„Mnoho významných operních děl, která vznikla v tomto století (a je jich už pěkná řádka), tak náš divák vůbec nezná.“

„Skladatel je jeho prvním režisérem.“

„Operu českého skladatele Ondřeje Adámka Ines uvede ve světové premiéře 16. června 2024 Opera v Kolíně nad Rýnem, kde ji nastuduje dnes velice žádaný dirigent François Xavier Roth.“

Každoročně se setkávají šéfové opery se svými dramaturgy, aby vytvořili plán oper, které budou hrát v následující sezoně, příp. v sezonách budoucích. Když si uvědomíme, že opera vznikla okolo roku 1600 a že skladatelé stále píší nová a nová díla, je opravdu z čeho vybírat. Oper za více než čtyři století vznikly tisíce a je skutečně těžké určit ty pravé tituly (v našich divadlech zpravidla čtyři) pro tu kterou sezonu.

Vedení souboru musí zohlednit atraktivnost jednotlivých titulů, najít vhodného režiséra, dirigenta a obsazení, a to nejen sólistické, protože v neposlední řadě musí mít na zřeteli obtížnost sborových i orchestrálních partů, odůvodnění toho kterého titulu v dramaturgickém kontextu, pro jaké publikum se opera bude hrát a celou řadu dalších faktorů, např. jak bude daný titul finančně náročný.

Bylo již zmíněno, že opera existuje více než čtyři sta let, přesto mnohá divadla svou dramaturgii sestavují pouze od Mozarta po Pucciniho, tedy ignorují prvních asi 150 let operní existence a dnes už téměř sto let posledního vývoje tohoto žánru. Bohužel pro mnohé publikum je nepřekonatelnou modernou operní tvorba Leoše Janáčka, jehož díla jsou již více než sto let stará (mladá). Bernd Feuchtner napsal a v roce 2020 vydal v nakladatelství Wolke skvělou knihu Opera 20. století ve stovce mistrovských děl, v níž rozebírá řadu oper, vzniklých v tomto období – od každého skladatele vždy po jednom díle, byť jich napsal třeba víc. Autor v předmluvě knihy píše, že tak zajímavé a divadelně účinné opery nevznikly v žádném z předcházejících století a že je škoda, že se tak málo hrají. A nejinak je tomu i ve století dvacátém prvním, kdy už vznikla také celá řada významných děl. Pravda, jejich životaschopnost musí prověřit čas, ale už dnes můžeme některá díla minimálně označit jako pozoruhodná.

Přestože některé naše scény čas od času soudobé opery uvádějí, v žádném divadle nelze mluvit o nějakém systematickém uvádění nových oper našich či zahraničních autorů. Pro objektivnost dodejme, že plzeňská opera DJKT uvedla v posledních sezonách Kubičkovu Noc pastýřů, Jiráskovy Broučky a Bodorové Quo vadis. V této souvislosti se zdálo, že brněnská Janáčkova opera po Adèsově opeře Powder Her Face a opeře letos zesnulé finské skladatelky Kaiji Saariaho Láska na dálku (mimochodem obě inscenace byly velice zdařilé), se soudobé zahraniční operní tvorbě bude věnovat pravidelně. Bohužel se jednalo pouze o ojedinělé dramaturgické počiny, byť nesmírně důležité.

Mnoho významných operních děl, která vznikla v tomto století (a je jich už pěkná řádka), tak náš divák vůbec nezná. Místo toho se režiséři snaží s větším či menším úspěchem (spíš neúspěchem) klasická díla vykládat „nově“. Ano, je opravdu velice těžké přijít s něčím novým při inscenaci La Traviaty, Bohémy, Carmen nebo Rusalky. Ale je opravdu nutné, aby se v těchto dílech hledal stále nový výklad? Stojí o to vůbec někdo? Jsou ovšem režiséři, kterým se to daří, např. Robert Carsen, Laurent Pelly nebo Claus Guth. Jiní režiséři zase umí vyložit klasická díla tak, že nejsou postavená „na hlavu“, např. Damiano Michieletto, Christoph Loy, Barrie Kosky a jiní, známé opery vykládají nově a přitom je nedeformují. Heslo „Za každou cenu jinak“, které bych vyvěsil nad většinu našich „novátorských“ operních inscenací, nestačí. Každá operní inscenace musí mít základní logiku. Říká se, že tyto „novátorské“ trendy přicházejí z činohry a že činoherní režiséři by operu neměli inscenovat. Ostatně i toto rozdělení nemám rád: jsou režiséři slyšící a režiséři hluší. Jana Kališová nebo Ota Ševčík přišli do opery z činohry, Evald Schorm režíroval film i činohru a všichni to s operou uměli, protože vycházeli ze skladatelovy partitury. Kardinální rozdíl mezi režií opery a činohry je ovšem v tom, že činoherní režisér má k dispozici „pouze“ text hry, kdežto operní režisér má kromě libreta i skladatelovo zhudebnění. A skladatel je jeho prvním režisérem. V jeho hudbě je vše a režisér je povinen z ní vycházet a ji analyzovat, jinak se jeho režie dostává (a to vídáme často) do rozporu se skladatelovou hudbou.

