„Boj o peníze nebaví nikoho, všechny ostatní výzvy jsou vlastně radost.“

„Jde nám především o to, aby divadlo nějakým zajímavým způsobem vyprávělo příběhy, a je jedno, jestli to bude na látce, kterou zpracoval Mysliveček nebo Szymanovski.“

„Předsudek, že kritici jsou odtržení od reality, a naopak diváci mají rádi jen to líbivé, je lichý.“

Bienále Festival hudebního divadla Opera je jediná periodická přehlídka reprezentativních inscenací tuzemských i slovenských profesionálních operních souborů zřizovaných státem či obcemi. Zásadní součástí programu jsou v současné době i projekty dalších nezávislých subjektů. Šestnáctý ročník, který je svým rozsahem největší v celé historii a začíná v Praze 29. ledna Janáčkovou Káťou Kabanovou v produkci Slezského divadla Opava, představuje ředitelka festivalu Lenka Šaldová.

Festival Opera se koná od roku 1993 každý druhý rok na scénách Národního divadla i v dalších divadelních i nedivadelních prostorách. Až na pár výjimek byl festival vždy organizován v lichých letech mimo jiné i proto, aby se nekryl s festivalem Janáček Brno. Umožňuje pravidelně porovnávat směřování i úroveň jednotlivých souborů a rozšiřuje operní nabídku v Praze. V neposlední řadě festival představuje také pozoruhodné osobnosti, které působí na oblastních operních scénách i v prostředí alternativního divadla. 

Podle jakého klíče vybíráte představení na festival?

Představení si vybírají samotná divadla. Vtip je v tom, že to je společná akce Jednoty hudebního divadla, přičemž my fungujeme „pouze“ jako koordinátor, ale je na divadlech samotných, aby vybrala to, co je v daný rok na jejich repertoáru, co je pro ně příznačné a nejinspirativnější, co je nejlépe reprezentuje. Zároveň je to jejich příležitost ukázat své interprety v jejich parádních rolích anebo přivézt nějaký neotřelý titul – právě tato strategie se v tomto ročníku odráží hodně, zavedených titulů máme na programu málo. Každopádně my divadlům do jejich výběru nijak nezasahujeme. 

Hostovat někde s operou je dost nákladná věc, zejména jde-li o jediné představení. Jak se dělí například náklady na logistiku, platy pěvců, orchestru?

Festival uzavírá smlouvy s přímo s divadly, ne s umělci, kteří v jejich inscenacích vystupují. Tradičním divadlům v podstatě hradíme přímé náklady čili cestovné, případně ubytování a základní honorář 50.000 korun, ze kterého si platí třeba externí zpěváky. Divadla samotná pak hrají bez zisku, případně i se ztrátou. Rozhodně to pro ně není výdělečná akce, což platí také pro slovenská divadla. Nicméně právě ona jsou v dnešních těžkých podmínkách na Slovensku hnána prestiží a motivací, aby mohla vystoupit ve Stavovském divadle. Třeba košická opera se na minulém ročníku blýskla Donizettiho překrásnou, ale u nás jen sporadicky uváděnou operou Robert Devereux, se kterou měla veliký úspěch. Ten letos chtějí ještě trumfnout Szymanowského Králem Rogerem. Banská Bystrica zase přijíždí s operou Malý princ britské skladatelky Rachel Portman. Ta je v Bystrici neustále vyprodána a na vstupenky jsou dokonce pořadníky. Je tedy možné, že někteří diváci se Slovenska se na ni přijedou podívat do Prahy. 

Jak je to s podporou festivalu od soukromých donátorů?

Na činnost festival dostává granty od Ministerstva kultury a hl. m. Prahy. Jak asi víte, dotační systémy jsou poslední dobou veliký problém, pro náš festival téměř likvidační. Podpora od soukromých donátorů ale bohužel prakticky neexistuje. Je to mimo jiné dáno i tím, že jsme navázáni na Národní divadlo, které má své exkluzivní partnery, což nás limituje při hledání případných partnerů. Naprosto klíčová příjmová stránka je pro nás vstupné.

