Polifilův sen. Tak zněl název koncertu vlámského vokálního souboru Huelgas Ensemble na festivalu Smetanova Litomyšl. Sofistikovaně zdůvodněný výběr skladeb od čtrnáctého po dvacáté století byl možností kochat se pod klenbou někdejšího piaristického chrámu po celou hodinu neutuchající zvukovou krásou polyfonní hudby a ve vrchovaté míře i dokonalostí její interpretace.

Polifilův boj o lásku ve snu je přesnější verze názvu renesančního románu Hypnerotomachia Poliphili, zkráceně Polifilův sen, připisovaného dominikánovi Francescu Colonnovi a vydaného v Benátkách roku 1499. Paula van Nevela, uměleckého vedoucího belgického – přesněji vlámského – vokálního souboru Huelgas Ensemble jeho četba přivedla k myšlence sestavit koncertní program osvětlující různé podoby lásky a touhy v hudbě. Sen je v předloze symbolem marnosti a pomíjivosti, láska v ní může být nejen erotická, naplněná i zklamaná, ale v alegorii i duchovní. Pod vlivem této inspirace z toho proto vyšlo rozjímání o konečnosti života v rozpětí od nebojácnosti po žalozpěv, ohlas na antiku, podchycení tématu tělesné touhy a dokonce i kontemplace nad zrozením Božího syna, nad propojením božství a lidství. Tedy docela rozvolněné, široké rozpětí témat, samotným van Nevelem vysvětlené a zastřešené pojmem krása.

Hodinový program mohl působit jen a jen hudebními krásami, texty zůstaly jen v rovině slyšeného a tušeného. I tak, bez podrobného kontaktu s textovou předlohou, se dá hudba a hudební poezie poslouchat… V tištěném programu byla pár slovy naznačena alespoň tematika jednotlivých děl, počínaje anonymními písněmi z konce 14. století z okruhu dvora kyperského krále a avignonského papeže přes moteta Jacoba Handla Galla, Nicolause Craena, Cipriana de Rore, Philippa de Monte a Ludwiga Senfla a madrigal Luky Marenzia až po lidovou baladu zpracovanou Maxem Regerem. Vybočením, ale jen na papíře, byla skladba Io non so ben (Nevím dobře) od současného vlámského varhaníka a autora Willema Ceuleerse; ve skutečnosti do programu zapadla zcela ústrojně: byla také polyfonní, úplný madrigal… A přes převažující komplikovanější souzvuky končily její úseky historizujícím způsobem, konsonantně.

Zazpívaných skladeb bylo čtrnáct a z ryze hudebního hlediska měly vzácně jednotný charakter. Byla to vesměs klidná, výrazně ztišená a pomalejší hudba – a interpretace tyto parametry a kvality podtrhla do krajnosti. Málokdy jsou slyšet tak nádherně jemná, zcela vlasová pianissima, která však ani trochu nezamlžují dikci, intonaci a výraz. Málokdy se lze setkat s tak citlivým nasloucháním mezi zpěváky, s tak přesným sjednocením ve výslovnosti a tak pozornými výměnami mezi hlasy. Málokdy můžeme slyšet tak lahodné souzvuky a jemné dynamické proměny uvnitř hudebních frází, tak nádherně vybalancované harmonie, a to i ty na svou dobu odvážné.

Soubor s velkou empatií vnímal prostor nad sebou i kolem sebe. Byl umístěn uprostřed publika, pro jednotlivá čísla se zpěváci různě seskupovali a přeskupovali, navíc ne všechna byla pro všech osm hlasů. Celý koncert doslova nadnášela atmosféra neslýchané pozornosti detailům, neokázalosti a pokory.

Soubor, pracující po celou dobu od roku 1971 pod uměleckým vedením svého zakladatele, je pojmenován podle význačné středověké památky – hudebního rukopisu Codex Las Huelgas z doby kolem roku 1300 z cisterciáckého kláštera v Burgosu v severním Španělsku. Je legendou na koncertní scéně i na trhu nahrávek. Do Litomyšle s ním přišel závan absolutní zvukové krásy a absolutní interpretační dokonalosti.

Dalo by se předpokládat, že pro koncerty v Česku – po Litomyšli ještě 25. června v Praze – veze Huelgas Ensemble totožný program. Není tomu tak. Pražské vystoupení, figurující zároveň symbolicky i v nabídce festivalu Concentus Moraviae, není tematizováno jako to litomyšlské: přináší výběr z renesanční franko-vlámské polyfonie, to znamená hudbu od autorů, jako jsou Cipriano de Rore, Jean Mouton, Claude Le Jeune, Giaches de Wert či Orlandus Lassus.

Foto: Smetanova Litomyšl / František Renza