PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

„Pod vedením Zbyňka Müllera, působícího úsporně bez větších gest, vytvořili zkušení členové dechové sekce Kramářovou Partitou adekvátní atmosféru.“

„Igor Ardašev a Michal Mašek jdou sice každý svou vlastní interpretační cestou, tentokrát však v Mozartově dvojkoncertu působili jako dvojice, jejíž souhra přesvědčila absolutní dokonalostí.“

„Zařazení Koncertní předehry op. 17 Václava Jindřicha Veita lze pokládat za významnou událost.“

Skladby z období klasicismu i raného romantismu tvořily program březnových abonentních koncertů Komorní filharmonie Pardubice, připravených pod taktovkou dirigenta Zbyňka Müllera. Pořadatelé lákali především na Mozartův Koncert pro dva klavíry a orchestr Es dur. Pozoruhodné však rovněž bylo zařazení Partity Františka Vincence Kramáře a především uvedení Koncertní předehry Václava Jindřicha Veita, jehož dílo se v současné době takřka neprovozuje. Večer, konaný 20. března 2023 v Domě hudby, jenž si vyžádal vzhledem k přestavbám pódia hned dvě přestávky, následně vyvrcholil Čtvrtou symfonií Franze Schuberta.

„Dirigentova jemná a plynulá gesta, klidný a oduševnělý výraz ve tváři zcela očividně inspirují instrumentalisty ke stejné hře. Více romantiky do Wagnerovy hudby snad už vložit nelze.“

„Christine Goerke publikum strhla nejen omračujícím hlasem, který se vyznačoval tmavou sametovou barvou a ďábelsky dramatickým nábojem, ale také zlověstným hereckým výkonem s přesvědčivostí na nejvyšší úrovni. Kvality jejího výstupu slovy stěží popsat.“

„Třetímu dějství jednoznačně dominuje Piotr Beczała. Ten během rozhovoru uvedl, že při nastudování Wagnera vlastně vychází z italského belcanta. A je pravdou, že přesně tak Beczałův Lohengrin zněl. Plynule, lehce, měkce a s rezervou na každém vysokém tónu.“

Po úspěšné inscenaci Parsifala se François Girard vrací na newyorskou scénu s tamním Wagnerovým nejhranějším titulem, tedy operou Lohengrin. Premiéra se konala 26. února 2023. České publikum pak mohlo zhlédnout představení v kinech v sobotu 18. března. Inscenační tým se držel hesla „v jednoduchosti je krása“ a scénu symbolicky zaplavily barvy čtyř odstínů. Kromě fenomenálních pěveckých a hereckých výkonů všech protagonistů, od těch andělsky hodných po ty ďábelsky zlé, exceloval ve své zásadní úloze rovněž sbor. Svých nástrojů se mistrně, leč ryze týmově ujali hráči pod vedením Kanaďana Yannicka Nézet-Séguina, který stmeloval početné těleso pod návalem Wagnerových romantických nekonečných melodií. Třetímu dějství v titulní roli Lohengrina dominoval polský tenorista světového renomé Piotr Beczała, jenž se jako civilista ocitá na jiné planetě…

„Orchestr pod vedením dirigenta vytváří hudební útvary, které jsou plastické a vystupují z nich sólové hlasy, které na sebe přirozeně barevně navazují a dokreslují charaktery jednotlivých postav. Orchestr sám vypráví příběh a kreslí vztahy a citová hnutí, která se chvějí v duších hlavních postav příběhu.“

„Režisér na jevišti vypráví příběh zcela jiný, než jaký se odehrává v Čajkovského hudbě, o kterém vypráví dirigent a pěvci. Tohle napětí mezi tím, co se děje “nahoře” a o čem vypráví hudba “dole,” nepřinášelo divákovi dramatické napětí, ale nervozitu, směřující do frustrace.“

„U Čechova by se takový přístup dal pochopit, u Puškina a Čajkovského však působí velmi nepatřičně a zabíjí vztahy mezi postavami, stejně jako se vytrácí účinek na diváka. Občas se objevil i pokus o komiku, ale míjela se u publika účinkem, nikdo se nesmál, spíš mrazilo.“

Vídeňská Státní opera uvedla operu Petra Iljiče Čajkovského Eugen Oněgin již v říjnu roku 2020, ale po třech realizovaných představeních přišel covid a lockdown. Plánovaná představení musela být nadlouho zrušena a obnovovala se jen stěží a občas. Nyní uvádí největší operní scéna v Rakousku tuto operu opět a ve zcela novém obsazení. Desáté uvedení dne 18. března 2023 bylo tedy ve skutečnosti druhou premiérou. Stálicí inscenace se stala představitelka Taťány, australská sopranistka Nicole Car, která roli Taťány zpívá od prvního uvedení v roce 2020. Titulní roli Oněgina vytvořil kanadský barytonista Étienne Dupuis, roli Lenského peruánský tenorista Iván Ayón Rivas. Dirigentem inscenace je český dirigent Tomáš Hanus, režijně operu nastudoval ruský režisér Dmitri Tcherniakov.