Jaká je – mimo nedostatku peněz – hlavní výzva při organizování festivalu?

Boj o peníze nebaví nikoho, ale všechny ostatní výzvy jsou vlastně radost. Každé divadlo přijíždí z jiných technických podmínek, než ve kterých budou vystupovat na festivalu. Pro nás je tedy výzvou, abychom pro ně vytvořili takové podmínky, aby mohli vystoupit na prknech Stavovského divadla nebo Státní opery, aniž by měli pocit, že adaptace do jiných prostor jejich inscenaci poškodila. Některá divadla přivážejí technicky natolik náročné projekty, že je třeba je připravovat již od předchozího večera, pro přípravu brněnské Salome se nám podařilo zajistit celý den navíc. Po jednotlivé projekty, které vznikají mimo tradiční síť velkých operních divadel hledáme prostor, který by danému projektu nejlépe odpovídal, a tak se nám daří zavést operní diváky na místa, kam třeba nejsou zvyklí chodit. Mám na mysli La fabriku, Studio Hrdinů, Hlahol nebo Vzlet, hrajeme i ve zcela nedivadelních prostorách, jako je Winternitzova vila. 

Některá divadla se festivalu účastní pravidelně a jiná spíše sporadicky. Čím to je? Je to dáno nabídkou repertoáru, kvalitou programu, nebo jinými parametry?

V principu u nás funguje osm mimopražských divadel a další tři na Slovensku. Z nich má každý možnost se zúčastnit festivalu, ale samozřejmě to není povinnost. S výjimkou Severočeského divadla z Ústí nad Labem se pokaždé účastní téměř všechna divadla – Ústí již opakovaně nepřijelo s odůvodněním, že vystupovat bez zisku pro ně není reálné. V době covidu jsme museli ručit některá představení kvůli nemocem a opatřením, ale jinak pokud to je jen trochu provozně možné, přijíždějí všechna česká a slovenská divadla, zájem je veliký. 

Mimo známých operních hitů dáváte hodně prostoru i soudobé opeře. V dnešní době vzniká relativně dost moderních oper, ale jen málokterá se udrží. Co podle vás musí obsahovat soudobá opera, aby prorazila?

Přijďte se podívat na ty tituly, co budou na festivalu, tam ty parametry budou jasně patrné. V Českých Budějovicích uvádějí už dvě opery, které vznikly pro ně na zakázku, před Vánoci měla premiéru opera Pinocchio, na festivalu bude Komenský skladatele Jana Jiráska. Je to zajímavé téma a zároveň i divácky vstřícná hudba – záměrně neříkám líbivá, mám dojem, že to pro některé lidi má negativní nádech. Zárukou hezkého zážitku z moderní opery může být i jméno skladatele – u nás Nino Rota nebo Rachel Portman. Oba jsou autory efektní filmové hudby a zároveň si vybrali zajímavá témata – příběh Malého prince nebo slavnou komedii Slaměný klobouk. Samozřejmě je třeba uvádět i experimentální hudební projekty, třeba ty, které na festival přiváží Rocc nebo Medkovi – v nich zkoumají, co je v hudbě možné, a témata zpracovávají více po emotivní nežli racionální stránce. Diváky bude vždy zajímat divadlo, které přinese emoce, to je zásadní výhoda, jakou má opera před činohrou, protože hudba sama o sobě emoce dokáže velmi intenzivně vyvolat. Když to zobecním, je třeba aby opera nevznikala jen sama pro sebe, ale s cílem oslovit dnešní publikum, a to široké, nejen muzikology. A to je případ i titulů uváděných na letošním ročníku festivalu. 

Nemalá část festivalu je věnovaná i alternativnějším hudebně dramatickým produkcím. Těch u nás vzniká velice mnoho. Máte nějakou odbornou komisi, která je vybírá, nebo jakým způsobem tato představení vybíráte?

