506

„Osmaosmdesát snímků, přihlášených do soutěže, je velmi slušným číslem; nejde však o kvantitu, ale o kvalitu snímků, a ta byla i tentokrát vysoká.“

„Grand Prix si odváží vynikající dílo režiséra Maria Martoneho pro RAI; syrovost a něha jako by byly neplánovanou poctou francouzské nové vlně a Jean-Lucu Godardovi.“

„Pořadatel Zlaté Prahy, jímž je Česká televize, odvádí tímto festivalem každoročně neocenitelnou službu, ne-li poctu televizní veřejnoprávnosti.“

Proč se – od kanadského Banffu ve stínu Skalistých hor po Montreux na břehu Ženevského jezera – konají festivaly zaměřené především či mimo jiné na televizní tvorbu? A jaké svým obsahem, svou náplní jsou? V čem se shodují, v čem se liší? Jakkoli se jejich tvář postupem doby vyvíjí a proměňuje, některé z klíčových rysů lze považovat za konstantní. V zemi javorových listů se obvykle jedná o velkokapacitní přehlídku zahrnující všechno možné, co na diváky z obrazovek světa promlouvá. Nejstarší evropské festivaly se zaměřují na televizní umění a zábavu (Zlatá růže), případně soutěží i v rozhlasové tvorbě (Prix Italia). A je potěšitelné, že do této elitní společnosti patří i Zlatá Praha, která se ve své polistopadové podobě už tři dekády věnuje hudbě, tanci a divadlu na obrazovce.

 
Zveřejněno v SeriálPlus
14

„Múzický manažer Pavel Svoboda se podílí na festivalové dramaturgii radami i kontakty; i jeho zásluhou se tisícihlavému publiku představil SOČR s dirigentem Petrem Popelkou a sólistou Josefem Špačkem.“

„Co by bylo ozdobou koncertní síně, se zde urodilo ve velké tovární hale; bizarní prostředí má ale svou zvláštní přitažlivost a zázračně dobrou akustiku.“

„Špaček přednesl bezmála půlhodinový Beethovenův koncert zpaměti, bez jediného zaváhání, a publikum ho odměnilo dlouhými ovacemi.“

Do Dobrušky zavítal Symfonický orchestr Českého rozhlasu s novým šéfdirigentem Petrem Popelkou a houslistou Josefem Špačkem. Svůj program z děl Smetany a Beethovena předvedli nezvyklém prostředí tovární haly firmy Koenig & Bauer Grafitec. Festival F. L. Věka tím vstoupil do své druhé poloviny.

 
Zveřejněno v ReflexePlus
52523

„Obě lázeňská města se pyšní rekordně dlouhou tradicí svých hudebních těles: mariánskolázeňské vzniklo před dvěma staletími a karlovarské je jen o čtrnáct let mladší.“

„S Ondřejem Vrabcem vstoupila na dirigentský stupínek v Karlových Varech zkušenost ze spolupráce s veličinami jako John Eliot Gardiner.“

„Obě tělesa leccos spojuje. Například pořádání festivalů, jako je Dvořákův karlovarský podzim nebo Chopinův v Mariánkách.“

V naší vlasti existuje kraj, který se rozlohou i zalidněností řadí na poslední místa, a přitom se může pochlubit hned dvěma symfonickými orchestry. Řeč je přirozeně o kraji Karlovarském a tělesech Karlovarský symfonický orchestr a Západočeský symfonický orchestr Mariánské Lázně. Obě se přitom pyšní rekordně dlouhou tradicí své činnosti.

 
Zveřejněno v SeriálPlus
3

„Jako harfeník a jarmareční zpěvák si za dva týdny vydělal v Karlových Varech dost peněz na to, aby se vypravil do vysněné Itálie.“

„Když pak Gassmanna roku 1763 povolala Vídeň, měl už dost zkušeností, aby se uplatnil jako skladatel baletů i dvorní kapelník; přitom dál komponoval opery.“

„Jeho dílo bývá dodnes provozováno na špičkových evropských pódiích od Berlína po Paříž; nezapomnělo na něj ani jeho rodné město Most.“

Most může člověk přejít, překročit, dokonce ho za sebou spálit. To vše platilo – v přeneseném smyslu slova – pro čin, k němuž se bez velkých okolků rozhodl v pouhých dvanácti letech budoucí skladatel vážných i komických oper uznávaný po celé Evropě. Florian Leopold Gassmann navíc tehdy, psal se rok 1741, opustil nejen své rodinné zázemí, ale dokonce Most s velkým M. Město, které se tehdy ovšem nazývalo spíš Brüx, protože v něm převládal německý živel. Také rodiče Floriana Leopolda tímto jazykem, který od nich převzal, mluvili – otec, pasířský mistr a úspěšný obchodník Johann Heinrich Gassmann a jeho žena Eva Rosina.

