„Skladatel v podstatě prostřednictvím libreta vpisuje intonaci do hudby. Jazyk je neodmyslitelná součást hudby a originál ji maximálně dotváří, a ještě o něco víc u Janáčka.“

„Nina Stemme už Kostelničku zpívala, Lise Davidsen dělala Jenůfu poprvé. Ačkoliv jsem k nim přistupovala s plachostí, měla jsem dveře vždy otevřené.“

„Práce jazykového poradce se se mnou táhne už od Rusalky před devíti lety.“

Janáčkova Jenůfa, po našem Její pastorkyňa, byla v Lyrické opeře v Chicagu uvedena v roce 1957 a pak v roce 2000. Není divu, že třetí premiéru, která se odehrála 12. listopadu 2023 a jako svůj operní debut v Americe ji hudebně nastudoval dirigent Jakub Hrůša, vnímali zasvěcení jako veliký pokus. Aspoň tak to nazvala Klára Moldová, zástupkyně ředitele místní Masarykovy školy, která soubor připravovala jako jazyková poradkyně. V RozhovoruPlus se rozpovídala nejen o přípravách této koprodukční inscenace režiséra Clause Gutha, hrané před dvěma lety v londýnské Covent Garden. Lidsky náročné a těžce vstřebatelné téma nakonec místní publikum přijalo s bouřlivými ovacemi, viz. naše ReflexePlus, a čeština vyzněla také na vysoké úrovni.

Mluvíme spolu pár minut po premiéře Jenůfy. Jaké jsou tvoje první pocity?

Líbila se mi minimalistická produkce, černobílé zpracování mi konvenovalo, protože umožňovalo soustředit se na děj. Ale nemůžu úplně soudit, protože jsem v této inscenaci byla až příliš angažovaná. Učila jsem zpěváky výslovnost, takže znám Jenůfu nazpaměť a už částečně vím, co chci slyšet. Zpěváci víc než měsíc pilovali výslovnost, dostávali poznámky po každé zkoušce, co upravit a co říct jinak, dokázali se naučit obrovský sled textu a hlásek za sebou, aniž by kdykoliv předtím češtinu používal. To mi připadá neuvěřitelné. Také jsme měli významnou podporou od dirigenta Jakuba Hrůši, takže myslím, že jsme to dovedli do bodu, kdy výslovnost byla vážně dobrá.

Jak ses vlastně dostala k tomu dělat jazykovou podporu v Lyrické opeře v Chicagu?

Vystudovala jsem bohemistiku na Filozofické fakultě v Praze a k tomu na Pražské konzervatoři obor hra na housle, takže se mi hodí znalost češtiny i hudby. Před jedenácti lety jsem začala pracovat pro Masarykovu školu v Chicagu jako vyslaný učitel přes organizaci, která se jmenuje Dům zahraniční spolupráce. Je to příspěvková organizace MŠMT, která vysílá učitele do krajských komunit, kde je třeba nějaké metodické nebo kulturní podpory. Vyjela jsem původně na rok a zůstala nakonec až do loňského roku. A pak jsem udělala rozhodnutí zůstat v Americe. Teď zastávám pozici zástupkyně ředitele Masarykovy školy. Pro tuto práci mě pak oslovila přímo Lyrická opera.

Byla to náhoda, že opera oslovila českou školu a přitom narazila na někoho, kdo zároveň studoval hudbu, což se samozřejmě hodí?

Byla to náhoda. Před devíti lety mě takto kontaktovali, protože tady uváděli Dvořákovu Rusalku. Tehdy se obrátili na český konzulát a poprosili, aby jim dodal kontakt na někoho, kdo by mohl pomoci s češtinou. A oni se ozvali mně. Od té doby jsem pak funkci jazykového poradce zastávala ve více operních domech, při různých produkcích a festivalech, takže se ta práce už se mnou táhne docela dlouho.

Trochu kacířská otázka: Proč má vlastně být v Chicagu dobře rozumět české opeře?

