Salcburský festival má na programu čtyři představení opery Řecké pašije od Bohuslava Martinů, a to v druhé verzi díla uvedené poprvé v Curychu v roce 1961. Po dnešní premiéře se inscenace hraje ještě 18., 22. a 27. srpna. Jejími tvůrci jsou režisér Simon Stone, britská scénografka Lizzie Clachan a dirigent Maxime Pascal. Mladý francouzský umělec, držitel ceny Young Conductors Award z festivalu v Salcbursku z roku 2014, se v mezinárodním měřítku stále výrazněji profiluje jako zasvěcený interpret hudby dvacátého století a nejnovější hudební tvorby. Jde teď o jeho první operu v prostorách tamní Felsenreitschule.

Libreto Řeckých pašijí napsal skladatel podle románu Kristus znovu ukřižovaný Nikose Kazantzakise a z literárních motivů využívajících biblickou paralelu i silné sociální výzvy vytvořil mimořádně působivé hudební divadlo s hlubokým humanistickým poselstvím. Dvouhodinová opera patří mezi autorova myšlenkově nejhlubší díla. Zabývá se tématem uprchlíků v cizím prostředí. Inscenace je proto podle organizátorů festivalu důležitým uměleckým příspěvkem k aktuálním společenským debatám.

dirigent Maxime Pascal

V hlavních rolích pastýře Manolia, duchovních Grigorise a Fotise a vdovy Kateřiny účinkují na Salcburském festivalu Sebastian Kohlhepp, Gábor Bretz, Łukasz Goliński a Sara Jakubiak. Vedle dalších sólistů zpívají Koncertní sdružení Sboru Vídeňské státní opery a Salcburský dětský sbor a hrají Vídeňští filharmonikové a účastníci jejich Letní akademie.

Ztotožnění s rolí přidělenou pro vesnické pašijové hry protagonisty příběhu výrazně proměňuje; zvláště mění postoje a zbožnost pastýře Manolia, který byl vybrán, aby hrál Krista. „Ten, kdo s velkou vírou kráčí vstříc univerzální lásce, najde cestu zatarasenou těmi, kdo se odmítají vzdát sobectví,“ shrnul Martinů jádro zápletky Řeckých pašijí. Čím víc je Manolios ve svých činech inspirován Kristem, čím víc následovníků kolem sebe shromažďuje a čím odhodlaněji se staví na stranu uprchlíků, tím nesmiřitelnější je odpor těch, kteří vládnou vesnici. Největším protivníkem je mu místní kněz. Lidstvo neustále bojuje se svým vlastním egoismem…

Řecké pašije existují ve dvou verzích, lišících se strukturou i charakterem. První podoba, experimentálnější, měla být uvedena londýnskou Královskou operou Covent Garden v roce 1958 pod vedením Rafaela Kubelíka, ale divadlo ji nakonec odmítlo. Druhou verzi, kompaktnější a konvenčnější, dokončil Martinů na počátku roku 1959. Premiéry v Curychu v roce 1961 se však už nedožil.

Zásluhou skladatele a muzikologa Aleše Březiny byla v roce 1999 na festivalu v Bregenzu provedena rekonstrukce partitury první verze. Březina ji přirovnává k dramatickým freskám nebo k mozaice. Hrála se pak opakovaně v řadě evropských měst. Běžnější curyšská verze, hraná také nyní v Salcburku, naopak podle něj připomíná oratorium s úžasnými melodiemi a sborovými scénami.

Na Salcburském festivalu se hudba Bohuslava Martinů čas od času objevuje. V roce 1956 tam měla dokonce světovou premiéru jeho jen rok stará orchestrální skladba Fresky Piera della Francesca. Vídeňské filharmoniky tehdy dirigoval Rafael Kubelík.

Foto: SF / Monika Rittershaus, SF / Jan Friese