„Z díla Václava Jana Stamice přednesla Anna Sysová Koncert pro klarinet a orchestr B dur. Sólistka zaujala nejen brilantní technikou, ale rovněž i promyšlenou dynamickou stavbou, ve které si zejména v první a druhé větě, včetně jejich krátkých kadencí, mohla v akusticky příznivém prostředí pohrávat s jemnými pianissimy. Ve třetí větě uplatnila plnější tón, což koneckonců lépe vyhovovalo i doprovodnému tělesu.“ 

„Ačkoliv je hudba jednoho z Bachových synů úzce spjata s jeho dlouholetým berlínským působením, uvedená skladba je jednou ze šesti symfonií, vzniklých po jeho odchodu do Hamburku (1767). V pojetí mladých interpretů vyzněla tato třívětá symfonie přesvědčivě. Hráči dobře podpořili strhující dynamismus, ale i jisté harmonické a modulační napětí této kompozice.“

„Jistě by se dalo spekulovat o volbě tempa menuetu či o menší robustnosti provedení. Je-li však skladba hrána technicky brilantně a s muzikantskou vervou, jsou jakékoliv poznámky zbytečné.“

Smetanovské dny, největší plzeňský hudební festival, již tradičně situovaný na počátek předjaří, prodělal za třiačtyřicet let své existence mnoho proměn, úzce souvisejících s představami a dramaturgickými záměry měnících se pořadatelů. Zatímco zastánci monotematického zaměření na Smetanovu osobnost striktně požadovali zaměřit se pouze na dílo zakladatele české hudby, jiní volali po širším dobovém kontextu, tedy hudbě 19. století, což ostatně odpovídalo i tradici proslulých plzeňských vědeckých sympozií, která festivalu každoročně udávala svá témata. Nejinak tomu bylo i letos. Vedle tématu sympozia „Léta putování: Lidé na cestě v dlouhém 19. století,“ se v programové brožuře festivalu objevilo i široce pojaté „Bedřich Smetana a související odkazy“, tedy téma, pod které se v podstatě dá schovat úplně všechno. Nevím však, zda pozvaní účinkující o vyhlášeném tématu vědí, zda se mu snaží svým repertoárem přizpůsobit.

Koncert komorního souboru Haydn Ensemble, odehrávající se ve středu 15. března v plzeňském Domě hudby pod mírně komerčně zabarveným názvem Malá noční hudba, se s tématem sympozia sice minul o jedno století, nicméně souvislost s putováním v něm byla přece jen implicitně obsažena. Uvědomil si to jistě každý, kdo v tištěném programu pozorně pročetl pečivě připravený doprovodný text muzikoložky Lenky Bočanové. Vždyť skladatelé uvedení v tomto večeru museli za svým studiem a profesním uplatněním podniknout nejednu dlouhou cestu, která zcela jistě končila daleko od jejich rodiště.

U Antonína Filse (1733-1760) se ještě donedávna spekulovalo o českém původu. Dnes je místem jeho rodiště uváděno bavorské město Eichstätt, místem úmrtí Mannheim. Z cca čtyř desítek symfonií zazněla na koncertě Symfonie g moll, CO. 9, která charakterem svých čtyř vět (rychlá-pomalá-pomalá-rychlá) představuje přechod od barokního koncertantního principu k novému koncertantnímu slohu, tzv. mannheimské školy. Jedenáctičlenný orchestr vedený svým uměleckým vedoucím Martinem Petrákem ji přednesl v plném zvukovém lesku.

Z díla jednoho z předních představitelů kulturního centra falckých kurfiřtů, houslisty, dirigenta a skladatele Václava Jana Stamice (1717-1757) přednesla mladá ostravská klarinetistka Anna Sysová Koncert pro klarinet a orchestr B dur, považovaný vůbec za jedno z prvních koncertantních děl, psaných pro tento nástroj. Sólistka zaujala brilantní technikou a promyšlenou dynamickou stavbou, ve které si zejména v první a druhé větě, včetně jejich krátkých kadencí, mohla v akusticky příznivém prostředí pohrávat s jemnými pianissimy. Ve třetí větě uplatnila již plnější tón, což nakonec lépe vyhovovalo i doprovodnému tělesu. 

Symfonie pro smyčce a basso continuo h moll, Wg. 182/5 Carla Philippa Emanuela Bacha (1714-1788) představila posluchačům produkci dalších kulturních center, podílejících se na utváření hudebního klasicismu. Ačkoliv je hudba jednoho z Bachových synů úzce spjata s jeho dlouholetým berlínským působením, uvedená skladba je jednou ze šesti symfonií, vzniklých po odchodu do Hamburku (1767). V pojetí mladých interpretů vyzněla tato třívětá symfonie přesvědčivě. Hráči dobře podpořili strhující dynamismus, ale i jisté harmonické a modulační napětí této kompozice.

Oblíbené a často uváděné Concerto grosso g moll, RV. 156 Antonia Vivaldiho (1678-1741) sice v tomto večeru posunulo vývojovou linku evropské hudby o dvě generace zpět, nicméně vzhledem k popularitě Vivaldiho hudby kvitoval její zařazení každý jistě s povděkem. Opět jsme se přesvědčili, že eruptivnost hudby Benátčana Vivaldiho na jedné straně a její melancholická zádumčivost na straně druhé mladým interpretům sluší.

Teprve na samém závěru se mohli posluchači potěšit skladbou avizovanou názvem koncertu, tedy Mozartovou Serenádu G dur, KV. 525, kterou skladatel ve vlastním katalogu označil jako „Eine kleine Nachtmusik“. Dodejme, že byla dokončena v srpnu roku 1787, tedy v době kompozice Donna Giovanniho. Jistě by se dalo spekulovat o volbě tempa Menuettu či o menší robustnosti provedení. Je-li však skladba hrána technicky brilantně a s muzikantskou vervou, jsou jakékoliv poznámky zbytečné. Mozart jako vždy potěšil. A spolu s ním i soubor, který v Plzni zapůsobil sympaticky jak svými výkony, tak společným zaujetím pro dobro celku.

Foto: Dominik Beránek 

Facebook X E-mail WhatsApp