Sama jsem o tom musela přemýšlet. Chicagu se říká melting pot, tedy tavící hrnec. Jsou tím myšleny národnosti. Češi tu jako komunita hrají a i v minulosti hráli velkou roli. Myslím si, že to souvisí s respektem ke kulturám a k tomu, co daná národnost má a může světu ukázat. Janáček by nebyl Janáčkem, pokud bychom mu vzali správnou češtinu. Skladatel v podstatě prostřednictvím libreta vpisuje intonaci do hudby. Takže by byla škoda o to zdejší diváky ochudit.

Konzultovala jsi jazykovou stránku i s Jakubem Hrůšou? Do hudebního nastudování se určitě vtiskne i právě jazyk a jeho zvukomalba. Bylo to pro Jakuba důležité?

Jakub byl první český dirigent, se kterým jsem pracovala jako jazyková poradkyně, a byl to obrovský rozdíl! I když jsme s ostatními vždy respektovali správnou výslovnost češtiny, tak cizojazyční dirigenti přesto nejsou schopni odhadnout například šíři vyslovování dlouhých hlásek. Například slovo milování má dvě krátké a dvě dlouhé slabiky, důraz je na první, a pokud to skladatel napsal, v tomto případě Janáček, na čtyři šestnáctiny, tak to každý zazpívá z not všechno stejně dlouhé. Jakub ale zpěváky zastavil a říkal: Prosím vás, to slovo zní mi-lo-vááá-nííí, je v pořádku, když tu slabiku protáhnete, je to tak dobře… Takže právě díky jeho otevřenosti respektovat jazyk a podřizovat mu hudbu jsme dosáhli poměrně vysoké úrovně češtiny, což samozřejmě není možné, pokud pracujeme s dirigentem, který češtinu neovládá a tím pádem nemůže plně využít luxus mít k dispozici jazykové poradenství. Jsem moc ráda, že tato výhoda padla právě na Janáčka, zvlášť pokud se jedná o operu na neveršované libreto, kde se zpěváci horko těžko chytají a v podstatě neexistují árie ani melodie. Čeština přesto dostala velký prostor.

Byl velký rozdíl mezi tím, s čím zpěváci přišli na první zkoušky, a tím, co nakonec slyšel divák na premiéře?

Naštěstí jsme měli poměrně dost času. V menších rolích účinkovali zpěváci, kteří tu jsou zaměstnání v takzvaném Ryan Opera Center, což je operní program pro mladé nadějné umělce, říkají tomu rising stars. Úspěšným mladým zpěvákům dají rezidenci a umožňují jim vystupovat tady v opeře v rozličných rolích. Spolu s nimi se nám povedlo pracovat více než měsíc. Někteří se dokonce až otravně vraceli každý den na hodiny, aby zvládli třeba „ř“. Takže nakonec byli nejvíc připraveni představitelé menších rolí, měli je velice dobře nastudované.

Pracovalo se dobře s představiteli hlavních rolí? Nechali se opravovat, nebo měli vzhledem ke svým jménům odstup?

Nechali se. Byla to velice příjemná spolupráce. Samozřejmě pro hlavní pěvce, kteří přijeli až na staging a konečnou choreografii, to ale bylo velmi mnoho podnětů. Mluvím hlavně o Nině Stemme a o Lise Davidsen, což jsou skandinávské hvězdy, které se sešly tady na jevišti. Obě jsou úchvatné, všichni se na ně těšili, ale přijely tak, že najednou musely v krátké době zpracovat velké množství podnětů.

A o jaké době před premiérou mluvíme?

Byly to tři týdny od příjezdu k premiéře. Musela jsem pečlivě volit, kdy za nimi jít s poznámkami. A i když jsem měla možnost přerušovat zkoušky, tak jsem opravdu vyčkávala, nebo jsem jim po večerech posílala e-maily. O přestávkách jsme pak konzultovali. Obě jsou to obrovské role. Nina Stemme už Kostelničku zpívala, ale Lise Davidsen dělala Jenůfu poprvé, takže zvlášť pro ni to znamenalo obrovské množství textu i hudby, to bylo velmi náročné.

