PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

„Dvě klavírní generálky za den byly víc než dost. Poprvé jsem odcházela ze zkoušky v noci a viděla Glyndebourne zase jinak.“

„Bylo úžasné poslouchat vzpomínky místního korepetitora na pana Bělohlávka.“

„Vidět a cítit moře bylo povznášející.“

Sopranistka Kateřina Kněžíková je v Glyndebourne na jihu Británie, v místě proslaveném mezinárodním operním festivalem. Bude tam na přelomu května a června zpívat Janáčkovu Káťu Kabanovou. V šestém dílu seriálu, který exkluzivně píše pro portál KlasikaPlus.cz, zmiňuje i pocity z výletu na blízké pobřeží. Především se však zamýšlí nad dosavadním průběhem zkoušek i nad svou dráhou. Hlavně nad tím, jak je potřeba se nebát: pokorně a s odhodláním zdolávat další překážky… a třeba i skočit do neznáma, pokud je třeba.

„Pak se nestane, že je z vás najednou pingpongový míček, který skáče od dirigenta k režisérovi, jejichž požadavky se navzájem neshodují.“

„Ač mám naše divadla ráda a už jsem uvykla jejich akustice, mám často dojem, že se nechtěně ocitám na zápasu sumo.“

„Tady je tráva tak zelená a vzduch tak čerstvý, že i kdybych se náhodou cítila pod psa, stačí vystrčit hlavu z okna a nadechnout se.“

Sopranistka Kateřina Kněžíková je v Glyndebourne na jihu Británie, v místě proslaveném mezinárodním operním festivalem. Bude tam na přelomu května a června zpívat Janáčkovu Káťu Kabanovou. V pátém dílu seriálu, který exkluzivně píše pro portál KlasikaPlus.cz, se zamýšlí nad způsobem práce staggionového divadla a nad akustikou divadelních budov, které zná. Vzhledem k tomu, že tady máme tak akusticky dokonalé divadlo, je možné skoro cokoli, píše…

„V Žitné ulici Dvořák postupně bydlel nejméně ve čtyřech různých bytech.“

„Nepodařilo se zachránit památný dům, ve kterém při pobytu v New Yorku bydlel a kde mimo jiné napsal Novosvětskou symfonii. Stavbu zbourali.“

„Na Vysokou u Příbrami jezdil, moderně řečeno, na chalupu. Právě tam dokončil Rusalku…“

Antonín Dvořák zemřel první květnový den roku 1904. Doma, v Praze v Žitné ulici, kousek nad Karlovým náměstím, kde s rodinou bydlel od roku 1877. „To se mi nějak točí hlava, půjdu si lehnout,“ zněla prý jeho poslední slova, když se mu udělalo při nedělním obědě nevolno. Nábytek z bytu je dnes ve vile Rusalka ve Vysoké u Příbrami. V jídelně, kde jednoho dne po dopsání posledních taktů při příchodu shora z pracovny slavnostně oznamoval, že „Rusalka právě zemřela“, je tedy mezi židlemi zřejmě i ta, na které seděl toho prvního květnového dne roku 1904. 

„V květnu 2020 uplynulo pětasedmdesát let od konce války. Evropský koncert měl kvůli tomu loni poprvé překročit hranice světadílu. A zamířit do Tel Avivu. Pandemie to zrušila.“

„Letos 1. května měla Berlínské filharmoniky přivítat Gaudího barcelonská bazilika Sagrada Família; jenže 1. dubna vydali zprávu, která bohužel nebyla aprílem.“

„Ze známých příčin se Evropský koncert 2021 uskuteční znovu v jejich sídle, bohužel opět bez diváků. Jako by se záslužný projekt točil kvůli covidu v začarovaném kruhu.“

Evropský koncert orchestru Berlínských filharmoniků, připomínající na prvního máje jejich založení v roce 1882, bude tento rok v řadě už třicátý. Už podruhé bez publika. A místo konání se letos našlo až napodruhé.

