„Nebude příšerně smutné, když po rozverných valčících, čtverylkách, kvapících či polkách nastane místo ovací mrtvolné ticho?“

„Rakouský veřejnoprávní vysílatel ORF se ve spolupráci s Vídeňskými filharmoniky rozhodl uskutečnit projekt Potlesk na dálku.“

„Riccardo Muti dokáže při Novoročních koncertech z Vídně vždy přesvědčit dramaturgy, aby do programu vedle ‚osvědčených hitů‘ zařadili i novinky; tentokrát zazní z osmnácti skladeb šest poprvé.“

Dlouho se zdálo, že Vídeň, hodnocená v průzkumech jako jedno z nejpříjemnějších měst na planetě, vysílá světu hned na Nový rok povzbudivý signál. Poté, co utichne silvestrovský řev opilců i dunění dělbuchů, se vynoří jiná skupina lidí. Kultivovaných, elegantně oblečených, hudbymilovných. Ve Zlatém sále vídeňského Společenství přátel hudby, proslulém Musikvereinu, oslaví s hudbou příchod dalšího z pádících roků našich ubíhajících životů. Způsobem, jaký poskytuje naději, že kultura ještě nezahynula.

Jenže. Stačil covidový rok 2020 a kultura je všude vystavena destrukci, jakou jsme si předtím stěží dokázali představit. Virus a tanečky kolem něj výrazně ovlivnily i Novoroční koncert z Vídně s datem 1. ledna 2021. Dlouhodobě bylo sice jasné, že se – bude-li to jen trochu možné – uskuteční. Televizní přenos do zhruba devadesáti zemí světa, dávno potvrzený smlouvami, je pro Vídeňské filharmoniky natolik zásadním příjmem, že se dalo očekávat jejich nezměrné úsilí směřující k tomu, aby osmdesátiletá tradice této události nebyla přerušena. Podařilo se, ovšem za cenu, která rozhodně není titěrná.

Ještě pár týdnů před 1. lednem 2021 nebylo například jasné, zda – a kolik – diváků bude moci Novoročnímu koncertu z Vídně přihlížet osobně. K tomu je třeba vysvětlit, že celosvětový zájem o toto matiné překračuje kapacitu Zlatého sálu rok co rok přinejmenším stonásobně. Do ošuntělých sedadel, uchovávaných nikoli z piety, ale kvůli udržení skvostné akustiky, se vejde kolem patnácti set diváků. A o vstupenky se – navzdory jejich ceně, která na nejlepších místech představuje v přepočtu desítky tisíc korun – uchází e-mailem vždy kolem sto padesáti tisíc zájemců! Musí se přihlásit do února předcházejícího roku a z nich jsou pak za dohledu několika notářů vylosováni šťastlivci, kteří si vychutnají 1. leden v Musikvereinu.

Když jsem se z managementu Vídeňských filharmoniků postupně dozvídal, že uvažují o třech variantách návštěvnosti, byl jsem zvědav na rozuzlení. Že bude moci být sál plný, jsem víceméně vylučoval. Co ale nastane, pokud bude povolena – řekněme – účast pěti stovek diváků v patřičných rozestupech a v rouškách? Proběhne druhé losování, aby se počet zúžil? Nakonec to v souvislosti se zpřísněním epidemických opatření v Rakousku dopadlo tak, že do Musikvereinu neproklouzne ani myš. Jenže. Nebude to příšerně smutné, když po rozverných valčících, čtverylkách, kvapících či polkách nastane místo ovací mrtvolné ticho? Co s tím?

A tak se rakouský veřejnoprávní vysílatel ORF, sdružující pod jednou střechou televizi i rozhlas, rozhodl uskutečnit ve spolupráci s Vídeňskými filharmoniky převratnou inovaci. Projekt nazvali Potlesk na dálku. Během prosince zveřejnili na webových stránkách orchestru jednoduchý formulář, jímž se zájemce z kterékoli země mohl přihlásit a byl následně zahrnut do zvukových zkoušek. Při nich předvedl z bytu přes skype sílu svého potlesku, při kterém byl zároveň vidět. Jak to nakonec zafunguje, je pro mě v tuto chvíli trochu záhadou. Ze scénosledu Novoročního koncertu 2021 lze vytušit, že potlesk distančního typu nebude uplatňován po každé skladbě, ale možná až v samém závěru. I tak netuším, jak lze například sladit zvukový interval z různých koutů světa… Uvidíme. Dá se předpokládat, že aspoň někteří z diváků budou v rohu obrazovky vidět, což vyznění koncertu zlidští a stane se i šikovným PR. Ale kdo ví – je třeba vyčkat ještě pár hodin na to, jak to doopravdy bude vypadat.

