„Vladislavský sál je symbol a my jsme s novou hlavou státu chtěli vyslat do Evropy signál, že se Hrad po letech znovu otevírá.“

„V neděli 3. září od 18:00 do 18:10 se rozezní zvony k velkému zvonobití za válečné oběti.“

„V době války, supící jen pár set kilometrů od nás, nabývá provedení Válečného rekviem na významu.“

Prague Sounds rozezní sto zvonů a Brittenovo Válečné rekviem za oběti války. Festival uvede v neděli 3. září, pod záštitou i s účastí prezidenta Petra Pavla, arcibiskupa Jana Graubnera a dalších významných ústavních a politických činitelů, ve Vladislavském sále Pražského hradu velkolepé dílo anglického skladatele. K provedení se spojily hned tři orchestry. Z exilu v Německu přijede Kyjevský symfonický orchestr, který vystoupí s předními českými tělesy, Komorním orchestrem České filharmonie a PKF – Prague Philharmonia. Sbory budou hned dva: filharmonický a dětský. Liturgii, protkanou temnými verši, zazpívají mezinárodní sólisté. Nejen o této jedinečné události jsme si povídali se zakladatelem a ředitelem festivalu Markem Vrabcem.

Brittenova smuteční mše je proložena verši básníka Wilfreda Owena, který zahynul v zákopech týden před koncem první světové války. Koncert koncipujete jako „tryznu za válečné oběti, ale také jako mimořádně působivý protiválečný apel“. Koncepci koncertu, včetně toho, že bude uveden ve Vladislavském sále, budou ukrajinští spoluobčané, zde i na Ukrajině, jistě vnímat jako velkou poctu a podporu. Na webu Prague Sounds je toto poselství patřičně popsáno. Pojďme se podívat ještě na další aspekty. Britten psal skladbu pro novou budovu katedrály v Coventry, která byla zničena při náletech za druhé světové války. Chrám by se mimo jiné z hlediska akustiky mohl zdát v některých částech skladby příhodnější (z Brittenovy instrumentace je znát, že na to skladatel myslel…). Nebo ne?

Proto jsem původně uvažoval o provedení ve Svatovítské katedrále, ale musel jsem pak po diskusi s dirigentem Lukášem Vasilkem uznat, že katedrála je sice úžasné místo, ale akusticky problematická (v minulosti jsem tam pořádal v době mého působení na Dvořákově Praze například Verdiho Rekviem). Dalším aspektem bylo, že ve Vladislavském sále se v posledních dvaceti letech vlastně nic kromě státních akcí nekonalo – přišlo mi to jako vzrušující výzva se do něj pokusit vrátit. Vladislavský sál je symbol a my jsme s novou hlavou státu chtěli vyslat do Evropy signál, že se Hrad po letech znovu otevírá. Dalším symbolem jsou spojené orchestry a samozřejmě dílo jako takové. Prostě provést výjimečné dílo, ve výjimečné době, na výjimečném místě. Prostě mi už mezi prvním a druhým kolem prezidentských voleb jednoho dne došlo, že se musím pokusit udělat něco na Hradě.

Tedy zase něco na Hradě… Prague Sounds, dříve Struny podzimu, se konaly dlouhá léta na Pražském hradě pod záštitou prezidenta Václava Havla. Éru zarazil až následující prezident, Václav Klaus…

Ano, to už je všechno známá historie. Ale je pravda, že mi letošní atmosféra připomněla havlovské časy – strávili jsme s festivalem na Hradě tehdy osm let, měl jsem naději, že by to zase mohlo vyjít. Při plánování se nabízel zářijový termín, protože náš festival pořádá vždy zkraje září výjimečný projekt, stojící mimo festival, který nějak reaguje na širší kontext. Začalo to koncertem Hope for Prague, koncertem na hladině Vltavy s houslistou Danielem Hopem, který byl vlastně reakcí na covidový lockdown, rok na to zde zahrál violoncellista Yo-Yo Ma Bachovy suity a vloni jsme pro změnu připravili Koncert pro Evropu – oficiální koncert pro České předsednictví v Radě EU. Česká filharmonie se Semjonem Byčkovem zahrála na hladině Vltavy Smetanu, Dvořáka a Janáčka.

Ano, to byl nezapomenutelný koncert, byl jsem tam. Takových koncertů v životě člověk tolik nezažije… Zazněly Smetanova Vltava, Dvořákův Karneval a Janáčkova Glagolská mše, na závěr posvěcená zvukem 9.801 kilogramů těžkého zvonu, to vše na pontonech na řece Vltavě, pod Národním divadlem, s výhledem na Hradčany. Lidé v euforii sledovali koncert i na zcela spontáně rozpůjčovaných šlapadlech.

Bylo to skutečně krásné, ale také náročné a riskantní, je to přece jen venku a ještě k tomu na Vltavě… Letošní koncert na Hradě ale bude neméně velkolepý, i když v jiném smyslu. V době války, supící jen pár set kilometrů od nás, nabývá provedení Válečného rekviem na významu. Pozvali jsme symbolicky spojené orchestry České filharmonie, PKF – Prague Philharmonia a Kyjevského symfonického orchestru, mezinárodní sólisty, pozvali spektrum politické, kulturní a společenské reprezentace a uspořádáme akci, která je apelem proti šílené, agresivní válce, kterou rozpoutalo Rusko prakticky za našimi humny. Koncert bude odvysílán, jak už je u našich zářijových koncertů tradicí, Českou televizí, ale i evropskou platformou TV Arte Concert, čímž se tento důležitý vzkaz dostane do celé Evropy.