 
Zveřejněno v SeriálPlus
00005

„Peníze, které se ve prospěch koncertní síně shromažďují, jsou určeny právě a jen pro tento účel. A nelze je použít na cokoli jiného.“

„600 milionů korun zahrnula do rozpočtu vláda; 300 milionů poskytne Moravskoslezský kraj; další dotace a granty jsou v jednání; samotné město Ostrava naspořilo už 632 miliónů.“

„Jak dopadne koncertní síň v Ostravě, bude i pro Prahu a její Vltavskou filharmonii lakmusovým papírkem.“

Zdá se to k nevíře, ale střetům před komunálními volbami nevládne v Ostravě obava ze zdražování energií či z migrantů, ale – koncertní sál. Ano, tématem číslo jedna se tu jeví cosi tak odtažitého, jako je rekonstrukce Domu kultury města Ostravy a její moderní „nástavec“, v němž by se zhruba do čtyř let měla rozeznít klasická hudba. Těm, kteří proti stavbě brojí, na kultuře nezáleží. Pár dní před volebním víkendem zneužívají koncertní sál jako symbol zbytných investic, které by měly být použity na akutnější záležitosti. Nic proti tomu, na názor má každý právo. Jenže by neměl být podložen výmysly a často i vyloženou lží.

 
Zveřejněno v SeriálPlus
0001

„Pokaždé v září se od roku 2009 ve Dvoře Králové nad Labem koná vystoupení, jehož vrcholem je premiérové provedení skladby, které pro sbor zkomponoval uznávaný autor od nás či ze zahraničí.“

„Přišlo mi zvláštní, že právě Slovák Ľuboš Bernáth vzdal svojí skladbou Anežka Česká hold české světici; téma navrhl sbormistr Vít Havlíček a skladatel ho přijal jako výzvu.“

„Kromě Anežky české tvořily dramaturgii koncertu čtyři základní linie, mnohdy provázané.“

Už čtrnáctým rokem trvá tradice sborových koncertů ve Dvoře Králové nad Labem, kde místní chrámový sbor pod vedením Víta Havlíčka uvádí vedle dalších děl vždy i jednu premiéru. Autorem té letošní, na objednávku sboru napsané skladby je slovenský skladatel Ľuboš Bernáth. Kromě jeho Anežky České zazněly kompozice skladatelů slavných i pozapomenutých, které dohromady složily pozoruhodnou dramaturgickou mozaiku.

 
Zveřejněno v ReflexePlus
500

Pondělní vystoupení Pavel Haas Quarteta ve Dvořákově síni Rudolfina zahájí Komorní řadu Mezinárodního hudebního festivalu Dvořákova Praha. Jejím ústředním tématem je postupné provedení všech smyčcových kvartetů Antonína Dvořáka v rámci třech festivalových ročníků. Spolu s Dvořákovým Smyčcovým kvartetem č. 13 G dur přednese soubor Smyčcový kvartet č. 15 Franze Schuberta. Festival ve svém programu tradičně poskytuje komorní hudbě velký prostor, letos pořadatelé připravili sedm koncertů. Postupně se na nich představí špičková smyčcová kvarteta z tuzemska i zahraničí, řada vyvrcholí 24. září vystoupením legendární argentinské klavíristky Marthy Argerich.

 
Zveřejněno v VýhledPlus
2000

„Vídeňským filharmonikům se ‚dařilo‘ existovat bez hudebnic ve svých řadách sto pětapadesát let.“

„Roku 1997 zasedla za harfu osmapadesátiletá rodačka z Budapešti Anna Lelkes; důkazem skutečného průlomu byl však až leden 2005, kdy taktovku zdvihla Australanka Simone Young.“

„Během osmnácti let se v týmu Vídeňských filharmoniků obměnilo až padesát procent členů, ale součástí této ‚rotace kádrů‘ se stalo pouze šest nových žen.“

Právě dnes, v poslední srpnový den, končí Salcburský festival, kde byli jako každý rok rezidenčním tělesem Vídeňští filharmonikové – orchestr, kterému na letošek připadá jedno – dá se říci – jubileum. Uplynulo pětadvacet let od chvíle, kdy do svých řad vpustili ženský element.

