„Znal jsem rodinu Kunderových ze dvou stran a dlouhodobě. Ze strany otce i matky. Milanův otec, Ludvík Kundera, klavírista a první rektor JAMU, byl otcovým přítelem.“

„Milan studium hudby vyměnil za literaturu a scénáristiku až na vysoké škole. Zůstali jsme přátelé i potom a já ho samozřejmě obdivoval. Tehdy zejména pro jeho schopnost získávat přízeň krásných dívek.“

„Obdivuji u něho to, že vlastně začínal třikrát, nejprve se stal básníkem, ale pochopil, že bude stát proti velikánům typu Skácela či Hrubína. Rozhodl se proto pro drama, ale neměl pocit, že je to jeho poslání. Tak se dal na román, kde se proslavil.“

Profesor, muzikolog, hudební skladatel a pedagog na Ústavu hudební vědy Filozofické fakulty Masarykovy univerzity i na Hudební fakultě JAMU. Miloš Štědroň je „chodící encyklopedií“, a to především pokud jde o znalost lidí, kteří tvořili a tvoří brněnskou kulturu. Pochází z rodiny, jejíž všichni členové se zabývali hudbou. Matka byla klavíristka, učitelka hudby, otec sice pracoval jako kartograf a úředník, ale také měl k hudbě blízko. Měl tři strýce: Vladimír Štědroň byl skladatel, Bohumír Štědroň muzikolog a Jan Štědroň houslista. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz se však Miloš Štědroň věnuje jiné osobnosti – česko-francouzskému spisovateli Milanu Kunderovi, brněnskému rodákovi, jehož život se letos v červenci uzavřel ve věku 94 let.

Nedávno v Paříži zemřel Milan Kundera. Znal jste ho osobně?

Znal jsem rodinu Kunderových ze dvou stran a dlouhodobě. Ze strany otce i matky. Milanův otec, Ludvík Kundera, klavírista a první rektor JAMU, byl otcovým přítelem. Otec sice vystudoval kartografii, ale pracoval jako bankovní úředník, prokurista v Cyrilometodějské záložně, kam chodil Ludvík Kundera a také Leoš Janáček. Ten zase chodil za skladatelem Osvaldem Chlubnou, který tam byl také jako úředník zaměstnán. Otec se s Ludvíkem Kunderou přátelil a v přátelském kontaktu byly také celé rodiny.

Moje matka po absolutoriu klavírní konzervatoře k Ludvíku Kunderovi chodila na klavírní mistrovské kurzy. Já jsem na filosofické fakultě psal diplomovou a disertační práci o dějinách avantgardy, chodil jsem ke Kunderům a čerpal jsem právě od Ludvíka Kundery veškeré prameny. On byl totiž současně i tajemníkem Klubu moravských skladatelů a umožnil mi přístup do svého archivu. Tam jsem poznal Milana, který bydlel ve stejném domě, v horním patře.

S Milanem Kunderou, spisovatelem, jste našli společnou řeč jak?

Naše rodiny se stýkaly i přátelsky a i když byl Milan o dost starší, přátelili jsme se už jako mladíci. Milan samozřejmě studoval nejprve hudbu, hrál na klavír, studoval kompozici u Pavla Haase, jehož dceru, zpěvačku Olgu Haasovou, si vzal jako svoji první manželku. Studium hudby vyměnil za literaturu a scénáristiku až na vysoké škole. Zůstali jsme přátelé i potom a já ho samozřejmě obdivoval. Tehdy zejména pro jeho schopnost získávat přízeň krásných dívek. Na koupališti sedával za pokladnou, kde měl přehled o všech krásných dívkách, které tudy musely projít. Přátelil jsem se také s Josefem Válkou, historikem Moravy, který byl Milanův kamarád a společně jsme chodili na návštěvu k paní Miladě Kunderové, Milanově mamince, která žila sama s foxteriérem, a nám dávala dárky na památku, zejména knížky a partitury s vlastnoručními poznámkami manžela Ludvíka nebo i Leoše Janáčka.

Setkávali jste se s Milanem Kunderou i po jeho emigraci?

