PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

„Diplomat a politik František Ferdinand Kinský jej v devatenácti nasměroval z Prahy do Vídně, kde se jako skladatel a kapelník všestranně uplatnil.“

„Mší Tůma zkomponoval na tři desítky, k tomu moteta, svity, partity, symfonie, stylově na pomezí končícího baroka a nastupujícího klasicismu.“

„Bylo mu čtyřiašedesát, když se uchýlil do kláštera v Geras, kde měl o podněty ke komponování vystaráno.“

Výjimka potvrzuje pravidlo. A tak si v cyklu o našich zapomenutých krajanech, vesměs židovského či německého původu, dopřejme změnu. Výjimečně věnujme pozornost muži, který pocházel z české rodiny. Byl to našinec každým coulem. Přesto si nástin svého života právě nyní zaslouží. Blíží se rok 2024, Rok české hudby. A v něm by měl být František Ignác Antonín Tůma díky dvěma výročím připomenut. Narodil se 2. října 1704 a zemřel 3. února 1774, tedy před rovnými dvěma sty padesáti lety.

„Jako dirigent vždy vedu s režisérem dialog, aby dění na jevišti bylo co nejvíce v jednotě s hudbou. A paní režisérka měla a má o tento dialog upřímný zájem.“

„Tato hudba mluví o lásce i o propastech lidského nitra.“

„Moje úspěchy mě nedojímají, to spíše krása hudby, nebo záře dětských očí či opravdová láska.“

V úterní premiéře 6. června 2023 a během dalších šestnácti dnů ještě pětkrát pozdvihne dirigent Tomáš Hanus taktovku v ikonické milánské La Scale. A kromě toho, že překročí další z milníků ve své kariéře, se bude významně podílet na historickém předělu. Nejznámější opera Antonína Dvořáka, Rusalka, tam zazní poprvé. Ač neskutečně vytížen, poskytl v předvečer této události portálu KlasikaPlus.cz exkluzivní rozhovor.

„Aby se uživil, dal se na dráhu advokáta, ale přitahovalo ho umění obecně a hudba zvlášť.“

„Snad i díky Janáčkově přímluvě se Löwenbach dostal do kontaktu s dalšími osobnostmi: Brodem, Martinů a Křičkou.“

„Dožil se dvaadevadesáti, svědek minulých časů, k nimž nenápadně, ale podnětně patřil.“

Přátelil se s Leošem Janáčkem, spolupracoval s Bohuslavem Martinů či s Jaroslavem Křičkou. Hudební kritiky psal pro Lidové noviny i pro New York Times, působil jako redaktor časopisu Hudební revue; podílel se na vzniku Ochranného svazu autorského, v právních záležitostech částečně zastupoval Leoše Janáčka či Heinricha Manna. Zaměstnán byl na Československém konzulátu v New Yorku nebo hudebním odboru Ministerstva školství. Jeho pozůstalost je uložena v archivech univerzity v kalifornském San Diegu. U nás se však o něm ví jen velmi málo. JUDr. Jan Löwenbach, právník a básník, překladatel, libretista a publicista.

„Naše jubilejní sezóna bude, inu, nekompromisní,“ konstatoval úvodem dnešní tiskové konference ředitel JFO Jan Žemla a stručně popsal, co diváky například čeká.“

„Zástupkyně primátora statutárního města Ostrava Lucie Barankova-Vilamová dodala stručně a výstižně, že ‚Janáčkova filharmonie je prostě klenot‘.“

„Marketingový tým JFO nechal novinářky i novináře dopravit do někdejší Janáčkovy vilky v Hukvaldech nápaditě: nefalšovaným double-deckerem.“

Tradice symfonického tělesa ve třetím největším městě naší země je takřka stoletá, protože první symfonický orchestr zde vznikl roku 1929. Byl ovšem vnímán jako rozhlasový a na velké interpretační úkoly se spojoval s kolegy z operního orchestřiště tamního divadla. Pod změnou názvu na Ostravský symfonický orchestr vykročil pak roku 1954 do své další etapy, tehdy pod vedením dirigenta Otakara Paříka. Další Otakar, Trhlík, se na dirigentském stupínku ujal své mise v roce 1971, kdy už se „jeho“ těleso nazývalo Janáčkova filharmonie Ostrava. Ponechávám stranou, že mezitím, jmenovitě od dvaašedesátého, působil orchestr coby Státní filharmonie Ostrava…