A vítaly možnost, že mají hlasovou poradkyni z České republiky?

Vítaly. A ačkoliv jsem k nim často přistupovala s plachostí, nechtěla jsem češtinu povznášet na až tak důležitý level, jako je hudba nebo herecká část, tak musím říct, že jsem měla dveře vždy otevřené.

Teď po premiéře mi říkal představitel Števy, Richard Trey Smagur, že bude znovu dělat Jenůfu, ale v angličtině. Svěřil se, že se trochu obává, jak to vlastně vyzní, a říkal, že mít možnost nastudovat titul odborně v originálním jazyce je pro něj obrovské plus…

Řada zpěváků mi řekla, že se bude vracet a že by se mnou opět rádi spolupracovali. Dokonce si pochvalovali, že jim sedl český jazyk i česká hudba a že by chtěli nastudovat víc českých titulů pro svůj repertoár. Takže moc doufám v budoucí spolupráci a myslím si totéž, že jazyk je neodmyslitelná součást hudby, že právě originál ji maximálně dotváří a ještě o něco víc u Janáčka. A musím se přiznat, že jsem nikdy neslyšela Janáčka v angličtině! Docela by mě to zajímalo…

Jak vlastně funguje Masarykova škola? A jaká je tvoje práce tam, pokud zrovna neděláš hlasovou poradkyni v opeře?

Masarykova škola je nezisková organizace, která funguje 102 let. Je to nejstarší škola v Severní Americe, jediná škola, která tu má svojí původní podobu. Byla postavena jako česká škola. V současné době vzděláváme asi šedesát dětí a stejný počet dospělých studentů. Nabízíme kurzy češtiny online i prezenčně. Moje práce je spravovat školu jako instituci a také školní budovu, takže se starám o fundraising, o konference, zájezdy krajanů do České republiky, o různé kulturní přednášky, besedy, koncerty a tak dále. A také v současné době vyučuji děti, takže o víkendu jsem paní učitelka a přes týden dohlížím na výběr peněz pro neziskovku, na setkávání s hudebníky, na správu komunity nebo na fungování Čechů tady v Chicagu i ve Spojených státech.

Našla ses v tom? Představovala sis, že takhle v praxi dopadne spojení tvých bohemistických a hudebních studií?

Asi nepředstavovala. Ale v momentě, kdy jsem četla nabídku práce pro Masarykovu školu, tak jsem si říkala: Aha to je něco, co by mě hodně bavilo. A teď mám to štěstí, že si svojí pracovní náplň vytvářím plus minus sama. Musím říct, že v současné době si asi ani neumím představit, že bych dělala něco jiného. Naplňuje mě to a baví.

Operní titul, který bys ráda jazykově provázela?

Ještě jsem nikdy nedělala Káťu Kabanovou nebo Lišku Bystroušku, obě by pro mě byly velkou ctí.

Je nějaká šance, že Lyrická opera některou z nich zařadí?

Slyšela jsem, že se chystá od budoucna opět Dvořákova Rusalka, takže snad budu mít šanci pomáhat i na této produkci. Ale o ničem dalším v současné době nevím.

Jak přijímá místní publikum české opery?

Jenůfa byla v Chicagu naposledy uváděná v roce 2000 a předtím v roce 1957, takže to byl veliký pokus. Myslím si, že je to způsobené i tématem, je náročné a těžce vstřebatelné. Ale jinak si myslím, že chicagská společnost je zvyklá na různé jazyky a komunity, takže jsou otevření a rádi nová témata vnímají a ocení, když zní autenticky. A v každém případě máme titulky (směje se).

Foto: Facebook a archiv Kláry Moldové, Facebook J. Hruši, Michael Brosilow – s laskavým svolením Lyric Opera of Chicago