Symfonický orchestr Českého rozhlasu v pondělí 22. listopadu opět vystoupí ve Dvořákově síni pražského Rudolfina. Od 19:30 hodin tam pod taktovkou Jana Kučery přednese díla tří autorů. Na úvod zazní suita z baletu Z pohádky do pohádky Oskara Nedbala a poté Koncert pro dvoje housle Bohuslava Martinů, ve kterém se sólových partů ujmou vůdčí osobnosti orchestru – houslisté Vlastimil Kobrle a David Pokorný. Závěr bude patřit Čajkovského Symfonii č. 4 f moll, op. 36. Přímý přenos koncertu z Dvořákovy síně Rudolfina bude vysílat stanice Českého rozhlasu Vltava, záznam později nabídne i stanice D-dur.

Balet Z pohádky do pohádky složil Oskar Nedbal ve Vídni roku 1908 a ve stejném roce ji dokonce s taktovkou v ruce premiéroval v Národním divadle. Na díle, jehož předlohou byly nejznámější české pohádky, spolupracoval s libretistou Ladislavem Novákem. Balet je divácky přístupný díky neotřelým nápadům a průzračným, až rafinovaně jednoduchým melodiím.

Koncert pro dvoje housle a orchestr má oproti velkorysým a závažným symfonickým dílům Bohuslava Martinů jiný charakter. Mladistvě temperamentní skladbu premiéroval Dallas Symphony Orchestra v roce 1951. Dirigoval Walter Hendl, tehdy čtyřiatřicetiletý šéfdirigent tělesa, který s orchestrem a Rudolfem Firkušným za klavírem nedlouho předtím uvedl v premiéře Třetí klavírní koncert Bohuslava Martinů. Sólisty houslového dvojkoncertu byli Gerald a Wilfred Bealovi, dvojčata oslňující ve své době americké publikum nejen hrou, ale i věkem – na svět přišli v prosinci 1932. „Na našem koncertu se můžete těšit na báječné výkony dvou výrazných muzikantů z řad orchestru, koncertního mistra Vlastimila Kobrleho a vedoucího skupiny druhých houslí, Davida Pokorného,“ zve SOČR.

Čtvrtá ze šesti symfonií Petra Iljiče Čajkovského, pocházející z roku 1878, vznikala v době skladatelova krátkého nevydařeného manželství. Považoval ji za své vrcholné dílo a navzdory vlastnímu přesvědčení, že instrumentální hudba nemá obsah, do ní jistý program vtiskl. „Tak třeba, v první větě zaznívá téma neúprosného osudu, ‚neporazitelné síly, která nad námi visí jako Damoklův meč‘. Druhá věta je obrazem smutku z toho, že mnohé věci už patří minulosti. A finále přináší ve variacích s využitím ruské lidové melodiky radost. Skladatelovými slovy ‚radost ze štěstí druhých‘,“ vysvětluje dramaturgie.

Foto: Pavel Petruška, Tomáš Vodňanský