„Jsme asi jediným orchestrem, který v podstatě funguje na privátních zdrojích.“

„Z každého koncertu jim stát bral pětapadesát procent. Byli zaměstnanci, dostávali plat jako všichni ostatní, ale navíc dostávali diety a ty byly násobně vyšší než jejich plat.“

„Ideální počet mezi dvaatřiceti a pětatřiceti hráči dává PKO jeho kompaktní a nádherný zvuk.“

Nedělní koncert na Žofíně, kterým Pražský komorní orchestr bez dirigenta zahajuje další abonentní sezonu, se koná přesně v den, na který připadá sedmdesát let od vzniku tělesa. Vytvořili ho na podzim roku 1951 hráči Symfonického orchestru Československého rozhlasu, kteří se chtěli věnovat stylovější interpretaci starší české hudby. V šedesátých letech se PKO osamostatnil. Získal v české hudební kultuře 20. století naprosto jedinečné, nezastupitelné místo. Míval 150 až 180 koncertů ročně, z toho převážnou část ve světě. Je neoddělitelně spojován s přídomkem „bez dirigenta“. Má právě v té podobě na svém kontě nespočet skvělých nahrávek. Ale neméně dobré jsou ty, které nahrál s dirigenty. Jeho současný majitel a ředitel Vladimír Darjanin v rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz uvažuje nejen o hraní bez dirigenta, ale i nad jubilejní pražskou sezonou a nad zcela jinou situací na mezinárodním hudebním trhu.

Existoval na počátku padesátých let podobný orchestr?

Pražský komorní orchestr vznikl z určité potřeby. A na trhu tehdy podobný soubor nebyl. Od začátku šlo o velmi úspěšný nápad. Kdo byl přesně zakladatelem, se úplně přesně neví, nejfrekventovanější jsou ale tři jména – violoncellista Václav Stoupa, kontrabasista František Hertl a houslista Vladimír Hanousek. Možná už to dnes není podstatné, důležitější je, že práce šla rychle kupředu, že se nový orchestr brzy etabloval. A že začal nahrávat. Bez dirigenta. Jedna historka říká, že nepřišel dirigent, a tak to zahráli sami…

Nešlo od počátku o záměr?

Já myslím, že ne… Vrchol zažíval Pražský komorní orchestr v sedmdesátých a osmdesátých letech. V devadesátých letech tu byla ještě určitá setrvačnost, ale v poslední době hledá znovu místo na trhu. Jsme asi jediným orchestrem, který v podstatě funguje na privátních zdrojích. Otázkou dalších let je, jestli se to podaří zvrátit, nebo ne.

Je dnešní situace zejména v zahraničí o hodně jiná než před rokem 1990?

Doba byla opravdu jiná. To, že jsme mívali sto padesát až sto osmdesát koncertů ročně, z toho většinu v zahraničí, bylo dáno jednak mimořádnou dispozicí orchestru, jednak jinou společenskou situaci. To jsou legendy, které se už nemohu nikdy vrátit. Jezdili do zahraničí za pár korun, alespoň ve srovnání se světem. Ovšem u nás to byly velké peníze. Hráči PKO měli tehdy ve výsledku možná víc peněz než v České filharmonii, nicméně bylo to dáno i situaci ve světě. Západ vyzvedával mimořádná tělesa, mezi která PKO patřil.

Díky tomu, že byl bez dirigenta?

Ano, byl tím zajímavý – a dokonce i dneska je to zajímavé. Hodně jsme se o tom, jestli hrát bez dirigenta, nebo ne, bavili… A pokorně jsme se vrátili k hraní bez dirigenta. Druhá věc je, že tehdejší generace byla skvěle disponovaná a muzikanti v sedmdesátých a osmdesátých letech byli v PKO ti nejlepší z nejlepších. Bylo prestiží být v PKO. Situace bipolárního světa tomu nahrávala, protože byli strašně dobří a zároveň strašně levní.

Měl tehdejší režim ze zahraničních cest umělců velký příjem?

