„Luisi mimo dirigentský stupínek působí mimořádně nenápadně a plaše, ale s taktovkou v ruce vyzařuje neuvěřitelnou energii a autoritu.“

„Pianissimo orchestru ještě slabší než téměř neznatelné šumění klimatizace.“

„Neexistuje jiná vhodnější skladba, která by v takové plnosti ukázala mistrovství Pražského filharmonického sboru.“

Upynulé desetiletí každoroční spolupráce s Vídeňskými symfoniky a festivalem Bregenzer Festspiele oslavil Pražský filharmonický sbor v Bregenzu na břehu Bodamského jezera impozantním způsobem – Verdiho Requiem pod taktovkou Fabia Luisiho. Pondělní koncert patří k těm, na které se opravdu s vděčností vzpomíná, a mezi nimi k těm výjimečným, na které už nelze zapomenout.

Sál ve Festspielhausu pro téměř 1700 posluchačů, přiléhající k proslulé venkovní scéně Seebühne, je během letní přehlídky místem konání koncertů a operních představení, která umělecky náročným způsobem doplňují lidovější hlavní operní program. Oproti letošní inscenaci Verdiho Rigoletta, která pod otevřeným nebem pro sedm tisíc diváků – jako všechny open air projekty Bregenzer Festspiele – musí být nazvučena, měl koncert samozřejmě všechny parametry klasické hudební události, jaká řadí tuto přehlídku k evropské špičce.

Fabio Luisi, v současnosti už sedmým rokem umělecký ředitel Opery v Curychu a dva roky hlavní dirigent Dánského národního symfonického orchestru, také umělecký ředitel Maggio Musicale Fiorentino a nastupující umělecký ředitel Dallaského symfonického orchestru, je známý rovněž z drážďanské Semperoper a z výrazného několikaletého působení v roli hlavního dirigenta Metropolitní opery. A řadu let býval šéfdirigentem Vídeňských symfoniků. Šedesátiletý drobný Ital, při bližším kontaktu a mimo dirigentský stupínek působící mimořádně nenápadně a plaše, vyzařuje s taktovkou v ruce neuvěřitelnou energii a autoritu. Způsob, jakým vedl a modeloval téměř devadesátiminutové provedení Verdiho partitury, je nevídaný.

Neslýchaný byl už samotný začátek. Takové pianissimo, jaké dokázal dirigent dostat z orchestru v prvních taktech, pianissimo ještě slabší než téměř neznatelné šumění klimatizace, pianissimo absolutně kontrastující s pozdějšími dynamickými vrcholy, je svátkem. A stejně zvukově dokonalý byl od prvních, ještě skoro neslyšitelných tónů i sbor. Dynamická šíře provedení byla však jen jedním z parametrů, které každý zvlášť i v součtu učinily z večera hvězdnou událost. Neomezené výrazové rozpětí, oduševnělost, pozornost slovům, mimořádně zřetelná, vysoce nadprůměrná artikulace sboru i orchestru, vcítění a stylová jistota… to vše dávalo znějící hudbě sváteční jedinečnost. Někdy se o Verdiho Requiem hovořívá jako o operním kusu. V tomto případě operní dramatičnost a pěvecká okázalost nevystupovaly na povrch tak neodbytně, aby podobné srovnání přišlo na mysl.

Čtveřice sólistů byla velmi dobrá. Nedominoval jí soprán. Uruguayská pěvkyně Maria José Siri se s partem srovnala pěkně, ale má už nyní, i přes svůj nevysoký věk, blíž k dramatičtějším rolím. Prozářený čistý a tichý závěr Verdiho Requiem nemohla plně obdařit takovým nebeským klidem a krásou, jaký by tam byl ideální. Ruský tenorista Sergey Romanovsky vládne pěkně posazeným lyrickým hlasem a potřebné kantilény zazpíval lahodně. Skutečnými pěveckými hvězdami byli však maďarský basista Gábor Bretz, který na festivalu už v předchozích dnech zaujal jako Massenetův rytíř Don Quichotte, a ruská mezzosopranistka Anna Goryachova, která ve stejné opeře stejně skvěle ztvárnila postavu Dulcinée. Bretz je muž vysoké postavy a dobře vedeného hlasu, znějícího pěkně v celém rozsahu a schopného přinést jak impozantní, tak i měkce ztišené světlé tóny. Goryachova je mladá žena subtilního zjevu a velkého hlasového fondu, která by se nemusela stydět za ztvárnění těch největších a nejtemnějších verdiovských postav. Dodávala do zvuku pěveckého kvarteta emocionálně naléhavý, ale přesto stylově zkázněný patos, k Verdiho hudbě charakteristicky patřící.

Vídeňští symfonikové hráli ten večer na světové úrovni. Inspirovaně a přesně, se zájmem, naprosto sehraně, v evidentně nevšední konstelaci. Od krásně modelovaného fagotového sóla přes bezchybné žestě po virtuózní tempa smyčcové sekce, od pozorně tichých pasáží po kultivované tutti, vše ve službě mimořádnosti. Způsob, jakým Fabio Luisi vyhrotil proslulé Dies irae, aniž by sklouzl k vnějškovosti či ke zběsilosti, zůstane v paměti hodně dlouho jako referenční, vzorový, ideální. Stupňované troubení k poslednímu soudu, gradované na pódiu i vzadu na balkonech vlevo a vpravo, nárazy orchestrálního zvuku, vpád sboru, rázné, v té chvíli až umanuté dirigování, které však mělo opodstatnění a hlavně ochotnou odezvu – to jsou chvíle, kdy hudba zcela uchvátí opravdovostí, nikoli klamavým leskem.

Průběh skladby měl nesmírně mnoho krásných odstínů, ač už se týkaly různých výchozích pocitů a následné modelace hudebních frází, zvýrazněných epizod některých nástrojových barev, nebo třeba měkkých ukončení. Kontrasty byly absolutní. Devadesátičlenný sbor měl absolutně sjednocenou výslovnost, dokázal s plným vědomím obsahu slov tiše rytmizovaně deklamovat i klenout velké oblouky, dokázal šeptnout i v opulentním fortissimu vykřiknout. Byl neuvěřitelně kompaktní, tvárný, pozorný a v každém okamžiku příjemně znějící… Lukáš Vasilek odvedl se svými pěvci při přípravě neuvěřitelnou práci. Geniálnímu dílu pak hodně pomohla dokonalá akustika sálu, ale hlavní bylo nasazení všech hudebníků a nesmlouvavá vůdčí pozice dirigentova. Vykonaly své. Názor z kuloárů, že neexistuje jiná vhodnější skladba, která by v takové plnosti ukázala mistrovství Pražského filharmonického sboru, je přesný a nelze ho než potvrdit. Platí to nicméně i o dirigentovi. S málokterým jiným by tuto skladbu sbor zazpíval tak výjimečným a neopakovatelným způsobem.

Foto: Bregenzer Festspiele