„Prostředky, které nám poskytuje moderní hudba, by se mělo šetřit; respektive by měl autor dobře vědět, proč je používá.“

„Umělci i posluchači by si mohli uvědomit, že pravidelné pořádání koncertů nemusí být samozřejmostí. Máme možnost poznat jejich skutečnou hodnotu.“

„Díky karanténě máme možnost objevovat nové technologie. Do budoucna se nám otvírá nový způsob, jak šířit hudbu.“

Oblíbený námět, Erbenovu baladu Vodník, zhudebnil student Pražské konzervatoře Matěj Bartoň. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus se dotýká nejen nové skladby, ale i svých hudebních začátků, chrámové praxe, studia a dalších témat… a také aktuální situace. Nahrávku z premiéry pořízenou v sále školy si můžete poslechnout pod článkem.

Jaké byly Vaše první kroky světem hudby?

K hudbě jsem se dostal tak, že jsem byl v pěti letech posazen za klávesy a začal zkoušet jednoduché, zejména duchovní písničky. O rok později započalo mé studium ve slánském klášteře. Učil mě současný převor u Pražského Jezulátka Pavel Pola, který mi předal určitý hudební základ. Také v rodině máme spoustu hudebníků. Strýc studoval brněnskou konzervatoř a bratranec studuje violoncello na konzervatoři v Pardubicích. Z té vzdálenější rodiny mohu jmenovat například profesora Waldmanna z hudebního gymnázia v Praze.

Je zajímavostí, že na varhany hrajete profesionálně už od deseti. Zastáváte roli varhaníka v kostele Nejsvětější Trojice ve Slaném. Jak jste se na toto místo dostal?

K varhanám jsem byl veden už od raných chvil. S Pavlem Polou jsme nacvičené skladby chodili hrát do kostela a díky tomu jsem si k varhanám vybudoval silný vztah. Jeden rok nebyl varhaník, který by hrál na půlnoční mši. To se vědělo dlouho dopředu a já byl během půlroku vyškolený, abych mohl zahrát základní doprovody. „Premiéru“ jsem měl na třetí neděli adventní a následovala půlnoční mše. Dobře si pamatuji, že jsem měl hrát píseň Chtíc, aby spal, kterou jsem měl nacvičenou v F dur, ale omylem jsem začal hrát v B dur. Měl jsem tedy možnost trénovat své skladatelské dovednosti a musel jsem velice rychle improvizovat. (směje se)

Později na gymnáziu jste založil a vedl pěvecký sbor. Jak Vás tato zkušenost obohatila?

Dostal jsem se k tomu v podstatě náhodou. U nás na gymnáziu se pravidelně dělal vánoční koncert. K této příležitosti mě požádali, abych nacvičil s několika mladšími studentkami vystoupení. Vyplynuly z toho krásné čtyři roky. Dokonce se nám podařilo dostat na Ceny Paměti národa do Národního divadla. Zpívali jsme zejména populární skladby, jako jsou The Lion Sleeps Tonight nebo Tears In Heaven. Zkušenost to byla zajímavá v tom, že jsem měl možnost pracovat s různě školenými zpěváky. Od sólistů, které jsem umírňoval, po úplné nezpěváky. To se ale později ukázalo jako Achillova pata, protože bylo potřeba psát na papír v podstatě všechno. Skloubit to se studiem bylo čím dál náročnější a sbor se nakonec rozpadl.

V současné době studujete kompozici na Pražské konzervatoři u profesora Trojana. Jak prozatím hodnotíte studium?

Na konzervatoři jsem velmi spokojený. Myslím, že jsme si s mým profesorem sedli. Jak po hudební stránce, tak po té osobní, což považuji za zásadní. Hlavní přínos vidím v atmosféře školy a možnosti vplout do hudebního světa. Mé studium je poznamenané tím, že paralelně studuji univerzitu – elektrotechnickou fakultu na ČVUT – a nemohu konzervatoři věnovat tolik času, kolik bych si přál.

Než se dostaneme k hlavnímu tématu, kterým je čerstvě premiérovaná skladba Vodník… Jaké jsou Vaše předchozí kompozice?

Moje úplně první skladebné pokusy probíhaly někdy v osmi letech, kdy mi rodiče nainstalovali do počítače notační program. V sekundě na gymnáziu jsem se zamiloval do jedné slečny, a tak jsem jí během týdne napsal cyklus osmi písní, nikdy nepremiérovaný. Co se týče serióznějších pokusů – upravoval jsem například skladby pro gymnaziální sbor, který jsem vedl. Minulý rok byla provedena moje úprava hymny, složená k příležitosti výročí vzniku Československa. Vyloženě první kompozicí je cyklus Doteky múzy. Provedení proběhlo v sále Pražské konzervatoře a Knihovně hlavního města Prahy, kde bylo doplněné dětským tanečním vystoupením.

Dostala se nakonec skladba ke slečně?

