„Dennis Russell Davies začíná svou čtvrtou brněnskou sezónu. Blízká je mu moderní hudba. Bezezbytku romantickým básníkem není.“

„Báseň Z českých luhů a hájů přinesla proměnu, mnohem větší obraznost.“

„Koncert připomněl, jak krásné jednou bude, až se toto těleso dočká svého vlastního sálu.“

Filharmonie Brno po šesti letech uvedla Smetanovu Mou vlast. S celým cyklem symfonických básní se šéfdirigent Dennis Russell Davies potkal poprvé. Společně se s úkolem vypořádali dostatečně poutavě a zajímavě, navzdory akustice, kterou mají pro koncerty na jevišti Janáčkova divadla k dispozici. A velkým kladem pátečního večera bylo vyprodané auditorium.

Mou vlast zahrála Filharmonie Brno pod taktovkou svého šéfdirigenta Dennise Russella Daviese rozdělenou na dvě poloviny. Hrává se už často i vcelku – a má to velké výhody pro umělecký dojem –, ale pauza po Šárce z praktických důvodů má také své klady. Koncert má tím pádem konvenčnější rámec s občerstvením a mimo jiné se také mohou elegantněji vystřídat hráči u pultů dechových nástrojů, což se stalo. První tři básně zazněly zběžněji a všedněji, po přestávce ale získalo provedení na větší zajímavosti.

Pojetí Dennise Russella Daviese je celkově věcnější. Ve Vyšehradu se tolik nesnažil o iluzi obrazů dávných věků, ve Vltavě nevyhranil kontrasty mezi poetikou ztišených pasáží a divokých proudů. V orchestru se také občas objevily malé nejistoty a nepřesnosti v detailní koordinaci, klarinetové sólo v Šárce bohužel nebylo bez kazu… Báseň Z českých luhů a hájů přinesla proměnu, mnohem větší obraznost, zvýraznění tanečních pasáží, pozornější modelování dynamiky a agogiky, překvapivé zámlky… Dirigent v druhé polovině večera také víc pracoval s tempy, občas i neortodoxně, ale vždy zajímavě. Tábor a Blaník, často propojované, sice oddělil značnou mezerou, což je docela škoda, ale jinak projevil pochopení pro jejich patos, a to spíše hudební než ideový. A dlouhá pastorální epizoda v šesté básni vyšla krásně, včetně moc pěkně zahraného hobojového partu. Jedno ale platilo pro celý večer. Mimořádně suchá akustika, panující na jevišti, tak velké partituře nesvědčí. Zvláště v místech, kdy hraje opravdu celý orchestr: byla spíše tvrdá, hlučná…

Dennis Russell Davies začíná svou čtvrtou brněnskou sezónu. Je jasné, a to i při pohledu na jeho programy, jak blízká je mu moderní hudba. Bezezbytku romantickým básníkem není. Přesto je dobře, že Mou vlast přidal do svého repertoáru. Bylo to víc než pouhé gesto k zemi a městu, kde tak zdařile působí. Ostatně, jeho dlouholeté předchozí působení v Brucknerově městě Linci ho s hudbou druhé poloviny devatenáctého století propojilo dostatečně.

Koncert, ostatně jako každý večer Filharmonie Brno, nechtěně připomněl, jak krásné jednou bude, až se toto těleso dočká svého vlastního sálu. Primátorka Markéta Vaňková s ředitelkou Marií Kučerovou v úvodu koncertu vyhlásily sbírku na varhany v chystaném Janáčkově kulturním centru. Zaznělo v té souvislosti, že by se už příští rok v létě opravdu mělo konečně vedle Besedního domu začít stavět…

Má vlast je základním, i když nadále výlučným dílem českého repertoáru. Jednotlivě zaznívají básně i v cizině, jako celek už méně často. Filharmonii Brno lze jen přát, aby se jí podařilo, až se zase bude úplně běžně jezdit do ciziny, prosadit ji u tamních pořadatelů, a to nejlépe celou.

Závažnost cyklu a jeho páteční sváteční uvedení na začátek 66. sezóny orchestru se nevylučuje s tím, že v kuloárech bylo možné zaslechnout i pobavený, humorný a laskavě hubatý pojem „písničky sousedního kmene“. Inu, Moraváci…

Foto: Štěpán Plucar