„Náš milý režisér Damiano je typem umělce, který nemá potřebu hvězdit ani nijak zdůrazňovat své ego.“

„Naprosto mě fascinuje, jak silná je jeho potřeba porozumět hudbě.“

„Za pár dní už budeme na jevišti. Luxus.“

Sopranistka Kateřina Kněžíková je v Glyndebourne na jihu Británie, v místě proslaveném mezinárodním operním festivalem. Bude tam na přelomu května a června zpívat Janáčkovu Káťu Kabanovou. Ve čtvrtém dílu seriálu, který exkluzivně píše pro portál KlasikaPlus.cz, zachycuje už opravdu velmi konkrétní výsledky dosavadní dvoutýdenní intenzivní zkouškové práce. Režisér Damiano Michieletto je podle ní „fakt skvělý“. I když – jedno mu nechtěla odpustit…

„Najednou mě vzbudí Káťa a říká: ´Musíme domů, čeká tam práce…´ Poslechnu ji a jdu. Je to přísná holka.“

„Tak si říkám, jestli ten koncertní provoz přeci není lepší… Alespoň s ohledem na mé ubohé, otlučené tělo…?“

„Máme geniálního režiséra, který nás provází libretem tak, jak ho Janáček napsal. Žádné jiné výklady, žádné patvary, žádné ego.“

Sopranistka Kateřina Kněžíková je v Glyndebourne na jihu Británie, v místě proslaveném mezinárodním operním festivalem. Bude tam na přelomu května a června zpívat Janáčkovu Káťu Kabanovou. Ve třetím dílu seriálu, který exkluzivně píše pro portál KlasikaPlus.cz, zachycuje pocity po sedmi dnech zkoušek a po prvním volném dnu. Ten rok nepřítomnosti na jevišti je prý sakra znát. Tělo samá modřina… každý večer padá za vlast… – ale šťastná a naplněná.

„Zaznívá rozhořčený hlas, že přezdívka Černý Mozart, která bývá ‚prvnímu skladateli afrického původu v dějinách‘ připisována, je nepřijatelně urážlivá.“

„Roku 1778 se v Paříži objevil Wolfgang Amadeus a na ‚mladšího, pohledného houslistu, dirigenta a skladatele nesmírně žárlil‘.“

„Jako bychom se světu, do něhož jsme tak dychtivě vstoupili, nyní vzdalovali – a místo aby naší zkušenosti bylo nasloucháno, jsme Západem peskováni.“

Navzdory tomu, že Saint-Georges není známým skladatelem, přitahuje poslední dobou značnou pozornost jako „první skladatel afrického původu v dějinách“. V dalším díle svého seriálu se na tomto příkladu Jiří Vejvoda zamýšlí nad současným Západem, zabývajícím se tématy typu „dekolonizace osnov výuky hudby“ nebo „spiknutí bílé hegemonie“.

„Teď mám konečně příležitost se vrátit k normální činnosti a jakkoli jsem nadšená, nejde to tak hladce, jak jsem předpokládala…“

 „Služby a obchody jsou téměř všechny otevřené. Dlouho zapovězený pohled.“

 „Měli bychom hrát pro z poloviny naplněné divadlo. Od půlky července se pak plánuje otevřít dokonce sto procent kapacity hlediště.“

Sopranistka Kateřina Kněžíková je v Glyndebourne na jihu Británie, v místě proslaveném mezinárodním operním festivalem. Bude tam na přelomu května a června zpívat Janáčkovu Káťu Kabanovou. V druhém díle seriálu, který exkluzivně píše pro portál KlasikaPlus.cz, zachycuje první den příprav inscenace. Aranžovací zkoušku s rozestupy a dezinfekcemi, částečně jen s online kontakty, ale přece jen zkoušku…! A v nejbližším městečku je to už i s otevřenými obchody a službami…!   

„Do Anglie se člověk dostane, ale chce to obrnit se spoustou trpělivosti a možná i pár tabulkami čokolády.“

„Volám na linku a po hodině čekání, během které si stihnu vyčistit zuby, aplikovat pleťovou masku, uklidit a vyžehlit, jsem přepojena ke spojovatelce, abych se dozvěděla, že ani ona neví…“

„Dnes mi přišlo instruktážní video, jak se budou zkoušet kostýmy a paruky.“

Sopranistka Kateřina Kněžíková je v Glyndebourne na jihu Británie, v místě proslaveném mezinárodním operním festivalem. Bude tam na přelomu května a června zpívat Janáčkovu Káťu Kabanovou. V prvním díle seriálu, který odtamtud exkluzivně píše pro portál KlasikaPlus.cz, shrnuje, co všechno předcházelo okamžiku, než dnes začaly zkoušky.

