Kněžíková: Svatá Ludmila je bez velkooperního patosu krásná
„Když se odbourají manýry, tak se z Ludmily vykřeše něco úžasného.“
„Přesně to jsem chtěla do díla dostat – pokoru, cit, víru v Boha.“
„Občas třeba udělat pěvecky krok dopředu, do neznáma.“
Vokálně-instrumentální dílo Antonína Dvořáka má v repertoáru sopranistky Kateřiny Kněžíkové výjimečné postavení. Aktuálně si to uvědomuje při letošním festivalu Dvořákova Praha, při němž se před týdnem podílela na provedení kantáty Svatební košile a na němž pro dnešní večer nastudovala titulní postavu oratoria Svatá Ludmila. „Je to moje srdcová záležitost,“ říká.
K Ludmile se rozhodla přistoupit bez patosu. „Když se odbourají velkooperní gesta a hlasové manýry, tak se z ní vykřeše něco úžasného,“ řekla pěvkyně serveru KlasikaPlus.cz. Byla a je si vědoma, že jde o pěvecký part, který má v repertoáru například dramatická sopranistka Eva Urbanová – tedy že jde v podstatě o jiný hlasový obor. Snažila se proto najít klíč k tomu, aby vůbec toto Dvořákovo dílo mohla zpívat, aniž by musela čelit udiveným otázkám.
„Podvědomě jsem cítila, že když dílo odpatetizuju a dám pryč ego, že z něj dostanu něco krásného. Ludmila jako osoba určitě nebyla ani patetická, ani egoistická, byla to žena, která byla velmi zbožná a chtěla jít příkladem, ale lidem kolem sebe to nenutila. Byla natolik sugestivní, že za ní masy šly přirozenou cestou. A přesně to jsem chtěla do díla dostat – pokoru, cit, víru v Boha,“ uvedla Kateřina Kněžíková.
Dvořák sám doporučil v partituře některé škrty, byl si vědom, že dílo je dlouhé. „My však tentokrát s Českou filharmonií a Pražským filharmonickým sborem hrajeme dílo úplně, opravdu úplně bez škrtů,“ upozornila. Ačkoli už se s tímto oratoriem jako interpretka setkala, musela se proto nyní některé části doučit. Týká se to zejména ansámblů.
Kateřina Kněžíková byla prozatím doma spíše v lyričtějším repertoáru, v Mozartovi a v italském belcantu, ale posunuje se, vyvíjí se. Jako pěvkyně je přesvědčena, že je občas třeba udělat krok dopředu, do neznáma, aby se umělecky někam posunula. Až potom se dá zjistit, jestli šlo o správný krok, nebo ne.
Když měla Gabriela Beňačková poprvé – a naposledy – zpívat Libuši, také to podle ní hodně zvažovala. „Zvažovala jsem také, ale vím, že Ludmilu rovněž nebudu zpívat každý týden. Šlo o projekt, na který jsem se mohla soustředit,“ řekla Kněžíková a v té souvislosti poznamenala: „V roli Ludmily jsou i dramatická místa, ale od počátku jsem věděla, že když mám vedle sebe dirigenta Jakuba Hrůšu, který je mistrem svého povolání, že najdeme pro pojetí Ludmily společnou řeč.“
Foto: Petr Veber
Příspěvky od Petr Veber
- Luigi De Donato: S Václavem Luksem jsme našli krásnou společnou chemii
- Albína Dědičík Houšková: Do díla Antonína Dvořáka jsem zamilovaná
- Olga Mojžíšová: Smetana uměl česky, ale úředním i školním jazykem byla němčina
- Lenka Lipenská: Kocianova i Heranova soutěž jsou rodinným stříbrem Ústí nad Orlicí
- AudioPlus | David Mareček: Bohatství české hudby je v evropském kontextu výjimečné
Více z této rubriky
- Luigi De Donato: S Václavem Luksem jsme našli krásnou společnou chemii
- Národně laděný komorní pořad na pražské HAMU
- Albína Dědičík Houšková: Do díla Antonína Dvořáka jsem zamilovaná
- Olga Mojžíšová: Smetana uměl česky, ale úředním i školním jazykem byla němčina
- Pavel Šporcl také letos hlavní tváří Kocianovy houslové soutěže i přidruženého festivalu