PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

„Mediální pozornost by prospěla nejen škole, ale i studentům, kterým by pomohla v budoucím uplatnění po studiích.“

„To, co se dělalo před několika lety, nemusí být pro mladé studenty atraktivní dnes. Proto by vedle zkušených „hráčů“ neměli chybět ani mladí a perspektivní lektoři.“

„Chybí častější konfrontace se zahraničním uměleckým světem.“

Dnešní závěrečný díl rozhovorů s kandidáty do Akademického senátu Hudební a taneční fakulty AMU se zabývá tématem Vnější prezentace školy. Platí premisa, že klasická hudba, tanec či nonverbální divadlo jsou natolik hodnotnými a v dobrém slova smyslu elitními disciplínami, že škola s takovým jménem a tradicí, jako je HAMU, žádnou cílenou mediální propagaci nepotřebuje? Nebo je dnešní doba internetu a sociálních sítí natolik závislá na publicitě, že jakákoli instituce, uměleckou školu nevyjímaje, se svému obrazu v médiích musí cíleně věnovat? Odpovědi na tyto otázky budeme tentokrát hledat se studenty, kteří mají již z generačních důvodů k této problematice blízko – mé pozvání k rozhovoru laskavě přijala studentka Katedry hudební produkce BcA. Eliška Zamouřilová, student doktorského studia na Katedře strunných nástrojů MgA. Jakub Junek a student Katedry zpěvu a operní režie BcA. Jakub Dolejš.

„Nevidím jediný důvod k uzavírání se vůči zahraničním vlivům.“

„Za mých studií se na škole konaly dva mistrovské kurzy. To je objektivně velmi málo a vždy jsem to cítil jako slabinu naší školy.“

„Přítomnost zahraničních studentů je známkou skutečného života v akademickém prostředí a pro domácí studenty i kantory permanentní připomínkou, že nemusí být těmi nejlepšími pod sluncem.“

Dnešní díl rozhovorů s kandidáty do Akademického senátu Hudební a taneční fakulty AMU je věnován tématu Mezinárodního rozměru školy. České země vždy umělecky těžily z polohy na křižovatce Evropy, kde se potkávaly a často spolu zápolily vlivy Východu i Západu. Zároveň si i v konkurenci velkých kultur dokázaly zachovat vlastní autentickou tvář a originalitu. Vynikajícím příkladem je třeba Česká filharmonie, která je v současnosti pravidelným hostem prestižních světových pódií a zároveň zřejmě jediným národnostně homogenním tělesem mezi světovými orchestry. O tom, kde leží ideální kombinace mezinárodní otevřenosti a budování české národní školy, jsem si povídal s pianistou a pedagogem Katedry klávesových nástrojů MgA. Janem Bartošem Ph.D., studentkou téže katedry Kateřinou Blažkovou, skladatelem a pedagogem Katedry skladby doc. MgA. Mgr. Michalem Ratajem Ph.D. a houslistou a vedoucím Katedry strunných nástrojů prof. MgA. Leošem Čepickým.

„Německá filharmonie vznikla v roce 1940 z hráčů orchestru Nového německého divadla a přetrvala v protektorátní Praze až do posledních dnů války. Obnovila hudební provoz v Rudolfinu, které sloužilo v meziválečných letech potřebám parlamentu.“

„S příchodem Jakuba Hrůši na šéfdirigentský post na podzim roku 2016 bamberští začali zase víc hovořit o dávném pražském původu tělesa, ve kterém už ale samozřejmě nehrál nikdo z původního stavu.“

„Smetanovu hudbu považujeme za vlastní a zcela autenticky dýcháme její hudební vzduch – ostatně podobně samozřejmý byl Smetanův vztah ke staleté německé hudební kultuře.“

Poslední koncert měl německojazyčný Deutsches Philharmonisches Orchester Prag v úterý 1. května 1945. O pět dní později musel dirigent Joseph Keilberth zkoušku na další koncert rozpustit. V Praze začalo povstání, zanedlouho skončila válka a hudebníci byli s československou německou menšinou odsunuti směrem na západ…