„Zlomem v jeho dráze začínajícího sólisty byla Debussyho klavírní soutěž v San Franciscu, kde byl roku 1945 ověnčen vavříny.“

„Presslerovo klavírní Beaux Arts Trio se roku 1955 vydalo na třiapadesátiletou cestu hudebním světem, která je souhrnně zachycena na kompletu šedesáti alb.“

„Na dotaz, jak se mu v pokročilém věku chodí na pódium, odvětil Pressler s úsměvem: „Což o to, nahoru to jde, ale dolu je to horší…“

Sedm měsíců a deset dnů chybělo 6. května 2023 k tomu, aby se magdeburský rodák Menahem Pressler dožil úžasného věku sto let. Coby jedna z klavírních legend naší doby se kromě jiného dočkal tolika oficiálních poct a vyznamenání, že nabídnout jejich ucelený výčet by znamenalo jediné. Článek o něm, těžko se mi říká jeho nekrolog, by byl bezmála hotov, protože nic moc dalšího by se do něj nevešlo. Takže jen zcela namátkou.

„Korunovační koncert bude průřezem hudebními žánry, okořeněným zdravicemi celebrit; klasická hudba, i když v menšině, také zazní.“

„Mnohem větší porci klasiky naservíruje divákům už o den dříve, 6. května, samotný korunovační obřad.“

„Hudební dramaturgie obou událostí je nutně kompromisem mezi uměním a diplomacií.“

Musel to být uprostřed těžkého, celosvětově násilného roku zábavný pohled. Psal se osmašedesátý s jeho studentskými bouřemi, které málem smetly Paříž, a s demonstracemi proti válce ve Vietnamu, zahlcujícími Washington. Zavražděni byli Martin Luther King a Robert Kennedy, do dějin vstoupil náš 21. srpen…

„Během jednoho pražského jarního večera zazní dvě jednoaktové opery, které měly kdysi premiéru ve stejném roce.“

„Na pódium Dvořákovy síně Rudolfina vkročí i komorní pěvecký sbor z města Namur a pětice pěveckých sólistů ze tří evropských zemí.“

„Jak se člověku hraje pod taktovkou dirigentských kolegů, když je zvyklý, že ji jindy třímá v ruce on sám?“

Podle slavné muzikálové písně April in Paris, s níž se kromě Counta Basieho poměřili i Louis Armstrong, Ella Fitzgerald, Billie Holiday či Sammy Davies jr., je Paříž nejkrásnější v dubnu. Protagonista souboru Les Talents Lyriques, dirigent a cembalista CHRISTOPHE ROUSSET, mi sice byl ochoten tento zážitek dopřát pozváním na rozhovor ve městě nad Seinou. Jelikož se však naše dubnové termíny neprotnuly, musel se rozhovor nejen o koncertu „jeho“ Les Talens Lyriques na Pražském jaru uskutečnil jinak. Obsáhlým telefonátem v angličtině a francouzštině, tu a tam okořeněným špetkou němčiny. Christophe Rousset totiž tak často nacvičuje a vystupuje s kosmopolitním obsazením, ať už pěveckým či muzikantským, že je zvyklý přeskakovat plynule z jazyka do jazyka.