Skladba byla zčásti na papíře, ale zůstala zašifrovaná na jednom hard disku a mně se podařilo za ta léta zapomenout heslo. Momentálně je tedy pouze v mojí hlavě… ale ke slečně se nikdy nedostala.

Jak byste sám představil Vodníka našim čtenářům?

Můj Vodník je pokus zhudebnit Kytici jako operu. Tedy rád bych ho nazval operou, ale spíše se, co do délky, blíží jednomu jednání opery. Z minulosti víme, že již byly pokusy Kytici zhudebnit. Pro příklad mohu uvést Antonína Dvořáka, který Vodníka ztvárnil v symfonické básni, nebo melodram Zdeňka Fibicha. Opera ale chyběla. Dalším důvodem bylo téma, které „leze do pera samo“ a českému posluchači je velmi blízké.

Proč právě námět Vodník?

Celý projekt vznikl tak, že jsem od profesora dostal zadání, abych zhudebnil jakýkoliv text. Ten den jsem seděl v bufetu na konzervatoři, kde jsem potkal kolegu, výborného tenoristu Marka Žihlu, který mě přímo požádal, abych zhudebnil Vodníka. Souhlasil jsem a v polovině dubna minulého roku jsem začal psát. Dá se říct, že dílo vzniklo na objednávku, ale později jsem to pojal více jako svůj projekt. Kytici mám rád a téma Vodníka považuji za nadčasové. Ve chvíli, kdy chce člověk takový text zhudebnit, musí jít více do hloubky a přemýšlet nad jeho podstatou. Zajímavé je, že například u Vodníka nelze říct, zda je vyloženě záporný. V jádru totiž není špatný, pouze uspokojuje vlastní potřeby. Zároveň se dá řešit polemika, zda pohádková bytost může projevovat lidské city.

Zmínil jste jiné autory, kteří si vzali Vodníka jako námět. Proto se nemohu vyhnout otázce, zda nemáte v plánu zhudebnit i další části Kytice.

Přemýšlím o tom. Vodník sám o sobě má dvacet minut – a to je málo na večerní program. Uvažuji tedy o ucelenějším představení, to ale zatím není na stole.

Skladba byla premiérována v doprovodu klavíru a nescénicky…

Provedení na premiéře byla „z nouze ctnost“. Nebyl dostatek času dávat dohromady bohatší instrumentaci. Snažil jsem se o komorní provedení. Na tom jsem chtěl otestovat, zdali má tento koncept naději na pokračování. Po vcelku pozitivních ohlasech a naléhání kolegů jsem začal pracovat na verzi s doprovodem orchestru.

Upřímně doufám, že k tomu dojde… Máte už nějakou představu, jak bude výsledné obsazení vypadat?

Představuji si komorní orchestr a větší sbor, čítající třicet až čtyřicet zpěváků.

Jak jste byl spokojený s interpretací na premiéře pod vedením Michaela Housy?

Tady si dovolím udělat dvě menší odbočky. První je otázka interpretace. Osobně si myslím, že v muzice by měl být zachovaný určitý prostor pro interpreta jakožto spoluautora. Moje úloha jako skladatele je dodat mu formu a v ní „nalité těsto na bábovku“. Jak si ho dopeče, nedopeče, případně spálí, záleží už jenom na něm. Ta druhá odbočka – vývoj skladby bych přirovnal k vývoji softwaru. Ten funguje tak, že se napíše prototyp, ten se testuje a případně upravuje. Premiéra je pro mě takovým prototypem… Pracovali jsme ve ztížených podmínkách. Dva týdny před premiérou nám odpadla pianistka. Naštěstí jsme na poslední chvíli sehnali úžasnou Štěpánku Rohlíčkovou. To ale nebylo všechno, protože den před koncertem jsme přišli o sólovou altistku. Do poslední chvíle tedy nebylo jasné, zda premiéra Vodníka vůbec proběhne. Čili s provedením jsem byl v rámci možností spokojený a nějakých pár nejasností jsem si s dirigentem vyříkal po koncertě v hospodě.

Na co bych se měl při poslechu skladby zaměřit?

V první řadě na krásný text Karla Jaromíra Erbena. Snažil jsem se zachytil rozpad na první pohled hezkého příběhu. My totiž nevíme, co bylo mezi Vodníkem a Pannou, než se prolomila lávka. Vycházím z předpokladu, že Vodník do vztahu šel s dobrými úmysly. Za povšimnutí stojí árie panny a navazující duet Panny a Vodníka. Střetávají se zde rozdílná hudební témata, která reflektují situaci, kdy dívka žádající o svolení navštívit matku naráží na nedůvěru svého manžela. Jak se v příběhu mění jednotlivé obrazy, tak se v relativně tonální harmonii začínají objevovat klastry. Snažil jsem se těchto atonálních prvků užívat střídmě, abych umocnil kontrast mezi klidnými a emocionálně vypjatými pasážemi. Celkově si myslím, že by se prostředky, které nám moderní hudba poskytuje, mělo šetřit, respektive by měl autor dobře vědět, proč je používá.