„Elita studentů má mít optimální studijní podmínky a zázemí, pedagogové potom plné ocenění v rámci odměny za svoji práci. A i tady je nutná diferencovanost.“

„Každá katedra by měla obhájit přítomnost vynikajícího emeritního pedagoga, ale ruku v ruce s tím dát i šanci mladší generaci.“

„Více prostoru pro diskuse a vzájemné sdílení metodiky výuky a dalších profesních přístupů mezi pedagogy…“

V rámci seriálu minirozhovorů s kandidáty do Akademického senátu Hudební a taneční fakulty Akademie múzických umění se dnes dostáváme k dalšímu důležitému tématu: Jak se žije pedagogům na HAMU. Učitelé jsou rodinným stříbrem každé školy a nejinak je tomu i zde. Vysoký kredit jim ostatně přiznávají i studenti, což jasně vyplynulo také z anonymních dotazníků v rámci vnitřního hodnocení školy. Mé pozvání laskavě přijali MgA. Eliška Vavříková Ph.D. z Katedry nonverbálního divadla, prof. MgA. Jiří Hlaváč, pedagog Katedry dechových nástrojů a bývalý děkan HAMU, a MgA. Miroslav Sekera, vedoucí Oddělení klavírní spolupráce.

„Na instrumentálních katedrách je možné vystudovat celých pět let magisterského studia bez jediného kontaktu s hudbou vzniknuvší po roce 1950.“

„V oboru choreografie je důležité posílit styk s praktickou sférou a reálným prostředím jak tradičních repertoárových divadel, tak nezávislých scén.“

„Za dirigentský pult školního orchestru zvát výrazné osobnosti a studentům oboru dirigování častěji umožnit vedení zavedeného profesionálního orchestru.“

Na Hudební a taneční fakultě Akademie múzických umění se budou příští týden konat volby do Akademického senátu HAMU. Mohou leccos napovědět o dalším možném směřování školy. Akademický senát je v rámci svých zákonem vymezených povinností nepochybně také místem diskusí a tříbení názorů, a proto jsem se rozhodl nabídnout čtenářům portálu KlasikaPlus.cz malý vhled do témat, která nyní na fakultě dle mého soudu rezonují. Pozval jsem si za tím účelem, napříč katedrami, třináct respondentů z řad kandidátů do pedagogické i studentské komory Akademického senátu a položil jim otázky ze čtyř oblastí. Prvním tématem je Komplexnost výuky na HAMU ve vztahu k uplatnitelnosti jejích absolventů na trhu práce. Pozvání přijali Mgr. Bohumíra Eliášová Ph.D. z Katedry tance, vedoucí Katedry bicích nástrojů doc. Daniel Mikolášek a student Katedry skladby Haštal Hapka.

„Návštěvníci barů, kde zprvu hrával, nejednou napadli Piazzollu na pódiu, došlo i na facky.“

„Půldruhého roku mě Nadia Boulanger mučila v Paříži s teorií, fugou, kontrapunktem a passacagliemi, ale nasměrovala mě tam, kde jsem později uspěl!“

„Byl tím, čím Scott Joplin pro ragtime či George Gershwin pro charleston, protože také vyzdvihl muziku z tančíren do netušených výšin.“

Chybělo málo – a hudbu Ástora Pantaleóna Piazzolly, od jehož narození dnes uplynulo sto let, jsme nikdy nepoznali… Bylo mu čtrnáct, když se 24. června 1935 zřítilo letadlo se zpěvákem tanga Carlosem Gardelem, v němž měl sedět: „Kdyby mi to táta nezatrhl,“ vzpomínal později, „už bych dávno hrál s anděly tam nahoře na harfu, místo abych se tady dole plahočil s bandoneonem.“ A hlavně se svým nuevo tangem, novým tangem, s nímž si – než celosvětově prorazil – užíval doma, v Argentině, nejmíň do konce padesátých let očistec.