Nezávislé soubory sleduju jak já, tak i moji kolegové z výboru Jednoty hudebního divadla, což je grémium a poradní soubor ředitelky festivalu. Pokaždé diskutujeme, co by mělo být uvedeno na festivalu, chceme dát šanci všem, kteří se o něco zajímavého snaží, proto pravidelně uvádíme i inscenace Ensemblu Opera Diversa, Ensemble Damian či Run OpeRun. Zajímavé inscenace přináší i Dětská opera Praha – a tentokrát se do programu velmi hodil Tlustý pradědeček, uvádíme tak dokonce tři tituly pro rodiny s dětmi. Soubory samotné nebo jednotliví umělci nás také oslovují napřímo se svými nabídkami. Pak je to na domluvě, jestli je to provozně a finančně realizovatelné. 

Na jaký projekt jste obzvláště hrdá, že se vám ho podařilo zrealizovat?

Jsem vděčná za každý ročník, který se podaří uskutečnit v té míře, ve které je naplánovaný. Jsem ráda, že o festival je stále zájem – a je to odzbrojující pocit, dívat se na plná festivalová hlediště. Pevně věřím, že tento pocit, že jsme dobře přestáli i tento ročník a udělali zas radost jak účinkujícím, tak divákům, budu mít i letos 18. dubna…

Je ještě nějaké dílo, které doufáte, že některé divadlo nastuduje, abyste ho mohli uvést na festivalu?

Divadla pro nás nedělají nic na objednávku. Na nás je získat publikum pro to, co vyberou. Z mého uhlu pohledu je do jisté míry trochu jedno, jaký konkrétní titul přivezou. Podstatné pro mě je, aby divadlo zajímavým způsobem vyprávělo příběhy, aby inscenátoři přišli s inspirativním pohledem na dílo, pak je radost to propagovat – a je jedno, jestli jde o látku, kterou zpracoval Mysliveček nebo Szymanowski. 

Budete i letos udělovat ceny Libuška? V jakých kategoriích?

Počet cen se za ta léta ustálil na pěti. Dvě z nich udělují sami diváci, kteří mají na každém představení možnost oznámkovat nejlepší inscenaci a interpreta – a já jsem moc ráda, že se takto zapojují do průběhu festivalu. Stejné ceny pak uděluje odborná komise, jejímiž členy jsou již tradičně Helena Havlíková, Olga Janáčková, Radmila Hrdinová a Josef Herman a nejnověji i Pavel Unger, který bude na představení dojíždět ze Slovenska. Ale ráda bych dodala, že jsme Libušky nikdy nepovažovali za soutěž, dobrých interpretů i inscenací je hodně, je důležité nebrat to tak, že kdo nebyl oceněn, byl špatný. Poslední ocenění je Cena ředitelky festivalu, kterou uděluji já, a to s vědomím, že ocenění by si zasloužilo mnohem více interpretů i inscenací. 

Jak moc se v cenách protínají názory kritiky a publika?

Velmi často mají úspěch stejné inscenace, předsudek, že kritici jsou odtržení od reality, a naopak diváci mají rádi jen to líbivé, je lichý. Na hodnocení je vidět, že když je inscenace – nebo interpret – opravdu výjimečná, tak se na tom shodnou laikové i odborníci. 

Kdybyste měla dát intendantům divadel nějakou radu, jaká by to byla?

Myslím se, že se pozná, když intendant, ředitel nebo režisér dělá něco, co má rád, a dělá to s nasazením. Má rada je tedy jednoduchá: nechť si zřizovatelé dosadí do divadel a ředitelé pak na šéfovská místa lidi, kteří svou práci budou dělat s vášní, nepropadnou rutině. Potom bude divadlo, které nabídnou, inspirativní, protože opravdové.

Foto: archiv a Facebook festivalu