„To si operní režiséři (či v tomto případě režisérky) opravdu myslí, že mají stejný cit pro hudbu a drama jako měl Mozart?“

„Režisérce nestačila Mozartova hudba k jeho opeře La finta giardiniera, a tak ji „doplnila“ nejen další Mozartovou hudbou, ale i předtočeným smíchem a dokonce současnými televizními znělkami.“

„Hudební doprovod, který poskytl soubor La Folia Barockorchester, byl vskutku spíš doprovodem k halasné show, než nastudováním Mozartovy opery.“

Hlavně ať se to odehrává v současnosti, ať je tam co nejvíc akce a útočí to na bránice diváků! Tak by se daly shrnout výchozí myšlenky dnešních režisérů při inscenování komických oper (nejen) Wolfganga Amadea Mozarta. Z tohoto proudu nevybočuje ani produkce opery La finta giardiniera, uváděná v rámci sezony Theater an der Wien v Komorní opeře na vídeňské ulici Fleischmarkt.

Obsesí, že kdyby děj zůstal tam, kam ho zasadil autor, tak mu dnešní publikum neporozumí, je pronásledována spousta režisérů. V poslední době k tomu navíc přistupuje urputná snaha doslova nacpat do původního příběhu nějaký další, hodně dnešní. A když překáží partitura, tak ji „tvůrce“ prostě roztrhne a do vzniklé díry si vsune, co chce.

Ale proboha proč? La finta giardiniera (Předstíraná, či Nepravá zahradnice) je sice dílem teprve osmnáctiletého Mozarta, pro kterého to byla druhá buffa (první je La finta semplice), nicméně jeho génius už je zjevný. Objednávku dostal z Mnichova, kde opera poprvé zazněla roku 1775. Libreto napsal Giuseppe Petrosellini, Sáhl k oblíbeným záměnám a převlekům – v tomto případě se urozená dáma, kterou před časem poranil žárlivý milenec, vydává za pouhou zahradnici. Mozart dokázal dovedně spojit komické prvky s vážnými a snažil se vytvořit živoucí charaktery, i když přirozeně na vrchol v tomto ohledu dospěl až v tandemu s Lorenzem da Pontem.

V díle vystupují tři páry plus Podestà, neboli purkmistr, a protože jejich vzájemné milostné vztahy jsou spletité, režisér by se je měl snažit osvětlit a diváka dějem provést. Podle názoru režisérky Aniky Rutkofsky postavy hledají svou identitu, a tomu prý výtečně odpovídá prostředí současných televizních show, v nichž se lidé také hledají a usilují o pozornost druhých.

Na základě tohoto myšlenkového veletoče děj umístila do televizního studia, kde postavy vystupují hned v několika show – seznamovací (Love Bird), kuchařské (Nardo Nascht) či právnické (Love & Justice). Na začátku „moderátorka“ oznamuje, že se hledá hrabě Belfiore, který zavraždil svou milenku, načež plynule přejde k předpovědi počasí. To ještě působí vtipně, ale nápad s „krimi“ zápletkou už není nijak rozveden.

Nahoře na portále se rozsvěcuje nápis „on air“, ovšem toho si divák ani nemusí všimnout. Přitom se tak nejspíš oznamuje, že teď postavy něco předstírají, zatímco když světlo zhasne a „vysílání“ skončí, tak se vyjevují skutečné emoce. Ale tyto dva kontrasty vůbec nejsou promyšleně ztvárněné, a ani sama opera k takovému rozdělení nedává moc prostor.

Výsledkem je, že se před očima odvíjí jakýsi kaleidoskop nesrozumitelných a nesouvisejících scének a defilují postavy oblečené do triček, kraťasů, svetrů, županů nebo pracovních kombinéz, postavy, které cvičí ve fitness centru, zpívají do shora visícího mikrofonu, neustále pobíhají sem a tam, zaujímají různé pózy, ale nějakou logiku jejich počínání nemá. Přitom v dramaturgickém úvodu, který si diváci mohli vyslechnout před představením, zástupce divadla mimo jiné zdůraznil, že Mozart v tomto díle zobrazil různé společenské vrstvy. Jenže na jevišti je třeba hrabě Belfiore, ač má sako a fešný knírek, zaměnitelný s Podestou, který show moderuje, a koneckonců i se zahradníkem, respektive sluhou Nardem.

