„Volná rekonstrukce hudby k dochovanému baroknímu dramatu skýtala mnoho prostoru pro experiment.“

„Střídání tvorby barokní a současné vytvářelo zajímavé pnutí, vzájemné kontrasty však nebyly rušivé – naopak povzbuzovaly posluchače k očekávání dalšího hudebního vývoje.“

„Melodram je již takřka repertoárovým kusem domácího Ensemble Damian, který dílo v roce 2015 v rámci tohoto festivalu premiéroval.“

Poslední prázdninový den nabídly Olomoucké barokní slavnosti program, který se dramaturgii letošního ročníku vymyká. V kostele Panny Marie Sněžné zaznělo scénické provedení kuriózního alegorického melodramatu Saeculum coronatum – Korunované století.

Zařazení scénického díla do koncepce letošního, vesměs koncertního, ročníku bylo příjemným zpestřením, a večer tak navázal na strukturu, na kterou byli posluchači zvyklí z předchozích let, kdy byla uváděna operní představení v prostorách jezuitského konviktu.

Saeculum coronatum, gloriose ominosa futura secundi saeculi Idea auspice Rege saeculorum Immortali, Deo (tedy v překladu Korunované století, slavně předpovězená Idea dalšího století pod ochranou Boha, nesmrtelného krále všech pokolení) je titul z pera nejvýznamnějšího olomouckého jezuitského dramatika Antonína Saletky, který žil na přelomu 17. a 18. století. Jak název napovídá, hlavním motivem alegorie je koruna, kterou má být poctěno uplynulé, 17. století, na nějž žárlí současné, 18. století, které chce být také korunováno. Touze po koruně se nevyhnou ani komické postavy, které pro ni putují na Olymp či do podsvětí. Význam díla je především regionální a váže se k jezuitskému konviktu a zdejší dlouhé tradici studentských alegorických představení. Premiérováno bylo v Olomouci v roce 1724 u příležitosti stého výročí založení zdejšího konviktu Ferdinandem II. Pozoruhodné je, že se do dnešních dnů nezachoval jeho hudební materiál.

Volná rekonstrukce hudby k dochovanému baroknímu dramatu tak ovšem skýtala mnoho prostoru pro experiment. Hudební složka je obnovena jako pasticcio staré a nové hudby a unikátnost tohoto opusu pak spočívá v propojení hudby barokních (Philipp Jakob Rittler, Václav Matyáš Gurecký, Josef Antonín Gurecký, Anton Neumann, Josef Puschmann) a současných olomouckých skladatelů (Vít Zouhar, Květuše Raueová-Fridrichová, Tomáš Hanzlík, Jan Vičar, Marek Keprt). Dochází tedy k propojení tří prvků – dochovaného textu konkrétního dramatického díla, spojení tohoto textu s reálnou dobovou hudbou a vytvoření nové hudby na daný text.

Z hlediska formálního tedy nejde o promyšlený koncept jediného autora, ale o přehlídku různých stylů a konfrontaci hudby z let 1680 až 2015. Každý z přizvaných soudobých autorů, působících v Uměleckém centru Univerzity Palackého sídlícím v bývalém jezuitském konviktu, zkomponoval úsek v kompozičním stylu sobě vlastním.

Jan Vičar prokázal své široké uchopení hudební tradice od barokních forem (fuga v části Olomucensis per pulchra est via) po zvukomalebné prvky ve stylu současné tvorby (Ad astra). Květuše Raueová-Fridrichová pak přinesla elementy blízké hudbě jazzového okruhu (Est ethica, magnetica). Základ hudby Víta Zouhara zde pak tvořila výrazná rytmická složka; nad relativně jednoduchou harmonií se nesly vokální linie blízké černošským spirituálům (například v Dona dabo). Část Est corpus sine oculo zhudebněná tandemem Vít Zouhar – Tomáš Hanzlík působila velmi hravě, na způsob improvizačního kolečka. Osobitý „barokní minimalismus“ Tomáše Hanzlíka vycházející z tvorby starších autorů jeho hudbu původní barokní estetice nejvíce přibližuje a zároveň adaptuje pro současného posluchače. Naopak nejvíce se odlišujícím skladatelem zde byl Marek Keprt. Jím zhudebněné části (Non omnis, qui crescit a Est méns invida) nabíraly díky pečlivé práci s témbrem až mystický, velmi avantgardní nádech.

Každá z dvaceti krátkých dílčích částí včetně recitativů a árií na způsob opery tak přinášela jiné zpracování hudebního materiálu. Střídání tvorby barokní a současné pak vytvářelo zajímavé pnutí, vzájemné kontrasty však nebyly rušivé – naopak povzbuzovaly posluchače k očekávání dalšího hudebního vývoje. Úvodní instrumentální Sinfonia in C Josefa Puschmanna pak byla jediným autenticky dochovaným úsekem bez úprav a adaptace pro tento melodram.

K minulým letům Olomouckých barokních slavností odkazovala i volba interpretů – melodram je již takřka repertoárovým kusem domácího Ensemble Damian (umělecký vedoucí Tomáš Hanzlík), který dílo v roce 2015 v rámci tohoto festivalu premiéroval. Ansámbl zde hrál v komorním obsazení s každým hlasem zastoupeným jedním hráčem. Za zmínku stojí obrovský dynamický náboj sekce bassa continua, kdy si hudebníci rytmičtější pasáže náležitě užívali a dokázali podtrhnout energii obsaženou v hudbě.

Komorně pojatý byl i vokální ansámbl. Na čtyři zpěváky (Markéta Israel Večeřová – soprán, Anna Jelínková – alt, Rostislav Baláž – tenor a Martin Vacula – bas) čekal nelehký úkol – přepínat mezi styly jak pěvecky, co do použití různých vokálních technik, včetně šepotů či následných koloratur v barokních úsecích, tak herecky reagovat na probíhající hudbu, kdy bylo třeba reflektovat nejen komické výstupy, ale i závažnější témata. Je možná škoda, že ve velkém prostoru poloprázdného chrámu nezněly jejich hlasy vyváženě a ztrácely zřetelnost.

Herec Marek Řihák ovládl prostor a dominoval pomyslnému pódiu. Hereckou akcí oživoval staticky koncipovanou scénu a s patosem, barokním operám vlastním, deklamoval mluvené části melodramatu. Svou multifunkčnost ukázal při parodizované hře na trumpetu a při topení se ve vlnách rozbouřeného moře pak předvedl skutečně sportovní výkon.

Na další program Olomouckých barokních slavností se mohou posluchači těšit také v průběhu září, kdy budou uvedena další dvě hudebně dramatická díla v podání Ensemble Damian. Ještě předtím však 9. září zahraje Musica Figuralis pod vedením Marka Čermáka koncert ke slávě Sloupu Nejsvětější Trojice.

Foto: Daniel Berka