„Období, ve kterém se hudba přelila do virtuálního prostředí, protože – pokud budou na světě lidé – je asi opravdu nesmrtelná.“

„Měsíce a roky, o které právě přicházíme, nám nejen v tělesném, ale i v psychickém zdraví, ve vzdělání, v rozdávání radosti, ve službě, práci, v prožitcích a vztazích – a samozřejmě ani ekonomicky – nikdo nikdy nevrátí.“

„Tlak na naši flexibilitu a kreativitu není sám o sobě špatný. Určitě přinese a už přináší své ovoce. Ale za takovou cenu?“

V hudebním životě metropole byl posledním okamžikem starých časů koncert Symfonického orchestru Českého rozhlasu, při kterém 9. března 2020 v nezapomenutelné interpretaci Leily Josefowicz a Alexandera Liebreicha zazněl Bergův Houslový koncert „Památce anděla“. Repríza programu už se další den nesměla konat. Je 10. března 2021, přesně rok poté. Nejsme vůbec dál. 

„Piazzolla bandoneon povýšil na koncertní pódia a navíc změnil i způsob hry – vestoje s jednou nohou na židli.“

„Vytváří vlastní styl, Tango nuevo. Tím získává nepřátele z řad milovníků a zastánců ortodoxního tanga, kteří ho dokonce ohrožují na životě.“

„V 80. letech, navzdory opakujícím se srdečním potížím, zažívá argentinský hudebník vrchol kariéry.“

Astor Piazzolla, jehož sté výročí narození si v těchto dnech připomínáme, prožil celý život ve dvacátém století, které ho inspirovalo a ovlivňovalo a které inspiroval a ovlivňoval i on sám.

„Umělecká, emocionální i motivační intenzita proroctví je mimořádně silně ztvárněna ve filmu Jiřího Krejčíka a Zdeňka Mahlera s názvem Božská Ema, s hlasem Gabriely Beňačkové.“

„I po roce 1989 zůstává světlá budoucnost nadčasovým, trvalým cílem, ideálem, pro který se Smetanovo dílo vyslovuje bez ztráty aktuálnosti.“

„Prozatím nejsilnějším dojmem z poslední doby bylo nastudování Libuše v Národním divadle Brno režisérem Jiřím Heřmanem a její uvedení v alternativním prostředí haly na Výstavišti.“

Před sto padesáti lety, v roce 1871, komponoval zrovna Bedřich Smetana první dějství své čtvrté opery – Libuše. Premiéru měla však až mnohem později, jako v pořadí sedmá z jeho osmi dokončených oper: v červnu před sto čtyřiceti lety, při prvním otevření Národního divadla. Stejně složitou historii má i pověst o Libuši, předloha pro libreto. Stojí za to si vše připomenout právě dnes, na Smetanovy narozeniny. I když nejsou letos kulaté.

„Krutostí stejného osudu nemohl Jiří Bělohlávek svou misi u České filharmonie ani podruhé přirozeně završit a naplnit.“

„Fibich by mohl mít pomník na Žofíně, ale nemá, Suk asi u Rudolfina, ale tam je obsazeno, Foerster na náměstíčku za svatým Vojtěchem, nikoho to ovšem nenapadne, a Kovařovic a Ostrčil u Národního divadla, ale tam není nikde místo.“

„Myslíte, že by někdo někdy ještě chtěl někde postavit pomník? Třeba Rafaelu Kubelíkovi…? Nebo Jiřímu Bělohlávkovi…?“

Před několika dny by bývalo bylo Jiřímu Bělohlávkovi pětasedmdesát, kdyby tady ovšem už skoro čtyři roky nechyběl. Snad jen doba starostí kolem koronaviru způsobila, že jsme vcelku zběžně tím datem prošli, protože jsme ani neměli možnost hlubšího vzpomínání, třeba při nějakém pěkném koncertě dedikovaném jeho památce. Ale není vyloučeno, že virus za to takhle jednoduše nemůže. Možná je už opravdu jiná doba…

„Titulní postava Katěriny Izmajlovny měla být patrně odstrašujícím příkladem ženské smyslnosti. Šostakovič však naopak jasně vyjadřuje s touto ženou soucit.“