Jistě, Milan Kundera přijížděl občas do Brna pod jménem pan Daniel, pod kterým se ubytovával v hotelu International, pak nás přijal několikrát i v Paříži a hodně jsme si telefonovali. Naposled to bylo, když se mne ptal, jestli vím, že Boulez (Pierre Boulez, francouzský dirigent a skladatel) natočil na DVD a provedl asi na dvanácti světových festivalech Janáčkovu operu Z mrtvého domu. To Kundera považoval za totální vítězství Leoše Janáčka a jeho hudby ve světě, protože když to provedl Boulez, tak Janáčka učinil konečně světovým. Mimochodem Boulez byl později v Brně, kde dostal na JAMU čestný doktorát. Milan Kundera Janáčka velmi miloval a všude ho propagoval, což dokladuje i jeho malá monografie Můj Janáček. Kundera ale, přes všechnu genialitu, měl stigma generace, která se narodila ve třicátých létech, a byla to dialektická generace. Hledal všude nepřítele. U Kafky ho našel v Maxi Brodovi. U Janáčka ho našel u Karla Kovařovice, kterého označoval za podprůměrného skladatele, což nebyla pravda. Já mu to vyvracel, protože jsem přesvědčen, že právě díky Kovařovicovi a jeho úpravě se Její Pastorkyňa dostala do světa.

Milan Kundera je trochu osobnost zahalená tajemstvím. Zachoval si kontakty v České republice?

Milan byl všestranně nadaná osobnost, mohl být stejně tak dobrý malíř, spisovatel i hudební skladatel. Zajímavě komponoval a dobře maloval, má krásné ilustrace a karikatury. Rozumí mu zejména Miroslav Balaštík, šéfredaktor nakladatelství Blok, ten za ním jezdil do Paříže poměrně často. V přátelském vztahu s ním byl také ředitel Moravské zemské knihovny Tomáš Kubíček, přátelila se s ním také Silvie Richterová a nyní Anna Karenina, překladatelka, která přeložila Slavnost bezvýznamnosti. Těším se na její překlad posledního díla Pomalost. Psát romány byl způsob vyjádření jeho životního postoje. Blízkou přítelkyní obou manželů Kunderových byla rovněž doktorka Nora Obrtelová, která toho udělala mnoho pro edici Kunderova díla v nakladatelství Atlantis.

Proč vlastně Milan Kundera emigroval?

Když působil jako pedagog na FAMU, tak tam tehdy měla velký vliv „pražská kavárna“ a Milan se v roce 1969 pohádal s Václavem Havlem a Jaroslavem Stříteckým, který přednášel filosofii a kulturní historii. Myslím si, že za tím vším byla spíš vztahová než politická nevraživost. Kundera odešel napřed do Rennes, kde se na univerzitě seznámil s historikem Micheletem, který napsal Tajné dějiny kastrátů. Ten měl kuriozní postavení v literatuře, otec byl fašista, zabili ho na ulici, a syn se s tím celý život vyrovnával. Postoupil tehdy Kunderovi místo na katedře Kulturní dějiny slovanských národů. Milan měl už tehdy dobré kontakty s nakladatelstvím Gallimard; román Žert, který mu vydalo, se stal hitem přes špatný překlad. Kundera totiž rád užívá metodu ritornelů, tedy opakování jednoho slova, která ovšem překládali do francouzštiny v obměnách. Měl štěstí, že už dopředu v sedmdesátých létech uhodl nástup postmodernismu, který přišel naplno až v létech devadesátých. Román Žert je toho klasická ukázka, kde jsou pasáže vědeckého charakteru.

Obdivuji u něho to, že vlastně začínal třikrát, nejprve se stal básníkem, ale pochopil, že bude stát proti velikánům typu Skácela či Hrubína. Rozhodl se proto pro drama, ale po napsání her Majitelé klíčů, Ptákovina a Jakub a jeho pán neměl pocit, že je to jeho poslání. Tak se dal na román, kde se proslavil. Pokusil se nově kvalifikovat, co je to román, a upnul se na Cervantese jako prvního skutečného romanopisce. V románu se opravdu našel a zařadil se ke světovým velikánům.

Milan Kundera se přes všechna protivenství má nakonec vrátit do Brna.

Ano, bylo jednáno s Magistrátem města Brna a paní Věra Kunderová, jeho druhá manželka, teď čeká, že urna bude převezena do Brna a že bude uložena na čestném pohřebišti, vedle básníka Jana Skácela. Snad se tak stane v dohledné době; nevím, že by tomu něco bránilo. Teď už bude mít náš velký spisovatel konečně ve své vlasti klid.

Foto: Wikipedia / Elisa Cabot – Flickr / CC BY-SA 2.0, Facebook, Marek Olbrzymek