„Hledat v Pucciniho hudbě cokoliv, co jsme dosud neslyšeli, je poměrně obtížné, ne však nemožné.“

„Vnucuje se otázka, do jaké míry je Kaufmannova nahrávka skutečnou poctou skladateli, pro kterého byly ‚Love Affairs‘ reálně i na jevišti jedním ze smyslů života.“

„Z historického i muzikologického hlediska mají nahrávky pucciniovských rarit jistě své opodstatnění a žádná z nich nepostrádá své světlé stránky.“

Bohéma, Tosca, Madama Butterfly, Turandot… Ať si o jevištních dílech letošního jubilanta Giacoma Pucciniho (22. 12. 1858 – 29. 11. 1924) myslíme cokoliv, o auru jednoho z nejúspěšnějších operních skladatelů všech dob už Maestra ze severoitalské Luccy nikdo a nic nepřipraví. Sté výročí úmrtí je samozřejmě o poznání méně veselou příležitostí než jakékoliv oslavy narozenin či památných premiér, ale i tak představuje dobrý důvod věnovat dotyčné celebritě více pozornosti, než je obvyklé. Ačkoliv – co vlastně znamená dopřát zrovna Puccinimu „více pozornosti, než je obvyklé“? Uvádět více jeho oper? Vzhledem k tomu, že se dnes a denně hrají před plnými sály po celé zeměkouli, mnoho záslužnějšího už se pro jejich ani autorovu slávu učinit nedá. Navíc se průběžně uvádějí prakticky všechny – pokud nepočítáme Triptych jako jednu operu, ale tři samostatná díla, je jich celkem dvanáct –, takže hledat mezi nimi cokoliv, co jsme dosud neslyšeli, je poměrně obtížné.

Není to ale úplně nemožné. Popravdě řečeno, od letošního superkulatého roku jsem očekával, že se alespoň některý z těch dosud dobře utajených pokladů objeví přinejmenším na nahrávce. Početní pucciniovští fanoušci by si možná rádi poslechli původní turínskou verzi Manon Lescaut z roku 1893 s mnoha podstatnými odlišnostmi oproti definitivní podobě díla, nebo třeba druhou, „palermskou“ verzi Vlaštovky z roku 1920, která nebyla v novodobě historii nikdy uvedena ani nahrána. Nebudu ale nikomu vnucovat svá subjektivní přání jakožto celoživotního skladatelova obdivovatele a omezím se na konstatování, že nový operní komplet vznikl v jubilejním roce pouze jeden. Na dnešní poměry vydavatelsky neobyčejně aktivní firma Pentatone totiž vypustila do světa novou studiovou nahrávku Tosky.

Sopranistka Melody Moore a barytonista Lester Lynch (kmenoví a notně protežovaní umělci dotyčné společnosti), se tu zhostili rolí titulní hrdinky a policejního šéfa Scarpii. Zmíněnou dvojici doprovází tenorista Stefan Pop v úloze malíře Cavaradossiho a v hudebním podání Rozhlasového symfonického orchestru z Berlína pod taktovkou Carla Montanara se jedná o vcelku sympatický, byť ničím objevný příspěvek do už tak obří diskografie Pucciniho operního thrilleru.

Na audiopočin roku nepochybně aspiroval spíše projekt Jonase Kaufmanna Love Affairs, vydaný pod značkou Sony Classical. Populární tenorista v něm rozvíjí své „milostné vztahy“ s ne méně než šesti (!) prominentními sopranistkami. V duetech z Bohémy, Manon Lescaut, Tosky, Děvčete ze Zlatého západu, Pláště a Madama Butterfly jsou Kaufmannovými partnerkami Pretty Yende, Anna Netrebko, Sonya Yoncheva, Malin Bytröm, Asmik Grigorian a Maria Agresta. Na první pohled to opravdu vypadá jako pravý pucciniovský hodokvas v tom nejlepším možném balení. Ptáte se tedy, co si přát víc? Možná pocit, že si posluchač užívá radost ze skutečného setkání operních celebrit a že potěšení z chemie, která mezi nimi funguje, se přenáší se i do výsledného záznamu. Ani jedno se tu však nedostavuje. Vysvětlení je jednoduché: Kaufmann se totiž ani s jednou ze svých partnerek ve studiu fyzicky nesetkal a své party si na základě nahrávky Orchestru Městského divadla v Boloni, řízeného Ascherem Fischem, nazpívali každý sám… Ne že by podobná praxe v nahrávacím průmyslu neexistovala už dlouho, ale zrovna v tomto případě se vnucuje otázka, do jaké míry je podobný mix holdem technické vyspělosti a do jaké je skutečnou poctou skladateli, pro kterého byly „Love Affairs“ reálně i na jevišti jedním ze smyslů života.