„V době strachu z čistek, ochromujícího napříč celý Sovětský svaz, nemohl být verdikt pro skladatele děsivější.“

„Místo pokání napsal Pátou symfonii. Kdo v ní chtěl slyšet návrat ke klasickým formám a pozitivnímu výrazivu, slyšel dobře. Kdo v ní přesto vytušil i jiné emoce – tíhu doby, odraz bolesti a smutku – cítil také správně.“

Málokterá opera asi pobouřila komunisty tak silně jako Lady Macbeth Mcenského újezdu. Dekadentně expresivní a nekonvenčně naturalistické dílo mladého Dmitrije Šostakoviče, ve kterém jsou explicitně zachyceny násilí a erotika, ale také hrubost, omezenost a lidská ničemnost, bylo v Sovětském svazu na repertoáru od ledna 1934. Téměř souběžně se hrálo v Leningradě i v Moskvě a brzy pak i na Západě. Katastrofa přišla, když jedno z moskevských představení o dva roky později navštívil Stalin.

„Což o to, ta parta mladých muzikantů by byla nesporně báječná,“ vypálil na mě bez okolků, „ale copak je vhodné, abych se upsal vojákům?“

„Tentam je pochybující, váhavý, opatrný Jiří Bělohlávek z minulých let! Tady se představuje rozhodný, ctižádostivý mistr taktovky.“

„Říkává se, že každý je nahraditelný, někteří jsou ale nezapomenutelní; o Jiřím Bělohlávkovi to platí bezezbytku.“

Ve vzpomínkách na Jiřího Bělohlávka bývá zmiňován protiklad, který vystihoval jeho přístup k životu: „Povahou introvert, povoláním extrovert,“ zněl například 1. června 2017, den po dirigentově úmrtí, titulek na webu ČT 24. Bylo to docela trefné. Nikoli však úplné. Na to, aby tak stručná definice platila, byl Jiří, který by dnes býval oslavil pětasedmdesát, ve skutečnosti mnohem komplikovanější, mnohovrstevnatější osobností.

„Václav Talich mladého Martinů znal jako orchestrálního hráče, v budoucnu jej měl poznat i jako skladatele.“

„Martinů Kubelíkovi věnoval své Fresky Piera della Francesca. Kubelík je spolu s Vídeňskými filharmoniky provedl ve světové premiéře v létě 1956.“

„Jiří Bělohlávek měl úžasnou schopnost dokázat v díle nalézt hloubku a vnitřní sílu a ty pak přenést na hráče orchestru.“

I když se provádění orchestrálních či jevištních děl Bohuslava Martinů věnovala řada výborných umělců, označení „martinůovský dirigent“ si dovolím přiřknout pouze několika z nich. Kritériem této volby je pochopitelně především mimořádný umělecký vklad těchto interpretů v rámci uvádění skladeb Martinů a ve většině případů také vztahy se skladatelem nejen na profesionální, ale též osobní úrovni. Zajímavým bonusem navíc je fakt, že u všech těchto dirigentů si letos budeme připomínat kulaté výročí narození či úmrtí.

„Dějištěm světových premiér Straussových scénických dělo byla Semperoper přesto, že ve městě nikdy, na rozdíl od Berlína, nepracoval jako ředitel operní společnosti a ani v něm nikdy nežil.“

„Ernst von Schuch, hudební ředitel drážďanské Dvorní opery, se neobával a sedmatřicetiletého Strausse s jeho v pořadí druhým operním dílem, v Berlíně odmítnutým, v roce 1901 pozval.“

„Straussova hudba zůstala drážďanským muzikantům v krvi jako ´podivně pozitivní vedlejší účinek´ izolace Saska za železnou oponou.“

Devět z patnácti oper Richarda Strausse mělo premiéru v Drážďanech. S nadsázkou se proto někdy o saské metropoli hovoří jako o straussovském Bayreuthu. Tradice uvádění Straussových oper je tam opravdu dlouhá, silná a setrvalá. V mnohém to ale také opravdu kulhá. Přinejmenším v tom, že skladatel neinicioval postavení tamního divadla a že se v Semperoper zdaleka nehrají jen jeho díla. Bayreuthské festivalové divadlo je proti tomu zcela monotematickým místem.