„Pro svého učitele měl oslovení ´padre Martinů´, v jasné narážce na legendárního skladatele a učitele Padre Martiniho z 18. století.“

„Už v roce 1949 napsal Variace na téma Bohuslava Martinů. A poetika hudby jeho učitele se v té jeho odráží často i poté.“

„Není překvapivé, že po sovětské okupaci v roce 1968 Jan Novák s rodinou emigroval na Západ.“

V Nové Říši na jihu Vysočiny, v městečku, kterému po osm staletí vévodí premonstrátský klášter, mají dvě pamětní desky se jmény tří hudebních skladatelů. V osmnáctém století se tam narodili bratři Vraničtí, Antonín a Pavel, Beethovenovi přátelé. A přesně před sto lety, 8. dubna 1921, přišel v Nové Říši na svět Jan Novák, později žák Bohuslava Martinů. Hudebník, jehož tvorba je až překvapivě vstřícná a přehledná, skladatel, který miloval latinu a který po roce 1968 odmítl zůstat v Československu.

„Stravinského rodný dům se nedochoval. Už před druhou světovou válkou ustoupil stavbě zařízení patřícího k rozvodu elektřiny.“

„Jediné muzeum na světě věnované Stravinskému je v Ustyluhu na ukrajinsko-polské hranici.“

„V novém apartmá na Páté avenue, v domě s výhledem na východní část Central Parku, strávil však Stravinskij doslova už jen pár dní.“

Narozen na ruském pobřeží Finského zálivu a pohřben na benátském ostrově Isola di San Michele, je skladatel Igor Stravinskij postavou zajímavou nejen svým novátorským hudebním odkazem a podobně neortodoxními názory, ale také životními peripetiemi. Trávil etapy života postupně v Petrohradu, Paříži a Kalifornii, ale často se vyskytoval také ve Švýcarsku a v mládí na venkově na polsko-ukrajinské hranici. Zemřel jako osmaosmdesátiletý před padesáti lety, 6. dubna 1971, v apartmá na prestižní adrese 920 Fifth Avenue v New Yorku.

„Protože Dvořák měl nápadů spoustu, nemusel si dát tolik práce s jejich rozvíjením.“

„Stravinskij na žádný nápad nečekal. Sednul a začal psát. Na notovém papíře se mu rozjel perfektně šlapající stroječek, který nápady sbíral cestou.“

„Nápad je potřeba vytěžit. Napadají mě dva příklady, kdy tu míru skladatelé netrefili.“

Možná jste také četli severskou detektivku spočívající na nápadu, že vrah stavěl před domy svých obětí sněhuláky, aby na ně mohl vždy vylézt a ze zvýšeného stanoviště pozorovat dění uvnitř. Zdá se mi, že je to nápad dost slabý, a představa, jak se vrahoun před hrůzným činem sápe vzhůru po kluzkých sněhových koulích směrem k mrkvi, mi přijde spíš komická než děsivá. Ale ten nápad přistál v hlavě muže jménem Jo Nesbø, což je Pan spisovatel – a i z takové ptákoviny dokázal vyrobit napínavou knihu.

„Nic to však nebylo proti dlouhým měsícům, které strávili na útěku z Paříže.“

„On vůbec Martinů prchal z New Yorku na venkov, jak to šlo.“

„V New Yorku Martinů zůstal do roku 1953, pak se tam z Evropy vrátil ještě v roce 1956. Napsal tam řadu svých nejlepších i nejpamátnějších děl.“

Světoběžníkem nebyl Bohuslav Martinů dobrovolně, ale úplně nedobrovolně se jím nestal. Do Paříže odešel v roce 1923 z vlastního rozhodnutí. Za hudbou, za podněty, s touhou po rozšíření obzorů, která se mu bohatě naplnila. Když se po druhé světové válce, během čtrnácti let života, které mu zbyly, nedokázal vrátit do vlasti, byl už pasivním účastníkem událostí…

„Spíše než dodržování tradičních velikonočních rituálů byly tyto velikonoční pobyty pro Martinů možností odpočinku v předjarní přírodě.“

„Martinů měl moc rád veškerá zvířata, i když s manželkou vzhledem k častému stěhování nikdy žádné trvale neměli.“

„Posledním drobnějším velikonočně laděným dílkem jsou Písničky pro dětský sbor, které komponoval na sklonku života, v únoru 1959.“

Další díl seriálu o Bohuslavu Martinů je laděn tematicky – jarně a velikonočně. Zobrazuje Bohuslava Martinů především jako člověka svázaného s přírodou, zvláště tou jarní, a představuje jeho díla spjatá s obdobím Velikonoc.