Ale o tom by toto zamyšlení nemělo být, vydalo by na samostatný článek. Naše zamyšlení by se mělo týkat především absence soudobé opery na našich jevištích. Podíváme-li se do operní historie pražských operních scén, zjistíme, jak Karel Kovařovic krátce po světové premiéře uváděl operní novinky v Národním divadle (Růžový kavalír měl světovou premiéru 26. ledna 1911 v Drážďanech a on tuto operu uvedl – navíc v českém překladu – v Národním divadle již 4. března téhož roku), podobně novinky v krátkém čase po premiéře uvádělo i Nové německé divadlo. Tehdy ještě byla pražská opera součástí Evropy, to ovšem trvalo maximálně do konce 2. světové války. Jak je možné, že tak klasická díla opery 20. století, jakými jsou např. Bergova Lulu nebo Poulencovy Dialogy karmelitek, na svou pražskou premiéru stále – 86, resp. 66 let – čekají? Můžeme pak v této souvislosti očekávat, že opera Národního divadla uvede některou z novinek současné světové operní tvorby? Opery tak velkých skladatelů naší současnosti, jakými jsou např. Giorgio Battistelli, George Benjamin, Philippe Boesmans, Péter Eötvös, Poul Ruders, Detlev Glanert, Jake Heggie, Tobias Picker, Aribert Reimann a dlouhá řada dalších, jsou pro pražské publikum zcela neznámé. Ale není to jen ostuda Národního divadla, tento nezájem padá i na naše ostatní operní scény.

A opět se podívejme do minulosti. Např. liberecká opera uvedla v československé premiéře Brittenův Sen noci svatojánské 19. května 1962 (světová premiéra se konala 11. června 1960 v Aldeburghu) nebo 11. října 1969 uvedla plzeňská opera Klebeho Figarův rozvod (světová premiéra opery se konala 28. června 1963 v Hamburku). 20. května 1983 např. brněnská Janáčkova opera z iniciativy svého tehdejšího vynikajícího operního dramaturga Václava Noska uvedla ve světové premiéře operu Mieczysława Weinberga Portrét. V roce 2010 byla na operním festivalu v rakouském Bregenzu s velkým úspěchem uvedena operní prvotina téhož skladatele Pasažérka, která vzbudila pozornost po celém světě a byla uvedena v řadě divadel. U nás se dosud nenašlo jediné, které by toto významné dílo uvedlo.