„Adagietto z Mahlerovy Páté, skutečná ´píseň lásky´, jemná hudba komponovaná v době vstupu do manželství s Almou.“

„Úplně celou zamilovanou skladbou je Serenáda Es dur Josefa Suka. Napsal ji s jedinou myšlenkou: na Otilku.“

„Šostakovičova Lady Macbeth… Přímo k Valentýnu je to jen pro silnější povahy…“

K Valentýnu, svátku zamilovaných, se dávají dárky, květiny, cukrovinky, pohlednice se srdcem… Patří k němu jako ke svátku náklonnosti mezi partnery láskyplná vyznání a uzamykání zámečků lásky, šperky, ale stejně tak i sex, intimnosti, krajkové prádlo a erotické pomůcky. Proč nepřidat něco z hudby?! Láska je v ní jako téma po celou její historii přece na jednom z prvních míst.

„Tosanini proslul tím, že odmítal tolerovat do té doby běžné manýry pěvců. Na přelomu století dirigent nastupující moderní doby.“

„Vytýkat Puccinimu, že ´nadbíhá diváckému vkusu´, už se nenosí.“

„Jeho melodie jsou vemlouvavé, směřují přímo pod kůži.“

Bez kterých děl si nelze představit repertoár žádného operního domu na světě? Podle dostupných statistik se divadla na prvních třech místech neobejdou bez Traviaty, Carmen a Kouzelné flétny. Tedy bez Verdiho, Bizeta a Mozarta. Každá z těchto oper mívá po světě v sezóně mezi šesti až devíti sty představení. Do první desítky patří ještě dva další skladatelé, Puccini a Rossini – totiž opery Tosca, Lazebník sevillský, Rigoletto, Figarova svatba, Don Giovanni a Madama Butterfly. Všechny mezi čtyřmi až šesti sty večerů za rok. Zvláštní pozornost však věnujme Pucciniho Bohémě, uváděné na čtvrté pozici. Právě dnes si totiž připomínáme 125 let od jejího prvního uvedení.

„Když jsme si krátce po mém nástupu do funkce sedli s Robertem Hančem, postupně jsme zjišťovali, že v České filharmonii se z toho dna můžeme jedině odrazit.“

„My plánujeme na tři až pět let dopředu. Na tři roky máme konkrétní plán. V pětiletém horizontu známe hrubé rysy.“

„Do dvou let se nachýlí ke konci druhý Marečkův mandát. Zůstane v čele České filharmonie? Bude moci – a bude chtít?“

Jubileum Davida Marečka ve funkci generálního ředitele České filharmonie přímo vyzývá k sumarizaci. Je však také důvodem k pohledu do vzdálenější minulosti, až k vyústění do situace, za níž tento post před deseti lety přijímal.

„Hasiči tu lednovou noc roku 1996 bojovali s ohněm marně, v nejbližších kanálech zrovna nebyla voda…“

„La Fenice bylo místem světových premiér Verdiho oper Ernani, Attila, Rigoletto, Traviata a Simone Boccanegra.“

„Poprvé v Itálii tam byl uveden Rienzi a pak také celý Prsten Nibelungův, jen dva měsíce poté, co Wagner v Benátkách zemřel.“

Benátské divadlo La Fenice před pětadvaceti lety, 29. ledna 1996, shořelo. Už podruhé ve své čtvrttisícileté historii. Historická budova na nevelkém náměstí v jedné z nejstarších částí města, západně od náměstí sv. Marka, naproti kostelu San Fantino, je obnovena opět od roku 2003. Nyní je však kvůli opatřením proti pandemii už mnoho měsíců bez operního a baletního provozu. Příležitostně se v ní konají jen streamované koncerty bez publika. Ty nejbližší, jediné dva v únoru, mají dirigovat Antonello Manacorda a Juraj Valčuha.