„Snad právě dnes, 1. dubna, lze věcnost publicistiky vystřídat příhodami, které by mohly covidový smutek prohřát humorem.“

„Úsměvného přehmatu se může dopustit i profesionál každým coulem. Plácido Domingo nasadí úsměv, kterým zřejmě omámil nejednu z žen, a povídá…“

„V českokrumlovské zámecké zahradě je divadelní scéna s otáčivým hledištěm. Vynález je to báječný, ale za jistých okolností doslova zákeřný.“

„Humor je nejvyšší stádium smutku,“ řekl prý Charlie Chaplin, muž k tomuto tématu nad jiné povolaný. A Ernest Hemingway – také se znalostí věci – doplnil: „Psaní je osamělé povolání…“ Máme ze sebou všichni poměrně trpký rok. Samoty jsme si užili habaděj. Zvyklí na kontakty s lidmi, na pódia znějící hudbou, nezbylo nám než uzavřít se do čtyř stěn, k nástrojům nebo k počítačům. A připravovat se, studovat, cvičit, promýšlet…

„Pod nádhernými malovanými dřevěnými stropy místností bývalého kláštera vede cesta ke kůru. Tam kromě varhan nalezneme ještě chórové lavice pro společnou modlitbu řeholníků.“

„Nástroj sám je krásnou ukázkou rokokového varhanářství. Už na pohled je velmi elegantní, subtilní a noblesní.“

„Zvuk tohoto nástroje je příjemný a ušlechtilý. Jeden rejstřík je krásnější než druhý. Každý osobitý.“

Další díl našeho varhanního seriálu, který už takřka přesně rok obohacuje repertoár svátečně nedělních příspěvků, se vydal za královským nástrojem do Bělé pod Bezdězem rozprostírající se mezi chráněnými krajinnými oblastmi Český ráj a Kokořínsko.

„Stal se v oboru etnomuzikologie mezinárodně uznávanou autoritou, renomovaným sběratelem a upravovatelem folklóru. Jeho rané, ale i mnohé pozdější skladby jsou tím rozhodně ovlivněny.“

„Cesta Bély Bartóka k mezinárodnímu uznání jako skladatele byla poměrně delší.“

„Třetí klavírní koncert byl narozeninovým dárkem pro manželku pianistku. Měl premiéru půl roku po skladatelově úmrtí.“

Umělecký vývoj Bély Bartóka se ubíral cestou od novoromantických vzorů a od Richarda Strausse a Clauda Debussyho přes dotyk se symbolismem a expresionismem a přes silnou inspiraci v lidové hudbě až po osobitou syntézu racionálního novátorství a emocionality. Skladatelův život se uzavřel v emigraci v New Yorku 26. září 1945, bylo mu pouhých čtyřiašedesát let. Dnes jsme si připomněli 140 let od jeho narození.  

„Leoš Janáček patřil ke skladatelům takzvaným všetečným a nedůtklivým, kteří v divadle nevynechají ani jednu zkoušku na své dílo.“

„Je nutné chápat Neumannovo nastudování do jisté míry jako vzorové a nepodceňovat důležitost jeho poznámek a doplňků v partituře.“

„Premiéra, jak předurčila divadelní pranostika, měla mimořádný (kanónový) úspěch.“

V tomto roce uplyne rovné století od premiéry Janáčkovy opery Káťa Kabanová. Dílo si prorazilo cestu na divadelní prkna záhy po svém dokončení. První provedení, které zaznamenalo dle dobových ohlasů mimořádný úspěch, nastudoval v tehdejším brněnském Městském divadle za přítomnosti a spolupráce autora František Neumann v režii Vladimíra Marka a výpravě Vladimíra Hrsky.

