PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

„Snad právě dnes, 1. dubna, lze věcnost publicistiky vystřídat příhodami, které by mohly covidový smutek prohřát humorem.“

„Úsměvného přehmatu se může dopustit i profesionál každým coulem. Plácido Domingo nasadí úsměv, kterým zřejmě omámil nejednu z žen, a povídá…“

„V českokrumlovské zámecké zahradě je divadelní scéna s otáčivým hledištěm. Vynález je to báječný, ale za jistých okolností doslova zákeřný.“

„Humor je nejvyšší stádium smutku,“ řekl prý Charlie Chaplin, muž k tomuto tématu nad jiné povolaný. A Ernest Hemingway – také se znalostí věci – doplnil: „Psaní je osamělé povolání…“ Máme ze sebou všichni poměrně trpký rok. Samoty jsme si užili habaděj. Zvyklí na kontakty s lidmi, na pódia znějící hudbou, nezbylo nám než uzavřít se do čtyř stěn, k nástrojům nebo k počítačům. A připravovat se, studovat, cvičit, promýšlet…

„Do Semaforu vstoupila jako devětadvacetiletá. A Suchý se Šlitrem rozehráli zpěvaččin talent do několika uměleckých poloh.“

„Inteligentní, jazykově nadaná Hegerová zpívala rovněž v cizích jazycích. Ve francouzštině. V němčině. V jidiš. A samozřejmě v rodné slovenštině.“

„Hana Hegerová obsáhla svými šansony pět dekád. Jsou tu stále jako důkaz, že i zdánlivě lehká hudební múza může být vrcholně klasická.“

„Jen pojďte, Madony, Madony, váš kočár je tady a zvony zvoní zvoní a dva páry černejch koní – koní černejch jako máry – hlavy kloní…“ Verše Jiřího Suchého k jednomu z šansonů Hany Hegerové mi prolétly hlavou v úterý 23. března 2021 odpoledne. Média právě rozšířila zprávu, která se už dlouho dala čekat, ale přesto zabolela. Pět měsíců a tři dny po svých devětaosmdesátinách zemřela žena původním jménem Carmen Mária Štefánia Farkašová…

„Musel přijít rok 1989, aby byl 1. květen 1882 oprášen a využit v nových souvislostech a okolnostech.“

„Pár stovek metrů od sídla orchestru padla Berlínská zeď; kromě jiného se tím zjednodušila možnost vyjíždět volně na koncerty do všech koutů Evropy.“

„Pro nás je poctou, že se Evropský koncert konal už třikrát v Praze.“

Psal se rok 1882. V Praze byla 5. listopadu poprvé vcelku provedena Smetanova Má vlast; Karlo-Ferdinandova univerzita se rozdělila na českou a německou část; Německé městské divadlo v Brně rozzářily – jako první v Evropě – Edisonovy žárovky. A v metropoli nedávno vzniklého Německa (1871) byl 1. května založen orchestr Berlínských filharmoniků. Jeho vznik dodnes vzbuzuje úsměv.

„Návštěvníci barů, kde zprvu hrával, nejednou napadli Piazzollu na pódiu, došlo i na facky.“

„Půldruhého roku mě Nadia Boulanger mučila v Paříži s teorií, fugou, kontrapunktem a passacagliemi, ale nasměrovala mě tam, kde jsem později uspěl!“

„Byl tím, čím Scott Joplin pro ragtime či George Gershwin pro charleston, protože také vyzdvihl muziku z tančíren do netušených výšin.“

Chybělo málo – a hudbu Ástora Pantaleóna Piazzolly, od jehož narození dnes uplynulo sto let, jsme nikdy nepoznali… Bylo mu čtrnáct, když se 24. června 1935 zřítilo letadlo se zpěvákem tanga Carlosem Gardelem, v němž měl sedět: „Kdyby mi to táta nezatrhl,“ vzpomínal později, „už bych dávno hrál s anděly tam nahoře na harfu, místo abych se tady dole plahočil s bandoneonem.“ A hlavně se svým nuevo tangem, novým tangem, s nímž si – než celosvětově prorazil – užíval doma, v Argentině, nejmíň do konce padesátých let očistec.