„Oba záhy odjeli na Západ a nikdy se už do Sovětského svazu natrvalo nevrátili. Zato Prokofjev podlehl v roce 1936 stesku po domově. A na své ženě, španělské pěvkyni Lině, si vynutil návrat.“

„O tom všem jsme si s Danielem Matejčou, který brzy oslaví osmnáctiny, vyprávěli v šatně před jeho vystoupením. Tedy, pokud se ovšem nerozehrával a nesoustředil dechovým cvičením.“

„Svérázný zážitek slibuje také provedení Goldbergových variací v rondokubistickém krematoriu, navrženém před sto lety architektem Pavlem Janákem.“

Zahajovací koncert Pardubického hudebního jara se uskutečnil 5. dubna v Sukově síni, pojmenované po skladateli se vztahem k městu a jeho hudbě. Na Škaredou středu. V sále ovšem nebylo diváka, který by se tvářil zakaboněně. Leitmotivem příjemného večera byly dvě okolnosti. Neobvykle vsadil na zvukovou převahu dechových nástrojů nad smyčcovými…

„Sám neskládal ani nehrál na žádný hudební nástroj.“

„ K hudbě měl ovšem silný vztah. Ve florentském divadle Maggio Musicale způsobil první rozruch, když dalece předběhl dobu pokusem o jevištní aktualizaci klasického operního díla.“

„Tvůrčí dráha Georga Wilhelma Pabsta se stala předlohou k seriózním studiím několika generací filmových kritiků, sociologů a kulturních publicistů.“

Roudnice nad Labem. Nevelké, ovšem významné město kousek od Prahy, ale zároveň na prahu někdejších Sudet. Památné třetím nejstarším kamenným mostem v Čechách, ale i volnou souvislosti s klasickou hudbou. Na roudnickém zámku, který sám předtím navštívil, nechal totiž Karel IV. v polovině 14. století internovat římského politika, „tribuna lidu“ Colu di Rienza. Zprvu spíše na oko, aby jej ukryl před pronásledováním inkvizicí…

„Jak se od pěvkyně, která v posledních letech svého života obývala zámek ve Stráži nad Nežárkou, dostaly desky až do průmyslových Vysočan?“

„Co si tolik zvláštní žena, tak moc zvláštní člověk s tetováním na těle a šrámy na duši, asi přála poslouchat?“

„Snad právě dnes, 25. března, je vhodné si tuto nezmapovanou epizodu z jejího života připomenout.“

Snad kvůli tomu, že se uskutečnilo v den zamilovaných, tedy 14. února, se často připomíná první americké bombardování Prahy roku 1945, které zasáhlo i nárožní budovu, na jejímž místě vyrostl o půlstoletí později Gehryho a Miluničův Tančící dům. Mnohem ničivější a navíc tentokrát nikoli mylný, nýbrž úmyslný byl ovšem nálet v neděli 25. března téhož roku…

„Múzou štědře políbený Hermann se na prahu 20. století narodil do prostředí, které mu umožňovalo všestranná studia.“

„Ve druhé polovině 30. let se Grabe připravoval na evropské turné; měl hrát na klavír, na cembalo i na clavichord a mezi skladbami číst úryvky ze svých povídek.“

„Zemřel v New Yorku jako šestačtyřicetiletý, zdeptaný poznáním, že Praha jeho mládí, kde vedle sebe žili Češi, Němci a židé, už neexistuje.“

Příběh vzdělaného muže a nadaného interpreta, který se v Praze přátelil s Maxem Brodem a v New Yorku učil po boku Rudolfa Firkušného, se z galerie postav tohoto cyklu vymyká. Většina z našich opomenutých krajanů se sice v této zemi narodila, ale osud je brzy zavál do světa, odkud se k nám už nevraceli. Hermann Grabe, narozen 6. května 1903, zde naopak setrval tak dlouho, jak jen to bylo možné. Prožil tu, většině českého publika bohužel neznámá, zato však rozhodující léta svého vyzrávání.

„Přišlo mi symbolické,“ uvedl Pablo Barragán, „že Kramářův koncert provedu s místním orchestrem v kraji, ze kterého skladate pocházel.“

„Brahms, celkově plachý a často o sobě pochybující,“ připomněl šéfdirigent Szolt Hamar, „se dlouho obával poměřit s tvorbou velikánů, které uznával.“

„Kromě tří skladeb, uvedených v programu, zazněly i přídavky; překrásně tklivou náladu získala Piazzollova skladba Oblivion.“