„Do Semaforu vstoupila jako devětadvacetiletá. A Suchý se Šlitrem rozehráli zpěvaččin talent do několika uměleckých poloh.“

„Inteligentní, jazykově nadaná Hegerová zpívala rovněž v cizích jazycích. Ve francouzštině. V němčině. V jidiš. A samozřejmě v rodné slovenštině.“

„Hana Hegerová obsáhla svými šansony pět dekád. Jsou tu stále jako důkaz, že i zdánlivě lehká hudební múza může být vrcholně klasická.“

„Jen pojďte, Madony, Madony, váš kočár je tady a zvony zvoní zvoní a dva páry černejch koní – koní černejch jako máry – hlavy kloní…“ Verše Jiřího Suchého k jednomu z šansonů Hany Hegerové mi prolétly hlavou v úterý 23. března 2021 odpoledne. Média právě rozšířila zprávu, která se už dlouho dala čekat, ale přesto zabolela. Pět měsíců a tři dny po svých devětaosmdesátinách zemřela žena původním jménem Carmen Mária Štefánia Farkašová…

„Musel přijít rok 1989, aby byl 1. květen 1882 oprášen a využit v nových souvislostech a okolnostech.“

„Pár stovek metrů od sídla orchestru padla Berlínská zeď; kromě jiného se tím zjednodušila možnost vyjíždět volně na koncerty do všech koutů Evropy.“

„Pro nás je poctou, že se Evropský koncert konal už třikrát v Praze.“

Psal se rok 1882. V Praze byla 5. listopadu poprvé vcelku provedena Smetanova Má vlast; Karlo-Ferdinandova univerzita se rozdělila na českou a německou část; Německé městské divadlo v Brně rozzářily – jako první v Evropě – Edisonovy žárovky. A v metropoli nedávno vzniklého Německa (1871) byl 1. května založen orchestr Berlínských filharmoniků. Jeho vznik dodnes vzbuzuje úsměv.

„Mediální pozornost by prospěla nejen škole, ale i studentům, kterým by pomohla v budoucím uplatnění po studiích.“

„To, co se dělalo před několika lety, nemusí být pro mladé studenty atraktivní dnes. Proto by vedle zkušených „hráčů“ neměli chybět ani mladí a perspektivní lektoři.“

„Chybí častější konfrontace se zahraničním uměleckým světem.“

Dnešní závěrečný díl rozhovorů s kandidáty do Akademického senátu Hudební a taneční fakulty AMU se zabývá tématem Vnější prezentace školy. Platí premisa, že klasická hudba, tanec či nonverbální divadlo jsou natolik hodnotnými a v dobrém slova smyslu elitními disciplínami, že škola s takovým jménem a tradicí, jako je HAMU, žádnou cílenou mediální propagaci nepotřebuje? Nebo je dnešní doba internetu a sociálních sítí natolik závislá na publicitě, že jakákoli instituce, uměleckou školu nevyjímaje, se svému obrazu v médiích musí cíleně věnovat? Odpovědi na tyto otázky budeme tentokrát hledat se studenty, kteří mají již z generačních důvodů k této problematice blízko – mé pozvání k rozhovoru laskavě přijala studentka Katedry hudební produkce BcA. Eliška Zamouřilová, student doktorského studia na Katedře strunných nástrojů MgA. Jakub Junek a student Katedry zpěvu a operní režie BcA. Jakub Dolejš.

„Nevidím jediný důvod k uzavírání se vůči zahraničním vlivům.“

„Za mých studií se na škole konaly dva mistrovské kurzy. To je objektivně velmi málo a vždy jsem to cítil jako slabinu naší školy.“

„Přítomnost zahraničních studentů je známkou skutečného života v akademickém prostředí a pro domácí studenty i kantory permanentní připomínkou, že nemusí být těmi nejlepšími pod sluncem.“

Dnešní díl rozhovorů s kandidáty do Akademického senátu Hudební a taneční fakulty AMU je věnován tématu Mezinárodního rozměru školy. České země vždy umělecky těžily z polohy na křižovatce Evropy, kde se potkávaly a často spolu zápolily vlivy Východu i Západu. Zároveň si i v konkurenci velkých kultur dokázaly zachovat vlastní autentickou tvář a originalitu. Vynikajícím příkladem je třeba Česká filharmonie, která je v současnosti pravidelným hostem prestižních světových pódií a zároveň zřejmě jediným národnostně homogenním tělesem mezi světovými orchestry. O tom, kde leží ideální kombinace mezinárodní otevřenosti a budování české národní školy, jsem si povídal s pianistou a pedagogem Katedry klávesových nástrojů MgA. Janem Bartošem Ph.D., studentkou téže katedry Kateřinou Blažkovou, skladatelem a pedagogem Katedry skladby doc. MgA. Mgr. Michalem Ratajem Ph.D. a houslistou a vedoucím Katedry strunných nástrojů prof. MgA. Leošem Čepickým.