„Což o to, ta parta mladých muzikantů by byla nesporně báječná,“ vypálil na mě bez okolků, „ale copak je vhodné, abych se upsal vojákům?“

„Tentam je pochybující, váhavý, opatrný Jiří Bělohlávek z minulých let! Tady se představuje rozhodný, ctižádostivý mistr taktovky.“

„Říkává se, že každý je nahraditelný, někteří jsou ale nezapomenutelní; o Jiřím Bělohlávkovi to platí bezezbytku.“

Ve vzpomínkách na Jiřího Bělohlávka bývá zmiňován protiklad, který vystihoval jeho přístup k životu: „Povahou introvert, povoláním extrovert,“ zněl například 1. června 2017, den po dirigentově úmrtí, titulek na webu ČT 24. Bylo to docela trefné. Nikoli však úplné. Na to, aby tak stručná definice platila, byl Jiří, který by dnes býval oslavil pětasedmdesát, ve skutečnosti mnohem komplikovanější, mnohovrstevnatější osobností.

„Když jsme si krátce po mém nástupu do funkce sedli s Robertem Hančem, postupně jsme zjišťovali, že v České filharmonii se z toho dna můžeme jedině odrazit.“

„My plánujeme na tři až pět let dopředu. Na tři roky máme konkrétní plán. V pětiletém horizontu známe hrubé rysy.“

„Do dvou let se nachýlí ke konci druhý Marečkův mandát. Zůstane v čele České filharmonie? Bude moci – a bude chtít?“

Jubileum Davida Marečka ve funkci generálního ředitele České filharmonie přímo vyzývá k sumarizaci. Je však také důvodem k pohledu do vzdálenější minulosti, až k vyústění do situace, za níž tento post před deseti lety přijímal.

„Nikdy nezapomenu na chvíli, kdy jsem 10. března 2020 vyslechl informaci o rozhodnutí vlády, že společenské akce nesmí navštěvovat víc než sto diváků; to je konec koncertů, projelo mi hlavou.“

„Jen ztuha se prosazovalo poznání, že hudba nejsou jen ti, co si užívají ‚volnočasových aktivit‛.“

„Závěr roku proběhl ve znamení streamů, zajisté lepších než nic, ale přímý divácký zážitek nenahrazujících.“

Mnozí komentátoři se shodují v tom, že 20. století netrvalo rovných sto let. Jak připomíná publicista Jaroslav Veis, to zásadní, co ovlivnilo lidstvo, se vešlo do sedmi dekád a dvou roků. Dvě světové války, fašismus, komunismus. Též rozpad kolonií či nárůst populace v zemích třetího světa, dodávám k tomu. Ať tak či onak, mezníky jsou dány. Rok 1917 a výstřel na Auroře, rok 1989 a pád Berlínské zdi…

„Dramaturgie večera vznikala z přání důstojně, ale zároveň zábavně přispět k připomenutí sto pětadvaceti let od historicky prvního koncertu České filharmonie.“

„Večer otevřel Vjezd gladiátorů Julia Fučíka; následně posluchač jen žasl, kolik invence a profesionality čeští skladatelé ‚lehčí hudební múzy‛ prokazovali.“

„Na Novoročním koncertu České filharmonie 2021 zaznělo ve světové premiéře Concerto Grosso Jana Kučery, v jehož střední, meditativní část se odrazil ztichlý svět prvního lockdownu na jaře 2020.“

Ani současná, pro kulturu stále nepříznivá situace neodradila Českou filharmonii od uspořádání Novoročního koncertu. Zazněla na něm výhradně díla českých skladatelů, kterými dramaturgie předznamenala významný milník v životě tělesa…

„Nebude příšerně smutné, když po rozverných valčících, čtverylkách, kvapících či polkách nastane místo ovací mrtvolné ticho?“

„Rakouský veřejnoprávní vysílatel ORF se ve spolupráci s Vídeňskými filharmoniky rozhodl uskutečnit projekt Potlesk na dálku.“

„Riccardo Muti dokáže při Novoročních koncertech z Vídně vždy přesvědčit dramaturgy, aby do programu vedle ‚osvědčených hitů‘ zařadili i novinky; tentokrát zazní z osmnácti skladeb šest poprvé.“

Dlouho se zdálo, že Vídeň, hodnocená v průzkumech jako jedno z nejpříjemnějších měst na planetě, vysílá světu hned na Nový rok povzbudivý signál. Poté, co utichne silvestrovský řev opilců i dunění dělbuchů, se vynoří jiná skupina lidí. Kultivovaných, elegantně oblečených, hudbymilovných. Ve Zlatém sále vídeňského Společenství přátel hudby, proslulém Musikvereinu, oslaví s hudbou příchod dalšího z pádících roků našich ubíhajících životů. Způsobem, jaký poskytuje naději, že kultura ještě nezahynula.