 
Zveřejněno v SeriálPlus
111A

„Nedlouhá pouť Fritze Weisse začala i skončila na svatého Václava: 28. září 1919 se narodil v Praze, 28. září 1944 zahynul v koncentračním táboře.“

„S jeho veřejným vystupováním byl 15. března 1939 konec, ale s orchestry Ludvíka, Dvorského či Vlacha spolupracoval jako aranžér.“

„Snad z dojemné potřeby doprovodit svého otce nastoupil ‚Fricek‘ v Terezíně dobrovolně do transportu směr Osvětim, kde měl při selekci osudovou smůlu.“

Šestý díl seriálu Až na konec světa patří Fritzi Weissovi, který byl nejen instrumentalistou, ale také aranžérem a kapelníkem. Nadějnému talentu oddanému jazzové hudbě bylo po 15. březnu 1939 nejprve znemožněno pokračovat ve veřejném vystupování, dva roky nato byl deportován do Terezína a později zahynul v pouhých pětadvaceti letech v Osvětimi.

 
Zveřejněno v SeriálPlus
00007

„Když od října 1814 do června 1815 probíhal Vídeňský kongres, mladý Ignaz u toho nemohl chybět; složil dobový hit Alexandrovy variace.“

„V roce 1827 působil jako prostředník mezi Londýnskou filharmonií a těžce nemocným Beethovenem, jemuž chtěl zajistit zakázku.“

„Pražský žid, londýnský katolík, vídeňský lev salónů a celoevropský pedagog nebyl géniem komponování, ale zato významnou postavou.“

Dvěma, a možná spíš třemi aspekty se muž, narozený 23. května 1794, liší od většiny postav tohoto volného cyklu. Především tím, že na rozdíl od nich neprožil většinu života v minulém století, ale už v předminulém; stal se svědkem i účastníkem odlišných časů a vydobyl si v nich celoevropské renomé. Díky tomu se o něm sice dodnes ví víc než o jeho následnících, našich zapomenutých krajanech. Má to však háček – kdo byl Ignaz Moscheles, sice leckdo zodpoví na první dobrou, ovšem jeho fascinující život plný setkání s hudebními veličinami má v malíčku málokdo. A přitom, jak známo, ďábel je vždycky v detailu…

 
Zveřejněno v SeriálPlus
0001

„Eurovizní soutěž mladých hudebnic a hudebníků se poprvé uskutečnila před čtyřiceti lety v Manchesteru.“

„Dávno před soutěžním večerem probíhají v každé zemi strategické úvahy. Soutěžní vystoupení může trvat maximálně osm minut. Jak je pojmout? Co vybrat? Čím zabodovat?“

„Vítězství je poprvé v českých rukou. Přejme Danielu Matejčovi, aby se uplatnil přinejmenším tak, jak se to podařilo jednomu z předchozích vítězů – Julianu Rachlinovi.“

Vítězem dvacátého ročníku Eurovizní soutěže mladých hudebníků se stal český houslista Daniel Matejča. Ve francouzském Montpellier zabodoval u poroty výňatkem ze Šostakovičova Koncertu pro housle a orchestr č. 1. Mohl by tento senzační úspěch změnit náhled na klasickou hudbu a to, jak si jí ceníme?

 
Zveřejněno v SeriálPlus
58

„Návrat k postcovidovému normálu, jakkoli kvůli křehkému, byl 15. července 2022 oslaven vzpomínkou na koncert uskutečněný ve stejné podobě před sedmadvaceti lety.“

„Při poslechu nebylo od věci si připomenout souvislosti, ve kterých skladby vzniklé před třemi staletími spatřily světlo světa.“

„Hudbu lze legitimně pojímat a vnímat jako součást šířeji koncipované kulturně-společenské události.“

Mezinárodní hudební festival Český Krumlov zahájil 15. července program z hudby Georga Friedricha Händela. Jihočeská filharmonie pod taktovkou Vojtěcha Spurného zahrála Vodní hudbu a Hudbu k ohňostroji, a to na jezírku v zámecké zahradě. Byla to zároveň vzpomínka na koncert uskutečněný ve stejné dramaturgické podobě před sedmadvaceti lety – v devadesátých letech, v něčem neblaze proslulých, ale symbolizovaných zároveň nadšením z nových možností v kultuře a v médiích. 