„Německá filharmonie vznikla v roce 1940 z hráčů orchestru Nového německého divadla a přetrvala v protektorátní Praze až do posledních dnů války. Obnovila hudební provoz v Rudolfinu, které sloužilo v meziválečných letech potřebám parlamentu.“

„S příchodem Jakuba Hrůši na šéfdirigentský post na podzim roku 2016 bamberští začali zase víc hovořit o dávném pražském původu tělesa, ve kterém už ale samozřejmě nehrál nikdo z původního stavu.“

„Smetanovu hudbu považujeme za vlastní a zcela autenticky dýcháme její hudební vzduch – ostatně podobně samozřejmý byl Smetanův vztah ke staleté německé hudební kultuře.“

Poslední koncert měl německojazyčný Deutsches Philharmonisches Orchester Prag v úterý 1. května 1945. O pět dní později musel dirigent Joseph Keilberth zkoušku na další koncert rozpustit. V Praze začalo povstání, zanedlouho skončila válka a hudebníci byli s československou německou menšinou odsunuti směrem na západ…

„Elita studentů má mít optimální studijní podmínky a zázemí, pedagogové potom plné ocenění v rámci odměny za svoji práci. A i tady je nutná diferencovanost.“

„Každá katedra by měla obhájit přítomnost vynikajícího emeritního pedagoga, ale ruku v ruce s tím dát i šanci mladší generaci.“

„Více prostoru pro diskuse a vzájemné sdílení metodiky výuky a dalších profesních přístupů mezi pedagogy…“

V rámci seriálu minirozhovorů s kandidáty do Akademického senátu Hudební a taneční fakulty Akademie múzických umění se dnes dostáváme k dalšímu důležitému tématu: Jak se žije pedagogům na HAMU. Učitelé jsou rodinným stříbrem každé školy a nejinak je tomu i zde. Vysoký kredit jim ostatně přiznávají i studenti, což jasně vyplynulo také z anonymních dotazníků v rámci vnitřního hodnocení školy. Mé pozvání laskavě přijali MgA. Eliška Vavříková Ph.D. z Katedry nonverbálního divadla, prof. MgA. Jiří Hlaváč, pedagog Katedry dechových nástrojů a bývalý děkan HAMU, a MgA. Miroslav Sekera, vedoucí Oddělení klavírní spolupráce.

„Na instrumentálních katedrách je možné vystudovat celých pět let magisterského studia bez jediného kontaktu s hudbou vzniknuvší po roce 1950.“

„V oboru choreografie je důležité posílit styk s praktickou sférou a reálným prostředím jak tradičních repertoárových divadel, tak nezávislých scén.“

„Za dirigentský pult školního orchestru zvát výrazné osobnosti a studentům oboru dirigování častěji umožnit vedení zavedeného profesionálního orchestru.“

Na Hudební a taneční fakultě Akademie múzických umění se budou příští týden konat volby do Akademického senátu HAMU. Mohou leccos napovědět o dalším možném směřování školy. Akademický senát je v rámci svých zákonem vymezených povinností nepochybně také místem diskusí a tříbení názorů, a proto jsem se rozhodl nabídnout čtenářům portálu KlasikaPlus.cz malý vhled do témat, která nyní na fakultě dle mého soudu rezonují. Pozval jsem si za tím účelem, napříč katedrami, třináct respondentů z řad kandidátů do pedagogické i studentské komory Akademického senátu a položil jim otázky ze čtyř oblastí. Prvním tématem je Komplexnost výuky na HAMU ve vztahu k uplatnitelnosti jejích absolventů na trhu práce. Pozvání přijali Mgr. Bohumíra Eliášová Ph.D. z Katedry tance, vedoucí Katedry bicích nástrojů doc. Daniel Mikolášek a student Katedry skladby Haštal Hapka.

„Návštěvníci barů, kde zprvu hrával, nejednou napadli Piazzollu na pódiu, došlo i na facky.“

„Půldruhého roku mě Nadia Boulanger mučila v Paříži s teorií, fugou, kontrapunktem a passacagliemi, ale nasměrovala mě tam, kde jsem později uspěl!“

„Byl tím, čím Scott Joplin pro ragtime či George Gershwin pro charleston, protože také vyzdvihl muziku z tančíren do netušených výšin.“

Chybělo málo – a hudbu Ástora Pantaleóna Piazzolly, od jehož narození dnes uplynulo sto let, jsme nikdy nepoznali… Bylo mu čtrnáct, když se 24. června 1935 zřítilo letadlo se zpěvákem tanga Carlosem Gardelem, v němž měl sedět: „Kdyby mi to táta nezatrhl,“ vzpomínal později, „už bych dávno hrál s anděly tam nahoře na harfu, místo abych se tady dole plahočil s bandoneonem.“ A hlavně se svým nuevo tangem, novým tangem, s nímž si – než celosvětově prorazil – užíval doma, v Argentině, nejmíň do konce padesátých let očistec.