„Ženy za žesťovými a bicími nástroji v dřívějších dobách nebyly běžně k vidění – orchestr PKF jich má hned několik a jejich přítomnost sympaticky podtrhuje rozmanitost orchestru.“

„Jít rovnou k věci. Tak působila dramaturgie koncertu se Simonem Trpčeskim, první skladba večera byl totiž hned Rachmaninovův koncert pro klavír a orchestr č. 3 d moll, op. 30.“

„Nicméně, i přes určité nedostatky, si Simon Trpčeski naprosto získal přízeň (a troufám si říci i srdce) publika.“

Šestý koncert z devíti, probíhající v orchestrální abonentní řadě orchestru PKF – Prague Philharmonia patřil makedonskému klavíristovi Simonovi Trpčeskimu a hudbě Sergeje Rachmaninova a Dmitrije Šostakoviče. Jako dirigent se představil rumunský Gabriel Bebeșelea.

„Snažím se detailně promyslet dramaturgii – a přípravu neuspěchat.“

„Pēteris Vasks miluje ticho a napětí v tichu. Pro mne – věčně zrychlenou osobu – největší úkol…“

„My klavíristi, kdybychom hráli jen na klavír, hrajeme v podstatě na bicí nástroj, jak říkával Bartók.“

V pražském koncertním cyklu Hybatelé rezonance vystoupí 3. dubna v Anežském klášteře pianistka Terezie Fialová. Recitál postavila na rozsáhlém cyklu Roční doby současného lotyšského skladatele Pēterise Vaskse, jehož čtyři části kontrastně proloží sonátami Domenica Scarlattiho. Klavíristka, jedna z dcer brněnského skladatele a sbormistra Petra Fialy, je – spolu s houslistou Romanem Patočkou a s violoncellistou Jiřím Bártou, svým životním partnerem – členkou komorního souboru Eben Trio…

„Béla Bartók neměl zrovna štěstí na období, v němž žil.“

„Thierry Escaich je jedním z nejznámějších a nejvýznamnějších současných francouzských skladatelů.“

„Hudba baletu spadá do tzv. folklorního období Stravinského.“

Mít v čele známého šéfdirigenta je pro orchestr vždy výhodné. Maestro zná kde koho, a kde kdo zná jej. Vztahy jsou spíše na osobní než na profesní bázi. To je také případ šéfdirigenta České filharmonie Semjona Byčkova. Výsledkem je i skladba Thierry Escaicha napsaná přímo na Byčkovovo požádání pro jeho orchestr. Spolu s opusy Bély Bartóka a Igora Stravinského jsme ji nyní mohli slyšet 16. až 18. března v Dvořákově síni pražského Rudolfina.

„Z díla Václava Jana Stamice přednesla Anna Sysová Koncert pro klarinet a orchestr B dur. Sólistka zaujala nejen brilantní technikou, ale rovněž i promyšlenou dynamickou stavbou, ve které si zejména v první a druhé větě, včetně jejich krátkých kadencí, mohla v akusticky příznivém prostředí pohrávat s jemnými pianissimy. Ve třetí větě uplatnila plnější tón, což koneckonců lépe vyhovovalo i doprovodnému tělesu.“ 

„Ačkoliv je hudba jednoho z Bachových synů úzce spjata s jeho dlouholetým berlínským působením, uvedená skladba je jednou ze šesti symfonií, vzniklých po jeho odchodu do Hamburku (1767). V pojetí mladých interpretů vyzněla tato třívětá symfonie přesvědčivě. Hráči dobře podpořili strhující dynamismus, ale i jisté harmonické a modulační napětí této kompozice.“

„Jistě by se dalo spekulovat o volbě tempa menuetu či o menší robustnosti provedení. Je-li však skladba hrána technicky brilantně a s muzikantskou vervou, jsou jakékoliv poznámky zbytečné.“