„Vždycky je lepší, být připraven, než čekat na poslední moment.“

„Vnímám hudbu v živých barvách.“

„Můžeme přinést trochu světla do téhle doby a ukázat, že jsme tady.“

Renomovaná německá sopranistka Maida Hundeling se objeví dnes vpodvečer ve virtuálním prostoru s koncertním programem, který teď nazpívala v Národním divadle moravskoslezském. Je sestaven z děl dvou velikánů operní tvorby 19. století Giuseppe Verdiho a Richarda Wagnera. Výběr árií na YouTube kanálu divadla reprezentuje vzorek stěžejního repertoáru této sólistky, se kterým účinkuje na předních operních scénách Evropy i Spojených států amerických…

„Sopranistka s globálním renomé zvolila ukázky z díla čelných operních skladatelů 19. století, kteří byli zároveň současníky i soky.“

„Má v lásce i český operní repertoár. Ztvárnila Kateřinu v Řeckých pašijích Bohuslava Martinů a jejím snem je Milada ve Smetanově Daliborovi.“

„Byla přesvědčivá jako Verdiho Amélie či Abigail zrovna tak jako Wagnerova Alžběta či Isolda.“

Národní divadlo moravskoslezské připravilo svým posluchačům pod stromeček koncert z árií z oper Richarda Wagner a Giuseppe Verdiho. Hlavní role se ujala německá sopranistka Maida Hundeling a diváci se mohou na ni i na orchestr NDM těšit už na zlatou adventní neděli. Záznam bude po premiérovém streamování po 20. prosinci pak přístupný on line na YouTube NDM, a to do 2. ledna 2021.

„Výčet operních superstars, které se slétnou do La Scaly, aby tam společně prožily večer nazvaný Znovu hledět ke hvězdám, bere dech.“

„Nejsem si jist, zda je opravdu nutné kořenit árie recitací náročných veršů Cesare Paveseho či Eugenia Montaleho, o plamenných úvahách marxisty Antonia Gramsciho nemluvě.“

„La Scala je symbol umění, divadla a kultury, která nám pomáhá vyjít ven a znovu hledět ke hvězdám.“

Na sedmý den posledního měsíce v roce připadá svátek svatého Ambrože, patrona italského Milána. Ve stejný den tradičně zahajuje novou sezónu milánská La Scala. Letos z pochopitelných důvodů pouze prostřednictvím televizního přenosu do celého světa. 

„Dnes jsou Novoroční koncerty přenášeny do devadesáti zemí světa a sleduje je padesát milionů diváků. Včetně těch, kteří si v 11 hodin a 15 minut naladí ČT2.“

„Při vší úctě k tomu, co Johann Strauss a jeho synové zkomponovali, si podoba Novoročních koncertů žádala osvěžení. Každý rok bude tento koncert dirigovat někdo jiný!“

„V závěru roku 2019 byl k záskoku do Vídně přizván Jakub Hrůša. Zanechal u filharmoniků výtečný dojem. Bude mu za pár let svěřen i „píárově“ neocenitelný Novoroční koncert z Vídně?“

Po rozporuplné předpremiéře s datem 31. 12. 1939 se první skutečně Novoroční koncert Vídeňských filharmoniků uskutečnil 1. ledna 1941. Blíží se tudíž jeho osmdesátiny. Osm dekád lze rozdělit do čtyř etap. První zahrnuje období druhé světové války a po něm hledání morálně přijatelného dirigenta. Druhé vévodí nedostižný výkon prvního houslisty tohoto orchestru, který se v rámci Novoročních koncertů chopil taktovky na celé čtvrtstoletí…

„Von Schiracha vedení Vídeňských filharmoniků oslovilo už na podzim 1939 s nabídkou Silvestrovského koncertu, složeného výhradně ze skladeb dynastie Straussů.“

„Prezident Vídeňských filharmoniků Hellsberg pochopil, že věčné tutlání dávných hříchů vrhá stín i na současné filharmoniky a že je načase učinit pokání.“