„Období, ve kterém se hudba přelila do virtuálního prostředí, protože – pokud budou na světě lidé – je asi opravdu nesmrtelná.“

„Měsíce a roky, o které právě přicházíme, nám nejen v tělesném, ale i v psychickém zdraví, ve vzdělání, v rozdávání radosti, ve službě, práci, v prožitcích a vztazích – a samozřejmě ani ekonomicky – nikdo nikdy nevrátí.“

„Tlak na naši flexibilitu a kreativitu není sám o sobě špatný. Určitě přinese a už přináší své ovoce. Ale za takovou cenu?“

V hudebním životě metropole byl posledním okamžikem starých časů koncert Symfonického orchestru Českého rozhlasu, při kterém 9. března 2020 v nezapomenutelné interpretaci Leily Josefowicz a Alexandera Liebreicha zazněl Bergův Houslový koncert „Památce anděla“. Repríza programu už se další den nesměla konat. Je 10. března 2021, přesně rok poté. Nejsme vůbec dál. 

„Piazzolla bandoneon povýšil na koncertní pódia a navíc změnil i způsob hry – vestoje s jednou nohou na židli.“

„Vytváří vlastní styl, Tango nuevo. Tím získává nepřátele z řad milovníků a zastánců ortodoxního tanga, kteří ho dokonce ohrožují na životě.“

„V 80. letech, navzdory opakujícím se srdečním potížím, zažívá argentinský hudebník vrchol kariéry.“

Astor Piazzolla, jehož sté výročí narození si v těchto dnech připomínáme, prožil celý život ve dvacátém století, které ho inspirovalo a ovlivňovalo a které inspiroval a ovlivňoval i on sám.

„Umělecká, emocionální i motivační intenzita proroctví je mimořádně silně ztvárněna ve filmu Jiřího Krejčíka a Zdeňka Mahlera s názvem Božská Ema, s hlasem Gabriely Beňačkové.“

„I po roce 1989 zůstává světlá budoucnost nadčasovým, trvalým cílem, ideálem, pro který se Smetanovo dílo vyslovuje bez ztráty aktuálnosti.“

„Prozatím nejsilnějším dojmem z poslední doby bylo nastudování Libuše v Národním divadle Brno režisérem Jiřím Heřmanem a její uvedení v alternativním prostředí haly na Výstavišti.“

Před sto padesáti lety, v roce 1871, komponoval zrovna Bedřich Smetana první dějství své čtvrté opery – Libuše. Premiéru měla však až mnohem později, jako v pořadí sedmá z jeho osmi dokončených oper: v červnu před sto čtyřiceti lety, při prvním otevření Národního divadla. Stejně složitou historii má i pověst o Libuši, předloha pro libreto. Stojí za to si vše připomenout právě dnes, na Smetanovy narozeniny. I když nejsou letos kulaté.

„Krutostí stejného osudu nemohl Jiří Bělohlávek svou misi u České filharmonie ani podruhé přirozeně završit a naplnit.“

„Fibich by mohl mít pomník na Žofíně, ale nemá, Suk asi u Rudolfina, ale tam je obsazeno, Foerster na náměstíčku za svatým Vojtěchem, nikoho to ovšem nenapadne, a Kovařovic a Ostrčil u Národního divadla, ale tam není nikde místo.“

„Myslíte, že by někdo někdy ještě chtěl někde postavit pomník? Třeba Rafaelu Kubelíkovi…? Nebo Jiřímu Bělohlávkovi…?“

Před několika dny by bývalo bylo Jiřímu Bělohlávkovi pětasedmdesát, kdyby tady ovšem už skoro čtyři roky nechyběl. Snad jen doba starostí kolem koronaviru způsobila, že jsme vcelku zběžně tím datem prošli, protože jsme ani neměli možnost hlubšího vzpomínání, třeba při nějakém pěkném koncertě dedikovaném jeho památce. Ale není vyloučeno, že virus za to takhle jednoduše nemůže. Možná je už opravdu jiná doba…