„Moravská filharmonie při oslavě rakouské hudby prvoplánově nesáhla po posluchačsky vděčné, avšak všudypřítomné První vídeňské škole, ale vybrala zřídkakdy hraného Schönberga.“

„Poslední věta koncertu zvaná Hornpipe přináší harmonicko-melodicky nebývale bohatého a hudebními hříčkami prošpikovaného Händela.“

„Ve třetí symfonii Bruckner spojuje svůj nesporný kompoziční um s již hluboce etablovaným autorským stylem.“

Moravská filharmonie Olomouc slaví Rok rakouské kultury. Pomalu končící rok 2024 se totiž v Olomouci nenese jen ve znamení všudypřítomného Roku české hudby, ale také sezónou rakouské kultury v hanácké metropoli. Slavila se při nejrůznějších akcích – od výstav, přes filmové projekce až po koncerty. Moravská filharmonie při této příležitosti naplánovala několik tematických koncertů a 29. listopadu uvedla díla trojice rakouských hudebních velikánů. Posluchači si užili Antonia Salieriho, Arnolda Schönberga a Antona Brucknera. 

Večer rakouské hudby v olomoucké Redutě započal předehrou k Salieriho opeře Falstaff. Slavný Shakespearův námět přenesl do hudebního světa Antontio Salieri jako první a opřel se o libreto z pera Carla Prospera Defranceschiho. Olomoucké publikum si vychutnalo předehru k opeře o vychloubačném záletnickém rytíři, který navzdory svým evidentně nevalným vlastnostem vždy patřil mezi nejoblíbenější shakespearovské hrdiny. Publiku se postupně představily některé nástroje a předvedly kaskádu radostných motivů. Čilý a důvtipný klasicismus byl skvělou volbou na začátek koncertu s podtitulem Skvosty rakouské hudby. 

Do novějších hudebních vod se posluchači ponořili při provedení Schönbergova Koncertu pro smyčcové kvarteto a orchestr B dur, ale ne tak docela. Schönberg totiž není vždy přísný dodekafonik, v tomto případě se totiž vracel k muzice ještě starší, než byla úvodní předehra k Falstaffovi. Arnold Schönberg své dílo pojal jako volnou transkripci Händelova Concerta Grossa č. 7, posledního z řady koncertů opusového čísla 6. Nutno říct, že výběr skladby byl opravdu příhodný, letos totiž uběhlo devadesát let od pražské premiéry Schönbergova mimořádného díla a také sto padesát let od Schönbergova narození.

Jedná se o nekonvenční syntézu čirého baroka s vkusnými dodatky a úpravami, kde Schönberg naplno rozehrál svůj ambivalentní vztah ke staletím hudebního vývoje. Velmi oceňuji, že Moravská filharmonie při oslavě rakouské hudby prvoplánově nesáhla po posluchačsky vděčné, avšak všudypřítomné První vídeňské škole, ale vybrala nepříliš prováděné dílo zřídkakdy hraného autora. Hráčsky se přitom rozhodně nejedná o snadnou záležitost. Schönbergovy hudební kreace působí místy až cynicky vzhledem k historicko-společenskému pozadí skladby. Když už se zdá, že hudební tok zakotvil v baroku, stočí se tak nečekaným směrem, že by se z břehu mohl rychle vylít. Moravská filharmonie ale vše se ctí ustála. 

V samém srdci hudebního tělesa stanula čtveřice mladých umělců. Kukal Quartet ve složení Eliška Halečková Kukal, Klára Lešková, Daniel Macho a Filip Rufer předvedl svůj um naplno. Smyčcový ansámbl dělá čest svému řemeslu a slaví úspěchy doma i v zahraničí. Na prknech olomoucké Reduty pod taktovkou věhlasného rakouského dirigenta Martina Siegharta podali skvělý výkon nabitý nepřehlédnutelnou spoluhráčskou chemií.

Už první věta Largo – Allegro dává tušit jasnou Schönbergovu kompoziční stopu. Obsahuje značné množství reharmonizací a modifikací. Zejména závěrečná kadence boří veškeré barokní představy o muzice. V následující Largo se Schönberg nejvíce držel originálu, mimo pozměněnou instrumentaci a obohacení harmonie vnitřních hlasů skladbu v podstatě zanechal v původním znění. Orchestrem prostoupila jemná tklivá melodie, která přiblížila barokního ducha až do nástupu finální modulace, na níž navázalo následující Allegretto gracioso. 