Co se týče budoucnosti skladby. Kdy se můžeme těšit na další uvedení?

Pokud se všechno podaří, tak na festivalu Smetanovy Jabkenice v sobotu 6. června pod taktovkou Lukáše Koudelky s pěveckým sborem Dobrovan. Na stole je i nahrávání, které bych rád uskutečnil ve školním studiu pod svým vedením.

Když přistoupíme k nejaktuálnějšímu tématu, kterým je pandemie koronaviru – jak se podepsala na Vaší umělecké činnosti?

Mám na starost organizaci chrámové hudby v kostele ve Slaném a nejhorší na celé situaci je nejistota. Zejména pak otázka oslav Velikonoc, jakožto nejvýznamnějšího svátku v církevním kalendáři. Kvůli karanténě jsem musel rovněž zrušit několik koncertů, což pro mě znamená výpadek příjmů, s kterými jsem dopředu počítal. Ale určitě vnímám i kladné stránky. Mám spoustu času dohánět práci, kterou jsem dosud odkládal. Snažím se věnovat kompozici a cvičit na varhany, i když v domácích podmínkách, protože kostely jsou uzavřené.

Jaké vnímáte dopady na hudební život? Máte představu o jeho podobě po skončení nouzového stavu?

Umělci i posluchači by si mohli uvědomit, že pravidelné pořádání koncertů nemusí být samozřejmostí. Díky tomu máme možnost poznat skutečnou hodnotu těchto událostí. Komplikované bude přežití některých soukromých hudebních těles. Ta počítají s pravidelným chodem a takový zásah pro ně může být otázkou existence. Situaci se teprve snažím porozumět. V této chvíli se na ní koukám jako na „výchovný pohlavek“ a možnost začít si vážit toho, co můžeme, a neplkat nad tím, co nemůžeme – velice obecně řečeno.

Spousta hudebních těles se začíná na situaci adaptovat. Snaží se kompenzovat živý kontakt se svými posluchači například formou přenosů na internetu. Jak se na tento trend díváte?

Vnímám to určitě pozitivně. Díky karanténě máme možnost objevovat nové technologie, které tady jsou, ale dosud nebyly všechny jejich možnost tolik využívány. Do budoucna se nám otvírá nový způsob, jak šířit hudbu, což může být zajímavé zejména pro nové a neznámé tvůrce. Otázkou pro posluchače bude, jestli si pustí živý přenos z pohodlí domova, nebo navštíví koncertní síň, kde kvalita zvuku bude vždy bezkonkurenční.

Jaké jsou Vaše hudební vzory?

Mým velkým vzorem je Johann Sebastian Bach. Jeho hudba je promyšlená a dá se v ní najít nespočet číselných šifer a symbolů. Místy mi přijde až neuvěřitelné, že je to vše dílo jednoho skladatele. Dalším je Antonín Dvořák, který mě fascinuje zejména nadčasovostí své hudby. Ze soudobé hudby je to například Petr Eben a můj profesor Pavel Trojan starší. Všechny spojuje to, že byli hluboce věřící. Zejména jejich duchovní tvorba se vyznačuje upřímností a vyzařuje z ní vztah k Bohu. Varhanickými vzory pro mě jsou můj učitel Lukáš Vendl a Wolfgang Zerer z Německa.

Na závěr se zeptám, jaké máte plány.

Kromě dalších částí Kytice mi na stole leží rozepsaná mše. Uvedení by se měla dočkat, až odezní karanténa, což – doufám – bude co nejdříve. Se spolužáky plánujeme založení orchestru, se kterým bychom chtěli mimo jiné provádět i mé kompozice.

————

Matěj Bartoň se narodil v roce 1999 v Praze a odmaturoval na Gymnáziu Václava Beneše Třebízského ve Slaném. Hře na klavír se začal učit ve slánském klášteře a absolvoval ZUŠ Slaný v klavírní třídě Sofie Čemusové. Dále absolvoval hru na varhany na ZUŠ Charlotty Masarykové u Lukáše Vendla. Během svých studií na gymnáziu založil a čtyři roky vedl školní sbor. V roce 2017 se zúčastnil Mistrovských varhanních kurzů v obci Úterý pod vedením Wolfganga Zerera. V současné době studuje skladbu na Pražské konzervatoři u Pavla Trojana sr. a pokračuje ve studiu varhan u Lukáše Vendla. Dále působí jako hlavní varhaník v kostele Nejsvětější Trojice ve Slaném, kde hraje od svých desíti let, a také jako pomocný varhaník v kostele Matky Boží před Týnem v Praze. Pravidelně se účastní hudebních kurzů se zaměřením na starou hudbu (MLŠSH Valtice a LŠB Holešov).

Foto: Archiv M. Bartoně