„Výčet operních superstars, které se slétnou do La Scaly, aby tam společně prožily večer nazvaný Znovu hledět ke hvězdám, bere dech.“

„Nejsem si jist, zda je opravdu nutné kořenit árie recitací náročných veršů Cesare Paveseho či Eugenia Montaleho, o plamenných úvahách marxisty Antonia Gramsciho nemluvě.“

„La Scala je symbol umění, divadla a kultury, která nám pomáhá vyjít ven a znovu hledět ke hvězdám.“

Na sedmý den posledního měsíce v roce připadá svátek svatého Ambrože, patrona italského Milána. Ve stejný den tradičně zahajuje novou sezónu milánská La Scala. Letos z pochopitelných důvodů pouze prostřednictvím televizního přenosu do celého světa. 

Když byl Ambrož ještě malý chlapec, usedl mu jednou na obličej včelí roj. Včelky mu vlétly do úst a krmily chlapce medem. To bylo považováno za boží znamení a předpověď slavné budoucnosti, která se opravdu naplnila. Ač rodák z německého Trevíru, stal se svatý Ambrož roku 374, zhruba ve svých čtyřiatřiceti, milánským biskupem. Byl znamenitým kazatelem, šiřitelem víry, na kterou obrátil i dosud váhajícího Augustina, a zastáncem chudých: „Těšíš se ze svých drahocenných ozdob, zatímco ostatním se nedostává obilí,“ hlásal. Ačkoli zemřel 4. dubna (datum narození není známo), Milán si jej coby svého městského patrona připomíná vždy 7. prosince. V den, kdy – dříve než většina italských divadel či operních domů – zahajuje každoročně novou sezónu ikonická La Scala. Děje se tak od počátku padesátých let, kdy byla – po rychlé poválečné obnově – potvrzena v obecném povědomí milánských obyvatel jako symbol města, jako jeho chlouba, klenot, výkladní skříň. Jakkoli pamatuji i výjimku v podobě baletního defilé, tradičně bývá 7. prosinec v La Scale zasvěcen opeře.

Mělo tomu tak být též letos. Ještě na přelomu října a listopadu finišovaly přípravy na premiéru Donizettiho Lucie z Lammermooru s americkou sopranistkou kubánského původu Lisette Oropesou v titulní roli. Jak už KlasikaPlus informovala, covid ovšem zasáhl i zde, soubor prořídl a vedení stálo před dilematem. Přerušit tradici sedmého prosincového večera, když už je v tomto roce všechno jinak, anebo se zmaru vzepřít? Vymyslet a zorganizovat něco, co bude – díky televiznímu přenosu – možná vnímáno po světě jako hozená rukavice? Jako vzpoura proti malomyslnosti, která se od jara těžce zkoušené Lombardie občas plíživě zmocňuje? Výsledkem bude – už od 17 hodin místního času – bezmála tříhodinové operní obžerství, které nabídne ještě ten večer ve zpožděném přímém přenosu od 20.20 hodin ČT art.

Výčet operních superstars, které se slétnou do La Scaly, aby tam společně prožily večer nazvaný Znovu hledět ke hvězdám, bere dech. Nejenže mají tuto scénu, stále po právu považovanou za jednu z nejlepších v operním světě, logicky v oblibě i v úctě. Vystoupit zde je zdoláním operního Mount Everestu, po kterém každý touží, přestože na něm občas pořádně fouká – nejeden proslulý pěvec, ale i dirigent zde byl z bidýlka nemilosrdně vybučen. Letos má navíc, přiznejme, i naprostá špička mezi interprety spoustu času. A tak rádi přijmou pozvání k účasti na vystoupení, které svým obsazením aspiruje na událost roku.