Náhody, jak známo, neexistují. A tak jsem cestou za dvěma obsahově totožnými koncerty Moravské filharmonie Olomouc, které se uskutečnily v sále Reduta 9. a 10. února 2023, vyslechl aktuální zprávu. Ubytovací portál booking.com zveřejnil svůj tip na deset nejzajímavějších míst planety, která by letos stálo za to navštívit. A vedle brazilské megalopole Sao Paulo, tasmánského přístavu Hobart či jihotyrolského Bolzana se na seznamu vyjímá i hanácká Olomouc…

„Praze dal Eduard navždy sbohem v sedmadvaceti letech, kdy se v roce 1852 přesunul natrvalo do Vídně.“

„Jak moc Richard Wagner Hanslicka nesnášel, dosvědčují dvě okolnosti. Zatímco první je spíše domnělá, druhá naopak zcela průkazná.“

„Přestože do Prahy se Hanslick už nikdy nevrátil, českému hudebnímu životu prokázal neocenitelnou službu. Patřil ve Vídni k prvním, kteří si povšimli nadání Antonína Dvořáka.“

Sám složil pouhé dvě skladby, kupodivu na verše v češtině. Milostnou píseň pod Vyšehradem a Českého houslistu. Měl ale dost rozumu na to, aby si uvědomil, že hudbu nemá tvořit, nýbrž o ní zasvěceně a v širokých souvislostech psát a přednášet. Pražský rodák Eduard Hanslick se především po přestěhování do Vídně, kde prožil převážnou část svého života, stal – slovy českého muzikologa a estetika Jaroslava Stříteckého – „ničitelem starých předsudků a konstruktérem nových pověr“…

„Zlobivý Leo neuspěl na gymnáziu a byl vyslán do Německa, aby se  vyučil zahradníkem. Ani v tom neviděl budoucnost. Vrací se do Brna, pokouší se získat výuční list v oboru strojní zámečnictví. Jakmile je to však možné, statuje v divadle.“

„Přece jen mu ale úspěch spadl do klína jiným způsobem. Odlišnými cestami. Vedly jej po berlínském intermezzu do Vratislavi, odkud se vydal na hostování v Londýně, aby mu poté začala k nohám padat Vídeň.“ 

„Jeho úspěch ve světě byl opravdu fenomenální. Znal se s Mahlerem i s Toscaninim; ulice po něm pojmenovali ve Vídni i v Mnichově; od roku 2013 má bustu rovněž ve foyer Mahenova divadla v Brně.“

Kým jiným vkročit v rámci cyklu o našich zapomenutých krajanech do roku 2023 než letošním „oslavencem“? Vždyť 18. srpna uplyne rovných sto padesát let od narození muže, který  –  být tu teď s námi  –  by nesporně uměl oslavu pořádně roztočit. Leo Slezak totiž prý měřil bez pěti centimetrů dva metry a vážil skoro sto padesát kilogramů… Bodejť by z tak mohutného těla nevycházel na jevišti mohutný hlas. Hrdinný tenor, který však podle dobových svědků, ale koneckonců i  na hrstce dochovaných nahrávek, předváděl zvládnutí hladivých pianissim.

„Nejen po mém soudu šlo o jeden z nejlepších Novoročních koncertů z Vídně, jaký jsme kdy na obrazovkách ČT 2 viděli.“

„Dirigent Franz Welser-Moest opakovaně připomínal, že za náplň tohoto matiné vlastně vděčí covidu.“

„Finální výběr pro první den nového roku sestával takřka kompletně ze skladeb, které při této příležitosti dosud nikdy nezazněly.“

Nedá moc práce uhodnout, na čem z názvu tohoto článku ulpí čtenářčino či čtenářovo oko nejdříve. V jakém ohrožení? Co mohlo komusi tak respektovanému, jako jsou Vídeňští filharmonikové, 1. ledna 2023 hrozit? Co mělo poškodit kulturní – a navíc široce sledovanou – akci, jako je jejich Novoroční koncert z Vídně?