 
Zveřejněno v SeriálPlus
DSC01395

„Není nic snazšího než připravit pro večer tohoto typu směs ukázek ověřených časem; dramaturgie ale 8. 7. 2022 zvolila jiný, neotřelý způsob.“

„Kučerova skladba Zrození vybičovala PKF – Philharmonii ke šťavnatému výkonu, který rychle rozehřál zprvu zdrženlivé oficiální publikum.“

„Šikovně zvolenou, rozuměj nikoli experimentální, soudobou hudbou lze prorazit i bariéru oficialit a dodat jim lidský rozměr.“

PKF – Prague Philharmonia pod taktovkou Jana Kučery, klavírista Tomáš Kačo a barytonista Jiří Brückler vystoupili v pátek 8. července na Zahajovacím koncertu českého předsednictví v Radě Evropské unie. Koncert se uskutečnil v pražském Rudolfinu za přítomnosti prezidenta, premiéra, politiků a diplomatů a byl živě přenášen Českou televizí. V neotřelé dramaturgii zazněla díla Antonína Dvořáka a protagonistů večera: Jana Kučery a Tomáše Kača.

 
Zveřejněno v ReflexePlus
999

„Klasické gala, jak symfonické, tak operní, odvážně vytlačilo předchozí rockové reje a vneslo do kontextu lidové merendy záblesk vyšší hudební kultury.“

„Ani tentokrát nebudou chybět árie, dueta či scény z oper, miliónkrát prověřené časem; mezi ně ale objevné hodnoty šikovně vplétají dramaturgové Národního francouzského orchestru.“

„Snad se tým francouzské televize konečně pochlapí a odpustí si zmatené švenkování kamer i zběsilé střihy.“

Francouzský státní svátek 14. července letos už podesáté vyvrcholí galakoncertem klasické hudby. Francouzský národní orchestr, jeho smíšený sbor a několik sólistů zvučných jmen bude řídit rumunský dirigent Cristian Măcelaru. Dramaturgií letošního koncertu je „výlet“ napříč frankofonní kulturou – publikum se může těšit na skladby Jacquesa Offenbacha, Germaine Tailleferre, Georgese Bizeta, Cécile Chaminade, Jeana-Philippa Rameaua a Maurice Ravela. Koncert přenáší od 21.15 ČT art.

 
Zveřejněno v SeriálPlus
00005

„Pro festival Leoše Janáčka byl Dům kultury města Ostravy rovněž centrem dění. Kam se tedy s hudbou přesunout?“

„Dlouholetý ředitel festivalu Jaromír Javůrek je natolik zkušený, že si uvědomuje dopad koncertů v dočasných prostředích na jejich dramaturgii.“

„Věřím proto, že pro MHF Leoše Janáčka bude znovu platit, že ‚co tě nezabije, to tě posílí‘.“

Název Mistrova klavírního cyklu jsem si do názvu této reflexe nevypůjčil pro nic za nic. Dvojznačnost aktuální situace Mezinárodního hudebního festivalu Leoše Janáčka totiž docela vystihuje. A dokonce by se dal doplnit konstatováním, že od příštího roku čeká festival několikaletá cesta po zarostlém chodníčku. Jak je to možné?

 
Zveřejněno v SeriálPlus
3

„Účinkovat přijela Severočeská filharmonie Teplice, o které se návštěvníci od moderátora dověděli, že je to nejstarší filharmonie v republice, neboť byla založena už v roce 1838!“

„Přiblížili osobnost Jožky Matěje, který se narodil v Brušperku. Skladatel, který vycházel především z lašských lidových písní, je dnes poněkud opomíjen.“

„Druhým letos jubilujícím slezským skladatelem, který se narodil v Porubě, byl Ilja Hurník. Zanechal po sobě nejen dílo hudební, ale byl i poutavým a vtipným spisovatelem.“

Mezinárodní hudební festival Leoše Janáčka se od 29. května dostal až k finále, které vyvrcholilo koncertem v oboře na Hukvaldech v neděli 26. června. Amfiteátr byl sice pod palbou žhnoucího slunce, přesto se návštěvníci nevzdali a přišli si poslechnout lákavý program. Dramaturgie brala ohled na skutečnost, že posluchači nejsou jen vyznavači klasické vážné hudby, ale že jsou to věrní návštěvníci festivalu, kteří si neváhali na Hukvaldy udělat výlet, a tedy očekávají od koncertu duševní osvěžení a kvalitní interpretaci.