Přirovnat šílenství, jemuž v lese propadnou postavy v opeře, k dnešní posedlosti televizními celebritami a pozlátkovým světem zábavných pořadů, mohlo být lákavé, ale ve výsledku nezřetelné, oba světy se režisérce nepodařilo jasně oddělit a propojit s hudbou a jednotlivými áriemi, takže vše ústilo do čím dál většího zmatku, do křiklavé slátaniny, v níž se vlastně může objevit cokoli, včetně třeba Marylin Monroe s její slavně rozevlátou sukní. Není sice vyloučeno, že některé momenty byly míněny jako narážka na obsah rakouských či německých komerčních kanálů, a tedy snad srozumitelnější aspoň pro místní publikum, ale to na výsledku mnoho nemění.

A co hůř, režisérce nestačila Mozartova hudba k jeho opeře La finta giardiniera, a tak ji „doplnila“ nejen další Mozartovou hudbou, třeba částí předehry k Donu Giovannimu, ale i předtočeným smíchem při recitativech a dokonce současnými ryčnými televizními znělkami. Hned se vynořil přízrak nedávné inscenace Figarovy svatby v pražském Národním divadle s jejími pop-songy… To si operní režiséři (či v tomto případě režisérky) opravdu myslí, že mají stejný cit pro hudbu a drama jako měl Mozart? Citlivá díla strhávají do ubohé frašky, jako když se v 19. století třeba do Dona Giovanniho přidávaly postavy drába a klenotníka…

Paní Rutkofsky dále ještě nelogicky smíchala originální italštinu s němčinou, v níž zpívá dvojice sluhů Nardo a Serpetta. Nabízí se tedy otázka, proč – když už chtěla mermomocí inscenovat tuto operu – raději nezvolila její pozdější, německou verzi, kterou Mozart sám vytvořil na německý překlad a recitativy nahradil mluvenými dialogy, takže režisér by měl teoreticky o něco větší prostor pro své nápady. Na slovo teoreticky je ovšem nutno položit důraz…

Hudební doprovod, který poskytl soubor La Folia Barockorchester vedený Clemensem Flickem, byl vskutku spíš doprovodem k halasné show, než nastudováním Mozartovy opery, hrálo se necitlivě a jednotvárně, jakoby i hudebníci byli ve vleku nicneříkajících jevištních eskapád.

Sedmi mladým sólistům se nedá upřít energie, s níž celé tříhodinové představení odehráli, odskákali, odběhali, ale přes všechnu námahu se o jejich hrdinech nedalo nic dovědět, charaktery se utápěly v přemíře akcí. Se zpěvem to nebylo lepší. Osobně mne zaujali pouze dva pěvci: francouzský tenorista Adrian Autard jako hrabě Belfiore se svým příjemným a ohebným lyrickým hlasem a ruský pěvec Anton Beliaev jako Nardo s barevným, noblesním barytonem.

Naproti tomu baryton Paula Schweinestera v roli Podesty zněl šedivě a drsně a u žen už nad lehkostí, flexibilitou, kulatostí a výrazem vesměs převládala pronikavost a strnulost. Nejvíc tím trpěl výkon sopranistky Cariny Schmieger jako Violanty, ale ani sopranistka Michaella Cipriani jako Arminda a mezzosopranistka Valerie Eickhoff jako Ramiro nepůsobily o mnoho jistěji. Slušný subretní sopránek předvedla Elisabeth Freyhoff v úloze Serpetty, ač zpívala v ohlášené indispozici.

Celkově tedy šlo 17. prosince o jednu z mnoha nudných ukázek současného režisérského divadla, kterou tentokrát nepodrželo ani hudební nastudování.

Foto: Herwig Prammer