„Fialův báječný Český filharmonický sbor Brno zazářil, počasí nepočasí.“

„Koncert byl moudře trochu zkrácen, variantou bylo jeho zrušení při krajní nepřízni počasí.“

„Režijně zdařilý byl odchod tenoristy Anthony Gregoryho z pódia – v příznačné mimice a gestu, přesně ve výrazu zazpívaného textu.“

V závěru letošního dvaatřicátého ročníku Festivalu Krumlov vystoupila 5. srpna Filharmonie Bohuslava Martinů ze Zlína spolu s Českým filharmonickým sborem Brno a sólisty v Pivovarské zahradě. Na programu měly být sborové scény z operního světa Giuseppe Verdiho a kantáta Carmina Burana Carla Orffa, z trilogie Trionfi. Krajně nepříznivé počasí vedlo organizátory k úpravě, zkrácení programu, takže se Orffovo dílo stalo zřetelně dominujícím bodem večera. Alternativou mohlo být snadno i zrušení koncertu, nepřízeň počasí byla značná.

O velké oblibě Orffovy kantáty svědčí mimo jiné i prostý fakt, že tato skladba zakončila i pětadvacátý ročník hudebního festivalu v Českém Krumlově, tehdy se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu, dirigentem Petrem Vronským a Kühnovým smíšeným sborem. Letos dirigoval Filharmonii Bohuslava Martinů Daniel Raiskin, sbormistrem byl Petr Fiala, zakladatel Českého filharmonického sboru Brno. Sólisty byli tenorista Anthony Gregory, basbarytonista Boris Prýgl a sopranistka Adriana Kučerová.

Finální koncert postihlo velmi nepříznivé počasí. Přesto lze vidět pozitiva: Trvalý déšť se před vlastním koncertem zmírnil a vzdor hrozivým černým mračnům nad Českým Krumlovem se koncert obešel až zázračně bez deště, jen na samém konci produkce začal zase hrozit. Koncert tak po celodenních srážkách zaznamenal krátkou šťastnou chvíli, skoro jako kdyby organizátoři festivalu uměli „poručit větru a dešti“… Nicméně byl moudře trochu zkrácen, jak oznámil na počátku večera populární moderátor Jiří Vejvoda. Je lépe zkrátit, než muset akci zrušit v polovině večera, což postihlo před pár lety recitál pěvce Ramóna Vargase, jak pamatuji. Plánované ukázky z oper Giuseppe Verdiho tím byly vynechány, přestávka pro jistotu zrušena. Na úvod večera zazněl coby vhodné entrée z plánovaného programu Verdiho jen populární sbor z opery Nabucco, na který ihned navázala kantáta Carmina Burana Carla Orffa. Ta se svou zhruba hodinovou duratou tvořila podstatu festivalového koncertu.

Německý skladatel Carl Orff , vystudovaný v Mnichově, se rád obracel ve své kantátové tvorbě ke studentské nebo selské středověké poezii. V zásadě neopouštěl tonalitu, uplatňoval především velkou pestrost rytmickou, stálá opakování či malé proměny rytmů a tvrdošíjných krátkých motivů, podtrhoval tím účinnost bicích nástrojů. Vycházel z premisy, že základním prvkem hudby a jeho původním kořenem je rytmus. Na tom je vybudována idea jeho Schulwerku, geniální příspěvek Orffa světové hudební pedagogice, propagovaný v didaktice hudební výchovy, od 60. let intenzivně také u nás, na pedagogických fakultách.

Kantáta Carmina Burana je zřejmě nejpopulárnější z Orffovy trilogie Trionfi na světské básně latinské, staroněmecké i starofrancouzské ze 13. století. Od své premiéry v roce 1937 sklízí tato kantáta velké světové úspěchy, díky své originalitě, rytmické živosti až výrazové živočišnosti, ale také díky přehledné a jednoduché melodice. Je tím v hudebním vnímání přístupná, oproti mnohým významným dílům 20. století. Pro interprety je ovšem náročná. Rytmicky, rozsahově v partech sborových i sólových, v dirigentské výstavbě celku, v potřebě pevného vedení k vrcholům skladby.

Hned první část kantáty „Fortuna imperatrix mundi“ (Štěstěna vládne světu), představila Český filharmonický sbor Brno jako vyspělé těleso hudebně „vybroušené“, v muzikantském rukopisu Petra Fialy, sbormistra par excellence, jenž tento sbor vytvořil z původně amatérských sborů Amicitia a Foerster. Byl jsem svědkem a mohu potvrdit, že se jednalo o špičkové sbory. Ale přejít na platformu profesionální, kde je nutno se zabývat intenzivně a velmi pružně vokálně-intrumentálními formami a koncerty a capella tvorby je složitější; žádný sbor by totiž neuživily. Samozřejmě, že profesionální sbor pracuje na zakázkách od orchestrů, musí reagovat promptně, vždy přesvědčit kvalitou, jeho základna musí být přísněji výběrová. Vyslovuji hluboký obdiv nad touto transformací, kterou mohl dokázat jen Petr Fiala se svou mimořádnou dirigentskou a skladatelskou kompetencí. „Jan Šoupal na druhou,“ říkali o něm významní dirigenti. Nepřeháněli.