Vraťme se ještě na chvíli k Vladislavskému sálu. Jaká je tam podle vás akustika?

Ten sál je symbol, v té slavnostní, pietní, ceremoniální atmosféře Válečné rekviem bude mocně působit, je určitě akusticky přívětivější, než původně uvažovaná Katedrála. Britten psal skladbu pro dva sbory, z nichž jeden, dětský, má být na kůru. My kůr nemáme, takže to musíme vyřešit jinak. Svou roli hraje také vizuální atraktivita Vladislavského sálu, která je důležitá pro televizní záznam, který vzniká pro Českou televizi i internetovou platformu TV Arte Concert, Věřím, že vznikne záznam, který bude mít nadčasovou kvalitu.

Koncert má ještě jednu vrstvu, která umocní vyznění. Domluvili jsme se se zvoníky pražských kostelů na tom, že v předvečer koncertu rozezní svůj hlas až sto pražských zvonů. V neděli 3. září od 18:00 do 18:10 se rozezní zvony k velkému zvonobití za válečné oběti. V duchu hesla, které se tepalo do zvonů „živé svolávám, boha chválím, mrtvé oplakávám”, budou znít také velké zvony Týnského chrámu, chrámu sv. Mikuláše, ale i Katedrály sv. Víta. Mimochodem, Brittenovo dílo začíná zvukem orchestrálních zvonů…

Prague Sounds je jedinečným festivalem. Kromě míst uvádění je to dáno zejména pestrostí žánrů, směrem k aktuální špičkové hudební scéně a uvádění a vyhledávání umělců, kteří v Česku ještě nekoncertovali. Platí to i o nadcházejícím ročníku?

Na festivalu Prague Sounds uslyšíte hudbu a umělce, které letos zaručeně neuslyšíte na žádném jiném českém festivalu. Každý koncert je svátkem pro umělce i publikum a to vše umocňuje výběr sálů. Usilujeme o to, abychom pro Prahu získali od umělců jedinečný repertoár, což je v době, které vládnou agentury a prefabrikovaná turné, stále obtížnější, ale to úsilí stojí za to.

A co byste v letošním ročníku, který se koná v listopadu, vypíchl?

Svůj první pražský koncert odehraje trubadúr z jiného světa Benjamin Clémentine. Ve ztišeném prostředí Rudolfina, jen s bodovým reflektorem a geniem loci, to bude silný zážitek. Těším se také na skladatele Alvu Nota, což je německý producent a umělec, který často vystupuje ve výstavních institucích, galeriích a my budeme dělat jeho Xerrox – Vol. 4 se špičkovým Ensemble Modern ve Veletržním paláci, nebo na Angelique Kidjo, která zazpívá svou verzi Remain in Light od Talking Heads.

Pojďme nyní trošku k vám osobně, před hudebním managementem na Akademii a svojí následnou úspěšnou kariérou lídra a srdce festivalu jste absolvoval konzervatoř v oboru bicích. Které bubeníky, vystupujicí na festivalu, si právě teď vybavíte?

Ještě v hradní éře to byl Vinnie Colaiuta, který hrál s Miroslavem Vitoušem a Kühnovým sborem. Eric Harland v Rudolfinu jej možná ještě překonal. Z bicích v Rudolfinu mám vždycky trochu akustické obavy, ale on hrál tehdy s Charlesem Lloydem tak neuvěřitelně citlivě… Jak se říká: „He played the room.” A pak Brian Blade, když hrál v Lucerně s Waynem Shorterem – to bylo takové až metafyzické spojení! Měl jsem pocit, že společně provozují jakýsi „deep diving“, při kterém hráči zmizí individulně hluboko pod hladinou, a pak v jeden moment vyvrcholili jako sopka ve společném klimaxu. Nezapomenutelné!

Otázka na závěr: Co vás přimělo stát se hudebním impresáriem, dramaturgem, organizátorem, pořadatelem, a ne třeba profesionálním bubeníkem?

Nedostatek hudebního talentu. (smích redaktora) Po konzervatoři jsem chodil na soukromé lekce k bubeníkovi Alanu Vitoušovi, bratrovi kontrabasisty Miroslava Vitouše, a postupně zjišťoval, že nemám tak citlivé hudební smysly, abych mohl aktivně dělat hudbu na úrovni, o které jsem snil a kterou jsem obdivoval – například na úrovni mého oblíbence Jacka DeJohnetta. Naštěstí jsem ale nedlouho nato zjistil, že člověk může dělat důležitou, naplňující práci v umění a s umělci, tedy pohybovat se v uměleckém prostředí, a přitom ovlivnit svou prací spoustu lidí, spoluvytvářet výjimečné zážitky… A to je tak uspokojující, že člověk nemůže přestat!

Foto: Petra Hajská, Tomáš Nosil