Přichystáno je jednatřicet hudebních – a střídmě též baletních – čísel v podání Sonyi Yonchevy, Roberta Alagni, Kristiny Opolais, Piotra Beczały, Elīny Garanči, Plácida Dominga, Aleksandry Kurzak, Ildara Abdrazakova, Jonase Kaufmanna, Andrease Schagera. Ale také – aspoň relativně – méně povědomých pojmů, jako jsou francouzský tenorista Benjamin Bernheim, jeho krajanka, mezzosopranistka Marianne Crebassa anebo další Francouz, barytonista Ludovic Tézier; dále finská sopranistka Camilla Nylund, rumunský barytonista George Petean či lotyšská sopranistka Marina Rebeka. Vítanou příležitost dostanou rovněž domácí Italové: barytonista Luca Salsi, sopranistka Rosa Feola, tenorista Vittorio Grigolo, sopranistka Eleonora Buratto, tenorista Francesco Melli. A na pár minut se objeví na scéně dva zklamaní, kteří měli původně vévodit premiéře Lucie z Lammermooru. Lisette Oropesa a Juan Diego Flórez.

Repertoár nemůže být jiný než pestrý. Neudiví, že jeho páteří budou árie, dvojzpěvy či scény z italských oper. Verdi se připomene ukázkami z Rigoletta, Dona Carlose, Maškarního plesu či Othella. Nemůže chybět Puccini a jeho Tosca či Turandot, Rossini a Vilém Tell, ale ani Donizetti s Nápojem lásky i Donem Pasqualem. Pouze Bizet, Massenet a Wagner se vklíní do této operní squadry azzury. Ostatně, ani italská hymna nebude na úvod chybět…

Výčet, jakkoli působivý, může však v určitou chvíli působit únavně. Zároveň přeexponovaně a monotónně. Jistě, pár baletních čísel zajistí zpestření. Ale není to málo? Nezačne divák u obrazovky, protože ve Scale nesmí být v publiku ani živáčka, z té přemíry hvězd klimbat? Snad proto – a také aby se předvedl – se kmenový režisér La Scaly Davide Livermore rozhodl k ráznému obohacení večera. Operní obžerství předělí řadou mluvených vstupů, nikoli ovšem z úst půvabné moderátorky či seriózního moderátora. Zvolil postup, který je sice inovativní, ale – zdá se mi – hrozí přemírou hereckých tváří, které jsou povědomé jen Italům. A také obsahovou náročností slovních exhibic.

Ruku na srdce. Co nám, severně od Alp, říkají jména Linda Gennari, Maria Grazia Solano, Massimo Popolizio, Caterina Murino a další? Doma je znají z televize, z divadla, z filmu. Pro nás by, budiž, mohli být zpestřením. Jenže se na nás chystají s citacemi, které by si člověk vychutnal v klidu při četbě v křesle, ale z obrazovky – známe italský verbální kulomet – může být zavalen až zmaten. Nejsem si jist, zda je opravdu nutné kořenit árie recitací náročných veršů Cesare Paveseho či Eugenia Montaleho, o plamenných úvahách marxisty Antonia Gramsciho nemluvě. Salónní levičáctví významné části západoevropských elit, politických či kulturních, přejde našinec vyzbrojený poznáním reálného socialismu se shovívavým úsměvem. Podstatnější ovšem je, zdali jak tyto vstupy, tak nejrůznější archivní záběry, ve kterých se mihne i John Fitzgerald Kennedy, nebudou „přes hranu“. A místo aby večer odlehčily, zbytečně jej zatěžkají. Někdy se to stává, když se chce „dělat umění“, aniž mají přitom tvůrci na paměti, že méně bývá více. Uvidíme.

Možná totiž nejsem nad stránkami scénáře schopen patřičné imaginace a budu 7. 12. večer příjemně překvapen. Velice bych si to přál. A už teď se – kromě árií a pěveckých hvězd – těším na emotivní závěr přenosu, který stojí za to naznačit. Poté, co pěvkyně a pěvci spojí své síly na jevišti, se režisér Livermore a herci setkají před zvětšeným obrazem vnitřku vybombardované Scaly. A měla by zaznít mimo jiné tato slova: „Rok 1946. Toscanini koncertem za osvobození znovu otvírá divadlo La Scala, rekonstruované v rekordní lhůtě. Všichni tam chtějí být… Protože La Scala je symbol, v minulosti jako dnes. Symbol umění, divadla a kultury, která nám pomáhá vyjít ven a znovu hledět ke hvězdám.“

Foto: Wikipedia, Fb opery La Scala