Ano. Z každého koncertu jim stát bral pětapadesát procent. Byli zaměstnanci, dostávali plat jako všichni ostatní, ale navíc dostávali diety a ty byly násobně vyšší než jejich plat. Pro komunistický stát to bylo tak výhodné, že zavíral oči a nechával je vydělávat, protože z toho měl svoje… Takhle to měli všichni významní umělci té doby, od Josefa Suka přes Zdeňka Košlera po Václava Neumanna, stejně jako filharmonie… Byli výkladní skříni. Ale v našem státě je jedna úžasná věc: máme svébytnou hudební kulturu světového významu. Přestože jsme malý národ, tak co se týká kvality skladatelů a interpretů, jsme ve světovém měřítku srovnatelní s velkými kulturami. Jiné obory jsou mnohdy provinčnější, tedy ve světovém měřítku, ale hudba ne. To bylo tehdy a trvá to do dneška. A objevují se noví mladí interpreti, kteří mají takové sebevědomí, že jsou schopni uspět ve světových soutěžích. Každý takový úspěch posunuje českou hudební kulturu dál dopředu. Světovost naší malé kultury, to je spojnice mezi Pražským komorním orchestrem v roce 1951 a v roce 2021.

A jak je na tom PKO ve světě v současnosti?

Ještě stále máme jméno zejména v Jižní Americe. A když se podíváte na Spotify, tak jsme jedním z nejstahovanějších orchestrů na světě. Druhá část z Dvořákovy Smyčcové serenády má v podání PKO asi třicet milionů stáhnutí. To nemá u nás nikdo. Je to na úrovni těch nejlepších světových interpretů a souborů. Je to dáno historií, kterou máme. Ta se nedá ničím nahradit. Dneska si můžeme my dva spolu klidně založit orchestr… – ale aby nám někdo vůbec zavolal, to bude chvilku trvat…!

Co přesně znamená, že orchestr je váš?

Koupil jsem ho. Prodal jsem Dvořákovu Prahu, měl jsem nějaké osobní problémy… a přišli za mnou v té době pánové, jestli bych se jich neujal. Tak jsem řekl: ano, ale já to od vás koupím. Bylo potřeba investovat. Je to byznys… Domluvili jsme se – a od té doby orchestr pomalu udržuji a snažím se s jeho značkou pracovat.

Cítíte už znatelný posun?

Jde to pomalu, prostředky jsou omezené, ale začínáme rozjíždět i další věci. Pořádáme například kurzy a podobné věci, které jsou zajímavé z hlediska byznysu. Máme spolupráci s Pražskou konzervatoří… Tím vším mám na mysli agenturu PKO Agency, která má jako dceřinou společnost orchestr. V okamžiku, kdy jsem orchestr kupoval, byla agentura společností s ručením omezeným, která založila orchestr jako obecně prospěšnou společnost. Převedla tam autorská práva, orchestr má smlouvy s umělci, ale agentura je ta, kdo zastupuje několik umělců a zastupuje také orchestr.

To je váš obchodní model.

Agentura je samozřejmě od toho, aby pracovala i na jiných projektech. Doba to vyžaduje a celkem se nám daří. Jednáme také s jedním člověkem, který by do toho mohl vstoupit finančně, ale to může být otázka ještě několika let a také se to nemusí povést…

Jak jste koncipovali sezónu, na jejímž počátku si připomínáte sedmdesát let orchestru?

Máme myslím krásnou sezónu, i když samozřejmě i úspornou, se strategií, kdybychom se snad museli vrátit do časů korony… Uzavřeli jsme spolupráci s Prahou 1, takže hrajeme i na Žofíně. A jdeme naplno znovu do hry bez dirigenta.

To ale není něco úplně nového…?

Není to novum, ale nemáme letos prostě žádného dirigenta. A každý sólista, který bude na Žofíně nebo v Rudolfinu hrát, nám v programu zahraje dvě koncertantní skladby. Zkoušíme hrát na Žofíně v neděli v jedenáct hodin dopoledne, což je pro Prahu docela nový formát, který by, myslím, mohl zafungovat. Když se tato sezóna povede, tak to možná potom znásobíme.

