„Porucha na lodi Nautilus je vyloženě rodinná opera.“

„Skladba by měla ukázat, co všechno Komorní filharmonie Pardubnice umí… A ještě jsem neřekl, jak se jmenuje: Gingerbread.“

„Pro mě je rozhlas hlavně kulturní institucí.“

Radio, to je název díla, které na 11. března nastudoval pro premiéru Symfonický orchestr Českého rozhlasu. Jeho autor Lukáš Hurník skladbu nazývá symfonickým dokumentem. Hudebními prostředky se totiž pokusil připomenout klíčové okamžiky ze stoleté historie veřejnoprávního rozhlasu, který v tehdejším Československu začal vysílat v roce 1923. V RozhovoruPlus však mluví nejen o této novince, ale i o třech svých dalších skladbách, které v příštích měsících také zazní v tuzemsku poprvé. Stane se tak v Brně, ve Znojmě a v Pardubicích.

Hudební festival Znojmo ohlásil na červenec trojí uvedení opery Porucha na lodi Nautilus – autorského díla takříkajíc nejen pro děti. Autorské, to znamená, že stojíš nejen za hudbou, ale i za libretem? A také za nějakou režijní představou nebo dokonce pokyny?

Za hudbou i libretem ano. Týmu studentů z brněnské hudební fakulty JAMU, který bude operu inscenovat, a jsou to mladí nápadití lidé, jsem nějaké věci řekl, ale měli jiné představy… A musím říct, že lepší.

Podle festivalové propagace půjde o dobrodružství plné neočekávaných zvratů, hudebních hříček a s texty, které srší humorem a nadsázkou. Co bylo předlohou?

Volně román Julese Verna Dvacet tisíc mil pod mořem. Kompilace z různých verneovek. Jde o to, jestli se kapitánu Nemovi podaří opravit Nautilus, než jej ovládne neznámý tvor. Důležitou roli tam hraje extrémně inteligentní a muzikální chobotnice.

Bude to tak trochu muzikálová opera…?

Ne, bude to opravdu opera. Vnímám, jak kolem nás vznikají samé „antiopery“ a „pseudoopery“, které jsou ve skutečnosti zpěvohrami s pospojovanými písničkami, nebo to jsou scénické hudby… Řekl jsem si, že napíšu skutečnou operu. Operou je pro mě Valkýra nebo Hubička, prostě hudebně dramatické dílo, které se vyvíjí, v ději nejsou žádné velké předěly… Ale je to zároveň vyloženě rodinná opera, kde jsem se snažil, aby v každé chvíli byla nějaká zábava nebo možnost zaujetí jak pro babičky, tak pro rodiče, tak pro děti…

Znojemský festival… Rezidenčním tělesem tam je vždy Czech Ensemble Baroque Romana Válka. Půjde snad o „barokní“ operu?

Plánujeme k pěti sólistům sedmnáctičlenný orchestr. Jde o komorní operu, kus baroka jakoby přítomen je, ale Czech Ensemble Baroque hrát nebude.

Opera už je určitě napsaná. Je ještě něco napsáno, co bude mít letos premiéru?

Potěšilo mě, že si Komorní filharmonie Pardubice objednala skladbu pro otvírací koncert sezóny. Vím, že mají šikovnou dechovou sekci, a tak jsem vymyslel formu jakési koncertantní symfonie, což je klasická forma, ale v té mé chodí sólisté před orchestr a hrají takové minikoncertíky. Jejich témata se pak nakonec propojí. Skladba by měla ukázat, co všechno orchestr umí… A ještě jsem neřekl, jak se jmenuje: Gingerbread.

Perník?

Přesně tak. Pardubice… Mě prostě láká psát vážnou hudbu zábavně.

Pak je tu ovšem letošní dubnový Velikonoční festival duchovní hudby v Brně a na něm v projektu Tenebrae – Temné hodinky – konfrontace liturgických skladeb několika současných autorů. To asi nemá být zábavná hudba.

Tak to samozřejmě ne. Na mě vyšel Zelený čtvrtek s devíti responsorii. Byla to těžká práce: na dny předcházející ukřižování a pak vzkříšení připadají totiž texty zabývající se výčitkami, zradou… Ponořil jsem se do duchovna, napsal jsem vokální fugy a ciaccony. Polyfonní hudbu. Opravdu vážnou hudbu.

Vraťme se ještě ke skladbě Radio, která měla premiéru 11. března v abonentní řadě Symfonického orchestru Českého rozhlasu. Název je jasný, podtitul „symfonický dokument“ vlastně také… Jsi šéfredaktorem hudebních stanic – jak dlouho už pracuješ v rozhlase?

Za covidu to bylo třicet let… Řekl jsem si tehdy, že bych měl rozhlasu vzdát hold. Vyšla z toho skladba, která ilustruje vývoj rozhlasu od začátků vysílání až po sté výročí, která se však zároveň vyjadřuje k tomu, co je smyslem veřejnoprávního rádia. Říká se, že je to zpravodajství, zábava a vzdělávání. Všechny tyto tři pilíře mají ve skladbě svoje téma jako v sonátové formě, ale postupně se stále zřetelněji objevuje ještě čtvrtý pilíř, kterým je pro mě kultura a umění. Je symbolizován bachovským citátem, který nelze přeladit. I když umění odmítáte a nechcete ho k sobě pustit, je přítomno… Pro mě je prostě rozhlas hlavně kulturní institucí. Ukažte mi jinou, která má pod jednou střechou symfonický orchestr, hudební stanice na klasiku, na jazz a na veškerou kulturu, nakladatelství… Jiná taková u nás není.

Nesvádělo tě téma stého výročí rozhlasového vysílání na našem území k zapojení autentických zvukových dokumentů do partitury?

Možná i pod dojmem vcelku nedávného několikerého poslechu Straussovy Alpské symfonie, plné hudebních ilustrací, jsem o magnetofonových pásech nebo něčem podobném neuvažoval. Snažil jsem se všechno potřebné vyjádřit pomocí hudebních nástrojů. Na varhanní prospekt v Rudolfinu se pro lepší orientaci posluchačů promítaly během provedení skladby letopočty. A také byly přítomny kamery Českého rozhlasu. Myslím, že by se k natočenému materiálu daly přidat nějaké autentické filmové záběry a že by mohl vzniknout nový multimediální tvar.

Foto: archiv Lukáše Hurníka, František Renza, Wikipedia / volné dílo, Michal Fanta