Ještě tu ale zbývá několik nahrávek, věnovaných Pucciniho dílu, ale kupodivu nikoliv tomu opernímu. Anebo – abychom byli přesní – v jednom případě nikoliv autenticky opernímu. Nebudu vás napínat hádankami a raději vše uvedu na pravou míru.

Od roku 1989, kdy Plácido Domingo s klavíristou Juliem Rudelem představili světu nahrávku The Unknown Puccini, ví svět o fenoménu, jímž je komplet skladatelových písní. Ty vznikaly od jeho studijních let až do pozdního věku více méně nahodile a sám autor si jich patrně nijak zvlášť necenil. Ostatně, pokud v nich už přece jen zazněla nějaká nosná hudební myšlenka, Puccini neváhal sáhnout si pro ni zpět a využít ji v některé ze svých oper. A tak tu slyšíme dobře známé motivy, využité později ve Vílách, Edgarovi, Bohémě nebo Vlaštovce. Ale neplatí to generálně: například v písních Avanti Urania!, Inno a Diana nebo Canto d‘anime nalezneme pravé skvosty nezaměnitelného Pucciniho stylu a melodiky, jaké se v žádné z jeho oper neopakovaly.

Své komplety Pucciniho písní později nahráli i další pěvci – bulharská sopranistka Krassimira Stoyanova se svou klavíristkou Marií Prinz dokonce dvakrát. A díky neúnavné badatelské činnosti muzikologů se navíc počet známých autorových písňových titulů rozrostl z původních patnácti na (zatím) dvacet.

Vlastní výběr si z těchto pucciniovských drobniček připravila pro významný rok i rumunská sopranistka Angela Gheorghiu. Pod názvem A te, Puccini jich svému oblíbenému autorovi věnovala na nahrávce firmy Signum Classics celkem sedmnáct. Dlouholetá představitelka Mimi, Tosky nebo Čo-Čo-San má občas zjevnou tendenci zůstávat poněkud afektovanou operní heroinou i v případě interpretace písní s klavírním doprovodem. Vincenzo Scalera je jí ovšem nanejvýš citlivým a kultivovaným partnerem, což celkově vede k velmi uspokojivému vyznění titulu, který je možné doporučit i díky přítomnosti jedné „světové premiéry“. Píseň Melanconia z roku 1883 byla skutečně objevena teprve nedávno a na jiném cédéčku ji zatím nenajdeme. Mimo jiné dokazuje tvůrčí schopnosti pětadvacetiletého Pucciniho, který v ní vytvořil melodii, kterou si později sám od sebe vypůjčil do své první opery Le Villi…

O tom, že lze z Pucciniho písní vytvořit i jakýsi cyklus pro orchestr a hlas, se už před mnoha lety na nahrávce EMI Avanti Urania! (1995) pokušel přesvědčit italský tenorista Vincenzo La Scola. Mám za to, že příliš neuspěl. Z hudebních miniatur bez vzájemné spojitosti a z různých období vskutku dílo nových kvalit nevzniklo a aranžmá pro smyčcové těleso jim přineslo službu slona, který právě vstoupil do porcelánu.

Z historie se bohužel nepoučil ani americký tenorista Charles Castronovo, který letos vydal u společnosti BR Klassik titul I canti. Oněmi Zpěvy je šestnáct Pucciniho písní, zaranžovaných Johannesem X. Schachtnerem a na tomto cédéčku představených Mnichovským rozhlasovým orchestrem za řízení Ivana Repušiče. Snad s výjimkou hymnických zpěvů Dios y Patria a Inno a Roma tu nenacházíme žádný důvod, proč by měla kterákoliv z písní znít jinak než s klavírem. Škoda, že se renomovaný a příjemně zabarveným tenorem disponovaný Castronovo rozhodl oslavit oblíbeného skladatele právě tímto způsobem – kolekce árií z Pucciniho oper by byla podle mého názoru lepší volbou. Orchestr z Mnichova ovšem na nahrávce dokládá svou výtečnou pověst ve třech skladbách, v nichž se představuje samostatně. Pucciniho studentská díla z dob pobytu na milánské konzervatoři s názvy Preludio sinfonico a Capriccio sinfonico mají pod Repušičovou taktovkou rozhodně své kouzlo, stejně jako drobná smuteční kompozice Chryzantémy, jejíž melodický základ nalezneme i ve čtvrtém dějství autorovy Manon Lescaut.