„Jak dirigent Juanjo Mena, tak mezzosopranistka Clara Mouriz či kytarista Pablo Sáinz-Villegas přicestují do Prahy sice z různých míst na planetě, ale se španělským pasem v kapse.“

„Pro svoji pražskou premiéru si Clara Mouriz zvolila exotickou lahůdku – zazní tři z Pěti černošských písní katalánského skladatele jménem Xavier Montsalvatge.“

„Aranjuezský koncert Joaquína Rodriga, jímž se ve Dvořákově síni blýskne kytarista Pablo Sáinz-Villegas, je opředen řadou mýtů, které poťouchlý skladatel veřejně nerozporoval.“

Hned úvodem je nutno uvést na pravou míru název článku. Takřka čtyřmetrová bronzová socha jednorožce, která se – coby pozvánka na pražskou výstavu nazvanou Enigma – nachází na Alšově nábřeží, rozlehlé budově Rudolfina rozhodně nevévodí. Sídlo České filharmonie nejenže není v jejím stínu; ve skutečnosti je tomu právě naopak…

„Ještě předtím se seznámil s Gustavem Mahlerem. Pro rodáka z Kaliště ovšem tento kontakt představoval nezměrné trauma v citlivém věku.“

„Prožil ve Vídni jak závěr blyštivé Belle époque, tak první světovou válku i následný rozpad císařství a zemřel 4. ledna 1924 v necelých dvaasedmdesáti letech.“

„Alfredovi narostla křídla a vrhl se do víru vyšší společnosti. Uměl zahrát – manýristicky, ale roztomile, v originále nebo ve vlastní transkripci – takřka cokoli.“

Když manželé Moritz Grünfeld, pocházející z Kolína, a jeho žena Regina, narozená v Oseku, zplodili v Praze postupně osm dětí, nemohli tušit, že hned polovina z nich bude tak či onak spjata s klasickou hudbou. Kromě uznávaného violoncellisty Heinricha, ročník 1855, či o rok mladšího Siegmunda, korepetitora ve vídeňské Hofoper, předchůdkyni Státní opery, anebo nejmladšího Ludwiga, zaměstnance vydavatelství Deutsche Grammophon, to byl nejznámější z nich. Klavírista, skladatel a miláček vyšší vídeňské společnosti Alfred Grünfeld.

„Myslel jsem, že natočím film o slavném houslistovi a zajímavém člověku, ale ve výsledku je především poctou manželství, říká režisér Patrik B. Ulrich.“

„Televizní štáb vyrazil s Hudečkem do míst jeho dětství a raného mládí; pracoval také s archivními záběry.“

„Použije-li v dokumentu někdo takzvaně velká slova, je to houslistova žena Eva; jako herečka se ale na kameru umí vyhnout patosu.“

Na kalendáři byl pátek, 23. září 2022, když do posledního místa zaplněný velký sál Nové scény Národního divadla v Praze vstal a – pro tentokrát nikoli v duchu módního návyku, ale opravdu srdečně – zahrnul ovacemi zbrusu nový televizní dokument režiséra Patrika B. Ulricha. Pod názvem „Múzy Václava Hudečka“ nejenže mapuje sedm dekád života, ale i neuvěřitelných pětapadesát let na pódiích čelného českého virtuosa.

„Program představil dalšího Maďara, pro změnu coby sólistu. Byl jím Hamarův mladší krajan, klavírista József Balog.“

„Bartókův Koncert pro klavír a orchestr E dur byl dárkem čtyřiašedesátiletého skladatele jeho výrazně mladší ženě, klavíristce Dittě Pásztory.“

„Moravská filharmonie Olomouc se svého úkolu zhostila, myslím, víc než dobře. S šéfdirigentem si rozumí, vyhoví mu, mezi ním a orchestrem přeskočila pozitivní jiskra.“

Zajímavým souběhem své práce a svého soukromí se koncem října ujal taktovky nový šéfdirigent Moravské filharmonie Olomouc, Budapešťan Zsolt Hamar. Hned poté, co oslavil své čtyřiapadesátiny, uchopil taktovku při dvou inauguračních koncertech, věnovaných připomínce vzniku samostatného Československého státu…

„Při kůru valtického kostela svatého Augustina vznikl pěvecký sbor, do něhož byl mladičký Sperger přijat, což mu kromě zpívání umožnilo proniknout do tajů hudební teorie a hry na varhany.“