Ve třetí části se Schönberg nedržel zpátky, je zde patrná konfrontace stylů, chytře rozepsaná mezi orchestr a sólisty. Působí překvapivě hravým dojmem, stylová období se s vtipem nabodávají, aniž by působila rozháraně. Objevují se disonance a četné chromatické postupy v kontrastu s většinou tonálně ukotveným orchestrálním partem. Kukal Quartet si výtečně poradil s virtuózními sóly, jimiž autor zejména ve třetí a závěrečné čtvrté části opravdu nešetřil. Poslední věta koncertu zvaná Hornpipe přináší harmonicko-melodicky nebývale bohatého a schönbergovskými hudebními hříčkami prošpikovaného Händela. Paradoxně, čím více se blíží závěru, tím více Händela slyšíme. Přes triumfálně virtuózní kadenci se Schönberg nakonec navrátil k tonalitě s připomínkou motivu třetí věty. Schönberg může být nakonec stejně posluchačsky vděčný, jako jeho mnohem častěji hraní krajané. 

Bravurně sehraný a výjimečnými hráčskými dovednostmi obdařený Kukal Quartet potěšil posluchače také přídavkem. Název skladby autorka textu bohužel nezachytila, jednalo se však o hbitý soudobý kus. O Kukal Quartet rozhodně nečtete naposledy. Bravurní houslistky Eliška Halečková Kukal a Klára Lešková, Daniel Macho na violu a Filip Rufer na violoncello dělají čest svému názvu, jenž nese jméno soudobého českého skladatele Ondřeje Kukala. 

Po krátké pauze si filharmonici zahráli slavnou Třetí symfonii d moll Antona Brucknera. Věhlasný rakouský pozdní romantik navazuje na dramaturgickou linku významných jubileí. Od jeho narození letos v září uplynulo přesně dvě stě let, jeho hudba však nezestárla ani o rok. Přestože se mu například oproti Schönbergovi dostává častého provádění na nejrůznějších koncertních pódiích, Brucknerovo skladatelské mistrovství bude aktuální v každé době. Jeho Třetí symfonie nazývaná „Heroická“ patří mezi přelomová díla hudebního kánonu. Autor v ní spojuje svůj nesporný kompoziční um s již hluboce etablovaným autorským stylem. Moravská filharmonie nastudovala třetí verzi díla z roku 1889. 

Již první věta Mehr langsam, misterioso dává na odiv Brucknerovu zálibu v hudební monumentálnosti. Začíná poněkud nenápadným smyčcovým ostinatem, nad nímž zanedlouho trumpeta uvádí hlavní motiv celé věty. Orchestr pod rukama Martina Siegharta postupně gradoval do prvního velkého vyvrcholení podpořeného mohutnými tympány. Vzápětí orchestr v plném nasazení představuje další téma, které potvrzuje, že v jednoduchosti je síla. Několik po sobě jdoucích sekund dokáže vykouzlit téměř surovou atmosféru. Orchestr v čele s dirigentem postupuje pevně, a přitom s opatrností tvoří každý další akord majestátní symfonie. Smyčce a dechy sehrávají téměř šachovou partii až do fantastického zakončení první věty. 

Adagio, bewegt, quasi Andante, tedy druhá část Brucknerovy symfonie přináší naprosto novou kontrastní atmosféru. Orchestr jí pod vedením zkušeného dirigenta propůjčuje snovou lehkost a dovoluje jednotlivým frázím dýchat. Druhá věta je ta nejvíce emocemi nabitá součást Brucknerova díla, což orchestr umně reflektuje. Následující Ziemlich schnell střídá kvapné, skoro až útočné scherzo s klidnějšími lyrickými pasážemi. Hlavní téma vyrůstá z úplného piana až do hřmotného závěru a navrací se pokaždé s o něco větší naléhavostí. 

Poslední věta Brucknerovy třetí symfonie nenechá nikoho klidným. Od samého začátku nabírá na síle, aby se nečekaně převrátila ve velmi něžný úsek. Jedná se o technicky i interpretačně poněkud náročnou skladbu, Moravská filharmonie však prokazuje, že přestože se v současné době potýká s mnohými komplikacemi v souvislosti s blížím se slučováním s Moravským divadlem, je stále důstojnou nositelkou olomoucké hudební kultury. Po triumfálním závěru symfonie se dočkala i ovací ve stoje. Dramaturgicky i hráčsky velmi vydařený hudební večer.

Foto: MfO / Jančo atelier