Smetanovské dny, největší plzeňský hudební festival, již tradičně situovaný na počátek předjaří, prodělal za třiačtyřicet let své existence mnoho proměn, úzce souvisejících s představami a dramaturgickými záměry měnících se pořadatelů. Zatímco zastánci monotematického zaměření na Smetanovu osobnost striktně požadovali zaměřit se pouze na dílo zakladatele české hudby, jiní volali po širším dobovém kontextu, tedy hudbě 19. století, což ostatně odpovídalo i tradici proslulých plzeňských vědeckých sympozií, která festivalu každoročně udávala svá témata. Nejinak tomu bylo i letos. Vedle tématu sympozia „Léta putování: Lidé na cestě v dlouhém 19. století,“ se v programové brožuře festivalu objevilo i široce pojaté „Bedřich Smetana a související odkazy“, tedy téma, pod které se v podstatě dá schovat úplně všechno. Nevím však, zda pozvaní účinkující o vyhlášeném tématu vědí, zda se mu snaží svým repertoárem přizpůsobit.

„Regerův hudební styl spojuje zdánlivě nespojitelné vlivy Bacha a Wagnera do originálního hudebního jazyka, který se dívá dopředu, ale je také nerozlučně spjatý s minulostí.“

„Regerův přístup k duchovní hudbě byl zcela jistě ovlivněn tím, jak obdivoval Bacha, který byl luterán. Současně byl ovšem ovlivněn i tím, že sám pocházel z katolické rodiny a považoval se za stoprocentního katolíka.“

„Jeho renesance a znovuobjevení úplně nepřišly – a je otázkou, zda přijdou, jako přišly třeba u Mahlera a pak i u jiných autorů z přelomu století, třeba Alexandera Zemlinského…“

Napsal mnoho skladeb pro sólový nebo čtyřruční klavír, přes třicet orchestrálních děl, desítky písní a duchovních skladeb, klavírní koncert, několik houslových koncertů, baletní suitu, mnoho a mnoho komorní hudby… a bezmála čtyřicet opusů pro varhany. Max Reger, od jehož narození se připomíná 19. března 2023 rovných 150 let, se přitom v povědomí publika postupně stal maximálně tak komponujícím varhaníkem, ale ještě spíše jen pouhým jménem. Zaslouženě? Neprávem? A proč?

„Zatímco zadýchaný houslista, který skladbu prožívá skutečně celým tělem, ukusuje žíně visící z jeho smyčce, orchestr se přesouvá do druhé věty, která je velmi lyrická.“

„Skutečně jedinečnými skladbami nabitý večer přinesl kromě jiného i výjimečné hosty, dramaturgicky skvěle sestavený program a precizně hrající orchestr.“

„Dynamický, až fanfárově znějící motiv, v němž excelovaly zejména fagoty, hoboje a flétny celou skladbu uzavírá.“

Čtvrteční večer 16. března v Moravské filharmonii Olomouc s podtitulem Jedinečnost hudební kompozice patřil zejména významným hostům. Skladby Felixe Mendelssohna-Bartholdyho, Jeana Sibelia a Edvarda Griega zazněly pod taktovkou Tomáše Braunera, šéfdirigenta Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK, bývalého šéfdirigenta Filharmonie Bohuslava Martinů ve Zlíně a hlavního hostujícího dirigenta Plzeňské filharmonie. Sólistou byl houslista Milan Paľa.

„Sbor nesezpíváte do určité podoby za rok či za dva, je tu důležitá kontinuita a dlouhodobá, trpělivá, stabilní práce. Člověk musí myslet pozitivně, s vizí do budoucna. Dokud se zpívá, je dobře!“

„Napsal jsem vokálně-instrumentální kompozici pro violu sólo, smíšený sbor a orchestr, Stabat mater, na liturgický text. V rámci mého jubilea ji budou uvádět české symfonické orchestry, samozřejmě s Českým filharmonickým sborem Brno.“

„Běžně jsou skladby na toto téma zpracovány pro pěvecký kvartet, sbor a orchestr. Já jsem eliminoval sólovou pěveckou složku a nahradil ji sólovou violou. Viola je tedy Mater Dolorosa, která dojímá svým nářkem a zpěvem, ale je meditativní, ne koncertantní.“

Český filharmonický sbor Brno založil Petr Fiala před 33 lety a dokázal ho vypracovat na přední české a evropské těleso. Přitom byl schopen si najít čas i na komponování a mnohé skladby vznikly právě pro jeho sbor. Letos 25. března slaví skladatel a sbormistr 80. narozeniny a k jubileu bude 22. a 26. března ve Zlíně a v Brně uvedeno v premiéře jeho nové dílo – Stabat mater. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz Petr Fiala hledí dopředu i bilancuje a především podrobněji přibližuje svou novou skladbu s velikonočním textem.