„Skladba vedle klasické hry hledá také nové zvukové možnosti – bisbiglianda, frulata, různé netypické artikulace, glissanda a i velmi vysoké tóny nad rozsahy.“

„Soutěžící nesmí konzultovat kompozici se skladatelem. Mají všechno napsané v partituře a je na nich, jak přistoupí k interpretaci.“

„Snažím se vyhmátnout danost nástroje a hledám vždy nějaký mimohudební nápad, kterým by skladba ožila.“

Sobota byla pro mladé hobojisty měřící síly v mezinárodní soutěži Pražské jaro zásadní. Šlo o postup do finále. Repertoár druhého kola plně prověřil schopnosti: soutěžící se museli vypořádat s technikou barokní hry v Koncertu Francoise Couperina, kde jejich výkony doprovázelo cembalo a viola da gamba. Museli ale zvládnout i repertoár 20. století – Suitu pro hoboj a klavír Klementa Slavického. Za největší výzvu je asi možné považovat nutnost naučit se úplně novou kompozici, přímo zkomponovanou pro tuto příležitost. Skladba soudobého českého autora zaznívá v soutěži každoročně od roku 1994. V letošním ročníku šlo o kompozici Martina Hyblera s názvem Sound-Telescope pro hoboj sólo. Jednou ze zajímavostí povinné soutěžní skladby je část Sound Observatory – Cadenza, ve které Hybler dává možnost hráči podílet se na kompozici. Podle slov skladatele tato kadence představuje určitou zvukovou laboratoř – prostor k volnému hudebnímu, respektive zvukovému vyjádření. Úkolem hráče je v ní zpracovat nabídnutý obrázek. Další zajímavosti mi už Martin Hybler poskytl v rozhovoru.

Jak je Vaše kompozice Sound-Telescope formálně vystavěná, čím je inspirován název a jaké techniky hobojové hry jste v ní použil? Všimla jsem si, že instrumentalisté se u hry otočí o 360 stupňů, kráčí do stran a podobně…

Skladba Sound-Telescope ve volném překladu znamená zvukový dalekohled nebo chcete-ti zvukohled. Je to skladba pro sólový hoboj a vedle standardní klasické hry hledá také nové zvukové možnosti, například: bisbiglianda, frulata, různé netypické artikulace, glissanda a i velmi vysoké tóny nad rozsahy. Hráči mají také během skladby určené postoje a směry pohybu. V závěru je dokonce kousek grafické partitury, kde interpreti mohou zapojit svoji kreativitu a zhudebnit obrázek. Použil jsem siluetu Pražského hradu – symbol Prahy, protože je tady mnoho cizích interpretů, kteří jsou třeba v Praze poprvé, tak aby k tomu měli i určitý vztah.

V čem tato skladba mohla být pro soutěžících výzvou?

Výzvou je právě to hledání nových zvukových možností a barev, které prověřují hudební vyjádření nejen po melodické stránce. Hoboj je hlavně melodický nástroj a ta moje skladba je spíš určitou zvukovou laboratoří. Samozřejmě, název napovídá, že jde o určitý experiment hoboje jako dalekohledu nebo zvukohledu, kterým hráč prozkoumává svět kolem sebe – a to právě i pohybem, který určují předepsané figury. V závěru je možno kreativně pracovat a nabídnout, co hráč sám objeví nového ve svém nástroji, což pro někoho nemusí být vůbec jednoduché. V tom je to podle mě zajímavé – nejde jenom o vypsané tóny, ale partitura by měla dávat možnost i vlastnímu vyjádření hráče.

Jak probíhá spolupráce skladatele se soutěží Pražské jaro? Zajímá mě celý proces od nabídky soutěže zkomponovat skladbu až po její provedení.

Volali mi z vedení soutěže Pražské jaro, konkrétně pan Michal Vencl, který mi nabídl spolupráci. Samozřejmě jsem neváhal, protože hoboj je moje srdeční záležitost. Už v minulosti jsem napsal Hobojový koncert pro Viléma Veverku, který dneska sedí v porotě. S ním jsem tu skladbu pak měl možnost i konzultovat. Přece jenom, psát kompozici pro tuto soutěž je speciální záležitost. Na jedné straně nenapsat extrémně těžký part, na straně druhé však nezkomponovat příliš jednoduchou skladbu. Já sám nejsem hobojistou, takže potřebuji tyto věci konzultovat.

Měl organizační tým soutěže určité požadavky na skladbu, co se týče délky nebo techniky?