Jaké novinky se tedy uvádějí v této sezoně ve světových operních divadlech (za soudobou operu považujeme dílo vzniklé v 21. století)? Jejich seznam by byl poměrně rozsáhlý, protože současné opery uvádějí pravidelně všechny dobře vedené operní scény. Uvádějí se jednak opery již renomovaných autorů, ale i autorů, kteří si své místo v operním světě teprve hledají. Do první skupiny skladatelů bezesporu patří maďarský skladatel Péter Eötvös, jehož operu Sleepless uvedou operní scény v Berlíně (Státní opery Pod lipami) a v Grazu. Maďarská státní opera v Budapešti pak uvede ve světové premiéře jeho poslední operu Valuska, kterou anoncovala též operní scéna v Regensburku, která navíc uvede ve světové premiéře operu Stefana Heuckeho Michael Kohlhaas. Maďarská státní opera v Budapešti uvede ještě ve světové premiéře operu Artaban skladatele György Selmecziho. Operní scény v San Franciscu a v Amsterdamu uvádějí poslední operu Kaiji Saariaho Innocence. K nejúspěšnějším operním skladatelům současnosti patří také Brit George Benjamin, autor dosud čtyř oper, z nichž nejúspěšnější je Written on Skin, poprvé uvedená v Londýně v roce 2018. Jeho nejnovější operu Picture a day like this uvede letos londýnská opera Covent Garden. Velice úspěšným operním skladatelem současnosti je také Američan John Adams, jeden z nejvýznamnějších představitelů minimalistické hudby. Dosud napsal devět oper. Jeho poslední opera Antony and Cleopatra bude uvedena např. v Barceloně, když se její světová premiéra konala v září 2022 v San Franciscu. Adamsovu patrně nejpopulárnější operu Nixon v Číně z roku 1987 uvádí Německá opera v Berlíně. V jejím repertoáru najdeme i Benjaminovu operu Written on Skin. V bruselském Theatre La Monnaie/De Munt má uvádění soudobých oper dlouhou tradici (minimálně od působení Gerarda Mortiera v letech 1981–91). 10. září tohoto roku tam byla ve světové premiéře uvedena opera belgického skladatele Bernarda Foccroulleho Cassandra. Semperova opera v Drážďanech uvedla operu Thomase Adèse Powder Her Face a na 10. února 2024 je ohlášena světová premiéra opery renomovaného operního skladatele současnosti Detleva Glanerta Židovka z Toleda podle Feuchtwangera. Připomeňme, že dále má na repertoáru např. i operu pro děti českého skladatele Martina Smolky Das schlaue Gretchen. Pařížská opera uvede v únoru operu úspěšného britského skladatele Thomase Adèse Anděl zkázy, která od své světové premiéry na Salcburském festivalu v roce 2016 prošla mnoha významnými operními scénami. Operní dům ve Würzburgu uvede ve světové premiéře operu Christopha Ehrenfellnera Karl und Anna. Komorní opera britského skladatele Philipa Venablese Denis & Katya byla uvedena v září letošního roku ve vídeňském Divadle Na Vídeňce, které také uvede v prosinci operu již zesnulého britského skladatel OIivera Knussena Wo die Wilde Kerle wohnen, ale i operu libanonského skladatele Zada Moultaka Hamed und Sherifa. Státní opera ve Vídni nově nastuduje operu Alexandra Raskatova Animal Farm, která měla světovou premiéru v Amsterdamu v březnu 2023 a obnoví Adèsovu Bouři. Operu českého skladatele Ondřeje Adámka Ines uvede ve světové premiéře 16. června 2024 Opera v Kolíně nad Rýnem, kde ji nastuduje dnes velice žádaný dirigent François Xavier Roth. A stejná scéna uvedla již 30. září ve světové premiéře i operu Franka Pecsiho The Strangers. V květnu 2024 bude mít světovou premiéru v Opeře v Kielu opera Ludgera Vollmera Buddenbrookovi. Ve světové premiéře bude 3. prosince uvedena i opera úspěšného německého skladatele Manfreda Trojahna Septembersonate v Düsseldorfu a 3. března opera Dora Bernharda Langa ve Stuttgartu. Novou operu Tobiase Pickera Lili Elbe uvedou v St. Gallenu a operu Koma Georga Friedricha Haase v Braunschweigu.

Mnoho divadel také pamatuje na dětského diváka a uvádí speciálně pro něj napsané opery, většinou od žijících autorů. Výčet soudobých oper v repertoáru světových divadel samozřejmě není úplný.

V závěru našeho zamyšlení se podívejme ještě na zastoupení soudobých oper v repertoáru českých divadel. Tak v Národním divadle v Praze uvede k Pucciniho opeře Gianni Schicchi zbrusu novou operu Jana Kučery Don Buoso. Opera Jihočeského divadla v Českých Budějovicích ohlásila premiéru opery Komenský od Jana Jiráska, Opera DJKT v Plzni uvede operu Lenky Noty Jsem kněžna bláznů a Janáčkova opera v Brně světovou premiéru úspěšné slovenské operní skladatelky Ľubicy Čekovské Here I am, Orlando.

Foto: ilustrační – Pexels / cottonbro studio, archiv O. Adámka / Astrid Ackermann, Marek Olbrzymek, Národní divadlo Praha, Wikipedia / Houston Grand Opera / Lynn Lane / CC BY 2.0, Semperoper Dresden / Ludwig Olah, František Renza