrála jsem si tedy doma aspoň pravou, co bylo možné, a pochopitelně jsem se snažila trochu posilovat svaly u levé, která ale chudák bojovala s něčím nepochopitelným.

Jak vlastně takovou překážku výkonný umělec prožívá?

Bylo to nejdříve zoufalství, když jsem první měsíc musela začít odříkat koncerty. A to jsem netušila, že je budu muset rušit mnohem delší dobu. Těžká byla i nepochopení mnohých lidí a třeba vyjádření jednoho pořadatele, který mi přímo řekl, že pokud budu odříkat koncerty, tak mě příště už žádný pořadatel nepozve. Kdyby ale věděli, že já bych nikdy koncert neodřekla, i kdybych měla hrát v bolestech – vždyť jsem několikrát odehrála koncert nejen ve vysokých teplotách, ale i třeba s říznutým a krvácejícím prstem. Nikdy jsem posluchače ani pořadatele nechtěla zklamat. Toto ale byla jiná situace, já nemohla ruku ovládat. Nešlo o bolest, šlo o neschopnost rukou pohybovat. Jako bych byla po mrtvici, ale to jsem naštěstí nebyla. A víš, že jsem si nikdy nepřipouštěla to nejhorší? Netušila jsem, proč bych měla takto uvažovat. Nebyla jsem nemocná, byla jsem jen bezmocná. Věděla jsem, že se mi v ruce stalo něco abnormálního, pro mě pocitově až banálního, s čím si ale nikdo neví rady. Věděla jsem, že se přeci musí vše vrátit opět do normálu. Vždyť jsem nikdy nepociťovala příznaky, že bych se měla nějaké takové situace obávat. Byla jsem vděčná všem přátelům, kteří mi v té době byli velkou oporou, bez kterých by bylo mnohem těžší vše psychicky zvládnout. Tito lidé věřili v mé uzdravení stejně jako já a nepochybovali o mně. A kolik je na světě harfistů? Přitom nikdo takové problémy nemá. Já učím, jak správně u harfy sedět, sama vím, že v poloze, v jaké já hraji, se tělo absolutně nekroutí, ani není přetěžované, je uvolněné, a proto jedině tak potom může interpret hrát bez ovlivnění boje s váhou nástroje.

Zdraví je jedna kapitola. A mít současně ještě i strach o existenci, nejistotu, to muselo být dvojnásob těžké…

Situace byla pro mě i finančně velmi náročná. Má indispozice nastala právě v okamžiku, v červnu 2021, kdy se konečně začaly otevírat koncertní sály po nešťastně dlouhé pandemii, během které neměli muzikanti žádné výdělky. Můj případ ale ani pojišťovna neuznala za nic závažného, jelikož jim to do jejich tabulek rakovin, mozkových příhod a infarktů nezapadalo, a tak jsem byla odkázána jen na příspěvek z nemocenské a malý výdělek z vyučování. A tak jsem si prošla vlastně finanční “pandemií” o další dva roky déle.

A co výuka? Působíš jako pedagog na prestižních adresách, se svými studenty jsi nemusela práci přerušit?

Ano, pedagogickou činnost jsem mohla dál vykonávat a byla to pro mě oáza, kde jsem nejen byla stále s harfou v kontaktu, ale mohla jsem nadále předávat své zkušenosti dalším generacím, jak na pražské HAMU, tak na Royal College of Music v Londýně, kde působím od roku 2019.

Teď už jsi zpět a „návrat“ na pódium byl krásný a prestižní, s Maximem Vengerovem. Veřejné publikum o to sice bylo ochuzené, protože šlo o uzavřenou akci, ale přesto můžeme popsat, o jakou příležitost se jednalo…

I když šlo o uzavřenou společnost, byla to akce navýsost důležitá, které se zúčastnili významné osobnosti jako například šejk z Arabských emirátů nebo inženýr, který postavil nejvyšší budovu světa. S Maximem Vengerovem jsme přátelé už od roku 2004, kdy jsme spolu účinkovali na velkém evropském turné. Byla jsem velmi potěšena, když se na mě Maxim s nabídkou tohoto významného vystoupení na koncertu 9. srpna v Monaku obrátil.

Co jste hráli?

Náš program obsahoval skladby Saint-Saënse, Faurého, Čajkovského a Brahmse. Já jsem ještě samostatnou sólovou skladbou od Beethovena doprovodila balerínu světového renomé Alinu Cojocaru.

Jak jsi se cítila po dvou letech, co tréma? Nebo to proběhlo, jako kdyby žádná pauza nebyla?

Já jsem s pódiem sžitá od narození. Nevím, co je tréma, pokud mě něco těší, nevím, co je strach, když jsem si na pódiu jistá. Pro mě bylo – překvapivě – vše tak, jako by žádná pauza nebyla. Pochopila jsem, že pódium je asi opravdu můj druhý “domov” a pokud dokáži opět zahrát, co je potřeba, pak je to naopak teď pro mě ještě větší radost se o to s publikem podělit. Vážím si toho daru ještě mnohem víc.

S Maximem Vengerovem spolupracujete už mnoho let, od roku 2004, že?

Ano. Účinkovali jsme spolu na několika koncertech nejen v Evropě, ale i v Izraeli a společně s orchestrem Tel Aviv Soloists, kteří nás doprovázeli, jsme uvedli skladbu, která pro nás byla napsaná izraelským skladatelem Benjaminem Yusupovem. Jako dirigent mě ještě Maxim doprovodil v Mozartově Koncertu pro flétnu a harfu.

Ani české publikum ale o něj nepřijde v této sezóně. Bude sólistou zahajovacích koncertů sezóny Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK. Vy dva společně plánujete ještě nějaká vystoupení?

Je to neskutečná náhoda, že po našem vystoupení v Monaku zavítá Maxim hned i na svá vystoupení v Praze. My dva máme do budoucna už od doby pandemie mnoho dalších velmi zajímavých plánů v zahraničí, které zatím neprozradím, ale oba se na ně moc těšíme, a myslím, že potěší mnoho posluchačů.

Jak se rýsuje nadcházející sezóna pro tebe, bude už plnohodnotná?

Pochopitelně se na nadcházející sezónu těším. Bude to pro mě opět návrat k mé milované harfě. Nehrnu se do všech nabídek, protože nechci ruku hned přetížit. Jsem především moc ráda, že jsem se vrátila do České filharmonie, kde za celou dobu mé indispozice za mě na první harfě zaskakovala moje kolegyně Barbara Pazourová, druhou harfu zastávala členka orchestrální akademie Roxana Hädler, které jsem loni ještě tuto funkci o rok prodloužila do letošního června. Teď mám ale obrovskou radost, že se novou členkou orchestrální akademie stala Srbka Minja Stojanovic, která je opravdu výjimečný talent a spolupráce je s ní nejen po profesní, ale i po lidské stránce vynikající. Čeká mě spolupráce s Emilem Viklickým, Karlem Košárkem, Maximem Vengerovem, Jiřím Bártou a další koncerty, jako třeba na festivalech Břevnovská hudební setkání či Klášterní hudební slavnosti, na které se samozřejmě mimořádně těším, možná ještě víc než kdy dřív. A jelikož mé povolání přijímám především jako moje poslání, tak teď tuto svoji vděčnost, že se opět vracím na koncertní pódia, nemohu ani slovy vyjádřit.

Foto: Facebook a soukromý archiv J. Bouškové