„Busseto bylo rozhodujícím místem jeho života.“

„Spolu s Rossinim, Bellinim, Donizettim a Puccinim patří k základním autorům repertoáru La Scaly.“

„Když psal Verdi v Sant´Agatě svou poslední operu, trávil Antonín Dvořák první zimu v Americe.“

Století, na jehož proměňujícím se pozadí se odvíjel život Giuseppe Verdiho a vznikala jeho hudební dramata, vede doslova od Beethovena k impresionismu. V roce 1813, dva měsíce poté, co se v severní Itálii narodil nejhranější operní skladatel současnosti, zněla ve Vídni poprvé sedmá z devíti symfonií tamního pianisty a komponisty. Když publikum obdivovalo jako novinku poslední Verdiho operu, psal Debussy Preludium k Faunovu odpoledni. Slavný Ital zamřel 27. ledna v roce 1901, před sto dvaceti lety. O dva měsíce později měla v Praze premiéru Dvořákova Rusalka.

„Hlavní skříň s pozitivem i hracím stolem stojí na chórové přepážce uprostřed hlavní chrámové lodi, jak bývá u anglických katedrál obvyklé.“

„Vedle vcelku obvyklé výbavy se posluchač u těchto varhan může těšit na bohatou divizi smykových rejstříků.“

„Messiaen představuje mnoho ze svého novátorského jazyka. Vybírá zcela neotřele rejstříkové kombinace, ale i sazbu, kterou jednotlivým rejstříkům připisuje.“

Nabídka „hudby na dálku“ se v průběhu pěti týdnů od 13. ledna do 10. února rozrůstá o příspěvky z města Norwich, metropole hrabství Norfolk na jihovýchodě Británie. Anglikánská katedrála Nejsvětější Trojice, dvouchórová trojlodní bazilika z přelomu 11. a 12. století, je jednou z nejvýznamnějších normanských staveb v Anglii. Tamní tři varhaníci připravují řadu pěti koncertů. Ohlížíme se za třemi z nich.

„Je krásným řízením osudu, že se ve stejném večeru autorsky sešel Martinů právě se Stravinským. Vždyť to byla právě jeho hudba, co ho tak silně oslovilo, že se vydal novým směrem.“

„Martinů si prý Toccatu e due canzoni představoval jako dílo ´lehké, hravé, velmi prosté´, ale zjistil, že se vyvíjí zcela po svém.“

„Paul Sacher, neúnavný propagátor hudby 20. století, objednal pro svůj Basilejský komorní orchestr více než dvě stovky děl od mnoha slavných skladatelů.“

Dirigent a filantrop Paul Sacher je osobností, které vděčil za mnohé Bohuslav Martinů. Avšak nejen on. V roce 1926, kdy mu bylo dvacet, založil Sacher Basilejský komorní orchestr, který pak po šest desetiletí vedl i financoval a pro který objednával u vůdčích skladatelských osobností současnosti nová díla. Tři z nich, od Stravinského, Honeggera a Martinů, se sešla v programu premiérového večera připomínajícího dvacáté jubileum tělesa. Stalo se tak 21. ledna před čtyřiasedmdesáti lety.

„Zázračné záběry jsou podkresleny tuctovou sterilní pseudoromantickou kulisou.“

„Posluchači jsou nějak moc často spokojeni. V posledních letech jim v hudbě stačí čím dál méně.“

„Měli bychom si být jisti kvalitou produktu, který necháváme vstoupit do našeho nejniternějšího světa.“

Každý vlastník televize je příjemcem obrovského množství hudby, ať si to uvědomuje, nebo ne. Jaká je však kvalita hudby, která se k nám dostává skrze televizní reproduktory? Je srovnatelná s kvalitou vizuálu? A co hudba linoucí se z rádií? Právě tomu se ve svém SeriáluPlus věnuje Lukáš Hurník.