Mluvě o televizním ztvárnění, je pro defilé skladeb od dynastie Straussů a jejich vídeňských současníků už dlouho nepostradatelné. A těm, kteří novoroční matiné z Vídně považují za příliš lehkou múzu, lze snadno argumentovat jmény televizních režisérů, kteří se přímých přenosů opakovaně ujímají. Žijící legendou je mezi nimi Londýňan Brian Large, zanedlouho dvaaosmdesátiletý a nedávno po právu oceněný na MTF Zlatá Praha jak Evropskou vysílací unií, tak Mezinárodním hudebním centrem a festivalem samotným za své celoživotní dílo. Je totiž víc než působivé.

Brian Large, držitel doktorátů z muzikologie a filozofie, se za pětačtyřicet let své aktivní kariéry podepsal pod televizní přenosy či záznamy klíčových hudebních událostí. Velel televizním týmům při práci v La Scale, v Covent Garden, ve Vídeňské státní opeře, v Salcburku či v Bregenzu nebo v Glyndebourne a Bayreuthu. Také však (údajně osmdesátkrát!) v Metropolitní opeře. Dále v Carnegie Hall či operních domech v Chicagu, Washingtonu, Los Angeles, San Franciscu. Spolupracoval s kdekým od Daniela Barenboima přes Georga Soltiho, Seiji Ozawu či Simona Rattla až po Valerije Gergijeva. A stihl ještě zažít osobní spolupráci s Benjaminem Brittenem či Igorem Stravinským. Anebo natočit slavný recitál Vladimira Horowitze ve Velkém sále Moskevské konzervatoře roku 1986, kdy se třiaosmdesátiletý klavírista vrátil do vlasti jednašedesát let poté, co z ní uprchl s dolary napěchovanými v botách…

Novoročními koncerty z Vídně Brian Large, tento gigant hudby na obrazovkách, rozhodně nepohrdl: režíroval je v období 1989 až 2011 devatenáctkrát! A českou dušičku potěší, že kdysi – po studijním pobytu v Praze, kde obdivoval časté a kvalitní vysílání klasické hudby v byvší Československé televizi – napsal a vydal v letech 1970 a 1975 obsáhlé odborné knihy o Bedřichu Smetanovi a Bohuslavu Martinů.

Také tentokrát uvidíme v rámci přenosu několik prvků, které do nich právě on zavedl. Především předtočené baletní scénky v podání sólistek a sólistů Baletu Vídeňské státní opery, které nás jako obvykle zavedou do zajímavých míst rakouské metropole. Například do útrob proslulého díla moderní architektury, jakým je Looshaus v samém středu Vídně, kde si připomeneme nedávné sté padesáté výročí od narození tohoto brněnského rodáka. A oceníme kostýmy baletních hvězd, které už potřetí v historii Novoročních koncertů navrhl idol francouzské módy Christian Lacroix, který v roce 2021 oslaví sedmdesátiny.

Kulaté výročí očekává také muž, který bude novoroční matiné z Vídně dirigovat od roku 1993 už pošesté. Neapolský rodák Riccardo Muti dosáhne 28. července 2021 úctyhodné osmdesátky. Šedesát let uplynulo od chvíle, kdy byl jeho mentorem Nino Rota a nastartoval jeho hvězdnou kariéru. Během ní Muti, svého času například hudební ředitel La Scaly, už několik dekád spolupracuje s Vídeňskými filharmoniky. A při Novoročních koncertech dokáže vždy přesvědčit dramaturgy, aby do programu zařadili vedle „osvědčených hitů“ i novinky. Tentokrát zazní z osmnácti skladeb hned šest poprvé. Mezi nimi hudební pocta Bádenským dívkám od pražského rodáka, kapelníka a skladatele Karla Komzáka.

Podzim 2020 byl krušným obdobím pro všechny působící v hudbě, Vídeňské filharmoniky nevyjímaje. Museli zrušit řadu koncertů doma, po Evropě a v Asii. Tam se mělo uskutečnit velké turné po čtyřech zemích – Číně, Tchaj-wanu, Jižní Koreji a Japonsku. Nakonec se podařilo odehrát jen několik vystoupení v posledně jmenované zemi. A aby toho nebylo málo, 2. listopadu se mnozí členové orchestru podíleli na představení ve Vídeňské opeře, když se nedaleko odehrál teroristický útok. Museli zůstat dlouho do noci v sále s diváky, kterým pro rozptýlení zahráli…

Je tedy Vídeň stále metropolí, kde se dá příjemně žít? A je covidový svět místem, kde se ještě může dařit hudbě, kultuře? Kéž by byl Novoroční koncert 2021 šťastným vykročením do lepších časů.

Foto: Benedikt Dinkhauser, Terry Linke, Dieter Nagl