 
Zveřejněno v ReflexePlus
112

„Samotná Waldbühne jako by potvrzovala poznání, že Berlín je doširoka otevřenou učebnicí 20. století s přesahem do dneška.“

„V červnu 1992 se zde uskutečnil první koncert Berlínských filharmoniků, tehdy pod taktovkou Georgese Prêtra.“

„Letošní dramaturgie se ve světle současných událostí posunula do roviny bezděčného připomenutí toho, co je v ruském světě tím lepším: kultura.“

Až se v sobotu 25. června 2022 ve 20.15 rozeznějí berlínským Lesním divadlem první tóny, přenášené živě tematickou Mezzo TV, půjde zároveň o připomínku výročí v jejich novodobé historii. Podobně jako Evropské koncerty Berlínských filharmoniků, slaví totiž i jejich Koncerty ve Waldbühne třicátiny. Oba projekty vznikly roku 1992. Jsou úmyslně odlišné a zároveň se promyšleně doplňují. Jediným spojovacím prvkem je samotný orchestr, vše další má svůj specifický ráz.

 
Zveřejněno v SouvislostPlus
004

„Na program zahajovacího koncertu byla zařazena – nikoli poprvé v dějinách festivalu – jedna z ikonických skladeb klasické hudby 20. století.“

„Jak Filharmonie Bohuslava Martinů Zlín, tak Český filharmonický sbor Brno podaly v Kroměříži soustředěný výkon; s akustickými poměry v podlouhlém a vysokém skleníku Květné zahrady neboli Libosadu se vyrovnali Tereza Mátlová, Martin Šrejma i Jiří Rajniš.“

„Budoucnost možná přinese další setkání s Orffem, kterého tu už dirigovali Jakub Hrůša, Tomáš Hanus či Tomáš Netopil. A letos František Macek.“

Festival Hudba v zahradách a zámku Kroměříž letos zahájila v pátek 17. června kantáta Carmina Burana Carla Orffa. Pod taktovkou Františka Macka vystoupili Tereza Mátlová, Martin Šrejma, Jiří Rajniš a Český filharmonický sbor Brno připravený Michaelem Dvořákem, to vše za doprovodu Filharmonie Bohuslava Martinů Zlín.

 
Zveřejněno v SeriálPlus
105

„Starší sestra Irma přivedla Alici v dětství ke klavíru, který se od konce první světové války stal jejím celoživotním osudem.“

„V terezínském ghettu jsem byla třikrát ročně vybrána, abych zahrála při inspekcích Červeného kříže, vzpomínala Herz-Sommer později.“

„Úmrtí údajně nejstarší přeživší holocaustu, sto desetileté legendy 20. století, oznámil 23. února 2014 její vnuk Ariel.“

Připouštím, že název článku zavání patosem, kterého se jinak – nejen v publicistice – upřímně děsím. Je-li však řeč o zřejmě nejstarší přeživší holocaustu, která se dožila úžasného věku sto deseti let, pak je snad přehršel emocí na místě. Co vše klavíristka Alice Herz-Sommer, pražská rodačka, během svého rušného života absolvovala… Svých prvních šestačtyřicet let prožila v Československu, včetně dvou v koncentračním táboře. Dalších sedmatřicet v Izraeli. A závěrečných osmadvacet v Anglii. Každá z těchto životních etap byla jedinečná – a jako by jedna podmiňovala druhou, následující.

 
Zveřejněno v SeriálPlus
003

„Regionální festivaly, probíhající s Pražským jarem takřka paralelně, mu nejsou konkurencí; z jejich programu je třeba vyzobávat lahůdky.“

„Jak Victor Julien-Laferrière v olomoucké Redutě 28. května, tak Zlatomir Fung na MHF Leoše Janáčka o dva dny později ve Frýdku-Místku se předvedli v nejlepším světle.“

„S osvěžující upřímností se oba ve vzpomínkách vrátili k mezinárodním soutěžím, které jim otevřely cestu do světa.“

Česká hudební scéna se těší celé plejádě hudebních festivalů. Že za pozornost stojí nejen akce Pražského jara, jehož letošní ročník minulý týden skončil, dokazují například violoncellisté Zlatomir Fung nebo Victor Julien-Laferrière, jejichž hru si mohli vychutnat návštěvníci dvou paralelně probíhajících moravských festivalů.

 
Zveřejněno v SeriálPlus
Strana 1 z 7