„Premiéra oratoria Quo vadis v amsterdamském sále Concertgebouw v roce 1909 přinesla Nowowiejskému mezinárodní uznání, následovaly desítky provedení po Evropě i v Americe.“

„Úvahy, jestli avantgardu svým úkrokem k postmodernímu neoromantismu takzvaně zradil, nebo jasnozřivě opustil, můžeme nechat otevřené. Penderecki patří a bude v hudebních dějinách patřit do sousedství Beethovena a Mahlera.“

„Do trojice polských skladatelů druhé poloviny 20. století, kteří respektovaným způsobem, výraznějším než většina ostatních autorů ze střední Evropy, spoluutvářeli charakter a stylový vývoj moderní hudby, patří vedle Pendereckého a Lutosławského ještě Górecki.“

Feliks Nowowiejski je dobrým příkladem toho, jak málo známe své severní sousedy. Polsko se svou kulturou nebylo a není pro Čechy tak zajímavé jako Západ, jako Německo, Rakousko. Říká se dokonce, že Poláky nemáme rádi. Ať už to má nějaké důvody, nebo nemá, ať už je to pravda, nebo ne, skutečností je, že toho o nich víme méně, než bychom mohli. A platí to i o polské hudbě…

„O počasí v prosinci, kdy se Bohuslav Martinů narodil, Jitřenka bohužel vůbec nereferovala, což dává tušit, že počasí nijak zásadně nevybočovalo z místního normálu.“

„Skladatel sám zimu nikterak nemiloval, naopak. Vyhovovalo mu mírnější klima Francie, kde se s velkými mrazy příliš nepočítalo.“

„Jednu pravou vysočinskou zimu prožil při návštěvě vlasti v únoru 1935. Psal tehdy: Mrzne naprosto nemožně na naši pařížskou povahu, máme ráno 26 stupňů pod nulou, chodíme na lyže, sáňky a mrzneme.“

Kdo zná Vysočinu, ví, že tu často panují poměrně tuhé zimy. Někdy je možné se setkat s označením „Malá Sibiř“, a to jak pro Martinů rodiště Poličku, tak pro některá jiná místa v okolí, proslulá silnými větry a v zimě mrazy.

„Nikdy nezapomenu na chvíli, kdy jsem 10. března 2020 vyslechl informaci o rozhodnutí vlády, že společenské akce nesmí navštěvovat víc než sto diváků; to je konec koncertů, projelo mi hlavou.“

„Jen ztuha se prosazovalo poznání, že hudba nejsou jen ti, co si užívají ‚volnočasových aktivit‛.“

„Závěr roku proběhl ve znamení streamů, zajisté lepších než nic, ale přímý divácký zážitek nenahrazujících.“

Mnozí komentátoři se shodují v tom, že 20. století netrvalo rovných sto let. Jak připomíná publicista Jaroslav Veis, to zásadní, co ovlivnilo lidstvo, se vešlo do sedmi dekád a dvou roků. Dvě světové války, fašismus, komunismus. Též rozpad kolonií či nárůst populace v zemích třetího světa, dodávám k tomu. Ať tak či onak, mezníky jsou dány. Rok 1917 a výstřel na Auroře, rok 1989 a pád Berlínské zdi…

„Zaznamenané vzpomínky Charlotty Martinů prozrazují, že se dalo hledět na moře přímo z postele. Skladateli se tak v Nice docela dobře mohlo vybavovat dětství ve světnici na poličské kostelní věži – nevelký pokoj, ale okolo nekonečný prostor oblohy a dalekého obzoru.“

„Předpremiéra Otvírání studánek se uskutečnila 7. prosince 1955 v Praze za řízení Jana Kühna, ale skutečná premiéra patřila až o měsíc později, 7. ledna, Zdeňku Zouharovi a jeho pěveckému sdružení Opus. Stalo se tak v poličském Tylově domě.“

„Martinů si těžko uměl představit, jak jeho dílo může režim za železnou oponou využít pro své ideologické cíle.“

Komorní kantáta Otvírání studánek je prostá vokální skladba, v níž se díky básníkovi Miloslavu Burešovi skladatel Bohuslav Martinů vrátil v myšlenkách domů tak intimně, že si ji Češi zamilovali z jeho tvorby asi úplně nejvíc. Vznikla v létě roku 1955 v Nice na jihu Francie. Text o jarních zvycích a o hluboké sounáležitosti s tradicemi, přírodou, předky a domovem obdržel skladatel nedlouho předtím a zhudebnil ho velmi rychle. Předpremiéra kouzelného díla se konala hned toho roku v prosinci v Praze. A sedmého ledna teď uplynulo pětašedesát let od oficiální světové premiéry, která byla v Poličce.