Na Žofíně by se mohlo koncertovat i častěji?

Ano, na Žofíně bychom mohli hrát i častěji. A nebo budeme hrát třeba v neděli dopoledne a v pondělí večer opakovaně stejný program. Tudy jdou naše úvahy… A jestli už bude svět normální, tak se potom samozřejmě vrátíme několika koncerty i do Rudolfína.

Ale hrajete přece i jinde?

Máme komorní koncerty na konzervatoři a v kostele svatých Šimona a Judy. Každý z prostorů, které jsem jmenoval, má své publikum, což je vlastně hodně zajímavé. Celkově máme nějakých čtyři sta nebo pět set abonentů, ti jsou naším pokladem. Máme je už ve třetí a čtvrté generaci. Máme také několik mecenášů, kteří nám dávají od desítek tisíc až po statisíce, bez těch by to také nešlo. V tom všem je bohatství orchestru.

Jak je to s cestami do světa? Tedy samozřejmě v době bez koronaviru…

Měli jsme letos jet do Jižní Ameriky, ale bohužel se to zrušilo, cesta je posunuta na dobu za rok. Brazílie, Argentina, Venezuela… dohromady asi dvanáct koncertů. Naposledy jsme tam byli před nějakými deseti lety. Upřímně, ono pro agenty vyvézt orchestr s nástroji a tak dále… – to není vůbec nic snadného ani levného.

Jaký repertoár je dnes doménou PKO? Proměnilo se mnoho od roku 1951? Klasicismus, neoklasicismus… Nebo jste něco zásadněji změnil, když jste se do tohoto podnikání pustil?

Jedna věc je první vídeňská škola a všichni ti lidé kolem ní. Kdo teď oživuje českou klasickou školu, dělá dobře, my ji hrajeme samozřejmě také. Co zůstává? Hrajeme na moderní nástroje. Vracet se k historickým rozhodně nebudeme. Hudba doby klasicismu zůstává naší doménou a budeme v tom pokračovat. I proto, že právě z této oblasti se mnoho děl dá interpretovat bez dirigenta. My se nevyhýbáme ani hře s dirigentem, ale musí mít smysl. Pokud by s námi někdo chtěl dirigovat Beethovena, tak to nepotřebujeme, toho hrajeme sami.

Čili ani neuvažujete o rozšiřování do velkých obsazení častými výpomocemi a podobně?

Není důvod. Když pracujete v prostoru, který jste si vymezil, tak můžete dosáhnout vrcholu. Když ale tříštíte síly, kdyby třeba měl orchestr najednou pro nějaký projekt šedesát nebo sedmdesát lidí, tak ztrácí kompaktnost zvuku. Ideální počet mezi dvaatřiceti a pětatřiceti hráči dává PKO jeho kompaktní a nádherný zvuk.

Takže nebudete například doprovázet světové pěvecké hvězdy ve velkém symfonickém obsazení?

Ne, i když by tady takové požadavky byly. Pokud podobný doprovod, tak v naší doméně. Vymýšlíme něco například s pěvkyní Slávkou Zámečníkovou. Takový repertoár, abychom se nemuseli kvůli tomu zvětšovat. Ale nevylučuji, že naopak uděláme i variantu menšího orchestru, jen smyčcového. Máme docela dost nabídek, které by tím směrem mohly být využity. Vedle koncertního mistra a uměleckého vedoucího Leoše Čepického máme nového zastupujícího koncertního mistra Patrika Sedláře a máme s ním nějaké podobné plány…

Budoucnost PKO je tedy i v podmínkách současného trhu nadějná?

Je otevřená, je optimistická. Jde to jakoby pomalu, je to jiný svět, než byli hráči PKO zvyklí, ale jde to.

Foto: V. Havlík, Fb orchestru