Limitem byl jenom čas – a aby skladba byla důstojnou soutěžní kompozicí.

Jak dlouho jste skladbu psal a kolik času měli hobojisti na její naučení?

Já jsem ji psal zhruba měsíc, předtím jsem si dělal jenom náčrtky, co by to mohlo být. Ono psát pro jednohlasý sólový nástroj je trošku problém. Člověk musí vymyslet nějaký koncept, do kterého tu skladbu zasadí. Tak měsíc jsem rozmýšlel a nakonec mi vyplynula tato skladba, která má v sobě i určitou stopu scéničnosti. Dokončil jsem ji někdy na podzim minulého roku, pak se skladba připravila pro vydání v nakladatelství Českého rozhlasu. Samotní soutěžící dostali kompozici asi někdy v lednu.

Když skladbu dostali, mohli ji s Vámi konzultovat? Oslovují Vás s radami?

Soutěžící nesmí konzultovat kompozici se skladatelem. Mají všechno napsané v partituře a je na nich, jak přistoupí k její interpretaci.

Jak jste spokojen s jednotlivými provedeními Vaši skladby Sound-Telescope?

Jsem mile překvapen. Do chvíle, kdy spolu hovoříme a kdy jsme slyšeli čtyři interpretace z dvanácti, se mi potvrdilo, že skladba funguje. Člověk vždycky, když dělá nějaké nové experimenty, trošku riskuje, jak věci vyplynou. Mám radost, že funguje. Samozřejmě, každá interpretace je jiná – a to jsme také chtěli, protože v dané skladbě by se měl vyprojektovat hráč jako takový. Nemusí úplně přesně hrát pokyny, ale jde spíš o to, co je za tou interpretací – co je v člověku jako takovém. A to si myslím, že se daří.

Když jsem si prohlížela Vaše webové stránky, skladba Sound-Telescope v nich dominovala jako jediná kompozice pro sólový hoboj. Proč je tomu tak? Jaký máte vztah k tomuto nástroji?

Zatím jsem napsal hobojový koncert, teď sólovou skladbu Sound-Telescope. Dvouplátkové nástroje jsou moje zamilované nástroje a píší i komorní skladby pro tyto nástroje.

V čem jsou specifika komponování pro sólový nástroj?

Řeším technickou stránku, protože člověk musí mít nástroj prostudovaný. Nejlepší je, když už člověk má za sebou nějaké skladby. A samozřejmě, konzultuji, protože já sám nejsem hobojista. Speciálně dechové nástroje mají svá specifika – nejsou to harmonické nástroje. Snažím se vždy určitým způsobem vyhmátnout danost nástroje a hledám vždy nějaký mimohudební nápad, kterým by skladba ožila. To je vždy náročné – „přijít na kloub“ té skladby. Často se to i nemusí povést, protože jde o nové skladby, nové postupy a člověk má i právo na omyl. Zatím si však myslím, že to vychází.

V porotě soutěže hobojů zasedá i přední český hobojista Vilém Veverka. Jak jste už sám zmínil, spolupracovali jste na Vašem Koncertu pro hoboj a orchestr. Jak na tuto zkušenost vzpomínáte?

Vilém je určitě výjimečný hobojový hráč a ta práce byla báječná. Když jsem nosil první kousky skladby, tak vždy měl přibližně týden na vyzkoušení. Pak jsme to konzultovali a já jsem zjistil, že technické problémy Vilém žádné nemá. Mohli jsme tak dotvářet sólový part různými zvukovými zajímavostmi, kterými Vilém vládne, což bylo skvělé.

V roce 1995 se uskutečnila soutěž Pražské jaro v oboru skladba. Bylo to vůbec poprvé a myslím, že od té doby tento obor do soutěže zařazen nebyl. Myslíte, že je to škoda? Jaký je Váš názor na kompoziční soutěže?

Zajímavá otázka. Kompoziční soutěž rozhodně může být pro mladé skladatele úžasná vstupní brána do profesionálního světa. Co se týče skladatelských soutěží, tak je to dobrá platforma, určitě i v případě kompoziční soutěže na Pražském jaru. Na ní člověk jako skladatel může slyšet svoji skladbu provedenou skvěle. V tom je to výborná věc. Ale v konečném důsledku je na to člověk vždycky v skladatelském světě sám. To, že vyhraje skladatelskou soutěž, úplně nerozhoduje, zda-li se pak komponování věnuje.

Foto: Pražské jaro