Zmíněné orchestrální kompozice (s absencí Chryzantém) obsahuje i CD s názvem Puccini: Symphonic Suites, vydané u Signum Classics. Orchestr Velšské národní opery v nich řídí dirigent Carlo Rizzi s nakažlivým gustem a ještě větším pochopením pro autorův kompoziční styl, než jaký projevil ve stejném repertoáru Repušič. K Symfonickému preludiu přidává Rizzi pozoruhodný bonus: originální verzi téže skladby (Preludio sinfonico – Original version) se zhruba dvouminutovou střední částí, kterou se skladatel rozhodl později z partitury vyřadit. Upřímně řečeno, dobře udělal, ale objev těchto dvou minut neznámého Pucciniho mě jako posluchače rozhodně mile překvapil.

Co mě však překvapilo mnohem méně mile, byly ony dvě suity, uvedené v názvu nahrávky. Autorem Madama Butterfly Symphonic Suite a Tosca Symphonic Suite je sám Rizzi. Smyslem projektu měla být patrně prezentace hudebních motivů a celkové atmosféry Tosky a Madama Butterfly ve dvou asi dvacetiminutových a kompaktně působících orchestrálních skladbách. Výsledek? Právě ona „neautenticky operní“ směs Pucciniho melodií, které v čistě orchestrálním podání mnohem více ztrácejí, než získávají. Některé fungují i beze slov a bez dramatického kontextu, překvapivě mnoho z nich ale vyznívá v této podobě až banálně. Přesto má Rizziho pokus svou cenu: opět potvrdil, že Pucciniho sebehodnocení „Bůh se mě milostivě dotkl malíčkem a pravil: piš pro divadlo a jenom pro divadlo“ bylo pravdivé a měli by se jím řídit i ti, kdo chtějí v jeho hudbě poněkud pošetile hledat… například materiál pro své symfonické suity.

Nakonec se s Puccinim vydejme do žánru, který by si s jeho jménem spojil jen málokdo. Vydavatelství Urania Records přišlo na trh s titulem s názvem G. Puccini: The Complete Works for String Quartet. Ano, jsme opět v Miláně za dob Giacomových studií. Poté, co jsme se seznámili s výsledky jeho studia kompozice písní pro hlas a klavír i rozsáhlejších orchestrálních děl, tu teď máme jeho mladistvé skladby pro smyčcové kvarteto. Na nahrávce ho zastupuje čtveřice výtečných hudebníků bez potřeby zaštiťovat se společným názvem: Paolo Morena (první housle), Fabio Rivasi (druhé housle), Cynthia Liao (viola) a Gabriele Zanetti (violoncello). Jistý druh neokázalosti a zároveň zjevné radosti z muzicírování činí z této nahrávky posluchačsky velmi příjemný projekt. Trojice fug, trojice menuetů, smyčcový kvartet a opět Chryzantémy tu vyznívají jako lehká a sluncem zalitá „tafelmusik“, která si nehraje na víc, než čím opravdu je. A mimochodem: právě z dotyčných menuetů čerpal Puccini nápady pro svou Manon Lescaut. Jeden z nich dokonce tvoří melodický základ pro samotný začátek opery…

Bohéma, Tosca, Madama Butterfly, Turandot… Co titul, to divácký a posluchačský hit, co název opery, to vysněné role pro operní pěvce generací minulých, současných a jistě i budoucích. Letošní nabídka pucciniovských titulů na CD přinesla vcelku záslužný vhled i do jiných žánrů, jimiž se skladatel zejména na počátku své životní dráhy zabýval. Z historického i muzikologického hlediska měly tyto nahrávací projekty jistě své opodstatnění, a jak bylo řečeno, žádný z nich nepostrádá své světlé stránky. Summa summarum se však znovu plně prokázalo, že skladatelova síla a imaginace se poměrně záhy soustředily pouze na operu. A ta všechny další možnosti jeho uměleckého vývoje (například k církevní hudbě, které se věnovala dlouhá řada Giacomových předků) odsunula zcela do pozadí. Jistě se však jednalo o správné rozhodnutí, jemuž miliony skladatelových fanoušků aplaudují až dodnes.

Giacomo Puccini tu s námi fyzicky není už sto let, ale na popularitě to jeho hudebnímu odkazu nikterak neubírá. Popřejme tedy skladateli, aby se na této skutečnosti v průběhu dalšího století nic nezměnilo.

Foto: archiv Klasiky+, Wikipedia / Frank C. Bangs / volné dílo, archiv autora