„Rok 1896 byl pro Dvořáka hektickým obdobím. V porovnání s jarem, létem a podzimem předchozího roku, kdy se vrátil z USA a hodně odpočíval.“

„Dvořákova Devátá symfonie byla v lednu 1896 dosud docela žhavou novinkou.“

„Pod Talichovým vedením, stejně jako později pod Kubelíkovým, Ančerlovým, Neumannovým a Bělohlávkovým, rostla Česká filharmonie do formátu orchestru s rozpoznatelným stylem a zvukem, s výrazným a jedinečným profilem.“

Česká filharmonie počítá svou historii od 4. ledna 1896, právě dnes tedy dlouhou 125 let. Ten den, byla to sobota, měla v pražském Rudolfinu první koncert. Dirigoval Antonín Dvořák, zněla výhradně jeho hudba. Jako v té době již nejslavnější žijící český skladatel stál symbolicky u zrodu nového tělesa zcela logicky. Na koncertě byl ideově přítomen také Bedřich Smetana, který chtěl tradici symfonických koncertů založit už v šedesátých letech, a iniciátoři Společnosti ku vydržování velkého orchestru města Prahy z roku 1882…

„Roku 1952 zde postavila nový nástroj s opusovým číslem 3173 Továrna na varhany, n. p. v Krnově.“

„Z hlediska konstrukce se celý nástroj nachází v jedné velké skříni obdélníkového půdorysu, hrací stůl mají varhany volně stojící.“

„Žaluzie druhého manuálu má znatelnou dynamickou působivost a díky spojkám je plně zapnutý žaluziový stroj minimálně stejně tak silný jako hlavní.“

Dalšími varhanami, o kterých toho není mnoho známo, podobně jako o nástrojích v Husových sborech Církve československé husitské, jsou varhany v evangelickém kostele v Pardubicích. Na počátku padesátých let minulého století je postavil krnovský národní podnik Továrna na varhany. Autorem dispozice byl uznávaný varhaník Jiří Reinberger…

„Rok 2020, magický ´twenty twenty´, přinesl všechno jiné, než kýžený krok kupředu.“

„Zmar symbolizuje osud plně nastudované inscenace Řeckých pašijí Bohuslava Martinů Národního divadla Brno…“

„Právem se asi můžeme obávat, že cesta k normálu bude pomalejší, než bychom si přáli.“

Kdo všechno doplatil na pandemii? Beethoven se svým výročím pokaženým všemi omezeními určitě; celosvětově, tak jak i koronavirus působil globálně. Nevyužitých hudebních jubileí zůstalo samozřejmě víc – v našich zeměpisných šířkách například Rejchovo. Na opatření přijímaná proti nemoci jsme ale doplatili všichni…

„Původní sborové party jsou plné invektiv, z nichž ty slušnější jsou typu ‚nafackovat Janáčkovi‘.“

„V roce 1920 neměl už nikdo náladu na satiru a sebemrskačství národního sobectví, měšťáctví a zbabělosti. Hledělo se vpřed, a nikoliv dozadu. Načasování premiéry se takto zpozdilo o rok a půl.“

„Část kritiky označila Janáčka za hudebního novátora a část jej považovala za hudebního primitiva a podivína. V podstatě však kritika byla jaksi bezradná.“

Rok 2020 přinesl kromě celosvětové pandemie také jedno významné janáčkovské výročí, které jsme ale kvůli první vlně koronaviru na jaře poněkud přehlédli. Dne 23. dubna totiž uplynulo sto let od premiéry Janáčkovy v pořadí páté opery Výlety páně Broučkovy, události o to významnější, že se jednalo o první a zároveň i poslední světovou premiéru opery Leoše Janáčka na prknech pražského Národního divadla.