„Jeho druhý vídeňský pobyt se odvíjel ve znamení nekonečného rozesílání skladeb pro sólový kontrabas a orchestr, které dedikoval, komu mohl. Marně.“

„Když byl úplně na dně, přišel dopis z Ludwigslustu. Místní hrabě mu poskytl pěkný plat a nechal vyrobit kvalitní nástroj ve Vídni.“

Při všech výhradách k tomu, jak s klasickou hudbou zachází naše doba, jejímž heslem je legendární Postmanovo „ubavit se k smrti“, se většině umělců z této oblasti daří, inu, alespoň přiměřeně. Jak známo, v minulosti na tom byli i ti dobově nejlepší často bídně. Bývalo zvykem plodit víc dětí než dnes a sociální zabezpečení v nemoci nebo ve stáří neexistovalo. Za jeden z mnoha příkladů slouží potulný život vynikajícího kontrabasisty a pilného skladatele, jakým byl valtický rodák Johannes Matthias Sperger.

„Pro Vídeňské filharmoniky je – spolu s červnovým Koncertem letní noci ze Schönbrunnu – jedním ze dvou nejostřeji sledovaných počinů každé sezóny.“

„Jak tráví nynější, poměrně neklidný čas rakouský dirigent Franz Welser-Möst, který pozdvihne na Nový rok taktovku potřetí během uplynulého tuctu let?“

„Během této sezóny se Jakubu Hrůšovi s jeho třinácti koncerty v čele Vídeňských filharmoniků nevyrovnají ani Riccardo Muti, Daniel Barenboim, Andris Nelsons či Christian Thielemann.“

Pokud by se našel mezi žurnalisty neználek, pověstný kandrdas, který by se v propagačním oddělení Vídeňských filharmoniků zeptal, zda orchestr opět odehraje svůj Novoroční koncert, dostal by udivenou odpověď ve stylu: „Matiné? Jak by ne!“ Vždyť toto defilé valčíků, polek či kvapíků, okořeněné o předehry z operet, se už dávno stalo v metropoli na Dunaji, ale díky televizním a rozhlasovým přenosům i ve světě, tradicí. Zdánlivě zahájenou před třiaosmdesáti lety, v počátcích druhé světové války. I když určit přesný počátek není úplně jednoduché.

„Desátý ročník rytířských soubojů se smyčcem v ruce se opět vydařil. Může se s uspokojením ohlédnout za reprezentativní účastí.“

„Příběh absolutní vítězky, třináctileté Polky Natalie Dragan, je ve své vytrvalosti a věrnosti Mickově soutěži až dojemný.“

„Nerad bych opominul Jana Cermana, dalšího z věrných, který rovněž stoupá na žebříčku a možná, kdo ví, půjde ve stopách absolutního vítěze z roku 2019, Kristiana Mráčka.“

Ve dnech 21. až 23. září 2022 naplnila už tradičně budovu Gymnázia a Hudební školy hlavního města Prahy Mezinárodní houslová soutěž PhDr. Josefa Micky. Desátý ročník přilákal jedenapadesát soutěžících z České republiky i z působivé škály zemí zahraničních. Absolutní vítězkou se stala Natalia Dragan z Polska.

„Kdykoli jsme se setkali, byl to z tvé strany verbální uragán, doprovázený salvami smíchu. Uměl jsi vyprávět jako málokdo.“

„Dokázal jsi ovšem v hovoru nonšalantně přehodit výhybku od věcí pozemských a láskyplně se rozpovídat o myšlenkách, postojích a životním stylu buddhistů.“

„Byl jsi nejen mistrem taktovky, výjimečným umělcem se srdcem na pravém místě, ale Člověkem s velkým Č.“

Česká filharmonie, pardubická Komorní filharmonie, Pražští symfonikové, Český národní symfonický orchestr a samozřejmě Královská liverpoolská filharmonie. Jen namátkou ty nejvýraznější orchestry, v nichž zanechal trvalou stopu… V neděli 23. října zemřel ve věku 89 let dirigent Libor Pešek.