„Vídeňští filharmonikové se s nacistickou minulostí vyrovnali tak důkladně, že odvrhli i úpravu Pochodu Radeckého, kterým jejich Novoroční koncert tradičně vrcholí.“

Když se požehnané osmdesátky dočká jedinec, znamená to, že v životě má už leccos za sebou. A je mimo jiné schopen i ochoten se vyznat z chyb, kterých se občas dopouští každý z nás. Alespoň to tak má být, i když Miroslav Horníček k tomu trefně dodával, že „se stářím se sice prý dostaví moudrost, ale někdy přichází stáří samo.“ Až do roku 2011 se zdálo, že tomuto břitkému bonmotu odpovídá i postoj proslulého orchestru Vídeňských filharmoniků ke vzniku jejich slavného Novoročního koncertu z Vídně. Ten se – ve své ryze novoroční podobě – poprvé odehrál jako matiné 1. ledna 1941. Na prahu blížícího se roku 2021 se tudíž dočká osmdesátého provedení. Jenže už o rok a den dřív, přesně 31. prosince 1939, měl historickou předpremiéru.

„Tak jako v každém správném vztahu se S+Š od sebe lišili, ale zároveň se měli v úctě a kongeniálně se doplňovali.“

„Byli ‚fabrikou na hity‛; když ovšem ve filmu Kdyby tisíc klarinetů zazněla píseň Dotýkat se hvězd, bylo zjevné, že kdyby chtěli, mají na víc.“

„Klasiky se stali tím, čím Semafor vstoupil do našich životů; svou originalitou i nápaditostí, svým humorem i hloubkou.“

Divadlo Semafor hrálo poprvé na samém konci října 1959. Loni touto dobou slavilo šedesátiny. Jiří Suchý má naopak za rok v říjnu devadesátiny. Určitě dost důvodů, proč právě teď, v mezičase, nad „sedmi malými formami“ v seriálu portálu KlasikaPlus.cz popřemýšlet a zavzpomínat, připomenout Suchého hudební lásky, dokonce i jeho vztah ke klasické hudbě, a zauvažovat, čím se stali se Šlitrem skutečnými klasiky.

„Pro Vlaštovku neboli La rondine mám velkou slabost od chvíle, kdy jsem ji slyšel z nahrávky na CD.“

„Výběr z prvního a druhého dějství tvoří první polovinu provedení a kompletní třetí akt druhou, provedení by mělo trvat asi osmdesát minut.“

„Mohu-li posoudit, tak ve Ctěnicích by se měli objevit ti nejlepší z nejlepších!“

Manon Lescaut, La Bohème, Tosca, Turandot… Všechny tyto opery spojuje jméno Giacoma Pucciniho, který je jedním z nejpopulárnějších hudebních skladatelů v dějinách. Přesto jsou některé z jeho oper širšímu publiku prakticky neznámé. O jedné z nich, jejíž uvedení se už brzy chystá na severovýchodním okraji Prahy, hovoříme s autorem projektu a jeho hlavním organizátorem Robertem Rytinou. Jde o Pucciniho Vlaštovku, která se tam má v komorní koncertní verzi rozeznít 4. prosince.

„Léto se přehouplo v podzim, kulturní sezóna se horečnatě rozběhla, aby co nejvíc z promeškaného nahradila; jenže jsme brzy začali větřit, že ani teď nebude líp.“

„Jevištní umění včetně klasické hudby, opery a baletu je show business. Naše kultura je sektorem národního hospodářství, který u nás údajně tvoří 3 % HDP.

„Páni ministři zdravotnictví a kultury, pane premiére, račte se konečně rozhodnout, co po nás vlastně chcete a zda nás vůbec chcete.“

Tohle sousloví nebývalo oblíbené. Za minulé doby jej mocní zneužívali jako synonymum pro zkažený Západ, ve kterém je vše ušlechtilé včetně umění podřízeno penězům. Ovšem i dlouho poté jsem tento termín v souvislosti s klasickou hudbou, operou či baletem nepociťoval jako přiléhavý. To už z jiných příčin: show business jako by patřil – dejme tomu – spíš k populární hudbě s jejími anketami oblíbenosti a žebříčky prodejnosti, zatímco „vyšší“ umění se nad těmito sférami blahosklonně vznáší…