Smíšený sbor v Českém Krumlově imponoval přirozenou homogenitou zvuku, kultivací projevu, plasticitou hudebních frází, smyslem pro precizní rytmus, bezvadnou dikcí a výslovností. O výborné intonaci ani nehovoře. Pod taktovkou ruského dirigenta Daniela Raiskina, současného šéfa Slovenské filharmonie, vyzníval důležitý rytmus v kompozici pevně, pregnantně, jednotně v souhře orchestru a sboru. Výraz na počátku uměřený, jakoby racionálně přísněji kontrolovaný, nabýval v průběhu skladby na síle emocí. Především v části v části „In taberna“ (V hospodě) přinášela interpretace uvolnění až živočišnost ve výrazu, kde se zračí nejvíce studentských, středověkých písní. Zejména mužský sbor zde zazářil homogenitou zvuku, bezvadným propojením barvy hlasových skupin basů a tenorů, v části „In taberna quando sumus“ ohromnou výrazovou přesvědčivostí. V dnešní až bezvýchodně kritické situaci v mužských amatérských sborech v Čechách je radost slyšet tak výtečně sezpívaný, technicky svrchovaný mužský sbor. Samozřejmě, coby součást vynikajícího smíšeného sboru, jehož ženská část je rovněž výborná, vyniká kultivací a měkkostí, kulatostí vyrovnaného zvuku. Fialův báječný sbor zazářil, počasí nepočasí. Bravo!

Pro kvalitní vyznění Orffovy kantáty je vždy potřeba vybrat dobré sólisty, kteří musí disponovat plným rozsahem hlasů po nejvyšší tóny uznávaného rozsahu u prvooborových hlasů, s jakým se v operních partech setkáváme jen občas; Carl Orff napsal své mužské sólové party zatraceně obtížně v polohách tenoru i barytonu. Výběr se v Českém Krumlově podařil na jedničku s hvězdičkou, tak vyrovnané trio sólistů jsem v Orffovi slyšel v minulosti málokdy. Basbarytonista Boris Prýgl hned při svém pěveckém vstupu („Omnia Sol temperat“) přesvědčil plností témbru svého hlasu, jeho bezvadnou koncentrací v masce, smyslem pro rytmus a přirozený výraz. V části „Estuans interius“ upoutával pozornost suverenitou lehce „shora“ tvořených plných výšek (všechna ‚g‘ byla neobyčejně barevná) a smyslem pro vedení hudebních frází. Orff rozsahově sólové hlasy nikterak nešetří, využívá jejich plný tónový rozsah na maximum.

Sopranistka Adriana Kučerová zaujala krásným, kulatým a přirozeně tvořeným tónem, kultivovaností a plasticitou frází, oduševnělým výrazem zračícím se ve tváři. Zaujala mne odstíněním dynamiky, což vždy moc rád oceňuji právě u operních umělců.

V části „Olim lacus coluera“ se představil samostatným entrée tenorista Anthony Gregory. Je uváděn jako mozartovský tenorista, úkol v Orffově kantátě ho staví před zcela odlišný pěvecký úkol než Ottavio, Belmonte či Ferrando. Ty se rozsahově dotýkají ‚a‘, jenomže Orff tím áčkem začíná ihned při vstupu. A drženým! Hned poté se musí podařit vysoké ‚c‘ a dokonce dotykově i ‚d‘! Neobvykle vysoká poloha je často interpretována kontratenory, jinak se občas sahá k izolovanému falzetu, což ovšem nebývá ideální. Anthony Gregory vyzpíval vypjaté polohy v plné rezonanci, v pěkném registrálním propojení hlavového a hrudního rejstříku. Pro mne moc pěkný oceněníhodný výstup. Zesílen na mikrofon zněl navíc hlas až s přídechem hrdinného charakteru. Půvabný byl odchod pěvce z pódia, tohle by ani soudobý moderní režisér asi nevymyslel, odchod v příznačné mimice a gestu přesně ve výrazu zazpívaného textu.

Filharmonie Bohuslava Martinů Zlín je velké symfonické těleso, nemám možnost ho však častěji slyšet. Představila se ve velmi příznivém světle. Zhruba sedmdesát interních členů posílilo několik hráčů v dobře využívaných a dirigentem zdůrazněných bicích nástrojích, zvukově výborně a rytmicky pregnantně zněla skupina žesťů, amplifikací byla navíc výrazněji vhodně vyzdvižena. Orchestr zněl vyrovnaně, spolehlivě, zmíněná amplifikace – vždy velmi nesnadná u symfonického orchestru – byla oproti minulosti velmi solidní, byť některé nástroje v barvě přece jen trochu zkreslovala (fagot, dřevěné dechové nástroje). Smyčce a žestě vyznívaly barevně v zesílení věrněji a ve zvuku homogenně. Flétny velmi dobře, jasně, klavíry decentně. Hudební aparát je u Orffa značný, orchestr doplnila ještě dvě koncertní klavírní křídla. Dirigent Daniel Raiskin disponuje srozumitelným, přehledným gestem s jasným avízem, pevným, energickým bodem dopadu, takže dokázal udržet rytmickou pevnost náročného celku v přesné souhře. Moc dobře vygradoval řadu dílčích vrcholů, včetně hlavního vrcholu celé kantáty.

Vzdor nepříznivým podmínkám nevlídného a chladného počasí, což je vždy určité riziko akcí ve venkovním prostoru, mimo koncertní sály, se výkon Orffovy kantáty vydařil moc dobře. Celek vyzněl zvukově velmi solidně, sólisté se prezentovali krásnými, soustředěnými výkony, smíšený sbor jako naprosto sourodý celek doslova zazářil, zejména tedy mužská část. Carl Orff jí ovšem poskytl ve svém díle atraktivní příležitosti po technické i výrazové stránce. Orffova kompozice v průběhu večera nabírala na pomyslných „obrátkách“ napětí k přesvědčivému výrazovému výkonu ve všech složkách. Festival Krumlov zakončil svůj dvaatřicátý ročník velmi úspěšně.

Foto: Festival Krumlov / Libor Sváček