„Mám tu roli moc rád, protože obsahuje zlobu namířenou proti světu a vlastnímu osudu, ale zároveň je ještě stále plná naděje.“

„Musel jsem zkorigovat mnoho a mnoho chyb, které jsem nasbíral, když jsem roli zpíval s kompaktními disky.“

„Já tohle město prostě miluju…!“

Pražské Národní divadlo uvede ve čtvrtek v premiéře na scéně Státní opery Wagnerova Bludného Holanďana, romantickou legendu o muži odsouzeném k věčnému putování, dokud jej nevykoupí láska věrné ženy; operu zachycující loď plnou přízraků, rozbouřené moře, rozhárané lidské duše, milostné vášně i odhodlání zemřít pro lásku. Pod novou inscenací jsou podepsáni dirigent Karl-Heinz Steffens, režisér a scénograf Ole Anders Tandberg a výtvarníci Martin Černý a Maria Geber. Titulní roli zpívá a hraje německý barytonista Joachim Goltz, od roku 2014 sólista Národního divadla v rodném Mannheimu. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz charakterizuje wagnerovské role, srovnává operní domy v Praze a ve svém hlavním působišti a přiznává, že ho hodně mrzelo, když koronavirus překazil pražské nastudování Mistrů pěvců norimberských, kde měl ztvárnit jednu z důležitých rolí.

Co můžeme očekávat od nového Bludného Holanďana – víceméně klasickou inscenaci, nebo spíše moderní či dokonce postmoderní?

Víte, to je těžké říct: naše inscenace se mi jeví tak, že není ani přímo klasická, ani doslova moderní Já bych řekl, že je nadčasová, respektive bez určení času. Na jevišti není žádná loď, ale je to uděláno tak, že divákova představivost loď vidět dovoluje. A stejně tak je to i s kostýmy. Většina není spojena s nějakou přesně určenou zemí nebo konkrétním obdobím. Ale v každém případě má cenu naši inscenaci vidět a slyšet.

Je pro vás osobně titulní úloha Bludného Holanďana blízkou rolí?

Podívejte, kdybych měl odpovědět, že třistaletý prokletý muž je mi blízký, tak bych asi měl navštívit psychiatra… Ale teď vážně: Mám tu roli moc rád, protože obsahuje zlobu namířenou proti světu a vlastnímu osudu, ale zároveň je ještě stále plná naděje, že se po dalších sedmi letech přece jen najde ta pravá žena… Když nad tím přemýšlím ještě dál, tak je mi opera blízká ještě jednou věcí: mám tři dcery ve věku devatenácti, dvanácti a pěti let a všechny tři jsou úžasné, všechny tři jsou ty pravé ženy…!

Vnímáte Wagnerova Bludného Holanďana jako opravdu velmi romantickou operu, v tom smyslu že tradičnější než třeba potom Prsten Nibelungův?

Ano, samozřejmě. Způsob, jakým je třeba zpívat roli Holanďana, je odlišný od ostatních Wagnerových oper a postav, které mám ve svém repertoáru. Bludný Holanďan je mnohem bližší „italskému“ zpívání. Zároveň ale už cítíte, zvláště v recitativech, kam později Wagnerova cesta povede.

Zpíváte v jeho operách řadu úloh, a to v rozpětí od závažného Holanďana po komického Beckmessera v Mistrech pěvcích norimberských. Jsou tyhle dva protipóly oba wagnerovské, nebo byste řekl, že jsou to postavy málem jako od dvou autorů?

Máte pravdu, zrovna tyhle dvě role jsou opravdu velmi odlišné. Richard Wagner dokázal vytvořit řadu fantastických postav a rozdílných charakterů. Mou prací je, naplnit je životem, ať už je to Telramund v Lohengrinovi, Alberich ve Zlatu Rýna, Holanďan, nebo Beckmesser… Ale to se netýká jenom Wagnera, to se týká samozřejmě každé operní role. Ve Wagnerových operách je pro mě ale také důležité předávat posluchačům velmi srozumitelně a jasně i text, protože přesně to bylo pro tohoto skladatele důležité. Úplně stejně důležité jako jeho hudba.

Jak byste popsal svůj přístup k roli Holanďana?

Když jsem byl ve věku dospívání, slyšel jsem ho mnohokrát. A potom jako domácí úkoly ze školy jsem ho mnohokrát zpíval společně s nahrávkami. Takže když jsem poprvé dospěl k tomu, že ho budu zpívat jako profesionální pěvec, což bylo před pár lety, tak jsem samozřejmě musel zkorigovat mnoho a mnoho chyb, které jsem nasbíral, když jsem zpíval s těmi kompaktními disky.

A psychologický? Je Holanďan hrdina? Nešťastník? Nešťastný člověk?

Je směsí toho všeho.

Jste doma v Národním divadle v Mannheimu. Dokázal byste poměřit budovu a jeviště svého domovského divadla s pražskou Státní operou?

Obě divadla, moje mannheimské i Státní opera, jsou dva krásné a skvělé operní domy na mezinárodní úrovni. Samozřejmě, že budova v Mannheimu, která je ze šedesátých let dvacátého století, nemá tu zlatočervenou pompu pražské budovy, ale má zase na druhou stranu své moderní kouzlo. A pokud se týká míst k sezení, kterých je u nás v Mannheimu na dvanáct set, tak jsou obě divadla srovnatelná. Státní opera byla po několik let zavřená kvůli rekonstrukci a Mannheim totéž čeká od příštího léta. Takže vidím víc podobností…

Ony existují ještě další spojitosti. Mannheim je městem, kde v osmnáctém století působila šlechtická kapela vedená houslistou a skladatelem Janem Václavem Stamicem, hudebníkem původem z českých zemí. Státní opera je budova, kterou postavili pražští Němci a jako Nové německé divadlo ji užívali až do začátku druhé světové války, víc než půlstoletí. Vnímáte tyto česko-německé spojitosti? A zajímají vás?

Samozřejmě, že věci, které se z historie týkají umění a dalších sfér, jsou zajímavé. Dneska je také zajímavé si uvědomovat, jak malý je operní svět. Jsem tady v Praze, abych zpíval Bludného Holanďana. Před týdnem jsem ve Stavovském divadle viděl nově vypravenou Mozartovu operu Cosi fan tutte, která je koprodukcí s Národním divadlem Mannheim. A před pár dny jsem se při tiskové konferenci, která se týkala nejen Mozarta a Wagnera, ale také třetí lednové premiéry, Janáčkovy Káti Kabanové, setkal v Národním divadle s jejím režisérem Calixtem Bieitem, se kterým jsem připravoval v Mannheimu svou zatím poslední inscenaci – komorní operu Jakob Lenz od Wolfganga Rihma. A tohle všechno se potkalo v Praze… Já tohle město prostě miluju…!

Vy tu vystupujete poprvé. Co bylo naposledy?

Měl jsem to potěšení, být malou součástí koncertu, který před dvěma lety otvíral nově rekonstruovanou Státní operu, a také jsem tady už zpíval Dona Pizzara v několika představeních Beethovenovy opery Fidelio. V plánu bylo, že v Praze ztvárním Beckmessera v Mistrech pěvcích norimberských. Musím říci, že mě opravdu hodně zasáhlo, když tyhle krásné plány ta nešťastná corona zhatila. Ale život jde dál, a tak se teď těším na Bludného Holanďana…!

Foto: ND – Zdeněk Sokol, archiv Joachima Goltze