Klasika v souvislostech (14)
Divadlo La Fenice. Fénix, který pravidelně povstává z popela
„Hasiči tu lednovou noc roku 1996 bojovali s ohněm marně, v nejbližších kanálech zrovna nebyla voda…“
„La Fenice bylo místem světových premiér Verdiho oper Ernani, Attila, Rigoletto, Traviata a Simone Boccanegra.“
„Poprvé v Itálii tam byl uveden Rienzi a pak také celý Prsten Nibelungův, jen dva měsíce poté, co Wagner v Benátkách zemřel.“
Benátské divadlo La Fenice před pětadvaceti lety, 29. ledna 1996, shořelo. Už podruhé ve své čtvrttisícileté historii. Historická budova na nevelkém náměstí v jedné z nejstarších částí města, západně od náměstí sv. Marka, naproti kostelu San Fantino, je obnovena opět od roku 2003. Nyní je však kvůli opatřením proti pandemii už mnoho měsíců bez operního a baletního provozu. Příležitostně se v ní konají jen streamované koncerty bez publika. Ty nejbližší, jediné dva v únoru, mají dirigovat Antonello Manacorda a Juraj Valčuha.
Itálie je kolébkou opery a dodnes má tolik operních divadel jako žádná jiná země. A Benátky jsou na první pozici. Nejenže tam opera poprvé vyšla z aristokratických sídel – jako zábava za vstupné – do veřejného prostředí, ale na konci sedmnáctého století se opera ve městě provozovala už v jistě více než dvaceti divadlech! Proslulé bylo San Giovanni Crisostomo (dnes Teatro Malibran) a v dalším století to bylo především Teatro San Benedetto (dnes multiplex Cinema multisala Rossini di Venezia). Když v roce 1774 shořelo, bylo sice obnoveno, ale bohaté rodiny se tehdy rozhodly postavit jinde další, větší divadlo. Gran Teatro La Fenice, ve kterém se hraje od roku 1792. Stalo se nejvýstavnějším a brzy i nejslavnějším. První požár poničil jeho hlediště v roce 1836, další zničil vše, až na obvodové zdi. To bylo v roce 1996. Hasiči tu lednovou noc bojovali s ohněm marně, v nejbližších kanálech zrovna nebyla voda… Také v divadle probíhala rekonstrukce. Velká část mobiliáře byla proto zrovna pryč, ale škody byly přesto nedozírné.
Do zázemí se dostaly nové technologie. Také hlediště se zhruba tisícovkou míst, z velké částí v lóžích, je kompletně nové. Fénix z popela v roce 2003 povstal, ale původních historických hmot a materiálů je z památkářského hlediska v auditoriu a přilehlých společenských prostorách minimum…
La Fenice bylo v letech 1844, 1846, 1851, 1853 a 1857 místem světových premiér Verdiho oper Ernani, Attila, Rigoletto, Traviata a Simone Boccanegra. Ale své opery tam poprvé viděli a slyšeli i další slavní autoři. V roce 1823 měla na této scéně premiéru Rossiniho Semiramide, o rok později Meyerbeerova opera Il crociato in Egitto, v roce 1830 Belliniho I Capuleti e i Montecchi, roku 1838 Donizettiho Maria de Rudenz, v roce 1897 Leoncavallova Bohéma a v roce 1951 Stravinského Život prostopášníka. V Teatro La Fenice měly inscenace i Wagnerovy opery: poprvé v Itálii tam byl uveden Rienzi a pak také celý Prsten Nibelungův, jen dva měsíce poté, co skladatel v Benátkách v únoru 1883 zemřel. A přinejmenším je tu i jedna česká stopa: v roce 1973 právě tady soubor pražského Národního divadla šestkrát za sebou uvedl Janáčkovu operu Z mrtvého domu.
Tak jako jiné kulturní a umělecké instituce po světě, i benátské La Fenice se snaží nezmizet v době koronakrize z veřejného prostoru. Mimo jiné streamuje koncerty s účastí svého orchestru. Na 21. února je ohlášena Mahlerova Čtvrtá symfonie, dirigentem má být Antonello Manacorda, sólistkou v poslední větě sopranistka Carmela Remigio. Na 27. února je potom plánován podobný online koncert s Debussyho Mořem a Musorgského Obrázky z výstavy v Ravelově instrumentaci. Řídit bude Juraj Valčuha, slovenský dirigent střední generace žijící ve Francii, hudební ředitel neapolského Teatro di San Carlo a někdejší šéf turínského tělesa Orchestra Sinfonica Nazionale della RAI. Na 8. března pak divadlo hlásilo koncert se Schubertovou 3. symfonií a Dvořákovou Novosvětskou; Riccardo Muti bude řídit těleso mladých Orchestra Giovanile Luigi Cherubini.
Z těchto dní je zpráva, ve které je citován superintendent divadla La Fenice Fortunato Ortombina: „Divadlo znovu přežije, navzdory těžkým časům. Stejně jako přežilo devastující oheň před pětadvaceti lety.“
Foto: archiviostoricolafenice.org, Fb Teatro La Fenice
Příspěvky od Petr Veber
- Dvořákova Stabat mater z roku 1983. Těžko překonatelná
- Promluvy pod golgotským křížem. Zelenkovo chrámové oratorium jako koncertní událost
- Protestantská hudba v saském příhraničí aneb Pašije jako kázání
- Pohledem Petra Vebera (63)
Václav Luks po dvaceti letech. Od Bacha a Zelenky k Mozartovi - „Moje drahé dětičky!“ Česko získalo dopis Bedřicha Smetany
Více z této rubriky
- Až na konec světa (38)
Neškodně zlobivý vůdce.
Skladatel a varhaník Robert Führer - Pohledem Petra Vebera (63)
Václav Luks po dvaceti letech. Od Bacha a Zelenky k Mozartovi - Klasika v souvislostech (87)
Bachovy třísté čtyřicáté narozeniny nadvakrát - Dvořák v souvislostech (9)
Duchova nevěsta aneb Erbenova balada v Plzni a v Anglii - Klasika v souvislostech (86)
Sedmdesát let Horákova sólového basklarinetu - Klasika v souvislostech (85)
Rudolf Karel, neprávem zapomenutý skladatel, pedagog a odbojář - Až na konec světa (37)
Třikrát vyděděncem.
Muzikolog, rozhlasák a svobodný zednář Paul Nettl - Martinů v souvislostech (21)
Azurové pobřeží. Od Julietty k Řeckým pašijím a Ariadně - Smetana v souvislostech (9)
Na Žofíně před sto padesáti lety - Klasika v souvislostech (84)
Impresionista i neoklasik, starý mládenec a milovník koček. Maurice Ravel stopadesátiletý